Pravda je někde venku...

Čtvrtek, 12. květen 2005, 07:15,  Nevšední

Seděli jsme včera v hledišti a kochali se milionkrát obměňovaným příběhem Romea a Julie. Tentokrát West Side Story. Takže žádný Romeo a žádná Julie, ale Tony a María. Měla to být společná kulturní akce s rodinou_p a s Kukrim a Slívou Mrkvičkojc. Jenže Mrkvičkojc neznají kalendář, takže je možné, že se budou do divadla snažit dostat na včerejší vstupenky dnes. Nejspíš neúspěšně. K jejich smůle, protože...

Protože siločáry čehosi se protnuly právě nad našimi hlavami a vesmír se pohnul v ději více než neuchopitelném a bizarním. Skončila přestávka a my se pohodlně usadili do polstrovaných křesel. Já, Gaia, Vendulka_p a Honza_p. Ještě stále jsme nevěděli, co se stane. V sále se počalo smrákat a my si přesedli o dvě řady dopředu, kde byla volná místa. V tom se otevřely dveře a paprsek světla rozřízl tmu. Mířila k nám osoba a ony siločáry se počaly přibližovat. Osoba prošla řadou až k nám. Vstali jsme, aby mohla projít, leč to neměla v úmyslu.
"Promiňte," povídá osoba a siločáry překročily kritickou mez, "není někdo z vás pan Honza_p?"
"Ano, já..." povídá Honza_p.
Osoba zvedla významně obočí, pokývala hlavou, otočila se a odešla.
Podívali jsme se na sebe vyjeveně.
Dirigent pozvedl taktovku k finále.

Nemusím vám jistě říkat, že jsme z druhé půlky představení vůbec nic neměli. Mozky nám – a hlavně Honzovi_p – pracovaly na extrémní výkon, leč rozřešení se nedobraly. Jak by řekl Kurt Vonnegut junior: "Tak to chodí."

Tokugawa  |  Názory