Neštovice

Pondělí, 16. květen 2005, 08:07,  Nevšední

Vojta synovec byl přenašeč. A přenesl. Včera se Andulka osypala, pupínek vedle pupínku. Neštovice. Naštěstí plané. Nechtěla se nechat zamazat tekutým pudrem, a tak jsme ji museli nějak oblbnout.
"Jé, podívej Andulko, ty vypadáš jako indián!"
A Andulka hned vyloudila válečný pokřik Černých vran. Už se pudrovat nechala – není to přeci nějakej blbej pudr, nýbrž válečné barvy.
Rád bych vám ukázal Andulku na fotografii, ale nemohu v tom stěhovacím nepořádku najít nabíječku. Tak to chodí.

Seděl jsem za stolem, přede mnou večeře.
"Táto, hop! Papů! HOP!" dožadovala se Andulka participace na mém jídle. I přes to, že ona už pojedla, aniž by se s někým dělila. Vzal jsem ji na klín a nabral na vidličku bramborovou kaši.
"Chceš ochutnat kaši, Andulko?"
"Kači!" přisvědčilo děťátko a ukouslo mi kus vidličky.
Uřízl jsem kousek řízku: "A chceš ochutnat maso?"
"Maťíťko!"
Asi budu nucen zhubnout. Od té doby, co máme Andulku, se mi totiž porce zmenšily na polovinu.

Večer přinesla babička k televizi čokoládu. Tajně, aby jí Andulka neviděla. Babička se nenápadně plížila, ruku s čokoládou za zády a v obličeji děsně tajemný výraz. Andulka zbystřila. Děti mají na mlsání nějaký další smysl, jinak to není možné.
"Papů!"
"To nejde, Andulko, víš, že čokoládu nesmíš..."
"Kokoádu... potím, potím," poprosila Andulka a píchla prstem do staniolu.
"Nechceš raději kukuřičnej chleba?"
"Kokoádu..."
"Nebo rýžový placky?"
"Kokoádu..."
Nakonec Andulka rezignovala. Jenom prstem dloubala do staniolu, rozbalila ho a prohlížela si čokoládovou štáfličku. Hladila jí, opět zabalila a opět rozbalila a potichounku si šeptala: "Kokoádu, potím, potím..."
No řekněte – odolali byste? Já neodolal a Andulka nakonec dostala půlku jednoho dílku.
"Víc opravdu ne, Andulko."
"Etě!"

Tokugawa  |  Názory