Všechny naše děti pohromadě

Středa, 25. květen 2005, 12:07,  Nevšední

UF! UF a ještě jednou UF! Nebohé naše ženy, manželky, sestry a švagrové. Jsou s našimi dětmi, synovci a neteřemi v malebném Českém ráji (viz Cesta do města). Tichá údolí se plní jejich křikem a pokud někde příroda ještě vyspává po zimě, musí se zákonitě probudit.

Je to úžasné, vidět všechny potomky našich nyní už tří rodin pohromadě. Scházíme se poměrně dost často, děcka se znají a těší se na sebe víc než na Vánoce. Vojta a Carmen jsou ve svých téměř čtyřech letech příliš rychlí a Andulka (skoro dva roky) dělá všechno možné, aby těm dvěma stačila. Nestačí. Ale nevadí jí to. A malinkatá Stela? Ve svých čtyřech týdnech je jí všechno to pinožení vůkol úplně šumafuk.

"Tejdo, pot (Strejdo, pojď)! Honem pot se podívat! Máme tady daka (draka)! Zachánil sem Carmenku a daka začelil (zastřelil)! Teče mi kev (krev)!" Vojta mě neodbytně tahá za rukáv.
"Mě taky teče krev, hele strejdo! Šem pinčezna!" Carmen mě tahá za druhý rukáv.
Andulka si přinesla knížku a pokládá mi jí na klín. Ukazuje na obrázek, kde si děti na podzim pouštějí draka: "Dak! Dak! Tay! (drak, drak, tady)"
"Kde mám pivo?" ptá se Gaia.
"Šme to pio (pivo) vypili," chlubí se Carmen.
"Jo! Vypili," přizvukuje Vojta. "Mám pivo moc ád (rád). Vypili, vypili, vypili!"
"My še milujeme!" povídá Carmen. "Že jo?!"
"Hm," na to Vojta.
"Vy víte ještě prd, co je to milování," zhodnotila Olí, Vojtova máma.
"Hele!" A Carmen se vrhla na Vojtu. Chytila ho kolem ramen, povalila ho na zem a lehla si na něj s našpulenou pusou.
"Kde to viděla?" divila se Markéta, Carmenky máma. "U nás teda rozhodně ne!"
Vojta křičel o pomoc, zatímco ho Carmen líbala, a Andulka se točila kolem své osy a sama si prozpěvovala: "Koo koo mýncký, za čyi ýncký... (kolo kolo mlýnský za čtyři rýnský)"

Tokugawa  |  Názory