Bobek

Čtvrtek, 30. červen 2005, 12:22,  Nevšední

"Táto, e-e!" Andulka stojí uprostřed místnosti a snaží si stahnout kaťata.
"Jasně, vydrž chvilku," povídám a běžím k ní. Sundám jí kraťasy a posadím na nočník (sama se na něj ještě neumí trefit).
"Co to bude?"
"Bobek!"
"Aha. Tak ukaž, jak umíš zatlačit."
Andulka zatne obě pěstičky a v obličeji zčervená. Oči jí vylezou z ďůlků námahou. Najednou si vzpomene: "Steua! Taky bobek!" Stela je panenka miminko, které si Andulka pojmenovala podle své čerstvě vylíhnuté sestřenice. Musím dojít pro panenku Stelu a nesmím zapomenout na malinkej růžovej nočník pro panenky. Nočník položím vedle Andulky a Stelu na něj na desátý pokus posadím. Andulka je spokojená a pokračuje v... však vy víte v čem.
"Otouo (hotovo). Mamí, mamito (maminko), Steua taky bobek, koukej." Díky panence Stele šetříme plíny co to dá.

Na zahrádce u dědečka a babičky Andulka kadí nejraději. Děda totiž vždycky přijde s lopatkou a bobek sebere. Dělá to už leta po svých psech a teď ještě po Andulce. Anče se to samozřejmě líbí, a tak dědu škádlí. Pohodí bobek a počká, až děda přijde a sebere ho. Popoběhne a pohodí další a směje se, jak děda běží s lopatkou. A ještě a znovu. Děsná legrace. Pro Andulku. Co si myslí děda, to se neodvažuji ani hádat.

Tokugawa  |  Názory