Zákaznické centrum

Pátek, 8. červenec 2005, 09:04,  Všední

Švagrová má psa. Pitbulla. Oldu. Olda je milé stvoření, dokud ho něco nevybudí. Položíte třeba klacek do rozsochy stromu tři metry nad zemí, Oldu chytíte kolem krku, aby se nemohl moc hýbat a začnete: "Vidíš ten klacíček, Olánku? Je tam klacíček, jóóó? Přineseš mi ho, přineseš klacíček, hodnej Olánek, to je kluk..." a přitom Oldu stále držíte kolem krku, poplácáváte ho po plecích a přidáváte na hlasové intenzitě. Je zajímavé sledovat, jak se mění Oldův výraz. Z milého psíka se stává vraždící stroj. Uši si lehnou, oči se přivřou a začnou tak nějak svítit, mordy se třesou, sliny tečou, celé svalnaté psí tělo se chvěje. Stačí pak říct: "Tak BĚŽ!" a uvolnit sevření. Olda vyletí jako blesk, vyběhne po kmeni stromu až do rozsochy, kde se zakousne do klacku. Když má Olda smůlu a klacek se vzpříčí, zůstane na něm pes viset a zmítá se a řve a škrábe kůru stromu, dokud klacek nesundá. Na zemi pak stačí několikeré stisknutí čelistí, tlak mnoha atmosfér vykoná své a z klacku jsou třísky. Uklidnit Oldu pak dá nepomněrně víc práce než ho vybudit.

Proč o tom píšu. Dostal se mi do rukou záznam rozhovoru ze zákaznického centra. Klasická situace klient versus operátor. Obvykle mně vybudí operátor, naučené strojové fráze a pomoc nakonec veškerá žádná. V tomto případě je ale všechno jinak. Onehdy jsem šel po ulici, slunce svítilo, nálada předletní. Ký čert mi to nakukal, abych si pustil do sluchátek onen zmiňovaný rozhovor! Nejprve jsem nevěděl, co mám čekat, ale vcelku brzy se na mně začaly projevovat symptomy vybuzení. Uši si mi lehly, oči se přivřely a začaly tak nějak svítit, mordy se mi chvěly... Lidé přecházeli na druhý chodník a raději mně nechali samotného. Dostat tu klientku tak pod ruku! To by byl masakr! To by byl atavismus!

Inu – nechme plkání. Až budete potřebovat pořádně vybudit, třeba až půjdete za šéfem, aby vám přidal, poslechněte si záznam rozhovoru klienta a operátora [mp3, 3233 kB]. Funguje to stoprocentně.

Tokugawa  |  Názory