Dveře

Úterý, 12. červenec 2005, 08:58,  Nevšední

Proč ty dveře nejdou, sakra, zavřít? Sedí v rámu nějak nakřivo... Tak dlouho jsem študoval, až jsem vyštudoval, že chyba není ve dveřích, ale v rámu. To futra jsou zazděná nakřivo. I nezbylo nic jiného, než opravit dveře tak, aby měly stejně křivý tvar jako rám. Půjčiv sobě hoblíku, jal jsem se vykonávat stolařské řemeslo. Jeden hoblík elektrický, jeden speciální na dveře, rašple – toť výbava Tokugawy stolaře.

"Kde to budeš dělat?" ptala se Gaia.
"No kde... Tady přece."
"Na našem novém koberci?!"
"A kde jinde? Copak je tu někde místo bez koberce?"

Vzal jsem sobě hoblíku speciálního, na hoblování hran dveří, odšrouboval panty a vrhl. Vrhl se do práce. Zajímavé, proč je ten hoblík o půl centimetru užší, než dveře? Nu což, nebudu se přeci zabývat takovou prkotinou. Hobliny lítaly na všechny strany, Gaia mi statečně držela dveře a při odlétnutí každé hobliny významně zakoulela očima. Andulka jí pomáhala.

Když ubylo asi půl centimetru dveří, musel jsem vyřešit ten drobný zbytek, který hoblík nevzal. 5 milimetrů! Rašple svištěla po boku dveří, jemné piliny smísené s mou krví se vznášely všude vůkol a o Gaiu se pokoušely mrákoty. Vzorek na koberci přestal být patrný. Byl nahrazen vzorkem mnohem zajímavějším: otisky Andulky chodidel a Hugových tlapek.

Nevím, jestli si dokážete představit, kolik práce dá ručně ubrousit materiál 5 x 5 x 2000 mm, obzvlášť když nemáte na tu rašpli dost místa a ona vám sjíždí po bílém laku dveří a dělá do něj zajímavé hyperbolické vrypy. Já už to vím, dá to zkurveně práce.

Ale každé peklo má svůj konec. Odložil jsem rašpli na stůl pokrytý jemnými pilinami, sfouknul z dveří další jemné piliny, vytřel si jemné piliny z očí, vychrchlal z plic a setřel z hlavy další jemné piliny a zasadil dveře do futra.

"Víš, Gaio, budeme to muset udělat ještě jednou. A taky musíme zbrousit tuhle hranu, protože nám vylamuje futro ze zdi..."
Gaia neřekla nic. Dál stála jak solný sloup (vlastně pilinný sloup) a jestli koulela očima, to vidět nebylo. Přes piliny.

Zopakoval jsem proceduru s ručním hoblíkem a rašplí. Na dveřích přibylo několik nových hyperbol. Andulka spustila scénu, že mi bude držet padesátikilové dveře sama. Hugo běhal v pilinách a vyválel v nich svou uslintanou gumovou kost.

"Teď zapnu, Andulko, tenhle elektrickej hoblík," upozornil jsem jemně naše dítko. "Nemusíš se bát, nic to nedělá, jenom randál. Asi jako vysavač..."
"Bojim, moc bojim! Mamí, hopy!"
Takže Gaia držela nejen dveře, ale v druhé ruce ještě dítě s hysterickým záchvatem.

Hoblík se zakousnul do dřeva a vyvrhl první proud pilin. Pokud bylo na koberci ještě někde čisté místo, tak už nebylo.
"Ty ses snad pos...!"
Naštěstí jsem Gaiu přes řvoucí hoblík a řvoucí dítě neslyšel. Zajímavé, jak se piliny dokáží udržet i na svislých místech, jako jsou třeba zdi, nebo jak dokáží změnit vzhled květin, záclon a podobných předmětů.

Vypnul a odložil jsem hoblík a Andulka se pomalu uklidnila. Gaia ne. Naštěstí měla ústa a plíce plné pilin, takže nic neříkala. Jen významně stála. A řeknu vám, takový významný postoj může nést děsivé sdělení. Zatímco jsem znovu nasazoval dveře, Gaia se rozhodla, že trochu vyluxuje, aby nás zbavila toho nejhoršího. Vysavač zahučel a Andulka spustila nanovo. Dveře stále ještě nepasovaly. Vysavač se přehřál a vypnul se. Znovu zapnout už nešel.

"Gainko, musíme to ještě zopakovat..." Gaia připomínala tlakový hrnec. Samozřejmě pokrytý pilinami. Dítě řvalo, žena mlčela, hoblík vřeštěl, krev tekla, hobliny padaly, piliny poletovaly a dveře ne a ne padnout do rámu. Konečně po dvou hodinách práce jakž takž seděly. Na panty jsem musel dát tři podložky a bylo to. Tedy bylo. Bylo ohoblováno. Stále nás ještě čekal úklid.

Vysavač nevysával, zřejmě pod náporem pilin shořel. Vzali jsme tedy smetáček a lopatku a jali se piliny a hobliny zametat. Strašná práce. Nezdálo se, že by měla nějaký efekt, piliny se sice smetáčkem posunout daly, ale hobliny nikoliv. Přeskakovaly smetáček jako blechy psí chlup, sem a tam.

S přibývajícími hodinami ubývalo pilin a vracela se dobrá nálada. Koberec vypadá skoro jako nový, vysavač jsem vyčistil a znovu rozběhl, dveře se zavírají. Šrámy na ruce mi hnisají a musím koupit bílou barvu na opravu odřeného lamina dveří. A dítě už nemusím strašit čertem. Stačí vyslovit slovo "hoblík".

Tokugawa  |  Názory