Jak jsme dělali rybízovou šťávu

Pondělí, 18. červenec 2005, 06:48,  Nevšední

Rok od roku dostáváme od sousedů pravidelně několik desítek kilogramů červeného rybízu. Rok od roku jsme z něj dělávali rybízové víno. Poslední dva roky se ale nepovedlo, a tak bylo rozhodnuto, že tentokrát změníme strategii. Přecijen už máme Andulku, která víno pít nemůže, ale třeba na takové rybízové šťávě by si mohla smlsnout. A bylo rozhodnuto.

Odvezli jsme si domů rybíz a naložili ho do vody s kyselinou citronovou. Druhý den měl být dnem D, kdy se šťáva lisuje a mísí s cukrem. Jenže druhý den zahájila Andulka s Gaiou svůj pobyt v nemocnici a já byl na všechno sám. Ještě že mám rodinu. Rodina je nejen základ státu, ale i společnost lidí, na které je spolehnutí. Než jsem se nadál, měl jsem v autě tchyni, švagrovou, švagra, synovce a neteř a bylo víc než jasné, že rybíz smrti rozmačkáním neujde.

A neušel. Šťávu jsme měli hotovou o půlnoci. Všechny lahve, které jsme doma měli, jsme naplnili, naplnili jsme i oba demižony, ve kterých jsem plánoval kvasit medovinu. Holt musí med počkat, až se vypije rybíz...

O pár dní později jsem přivezl svoje holky ze špitálu.Než jsem se stihnul zout, Gaia už smejčila po bytě, kde jsem zase nechal ležet kterou ponožku, proč jsou v lednici prázdné talíře a co to neuklizené nádobí... ;-)
"A doprčic!" ozvalo se z kuchyně.
'Co jsem zase provedl?' napadlo mě.
"Honem sem pojď!"
Přiběhl jsem a nevěřil vlastním očím. Lahve, které byly zavřené korkem vybouchly. Rybízová šťáva na stropě, na zdech, na záclonách, nábytku, koberci, na okně...
"Hele, tahle nebouchla. Raději ji otevřu sám..."
"Já taky," volala Andulka a přiběhla právě v okamžiku, kdy mi lahev pod rukama vystřelila. Takže: rybíz na Tokugawovi, na Andulce, na Gaie...

Dneska budeme malovat.

Tokugawa  |  Názory