O anténě, černé díře a čertovi

Úterý, 23. srpen 2005, 07:10,  Nevšední

Bylo nebylo. Nebo lépe: bylo a už není. Dovolená v čudu. Deštivá, pracovní a veskrze houbová. Aspoň něco.

"Nevím, jestli na to budu mít čas," povídá děda Kája, který nemá ničeho víc, než času. "Možná nestihnu zapojit anténu. Tak kdyby to náááhodou nebylo, tak to zapoj, jo?"
"Jasně, hlavně jí přidělej, já to zapojím ajn cvaj."
A jak už to bývá, všechno bylo naopak: Anténa byla zapojená, ale nepřidělaná. Musel jsem na střechu. Já a na střechu! A jako by i nebe bylo se mnou, od prvního dne pršelo. A pršelo a pršelo. A pršelo. Střecha mokrá, kluzká, lozit se po ní nedalo. Hurá.

Jenže nic netrvá věčně, a tak i déšť jednoho dne ustal a já nemohl rychle vymyslet žádnou kloudnou výmluvu. Tak nejdřív na půdu, protáhnout pod krovy koaxiál. Abyste pochopili, co jsem musel výstupem na půdu podstoupit, přečtěte si o sběratelově půdě v archivu, stojí to za to. Půda jakoby věděla, že jsem o ní ne zrovna lichotivě psal, připravila mi nástrahy. To, že naskládaná prkna, na která jsem odhrnujíc pavučiny stoupl, nebyla naskládaná prkna, ale prastaré kusy polystyrenu, to jsem ještě ustál. Ale to, že v nejtemnějším rohu půdu chyběla v podlaze fošna, kterou děda Kája zřejmě náhle potřeboval na kdo-ví-co, to už ne. S koaxiálem v zubech jsem nezadržitelně klesal, pohlcován hladovou černou dírou. Roky se živila jen půdní tmou, trocha masa by jí přišla k chuti.

Když jsem špinavý, potlučený a nasraný vešel do kuchyně, Andulka si zakryla pusu, vykulila oči a zašeptala: "Čeut, mami! Já byua hodná!"
"A to není všechno," pronesl jsem temně. "Teď polezu na střechu."

Nemá cenu nějak podrobně popisovat show, které jsem celé vesnici předvedl, je zbytečné hovořit o tom, kolik vercajku jsem si zapomněl dole a posílal pro něj sem a tam dýchavičného dědu Bóďu, o tom, jak děda Bóďa lezl nahoru a dolů po žebříku a nabízel mi, že mi na střechu hodí pivo, ani o tom, jak jsem po třech hodinách nasazování a sundávání antény vztekle slezl a tyč, na kterou tchán v dobré víře narazil ještě prastarou rezavou dvoumetrovou trubku, zase pracně rozebral. Zkrátka anténa nakonec ozdobila naši střechu.

"Jakej je vobraz?" volám dolů.
"Jakej je vobraz?" tlumočí děda Bóďa oknem do domečku.
"Blbý," odpovídá Gaia.
"Blbý, synku", tlumočí mi děda. "Nechceš pivo?"
Pohnul jsem anténou a slyším z okna:
"Perfektní... ne blbý"
"Prej blbý," volá děda.
Sáhl jsem na anténu a pootočil.
Okno: "Perfektní! Ne, blbý!"
Děda: "Blbý, hošku. Nechceš pivo?"
Sáhl jsem na anténu.
Okno: "Perfektní!"
Děda: "Perfektní! Dáš si pivo?"
Pustil jsem anténu, aniž jsem s ní pohnul.
Okno: "Jé, blbý!"
Děda: "Blbý! To chce pivo."

Dvě hodiny jsem kroutil anténou sem a tam a slyšel jenom: "Perfektní. Ne blbý! Nechceš pivo?" Když jsem sáhl na anténu, stal jsem se její součástí. Příjem perfektní. Jak jsem jí pustil... blbý. Nakonec jsem to vzdal a vztekle do antény praštil, až se otočila o 180°.
"Perfektní!"
"Perfektní! Tak pojď už na to pivo!"
No tohle! Celá vesnice má anténu na východ, jenom náš domek na západ. Ty lufťáci musej mít pořád něco extra.

Zbytek dovolené se mě Andulka každý den ptala: "Táto, nepšíde čeut? Já hodná!"

Tokugawa  |  Názory