Výročí

Středa, 31. srpen 2005, 06:55,  Nevšední

Poslední den prázdnin má pro mne už čtyři roky dva významy. První je zvláštní neuchopitelná nostalgie, vůně ořezaných pastelek a nalinkovaných sešitů. Je to ve mně hluboce zakořeněné a už se těším, až půjde Andulka do školy, že s ní budu všechny ty své vzpomínkové pocity prožívat znovu.

Druhý význam získal poslední srpen celkem nedávno. Před čtyřmi lety jsem sobě pojal za manželku Gaiu. Svatba to byla náramná, na Staroměstskou radnici se dostavilo tolik lidí, až mi spadla čelist. Gaia byla nervózní, rodiče brečeli... Ostatně dodnes nevím proč. Že by měli všichni sennou rýmu?

Honza_p pobíhal sem a tam a udělal nám nádherné fotky, které, považte, stále ještě nemáme v albu. Ostatně ani to album ještě nemáme. Zato máme Andulku, která k nám přišla dva roky po svatbě. A když na ní koukám, jak mi sedí stulená na klíně, a pomyslím si, že jí jednou povedu k oltáři, tak se i na mně začíná projevovat ta senná rýma.
"Tatí-ku nebeč. Máš bebí? Pusi-ku na čeíčko."

Letí ten čas, letí jako zblázněný. Andulce budou za chvilku dva roky. Za další chvilku šest, povedeme jí s Gaiou prvně do školy. Za další chvilku jí bude dvacet a povedeme jí k oltáři. Za další chvilku jí bude dvacet pět a půjdeme za ní do porodnice. A za další chvilku jí bude tolik, kolik je teď nám, a povede nás na záchod.

Ale to jsem se od toho našeho výročí poněkud odchýlil. Dneska oslava nebude. Jen malinká. Všude se kupí práce, že přes ní nevidíme ani kousek volna. Ale o víkendu nám začíná dovolená. Vezmeme si s sebou lahev krvavě rudého vína z jižní Francie, z malé soukromé vinice, ročník Andulčina narození. A pomějeme se. Hallelujah!

Tokugawa  |  Názory