Už to nikdy nedělej, táto!

Pondělí, 19. září 2005, 10:18,  Nevšední

Šeří se, pomalu padá tma. Motor monotónně hučí a palubní deska na mne oranžově pomrkává. Miluju tyhle jízdy v podvečer, vždycky mám touhu nezastavovat, jet někam předaleko, do míst, která neznám.
"Co kdybychom nezatočili domů, ale pokračovali do Ústí?"
Gaia se na mne překvapeně podívala, avšak nic nenamítala. Má kamarády v Ústí ráda stejně jako já.
Středohoří se černalo na tmavě modrém obzoru, před námi řetízek bílých a červených světel. Konec dálnice.
"Cejtíš to?" povídám. "Ten pacholek Hugo se tu snad posral..."
"To je čuně," odpověděla Gaia.
"Smldí, smldí, toto smldí!" povídá zezadu Andulka.
Nedalo se to vydržet. Ten Hugo musel sežrat snad hadr na nádobí a zapít to vodou z vázy, ve které půl roku hnila voda. Otevřel jsem okýnko.
"Sakra, to vůbec nejde vyvětrat..."
"Hele, to jde zvenku!"
"No jo – Lovosice!"
Rychle jsem okýnko zase zavřel a přepnul větrání na vnitřní okruh.
"Už to, tatí-ku, nikdy eděuej (nedělej)! Už to eděuej, jo?" obořila se na mne Andulka. Neudělám. V Lovosicích už nikdy.

Tokugawa  |  Názory