Tokugawa

Skok na navigaci

To dítě mě neposlouchá

Tokugawa | 14. ledna 2009, 8:05 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Zcela jistě tu situaci znáte. Svému dítku něco řeknete a ono buď vůbec nereaguje, nebo se na vás jen přiblble dívá s výrazem tváře mouchy snězte si mě. Nejprve ještě celkem s humorem parafrázujete: ono slyší, ale nedbá. Po čase ale ztratíte trpělivost a rozhodnete se s tím něco dělat. "Proč zrovna naše dítě musí být taková mimóza," lkáte a snažíte se dítko z té letargie s vůní mimózy vytrhnout. Ve okolí pár osob-mimóz máte a pranic se vám nelíbí, že by se zrovna vaše dítě mělo zařadit po jejich bok. Mimoděk si vzpomenete na Pierra Richarda.

Začíná se to stupňovat, až to dojde tak daleko, že stojíte před skleněnými dveřmi, obě ruce máte plné zavazadel, protože se zrovna vracíte po dovolené domů, v levici dvě tašky s věcmi, v pravici kufr, modrou tašku IKEA s jídlem, přes rameno heligonku a banjo, vaše žena má v jedné ruce plačící mimino, v druhé kabelku, dva luky, svazek šípů, pekáč a papiňák. Z druhé strany skleněných dveří je dítě-mimóza, které se na vás přes sklo usmívá. Vaše žena ho několikrát poprosí o otevření dveří. Mimino stále pláče a klouže matce z rukou. Následně i vy, už méně mile, zařvete na celý dům: "Andulo, okamžitě otevři ty dveře, jsi snad hluchá!?". Načež se na vás dítě mimóza skrz sklo mile usměje a zamává vám. Ani ho nenapadne otevřít. Rupne vám v bedně, tašky letí na zem, rozrážíte dveře, dítě-mimózu chytáte nepříliš jemně za rameno, smýknete s ním, abyste si ho příhodně natočili a šup! Fláknete mu jednu přes zadek tak, až vás brní dlaň...
Tak strašně se ti, Andulko, omlouvám, nezlob se na mě, prosím tě.

Neuteklo pár dní a odpovědi vašeho dítěte se z rozvitých vět, na které jste v jeho věku velmi hrdí, zcvrknou do neustále se opakujícího "Co?". Znejistíte.

"Andulko, postav se támhle na druhou stranu místnosti, zády k nám. My budeme šeptat nějaká slova a ty nám řekneš, co jsme šeptali, ano?"
"Co?"
Zvýšíte hlas a dítě poslušně udělá, co po něm chcete.
"Autobus," zašeptáte. Dítě nic. Podíváte se na sebe s manželkou a v očích máte strach. Pane Bože, už ne, copak jsme si toho užili s Andulkou málo?
"Letadlo," přidáte na hlasitosti.
Andulka se nejistě pootočí k vám a vysloví napůl otázku: "Lízátko?"

Večer svému dítěti, jako pokaždé, dáte do postele svůj mobil, ze kterého poslouchá pohádky od Radůzy. Hlasitost je nastavená jako vždycky tak, aby Andulka slyšela a Bětku to nebudilo z miminkovských snů. "Tatínku, já to neslyším..." Zesílíte tedy o jeden stupínek a dítě zopakuje větu: "Tatínku, já pořád neslyším..." Dáte mu tedy telefon, ať si nastaví hlasitost samo. Radůza řve na celý byt a Andulka si pokládá mobil reproduktorem přímo na ucho.
"Dobrou noc, Andulko..." Reakce se ale nedočkáte.

Druhý den jsem nešel do práce, posadili jsme Andulku do auta a jeli k dětské lékařce, i když jsme zvažovali možnost jet rovnou ke specialistovi. Dětská se Andulce podívala do uší a vyloučila zánět i ucpání zvukovodu mazem. Dokonce jí udělala jednoduchý audiologický test, kdy pouštěla tón o různé intenzitě buď z levého nebo pravého reproduktoru a Andulka měla zvedat buď pravou nebo levou ruku, podle toho, odkud zvuk slyší. Úspěšnost byla pod 50% a při hlasitosti 40dB už Andulka nereagovala vůbec. Samozřejmě nás doktorka poslala dál.

Nebudu popisovat, jak probíhala návštěva dětského ušního na Bulovce, musel bych být sprostej a o tom tento článek nemá být. Z audiologie jsme si nesli lístek s grafy, které jsem naštěstí díky jisté zkušenosti s oborem surdopedie, který jsem kdysi dávno studoval, dokázal rozklíčovat. Kostní sluch nedoznal žádné změny, zaplať pámbu, vnitřní ucho je v pořádku. Bohužel přenosové vlastnosti středního ucha, respektive obou dvou, jsou zhruba 30% pod normálem...

Zánět byl vyloučen hned. Lékaři ho neviděli, Andulka si na bolest nestěžuje. Rýmou netrpěla, ta se jí spustila až tři dny po vyšetření. Nedoslýchavostí trpí Andulka zhruba od Nového roku, tedy takovým stupněm nedoslýchavosti, kterého jsme si byli schopni všimnout. Včera byla Andulka na kontrole, která jen potvrdila výsledky prvního vyšetření. Musím ale říct, že audiograf tentokrát nedělali, zopakují ho až za 14 dní.

Abych nekončil příliš pesimisticky, subjektivně máme s Gaiou pocit, že se krůček po krůčku vrací situace k normálu. Andulčiny odpovědi "Co?" se pomalu vytrácí a Andulka slyší o dost lépe. Ovšem nakolik je to pravda a nakolik jen naše zbožné přání nemohu posoudit, protože večer řvala Radůza opět na celé kolo.
Přidat na linkovací servery

Fallout 3

Tokugawa | 12. ledna 2009, 9:50 | Letem světem | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Fallout 3
Fallout 3

Jak jsem se zmiňoval dřív, Ježíšek přinesl Fallout 3, což mi způsobilo jednak šok a jednak jsem musel svou starou kartu ATI Radeon 9550, která doposud vyhovovala, nahradit poněkud novější kartou ATI Sapphire HD 3650. Nevím, jak k takovým činnostem, jako je hraní, přistupují ostatní hráči, kteří mají doma ženu, dvě malé děti a psa, ale já to nemám vůbec jednoduché. Fallout 3 si zapínám v 19:00, kdy jdou obě malé holky do vany a mám tak 30 minut, z čehož 25 minut Fallout 3 startuje. Ale i tak si už troufám tvrdit, že jsem nikdy lepší hru nehrál a v bitvě oněch dvou skupin, kdy jedna Fallout 3 zatracuje na nejvyšší možnou míru a druhá ho vychvaluje až do nebes, se jednoznačně stavím na stranu vychvalovatelů.

První a dost objektivní důvod jsou nízké hardwarové nároky hry. Fallout 3 mi běží na sedm let starém stroji, na procesoru Sempron 2500+, to znamená na 1750 MHz, na dvou GB RAM a celkem staré grafické AGP kartě ATI Sapphire HD 3650. Když pominu dost nepříjemný start hry, který trvá neúměrně dlouho, vše ostatní jede bezvadně, plynule, i když přiznávám, že nastavení grafiky hry je na středních až nižších detailech.

Druhý důvod je ryze subjektivní, ale pro mě, svátečního hráče, velmi důležitý. Fallout 3 mě dokáže naprosto vtáhnout do hry. Nejsem sám sebou, sedícím u počítače a hrajícím hru, ale jsem tam venku, v Pustině. Grafika je i v mém nastavení skvělá, okolí je reálné, postavy jsou reálné, nejsou to figurky, u kterých si musím těžko vzpomínat, jestli jsem s nimi už mluvil nebo ne. Prostě o nich vím, jako bych se s nimi skutečně setkal. Pamatuji si je. Jsem součástí příběhu.

No a nakonec si myslím, že převedení izometrického pohledu starých Falloutů do třírozměrného pohledu první osoby, světu Falloutu vyloženě prospělo. Všechno vypadá tak, jak bych očekával. Nemám pocit, že hraju něco jiného než právě Fallout. Hlášky postav, úkoly, všechno je protkáno nitkami černého humoru, na jaký jsem z Fallout 2 zvyklý. A tahový systém VATS mi přijde geniální, ať si kdo chce co chce říká.

Vůbec nechápu, proč Fallout 3 vzbuzuje takové emoce, sám se pokládám za skalního příznivce hry Fallout 2 a nespatřuji v pokračování nic, co by mě mělo pobuřovat. Možná je to tím, že jsem nikdy nehrál Oblivion. Každopádně Ježíšek už teď lituje. A až odjede koncem ledna konečně na hory, nejspíš nebudu týden vůbec spát.
Přidat na linkovací servery

Ovladače ATI Sapphire HD 3650 AGP

Tokugawa | 7. ledna 2009, 12:09 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (16)  

To jsem si zase dal. Jako by nestačilo, že jsem musel sáhnout do vnitřností počítače, z čehož mám vždycky hrůzu, ještě mě musela potkat tahle lapálie s ovladačem! Pokud si ještě dneska někdo tuhle kartu pořídí, obzvlášť bez CD s ovladači jako bulk, rád bych mu pomohl s instalací ovladačů, aby nemusel tápat jako já a vytrhovat ze zoufalství kamarády kolem půlnoci od práce.

Tedy zacvakl jsem kartu do AGP slotu, zapojil jí napájení, zavřel bednu a nastartoval počítač. Stroj se rozeběhl, dokonce v rozlišení 1600x1200, což jsem nečekal. Stáhnul jsem si graphic driver ATI Sapphire HD 3650 AGP pro Windows XP a jal se instalovat. Jaké bylo mé překvapení, když instalace skončila neúspěchem: "Setup did not find a driver compatible with your current hardware or operating system. Setup will now exit." Pokud máte nainstalován Catalyst Control Center, bude hlásit totéž: "Není nainstalován ovladač grafické karty ATI nebo ovladač ATI nepracuje správně. Nainstalujte ovladač ATI odpovídající hardwaru ATI." A to je konec, nepohnete s ničím, nepomůže ani instalace starší verze ATI ovladače. Podíváte se ještě do Správce zařízení, který vám ukáže tohle: "Řadič videa (kompatibilní se standardem VGA)" namísto názvu karty. V tomto okamžiku buď vzbudíte kamaráda (díky Tome), nebo se zachováte podle tohoto návodu:

O co vlastně jde. V ovladači není napsáno IDéčko garfické karty, nějakej matlák na to prostě zapomněl. Proto průvodce hardwarem nenajde k této kartě v inf souboru informaci, že tento ovladač je právě pro tuto kartu a instalace driveru skončí neúspěšně.

Při pokusu o instalaci ovladačů se driver 8-12_xp32_dd_ccc_wdm_enu_72271.exe rozbalí do adresáře
C:\ATI\SUPPORT\8-12_xp32_dd_ccc_wdm_enu_72271.
Proklikáte se ještě hlouběji, až do adresáře
C:\ATI\SUPPORT\8-12_xp32_dd_ccc_wdm_enu_72271\Driver\Driver\XP_INF,
kde uvidíte soubor CX_72271.inf. Ten si pomocí notepadu otevřete k editaci a vložte do něj následující řádku:
"ATI Radeon HD 3650 AGP " = ati2mtag_RV630, PCI\VEN_1002&DEV_9596
Následně znovu spusťte průvodce přidání hardwarem, zadejte umístění, ve kterém leží upravený soubor CX_72271.inf a voila, graphic driver ATI Sapphire HD 3650 AGP pro Windows XP je nainstalován.
Přidat na linkovací servery

Fallout 3 a moje grafika

Tokugawa | 25. prosince 2008, 23:21 | Všední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Ježíšek se zbláznil a přinesl mi hru, o které jsem poslední dobou mluvil. Fallout 3. Mám radost, jak by ne, obzvlášť když vím, jak Ježíšek počítačové hry nesnáší. Jenže... Hra mi nejde spustit. Veškerá požadovaná konfigurace je v našem PC dostupná. Až na grafickou kartu. Požadována je jedna z těchto:

No a my máme tuhle: ATI Radeon 9550 A o co vlastně jde. Potřeboval bych od někoho z vás poradit, neboť se v tom vůbec nevyznám. Jakou grafiku mám koupit, abych tu svou jen vytáhl, šoupl tam novou a to bylo všechno? Nepotřebuji tu nejlepší z nich, zlatá střední cesta. Jenže jak říkám, vůbec tomu nerozumím. Děkuji.
Přidat na linkovací servery

Příběh Betlémský

Tokugawa | 22. prosince 2008, 9:04 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Čím pro vás začínají Vánoce? První adventní nedělí? Pečením cukroví? Křupáním jiker v rybí polévce? Nebo něčím úplně jiným? Pro naši rodinu Vánoce zahajuje Víťa Marčík a jeho Teátr, přesněji Setkání před Betlémem, o kterém jsem psal už předloni. Nemohu se znovu zbavovat emocí, které ve mně tohle představení vyvolává, a ani nechci. Chci jich být plný celý rok. Jsou to emoce veskrze pozitivní, díky kterým se cítím lepší než jsem.

Setkání před Betlémem je tak vánoční záležitost, že nic vánočnějšího neznám. Je to skutečné Setkání. Je to srdce na dlani, lidské i Boží. Je to Dar. Jsem za tenhle začátek Vánoc Teátru Víti Marčíka vděčný. A vám alespoň zprostředkovaně předávám poselství:

Ztište se, ať v tom předvánočním hlomozu uslyšíte tichý hlas anděla. Vlastně ten anděl nepromlouvá tiše, naopak, volá na nás. Ale my jej už neumíme slyšet...

Přeji vám všem krásné Vánoce.
Přidat na linkovací servery

Píseň o čaji

Tokugawa | 17. října 2008, 12:27 | Akce Pupajz | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Dnes u snídaně složila Andulka svou první píseň, píseň o čaji. Musím se o ni s vámi podělit, neboť se jednak rýmuje a jednak mi přijde vtipná!

Přijde mi líto,
tebe, čaji, líto,
tak,
až tě vypiju jako drak.
Přidat na linkovací servery

Forest Carter: Škola Malého stromu

Tokugawa | 13. října 2008, 11:03 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Forest Carter: Škola Malého stromu
Škola Malého
stromu
Až potkáte v tramvaji nebo v metru chlapa, který čte nějakou knihu a ukrutně se přitom snaží, aby nebrečel, nejspíš jste mě potkali. Buď stárnu a nemám už takovej držák, nebo si vybírám skvosty mezi knihami. Škola Malého stromu očividně patří mezi skvosty. V různých anotacích se můžete dočíst věci jako: "Podstatou knížky není historická dokumentace, ale oslava Čerokíů a skotského odporu k životu v područí. Inspirativní koncepce amerických dějin z pohledu podceňovaných minorit..." Prosím vás, to jsou děsný sračky, kdo si kupuje knihy na základě anotací, tak by po Škole Malého stromu nikdy nesáhl. Je to kniha o lásce a cestě (opět bych měl napsat velké L a velké C). Ale hlavně o lásce. Kniha ve mně vyvolávala jen dva stavy, buď permanentní úsměv, nebo náběh k pláči. Ideální kombinace. Navíc je Škola Malého stromu knihou moudrou, knihou o tom, jak by spolu lidé mohli žít, protože jiní to dokážou. Na pozadí příběhu o lásce se mihnou poměrně bezvýznamná témata jako například střet rozdílných kultur. Tyto poznámky jen dokreslují příběh, kde je láska na prvním a jediném místě. Kdybych si měl vybrat několik knih, které mě silně ovlivnily a ke kterým se stále vracím, Škola Malého stromu bude v jejich čele.
Přidat na linkovací servery

Bratříčku, kde jsi?

Tokugawa | 25. září 2008, 12:56 | Film | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Bratříčku, kde jsi?
Bratříčku, kde jsi?
Poslední dny potřebuji přehodit výhybku, sjet z koleje, která mě vede očividně špatným směrem. Používám k tomu příběhy. Hltám knihy jako na běžícím pásu, jednu za dva dny. Včera jsem změnil médium a příběh místo z knihy usměrnil mou mysl jiným směrem ze stříbrného plátna. Jak já si po dlouhé době odpočal. Jak jsem se pobavil, jemně a nenásilně, potěšil duši zemitým blues, potěšil srdce přátelstvím a potěšil oči pastelovými barvami státu Mississippi.

Amerika v období krize, blues, uprchlí trestanci, blues, ukrytý poklad, blues, ku-klux-klan, blues, pomáda na vlasy, blues... K tomuhle filmu nutně musím sehnat soundtrack, chci si tou syrovou hudbou nechat omývat duši stále dokola. Obzvlášť herecký přednes písně I Am A Man Of Constant Sorrow pánů Everetta, Peta a Delmara (George Clooney, John Turturro a Tim Blake Nelson) je nezapomenutelný. Nebo třeba Song Of The Sirens...

Dlouho mě žádný film tak nepohladil. Jemný humor, absence násilí, obrazy i hudba a hlavně atmosféra, to je to, kvůli čemu se budu k tomuhle snímku často vracet.
Přidat na linkovací servery

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči

Tokugawa | 24. září 2008, 13:46 | Knihy | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (9)  

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči
Dívka s pomeranči
Jsou knihy malé a velké. Jostein Gaarder, norský spisovatel a neváhám říct filozof, píše ty velké. Knihy, které jsou plné života a myšlenek, příběhů, které mají smysl. Možná bych měl u slov život, myšlenka, příběh a smysl na začátku napsat velké písmeno, ale vypadalo by to příliš pateticky a světaznale, tak zůstanu raději u malých.

Na Gaardera jsem narazil čirou náhodou před mnoha lety a od té doby jsem jím uchvácen. V naší knihovně tenhle viking zaujímá čestné místo a k jeho knihám se rád a často vracím. Nedejte se mýlit, na první pohled to vypadá, že jsou jeho knihy určené pro lidi, kteří právě opouštějí dětský věk a vcházejí pomalu do věku dospělého. To by ale bylo zcestné tvrzení.

Včera jsem v tramvaji dočetl knihu Dívka s pomeranči a musel jsem se vší silou přemáhat, abych neplakal, alespoň ne viditelně. Gaarder dokáže v každém z nás probudit to nejlepší, co je uvnitř. Dokáže nás donutit, abychom si uvědomovali, abychom se snažili pochopit, abychom se neustále divili a v tom údivu zažívali zázrak života (nejlépe s velkým Z a Ž).

Každý z nás má svou dívku s pomeranči, každý zažívá stejný příběh. Ale ne každý ho dokáže tak nesmírně upřímně vypovědět, ne každý dokáže tím příběhem dělat svět lepším.
Přidat na linkovací servery

Čistý oheň

Tokugawa | 9. září 2008, 7:58 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Minule jsem v článku Podzim ve mně zmínil křesadlo. Obyčejný kus hrubě opracovaného kovu. Železo, kámen, oheň... Trvalo mi necelé dvě minuty rozdělat svůj první čistý oheň.

Prsty jsem měl černé od práchna a otlučené od kamene, voněly po hořící trávě. První jiskra se usadila na zuhelnatělém kusu látky, ve kterém se otevřelo rudé žhnoucí oko. Ukryl jsem je do snopku suché trávy a zlehka rozfoukal, vyvalil se štiplavý bílý dým a hned po něm zapraskaly plameny. Držel jsem hořící trávu v dlaních a po dlouhé době zase cítil opravdovou radost...
Přidat na linkovací servery

Starší články    Novější články