Ovladače ATI Sapphire HD 3650 AGP
To jsem si zase dal. Jako by nestačilo, že jsem musel sáhnout do vnitřností počítače, z čehož mám vždycky hrůzu, ještě mě musela potkat tahle lapálie s ovladačem! Pokud si ještě dneska někdo tuhle kartu pořídí, obzvlášť bez CD s ovladači jako bulk, rád bych mu pomohl s instalací ovladačů, aby nemusel tápat jako já a vytrhovat ze zoufalství kamarády kolem půlnoci od práce.
Tedy zacvakl jsem kartu do AGP slotu, zapojil jí napájení, zavřel bednu a nastartoval počítač. Stroj se rozeběhl, dokonce v rozlišení 1600x1200, což jsem nečekal. Stáhnul jsem si graphic driver ATI Sapphire HD 3650 AGP pro Windows XP a jal se instalovat. Jaké bylo mé překvapení, když instalace skončila neúspěchem: "Setup did not find a driver compatible with your current hardware or operating system. Setup will now exit." Pokud máte nainstalován Catalyst Control Center, bude hlásit totéž: "Není nainstalován ovladač grafické karty ATI nebo ovladač ATI nepracuje správně. Nainstalujte ovladač ATI odpovídající hardwaru ATI." A to je konec, nepohnete s ničím, nepomůže ani instalace starší verze ATI ovladače. Podíváte se ještě do Správce zařízení, který vám ukáže tohle: "Řadič videa (kompatibilní se standardem VGA)" namísto názvu karty. V tomto okamžiku buď vzbudíte kamaráda (díky Tome), nebo se zachováte podle tohoto návodu:
O co vlastně jde. V ovladači není napsáno IDéčko garfické karty, nějakej matlák na to prostě zapomněl. Proto průvodce hardwarem nenajde k této kartě v inf souboru informaci, že tento ovladač je právě pro tuto kartu a instalace driveru skončí neúspěšně.
Při pokusu o instalaci ovladačů se driver 8-12_xp32_dd_ccc_wdm_enu_72271.exe rozbalí do adresáře
C:\ATI\SUPPORT\8-12_xp32_dd_ccc_wdm_enu_72271.
Proklikáte se ještě hlouběji, až do adresáře
C:\ATI\SUPPORT\8-12_xp32_dd_ccc_wdm_enu_72271\Driver\Driver\XP_INF,
kde uvidíte soubor CX_72271.inf. Ten si pomocí notepadu otevřete k editaci a vložte do něj následující řádku:
"ATI Radeon HD 3650 AGP " = ati2mtag_RV630, PCI\VEN_1002&DEV_9596
Následně znovu spusťte průvodce přidání hardwarem, zadejte umístění, ve kterém leží upravený soubor CX_72271.inf a voila, graphic driver ATI Sapphire HD 3650 AGP pro Windows XP je nainstalován.
Přidat na linkovací servery
Fallout 3 a moje grafika
Ježíšek se zbláznil a přinesl mi hru, o které jsem poslední dobou mluvil. Fallout 3. Mám radost, jak by ne, obzvlášť když vím, jak Ježíšek počítačové hry nesnáší. Jenže... Hra mi nejde spustit. Veškerá požadovaná konfigurace je v našem PC dostupná. Až na grafickou kartu. Požadována je jedna z těchto:
- Řada ATI HD 4800
- Řada ATI HD 4600
- Řada ATI HD 3800
- Řada ATI HD 3600
- Řada ATI HD 3400
- Řada ATI HD 2900
- Řada ATI HD 2600
- Řada ATI HD 2400
- Řada ATI X1900
- Řada ATI X1800
- Řada ATI X1600
- Řada ATI X1300
- Řada ATI X850
- Řada NVIDIA GeForce 200
- Řada NVIDIA GeForce 9800
- Řada NVIDIA GeForce 9600
- Řada NVIDIA GeForce 8800
- Řada NVIDIA GeForce 8600
- Řada NVIDIA GeForce 8500
- Řada NVIDIA GeForce 8400
- Řada NVIDIA GeForce 7900
- Řada NVIDIA GeForce 7800
- Řada NVIDIA GeForce 7600
- Řada NVIDIA GeForce 7300
- Řada NVIDIA GeForce 6800
- Frekvence čipu: 250MHz
- Frekvence paměti: 400MHz
- Paměťová sběrnice: 128 bitů
- Paměť: 256MB
Přidat na linkovací servery
Jak papírově zprovoznit veterána
Jeden z mých snů, který bych si také jednou rád splnil, je veterán. Původně jsem pošilhával po automobilu, ale jak jde čas, jak stárnu a cítím se víc a víc svázán všemi možnými povinnostmi a pravidly, zjišťuji, že motocykl je přesně to, co hledám.
To, co bych opravdu chtěl, mít momentálně nemohu. Jawa 250 Pérák, rok výroby 1949. Motocykl, který mě bere u srdce téměř celý můj život. Jednak na takovou mašinu nemám papíry, jednak jí nemám kde parkovat. A nechat tenhle skvost stát na ulici... Kdepak.
A tak jsem si vyhlédl náhražku, kterou je Jawa 50 typ 550 Pařez z poloviny padesátých let. Je to jen slabá padesátka, ale ty tvary... prostě nádhera.
Nechci, aby tenhle můj budoucí starý nový motocykl jezdil jen na výstavy a srazy veteránů, chci ho používat běžně. Do práce a tak. Jenže nevím, jak moc je složité, aby byl veterán papírově v pořádku. Pokud koupím jen stroj, bez jakéhokoliv papíru, je vůbec možné, aby dostal technickou a SPZ? Občas nacházím inzeráty, kde někdo shání "kartičku". Bez ní to možné není? Snad se mezi vámi najde nějaký majitel podobného stroje a poradí mi. Díky.
Přidat na linkovací servery
OpenCart - čeština a chyba ve statistikách
Neustále se šťourám v nově nainstalovaném e-shopu OpenCart a snažím se ho vylepšit. Celý e-shop jsem počeštil, ovšem jak už to bývá, kromě administrace. Na to jsem moc líný. Avšak: pro hledající jsem nalezl jazykový balíček Czech pro OpenCart. Je v něm přeložený jak e-shop, tak administrace. Překlad je pro verzi OpenCart 0.7.6.1, což je o něco starší verze, aktuální je 0.7.7. Nicméně nevadí to, verze se od sebe až tak neliší, je třeba opravit jen pár nesrovnalostí. První z nich je popsaná v článku OpenCart a čeština, druhá nesrovnalost je v souboru:
admin/language/english/extension/module/menu.php
kam je třeba doplnit řádek
$_['text_coupon'] = 'Slevy';
Administrace vám předkládá několik statistik. Jedna z nich je "Products Purchased Report" neboli "Přehled zakoupeného zboží". Tento přehled špatně počítá celkovou cenu zakoupeného zboží, musíte opravit soubor:
admin/controller/report_purchased.php
a to konkrétně řádek 28:
$results = $database->getRows("select name, model, sum(quantity) as quantity, sum(total) as total from order_product group by model order by total desc");
Až najdu další chyby nebo třeba rozšíření, samozřejmě je zde zveřejním k užitku ostatních. Ještě tak přijít na to, proč se e-shop Modrá liška, postavený na OpenCart, nezobrazuje v Opeře...
Aktualizace: Opera funguje. Díky, Honzo_p. Stačí v Administraci vypnout:
Admin > Konfigurace > Nastavení > Cache > Použít kompresi.
Přidat na linkovací servery
E-shop open source
Jednou z mých heroických zálib je období formování českého státu, deváté a desáté století, potažmo historický šerm. Po pár letech mávání jeden a půl ručním mečem jsem pochopil, že k mistrovství se nepromáchám. A tak jsem začal vyrábět kroužky a kroužkovou zbroj. Aspoň nějaké spojení s ranným středověkem a s lidmi, kteří se šermu věnují aktivně.
V roce 2002 jsem si založil živnost a od těch dob provozuji e-shop Modrá liška – Výroba kroužků a kroužkové zbroje. Ještě do pátku běžel obchod na kódu, který mi tehdy z velké části napsal kamarád. Svým způsobem to stačilo, jenže e-shop měl své mouchy, které jsem neuměl opravit, a chyběly mu některé podstatné věci, které jsem neuměl dopsat. Takže jsem se rozhlédl okolo a shodou šťastných náhod objevil open source e-shop OpenCart pod GNU GPL licencí.
OpenCart je motor, na kterém mohou bez velkých problémů fungovat malé e-shopy, s nevelkým množstvím produktů, bez nároků na složitou administraci.
Samozřejmě i OpenCart má mouchy. Jednou z nich je nutnost registrace zákazníků. Tento fakt mi dost leze na nervy, nicméně ať tak nebo tak zákazník musí stejně zadat své údaje, aby mu zásilka mohla přijít, takže jsem se s tím smířil.
Druhý nedostatek je dokumentace. Ta prakticky neexistuje. Na druhou stranu, nainstalovat e-shop, vložit do něj zboží, upravit měnu a způsob dopravy pro české podmínky a celé to počeštit jsem zvládl během týdne, takže to není žádný složák. Na českém internetu jsem o OpenCart prakticky nenašel zmínku.
Poslední, nejzásadnější mínus, kvůli kterému jsem dlouho váhal, zda mám OpenCart nasadit, je že se nezobrazuje v Opeře. Na druhou stranu vidím, že třeba takový Babishop se v Opeře zobrazuje celkem korektně. No snad na to časem přijdu.
Zbytek jsou pozitiva. Snadná správa zboží, sklad, přehled o objednávkách, zákaznících, statistiky nejčastěji prohlíženého zboží, nejčastěji zakoupeného zboží, snadná správa měn a jazyků... Pokud někdo chcete rozjet vlastní malý e-shop, OpenCart je celkem dobrá a hlavně levná volba.
Přidat na linkovací servery
Rychlý návrat ke skepsi
Nikdy jsem neměl rád Rusáky. Je to hluboko ve mně, živeno rodinou, dobou, ve které jsem vyrostl... Poslední dobou jsem tuhle svou skrytou nenávist ani neventiloval. Tak nějak se vyčerpala. Mladé Rusy potkávám dnes a denně. V tramvaji pohlednou šestnáctku, v zelenině mladou maminku s roztomilým dvouletým špuntem. Jsou to přeci lidé jako my. Nebo ne?
Ten zakrslý kripl Putin, který vydírá celou Evropu trochou ropy, jediného majetku, které zubožené Rusko má, jediného majetku, na kterém je postaven ruský ekonomický růst, kripl, který udělal z možných demokratických voleb v Rusku šarádu hodnou politbyra sedmdesátých let, tak tenhle kripl mě zase jednou nadzvedl a ukázal, že Rusáci zůstanou Rusáky, i kdyby se všichni okolo postavili třeba na hlavu. Putin: Rusko v případě nevyhnutelnosti zamíří rakety na ČR.
Přidat na linkovací servery
Kupecké počty a doprava po Praze
Tak nám zdražili Pražskou integrovanou dopravu, paní Müllerová. A víte co? Už do autobusu nepáchnu, ono mi to totiž vůbec nepřináší žádný profit. Počítejte se mnou, paní. Šestipásmová jízdenka, kterou teď po zdražení potřebuji, stojí 38 korun. Naštěstí českých. To je cesta tam. K tomu cesta zpět za dalších osmatřicet a rázem je tu 76 Kč za dopravu za den.
Když si, paní Müllerová, sednu do auta, tak ujedu celkem 50 kilometrů. Teď v zimě mi to žere necelých 6,5 litrů na sto. Takže asi 3 a čtvrt litru denně za 30 korun. To mám 97 korun. Autobus, na který čekám v mrazu na zastávce a kterým jedu půl hodiny, potom musím přestoupit na metro a tam ještě jednou přestupuji a jedu další půl hodiny, stojí jen o 20 korun méně, než pohodlná půlhodinová jízda automobilem.
A to, milá paní Müllerová, vůbec nemluvím o tom, když jedeme v autě dva. To nás autobus stojí 152 korun, zatímco auto jen 97. Pěkně to ten pražský magistrát vede, jen co je pravda. Hlavně, že tu budeme mít olympiádu. Na tu se s jejím rozpočtem těšíme taky všichni.
Přidat na linkovací servery
Zimní pneumatiky - ano, či ne?
Pomalu, ale jistě, se blíží období, kdy budeme muset přezout svá vozidla, letní pneumatiky vyměnit za ty zimní. Ovšem když o tom tak přemýšlím a vzpomínám na minulou zimu, naskýtá se otázka: Má to vůbec cenu? Vloni jsem zimní pneumatiky dostal od táty, který velmi dbá na naši bezpečnost. Například mi během jízdy z bodu A do bodu B přijde pět SMS zpráv o aktuálním počasí a jak mu přizpůsobit jízdu.
Ale zpět ke gumám. Loňskou zimu jsem na suchém a rozhodně ne zasněženém asfaltu pneumatiky pouze sjížděl. Sněhu se ani nedotkly. Nebo abych nekecal, možná jednou. Nechce se mi kola měnit, byť jsou to celé disky a ne jen samotné gumy k přezutí. nevím, kolik měla letos cibule slupek, zda bude zima mírná nebo naopak krutá, aby se vyřádila za ten zpackaný loňský rok. Záležet to na Andulce, leží sníh od konce srpna do začátku května. Záležet to na mně, leží jen v Alpách a výš.
Jak znám tátu, začne do mě koncem září hučet a nepřestane, dokud se nepřesvědčí, že mám přezuto na zimu. Možná by se místo letních a zimních kol v naší zeměpisné šířce hodily nějaké univerzály.
Přidat na linkovací servery
Co má společného iPhone a Škoda Favorit
Fronta na iPhone
Dneska ráno, když jsem s Gaiou jel do práce, byl jsem ještě v polospánku. O volant jsem se opíral, hleděl tupě před sebe a snažil se radovat aspoň z toho, že už je pátek. Před námi jela celkem zachovalá Škoda Favorit.
"Taková plečka a jak se na ní ještě za komančů ležely fronty..." povídám.
"Naši takhle zrovna leželi. Jednou na šípkovýho Favorita a jednou na zájezd do Bulharska," na to Gaia. Fronty byly na kde co a stál, seděl nebo ležel je kde kdo. Já osobně prožil příjemný všední den v osmdesátém devátém před knihkupectvím Olympia. Na knihu Hoši od Bobří řeky. Sice jsem ji měl, pěknou, v pevné vazbě a s obrázky od Zdeňka Buriana, ale tohle bylo poprvé, co komouši podobnou knihu vydali.
A dneska zapnu prohlížeč a dívám se na RSS kanál, co, kde, kdo, s kým, proč a tak. A vidím, že E-deník má zajímavý titulek: iPhone: Malý krok pro člověka, velký krok pro lidstvo! Kouknu tam a... fronta. Dneska. V Americe. Na ten zázrak techniky a mobilní komunikace iPhone. Leží si ti Američané před Apple Cube a čekají. iPhone je takový jejich Favorit.
Přidat na linkovací servery
Pirates of the Caribbean: Na konci světa
První díl jsem viděl snad dvacetkrát. Prokletí Černé perly bylo nezapomenutelné hned z několika důvodů. Johny Depp, hudba, spád a vtip. Nikdy mě nepřestane bavit scéna, kdy Jack Sparrow přijíždí poprvé do Port Royal. Do toho naprosto geniální hudba, kterou (pokud se nemýlím) zkomponoval Klaus Badelt, prostě paráda.
Truhla mrtvého muže se tak nějak vezla v závěsu a pod dojmem Prokletí Černé perly. Celkem jsem si to užil, hudba stejná jako v prvním dílu, pouze jsem byl rozčarován otevřeným koncem. Takže na třetí díl Piráti z Karibiku: Na konci světa jsem šel s očekáváním, aniž bych se zabýval nějakými recenzemi.
A byl jsem zklamán. Dvě pozitiva: nejprve hudební motiv odkazující na film Tenkrát na západě, což mě coby milovníka tohoto nejlepšího westernu všech dob potěšilo. Jemná a nenápadná vsuvka, které si leckdo ani nevšimne. Druhý potěšující moment byl otec Jacka Sparrowa. Jen se tak mihnul na plátně, ale i přes to byl nejlepší postavou třetího dílu.
Zbývají negativa: Jiná hudba, samozřejmě horší. Více než tři hodiny filmu. Mohla by se klidně hodina vystříhnout a ději by to jen prospělo. Málo vtipu a hodně temnoty. K Pirátům z Karibiku se to nehodí. A nakonec velmi nahuštěný, roztříštěný a zbytečně velkolepý děj, který ubral na srozumitelnosti. A ani Orlando Bloom a Johny Depp nejsou takoví šviháci, jako v předchozích epizodách. Škoda. Raději si doma opět pustím Prokletí Černé perly.
Přidat na linkovací servery
Vystavení cestovního pasu na poslední chvíli
Jak se nám blíží dovolená v Řecku, zjišťuji, že mám stále více nevyřešených věcí. Kupříkladu cestovní pas mi propadl v březnu letošního roku. A v pátek odlétám na Zakynthos. Začal jsem tedy v mírném stresu zjišťovat, co a jak.
1) Pokud žádáte o pas ve lhůtě do 24 hodin, potřebujete 2 ks průkazové fotografie 35 x 45 mm.
2) Pas, vydaný do 24 hodin, platí pouze 6 měsíců. Nemá strojově čitelnou zónu.
3) Za pas, vydaný do 24 hodin, zaplatíte správní poplatek 1500 Kč.
4) Žádost o vydání pasu do 24 hodin (bez strojově čitelných údajů a bez nosiče dat s biometrickými údaji) se podává na úředním tiskopisu. Vzor tiskopisu žádosti o cestovní pas je na internetových stránkách Ministerstva vnitra. Žádost lze podat pouze na originálních tiskopisech.
Poněkud jsem zmaten, co vlastně potřebuji. Podle článku Doklady, které budete potřebovat by mi měl stačit občanský průkaz, ale spolehněte se na to někde na letišti. Nicméně za dotaz na Městském úřadě to stojí: Občanský průkaz jako cestovní doklad do států Evropské unie.
Další informace, která potvrzuje cestování pouze na občanský průkaz, resp. na průkaz totožnosti jsen mašel přímo na webu Velvyslanectví ČR v Řecku. Cituji:
"Občané ČR mohou od 1.5.2004 vstupovat a pobývat na území členských států EU, včetně Řecka, bez zvláštních omezení, a to pouze na základě platného cestovního pasu nebo průkazu totožnosti. Minimální doba platnosti cestovního dokladu není stanovena, doklad však musí být platný v době vstupu na řecké území.
Od 1.1.2006 nabývá účinnosti novela zákona o cestovních dokladech (č. 559/2004 Sb.), podle které lze k opuštění území ČR k cestě do států EU jako cestovní doklad použít občanské průkazy se strojově čitelnými údaji pokud nemají oddělenu vyznačenou část (tj. bez odstřiženého rohu)."
Ještě počkám, co mi odepíší z ambasády v Řecku a nejspíš to risknu – poletím na občanku.
Aktualizace: Řecké velvyslanectví V ČR mi potvrdilo, že mohu navštívit Řecko pouze s platným občanským průkazem. Zaplať pámbu, spadl mi kámen ze srdce. Za ušetřených 50 Euro pozvu Gaiu s Andulkou na maxipohár. Už to vidím... Zakynthos, přístav, taverna a pistáciová zmrzlina... Samozřejmě s příměsí vůně ryb. A pátek je tak daleko!
Přidat na linkovací servery
Vždyť mu bude zima!
Je brzy ráno, kolem sedmé hodiny. Zajíždíme k domečku dědečka a babičky, kteří nám tenhle rok nahrazují mateřskou školu. Andulka se už chystá vystupovat, když:
"Hele, babička stojí na chodníku, to je divný..."
"A koukej, děda je v zahrádce, jak to, že ještě nespěj?"
Obvykle přijedeme, odemkneme a pošleme Andulku do ložnice, kde vleze prarodičům pod peřinu a dobré dvě další hodiny všichni spí.
Zastavili jsme. Děda i babička se tváří dost strhaně. Sakra, kdo zase mohl umřít? Vždyť už nikdo nezbyl...
"Ahoj, co se děje?"
"Ále," povídá babička, "dědovi v noci vykradli auto. A to bylo celou noc zaparkované v zahrádce a my šli spát až ve tři ráno."
Stáčíme pohled na dědův vůz. Obě přední skla jsou rozbitá a vysypaná na záhoncích.
Předjíždí nás policejní vůz a parkuje před námi. Policista vede rozhovor s dědou. Z rozhovoru vyplývá, že ani nemá cenu sepisovat protokol.
Před policistou parkuje bílá dodávka. Vystupuje řidič, ani jedny přední dveře nemají okénko. Auto bylo zaparkováno v zahrádce, stejně jako dědovo. Musíme odjet do práce, loučíme se a ještě slyšíme Andulku, jak dědovi povídá: "Proč ti to udělali, vždyť ti bude zima..."
Přidat na linkovací servery
Poselství virginského vraha
Je velice smutné zjistit, že jediné, co dokáže pohnout dnešním světem, je násilí. Na výstavě Czech Press Photo nebo World Press Photo nás k emocím donutí pouze snímky utrpení a bolesti, zájem sdělovacích prostředků se točí kolem šíleného činu neméně šíleného jihokorejského studenta nebo války v přímém přenosu.
Čo Sung-hü na nás hledí z novin, obrazovky, monitoru. Zanechal nám video a na něm své poselství. Poselství plné plytkých slov, poselství o malosti člověka. Tohle poselství, zakončené zmařenými životy, je varující. Čo Sung-hü a jemu podobní totiž vědí, co nás zajímá, co chceme na svých obrazovkách, monitorech a ve svých novinách vidět. Chceme vidět právě je a pohoršeně kroutit nad jejich činy hlavami. Oni to vědí, svým způsobem se stávají celebritami. Díky nám.
Přidat na linkovací servery
Spolužáci.cz
Tak se mi zdá, že se přechod webu Spolužáci.cz na novou verzi nějak Seznamu nedaří. Každý druhý klik končí hláškou: Interní chyba systému. Při provádění Vašeho požadavku došlo k této chybě: Některá z komponent systému neběží. Zkusit znovu. Přesně tak si představuji profesionální překlopení jedné z nejnavštěvovanějších sajt v republice.
Přidat na linkovací servery
Nenávidím letní čas
Nechápu to. Čím jsem starší (a moudřejší), tím méně to chápu. A i kdyby to chápal někdo jiný, nevysvětlí mi to. K čemu nám je změna času? K čemu je to nesmyslné vytržení člověka z jeho rytmu, k čemu je dobré, že je zase ráno tma a večer dlouho světlo? Kdo z toho má profit? A pokud nikdo, proč se změna času prostě nezruší? Pekař na Hrad!
Přidat na linkovací servery
Paroubek versus Altner
Mám nového koníčka – sledovat vývoj sporu mezi ČSSD, tedy nejspíše mezi Paroubkem, a advokátem Zdeňkem Altnerem. Nejvíc mě pobavilo trestní oznámení, které ČSSD na Altnera podala, cituji:
Jiří Paroubek: "...na podezření z trestného činu vydírání..."
Také mě stejně tak pobavila stížnost ČSSD na Zdeňka Altnera Českou advokátní komoru, opět cituji:
Jiří Paroubek: "...dále pan doktor (Altner) poškodil dobré jméno klienta (ČSSD)..."
No to mě podržte. JUDr. Zdeněk Altner uzavřel právně platnou smlouvu. ČSSD mu dodnes za Lidový dům nezaplatila, co podle smlouvy měla. Podle této smlouvy naběhly úroky až do nehorázné výše 20 miliard. Altner své peníze chce. A rázem je z něj vyděrač. A ještě ke všemu poškodil dobré jméno ČSSD, tedy klienta, který už několik let odmítá zaplatit jeho honorář, čili prakticky těch 20 mld ukradl. Velmi dobré jméno, že ano. Jsem opravdu zvědavý na sjezd ČSSD a na to, zda Jiřího Paroubka, člověka, který vede stranu přímo do horoucích pekel, opět zvolí svým předsedou.
Přidat na linkovací servery
Svatý Valentýn
Kdo mě zná, ten ví, že některé mé názory a postoje jsou, řekněme, radikální. Jeden z nich se týká importovaných svátků a mediální masáže. Řeč bude tentokrát o svatém Valentýnu, o dalším svátku, kdy si obchodníci a reklamní agentury mnou ruce a muži poskakují, jak jim naplánovaná marketingová kalkulace zavelí.
Nikdy u nás doma s Valentýnem nebyly problémy. Svátek zamilovaných byl odjakživa první máj. Tehdy se všechny ty roky, co jsme s Gaiou spolu, chodíme v noci projít na Petřín, kde se pod rozkvetlým jírovcem políbíme, poslechneme si zapálené studenty, kteří s nadšením svého mládí čtou u Máchovy sochy veřejně celý Máj, zajdeme k Turkovi na salep nebo k Zavěšenýmu kafi na pivní sýr a jen tak bloumáme po Hradě a v podhradí a je nám v ten květnový den dobře. Jarně a zamilovaně.
Aby Gaie nebylo líto, že na ni na svatého Valentýna "zapomenu", obvykle posečkám dva dny nebo týden a koupím jí kytku později, jakoby jen tak. Oba to víme a nikdy to nebyl problém. Ovšem nechápu, proč jsem si dnešní ráno poprvé v životě musel vyslechnout lamentace, vztahující se právě k Valentýnovi. Z toho jsem tedy opravdu jelen.
A co na to vaše ženy, pánové?
Přidat na linkovací servery
Na Hromnice o komentář více
Díky Arsinoe a Lacovi se připojuji k aktivitě Na Hromnice o komentář více. Pár stálých čtenářů zde sem tam zanechá komentář. Spočítal bych ty statečné duše na prstech dvou rukou a jedné nohy. Zanechte i vy ostatní alespoň dnes, nebo lépe alespoň pod tímto článkem nějaký komentář.
Opravdu mě zajímá, kteří čtenáři mě čtou a proč. Odjakživa má totiž můj blog štěstí na čtenáře. Za ty tři roky jsem totiž nemusel smazat jediný komentář a slibuji, že to neudělám ani teď. Tak moc vám věřím. Jenom prosím vystupte z anonymity. Alespoň dnes. Laco znovu bloguje
A teď něco o Hromnicích. Z hlediska křesťanského tento svátek oslavuje den, kdy Panna Marie přinesla Ježíše čtyřicátý den po narození do chrámu v Jeruzalémě, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu. A více ať hovoří Wikipedie, ať to nemusím opisovat.
Přidat na linkovací servery
Boty Rangers BW Para
www.militaryrange.com
Sedím tu v teple u počítače a potí se mi nohy. Strašně. Mám na nich totiž nové boty. Rangers BW Para. Krásné. Kožené. Černé a hodně vysoké. O víkendu totiž jedu ven, mezi stromy, do skal. Pít vodu z potoka, rozhlížet se z Mužského a Kozákova, obejít pár hradů a zámků, smrdět kouřem. A ty boty s tím souvisejí. Nejsou to boty ledasjaké, mají kožený jazyk našitý až nahoru. Takže mohu šlapat ve 25 cm hluboké vodě. Okovaná špička se mi hodí, až budu chtít někomu zaplatit za pravdu. A protiskluzová podrážka? No díky té už si ze mně nikdo nebude dělat humor! Jenže ty boty jsou nové, nevyšlapané. Takže proto se mi právě teď potí nohy. A budou se potit až do konce týdne.
Nejprve jsem chtěl boty Rangers BW Para koupit v Praze. Mám Army shop hned za rohem, v Řipské ulici. Ovšem jejich cena mě natolik uzemnila, že jsem se z toho šoku doposud nevzpamatoval. Nastartoval jsem tedy internet a botky objevil v Ústí nad Labem (tímto zdravím Magrátku). Úspora několik tisíc. To už stojí za výlet! Nejprve jsem pro podobné věci jezdil do Holoubkova, kde je Army shop o poznání lacinější než všechny v Praze. Ale od teď už jenom do Ústí. Army shop Military Range má ceny, jaké byly v Praze před 15 lety. Třeba moje oblíbené boty US Jungle PANAMA za necelou tisícovku. Nebo Pončo US Ripstop ve všech barevných provedeních za necelých 700 korun! Ceny jsou o řád jinde. Všem vám, kteří jezdíte ven Army shop Military Range vřele doporučuji. Jo a ještě douška. Nestane se vám, že narazíte na prodavače, který vás má za debila už jenom proto, že nejste celí v zeleném a nemáte na hlavě blembák. A že nevíte úplně přesně vzor toho, co chcete.
Přidat na linkovací servery
Sněhová kalamita
Tak vám nevím. Sotva skončil podzim, začalo jaro. A teď najednou tohle. Morana (Slovanští bohové) si vzpomněla, že by se měla mezi smrtelníky aspoň na čas ukázat, a tak se ukázala. Patřil jsem samozřejmě mezi skeptiky, kteří se nad informací, že bude mocně sněžit, jen blahosklonně ušklíbali. A ono sněží. Mocně. Tři centimetry sněhu. A u Muzea čtyři! Ale že by mezi skeptiky patřili i silničáři?
Že nebylo shrnuto nebo posypáno mezi domy na naší vsi, to bych pochopil. I to, že nebyla stažená silnice druhé třídy. Na silnici první třídy už jsem ale znejistěl. Ale že dálnice D8 vypadala jako trasa běžeckého závodu Jizerská padesátka, to už mě opravdu namíchlo. A to nemluvím o Prosecké radiále a ulicích Prahy Vinohrad. Ale co, vždyť ono to nakonec stejně roztaje samo, že jo.
Přidat na linkovací servery
Globální oteplování
Když jsem si přečetl článek Bjorna Lomborga, profesora statistiky v Kodani: Jak zchladit Ala Gorea, věrozvěsta oteplování, poněkud mě to nadzvedlo ze židle. Cítím se být natolik přítelem matky Země, že se mě všechny otázky ohledně její další existence citlivě dotýkají. Snažím se nepřispívat k její devastaci jak je to jen možné a jsem jeden z mnoha.
Bjorn Lomborg je také jeden z mnoha. Je statistik. Počtář. V článku převádí veškerá globálně-ekologická fakta (ať už více či méně podložená) na čísla. Chovejme se ekologicky, ovšem počítejme s tím, že díky tomu:
[...] bude v roce 2100 průměrný obyvatel zeměkoule o 30 procent chudší, což sníží jeho schopnost potýkat se s mnoha problémy, jimž budeme čelit bez ohledu na klimatické změny. [...] Stojí svět [...] za takové oběti? [...] mohli bychom si na základě pochybných tvrzení nakonec zvolit budoucnost, která by nás podle odhadu OSN mohla v průběhu tohoto století přijít na 553 bilionů dolarů.
Mám pro pana Bjorna Lomborga vzkaz: Udav se těmi dolary, hlavo skopová. Nic jiného ti totiž nezbyde, až nebudeš mít čím se nakrmit a čím zhasit žízeň a až nebudeš mít, kde hlavu složit.
Přidat na linkovací servery
Zimní pneumatiky
Zdá se mi to jako nemístný žert od Toho nahoře. Celý život jezdím na letních gumách, ať jedu kam jedu. Vzpomínám ne cestu na Jizerku, nejvýš položenou obec v Jizerských horách, kdy naše Lada 1600 klouzala ve vyfrézovaném koridoru sem a tam a jízda byla možná jen díky stokilové ocelové desce v kufru. Tehdy nad námi On nejspíš držel ochrannou ruku. Na Jizerku jsme dojeli, smykem zaparkovali a vylezli do vichřice, která byla tak mocná, že jsme místo rozvázání museli lyže ze střechy odříznout. K chalupě jsme šli po paměti. Když jsme se propadli moc, byli jsme mimo silnici.
Nebo vloni, když jsem vyměnil stařičkou Ladu za zánovní Renault Thalia a jel v zimě dvakrát do Jablonce nad Nisou. Rodný Středočeský kraj mě mátl, bylo téměř předjaří a sucho, ale už za Turnovem jsem se objevil sníh. Nejprve poprašek, o něco dál už pěkná peřina. Začal jsem se bát, co mě čeká za další zatáčkou. Zbytečně. Mohl jsem si strach schovat až do Jablonce. Ulice, do které jsem jel, je ta nejpříkřejší a nejnepřístupnější, jakou si vůbec můžete představit. Ale já se nedal a letní pneumatiky mě vyvezly až na samý vrchol. Možná bych mohl říct, že jsem vyjel bobovou dráhu.
Teď už zimní pneumatiky mám. A už je třetí měsíc sjíždím na naprosto suchých a vyhřátých vozovkách. No chápete to? Ten nahoře má zvrácený smysl pro humor :o)
Přidat na linkovací servery
Konec jedné strany
Víte, nikdy jsem Lidovce neměl moc rád. Ono známé kam vítr, tam plášť u nich bylo až příliš okaté. Kalousek svým přesunem k ČSSD započal štěpnou reakci, která se už nedá zastavit. Můžete namítnout, že věděl, co dělá, že se sebeobětoval, aby zachránil svou stranu před koncem (velká koalice). Kdepak. On pouze šel tam, kde cítil moc.
Jeho lidé se vzbouřili a odstranili ho. Možná to bylo upřímné, možná jen kalkul, nicméně přišlo to pozdě. Štěpná reakce už byla nastartována a běžela nekontrolovatelně dál. Včera jsme viděli, jak rozštípla poslanecký klub Lidovců. Ti tři opustivší na sebe vzali odpovědnost za další bezvládí, další strkanice a osočování. Ať volby dopadly jak chtěly, tito tři představitelé KDU-ČSL mohou za další povolební vývoj.
K předčasným volbám dojde tak jako tak, to je už dnes, myslím, jasné každému. Otázka je kdy a jak. Otázka je, zda se ještě vůbec dokáží Lidovci dostat do parlamentu a nebo skončí v propadlišti stejně jako Unie svobody. Převlékání kabátů se někdy také vyplatit nemusí.
Přidat na linkovací servery
Bylo nebylo...
Bylo nebylo. Hizballáh unesl dva izraelské vojáky. Izrael tvrdě odpověděl a začal rozsáhlý útok na Libanon. Bejrút se hroutí. Z libanonského území létají do Izraele Kaťuše, prý Syrské nebo Íránské výroby. Sýrie a Írán hrozí Izraeli. Obě země veřejně podporují Hizballáh.
Izrael bombardoval "zemi nikoho" na libanonsko-syrské hranici. Syrská armáda vstoupila do Izraele. Írán mobilizuje, Revoluční gardy se formují na izraelsko-libanonské hranici. USA posílají do Teheránu důrazné varování. Teherán na diplomatickou nótu nereaguje a Revoluční gardy za silných bojů vstupují na izraelské území.
Spojené státy americké i přes odpor Evropské unie vysílají na pomoc Izraeli prvních deset tisíc vojáků a z Iráku a Turecka ostřelují vnitrozemí Íránu. Zaštiťují se Íránským jaderným programem. V Iráku sílí mohutné povstání proti americké okupaci, vojáci se urychleně stahují do Turecka.
Velká Británie se přes odpor Evropské Unie přidává k USA, Putin zasílá Bushovi a Blairovi ostrý protest. Před Buckinghamským palácem a Bílým domem denně demonstrují desetitisíce občanů.
Blízkovýchodní konflikt sílí a jeho hranice se pozvolna rozšiřují, Egypt mobilizuje. Z Iráku byli vyhnáni poslední američané. Turci požadují ukončení vojenských akcí USA ze svého území. Evropská unie zrušila žádost Turecka o vstup.
Severní Korea odpálila deset raket Tepodong-2 směrem na Havajské souostroví a raketami Scud ostřeluje Japonsko. Tichomořská flotila opouští Havaj a míří k Japonským ostrovům. Tokio, Kjóto, Ósaka a Sapporo jsou v plamenech.
Teroristické útoky v Indii pokračují, vláda není schopna zasáhnout. Příslušník palestinského hnutí Hammás se odpálil uprostřed mnohatisícové demonstrace před Bílým domem. Do 24 hodin je jasné, že výbuch kromě stovek na místě mrtvých demonstrantů rozmetal do ovzduší spóry Eboly.
Blízký a Střední východ sjednotil své síly a vrhl je proti Izraeli. Během krátké ofenzivy přestal židovský stát existovat. Jeruzalém se vypařil pod teheránskou jadernou hlavicí. V několika minutách opustily své silo jaderné zbraně jak na východní, tak na západní polokouli. Atomové ponorky se připravovaly k úderu druhého sledu. Bylo nebylo...
Přidat na linkovací servery
Tisk z PDF
Ach jak trpím!
Blíží se prázdniny a tudíž významně stoupá prodej digitálních fotoaparátů. Abych nemusel vypisovat všechny doklady ručně, koupil jsem malou laserovou tiskárnu Canon (nevzpomenu si teď na označení). Jaká to byla úleva! Faktury se tiskly, složenky, podací lístky... Na jednom balíku jsem ušetřil asi 10 minut času. Až do včerejška.
Zapnu počítač, zapnu tiskárnu, nic významného, co by stálo za pozornost jsem nezaznamenal. Na stole mám vyrovnáno devět fotoaparátů, takže jsem nelenil a začal tisknout doklady. Nevím, který z bohů mě poňoukl prohlédnout si v pořadí druhou fakturu, asi bůh úspory papíru. Místo abecedy vidím vytištěné všelijaké nicneříkající symboly. Jediný, který jsem rozluštil, byl TM.
Ve zkratce:
- zjistil jsem, že jediný typ dokumentu, kkterý mi začal blbnout, je PDF. Ostatní se tisknou bez problémů.
- restartoval jsem tiskárnu: nic.
- restartoval jsem Windows XP: nic.
- reinstaloval jsem tiskárnu: nic.
- nainstaloval jsem poslední verzi Acrobat Reader 7: nic.
POMÓÓÓC!
Přidat na linkovací servery
Přetaktování ATI Radeon 9550 256 MB DDR
Vzhledem k faktu, že pod minulým článkem se mi objevilo celkem dost přínosných a podnětných komentářů, díky kterým jsem opět o poznání chytřejší, dovolím si položit v plen další otázku. A tou je přetaktování grafické karty ATI Radeon 9550.
Pár komentářů jsem posbíral všemožně na webu, ovšem dvakrát měř a jednou řež, jak říká teta Kateřina. Moje ATI Radeon 9550 vypadá takhle:
- Frekvence čipu: 250MHz
- Frekvence paměti: 400MHz
- Paměťová sběrnice: 128 bitů
- Paměť: 256MB
Vzhledem k tomu, že mám levnou case, tak chlazení uvnitř nejspíš nebude nic moc. První dotaz tedy zní: Neměl bych před akcí nějak (a jak) posílit chlazení čipu?
Druhý dotaz: Jaké maximální hodnoty si mohu dovolit jako lama nastavit, abych nevyhořel?
Dotaz č. 3: Nebo se na to mám vyprdnout?
Přidat na linkovací servery
Andulčin boj
Jsou to přesně dva roky, co naše malé tříměsíční miminko poprvé zakusilo horečku vyšší než 40°C. Měsíc co měsíc se horečnatá ataka opakovala, dalo by se říct, že na den přesně. Verdikt: Cyklická horečka PFAPA. Jak jistí si lékaři jsou se ani neodvažuji hádat.
Teď naposledy přišla ataka přesně po dvou letech od svého prvního výskytu, na Boží hod. Dalo se to očekávat, protože Andulka nechtěla o Štědré večeři polévku. Nenapadlo nás to. Také už bychom se ty předzvěsti mohli naučit rozeznávat. Andulka a nechutenství, kdo to kdy viděl.
Svátky nestály za nic. Horečka kolísala mezi dvěma vrcholy, ten nižší má hodnotu 38°C, ten vyšší 40°C. Andulka dostávala každé tři hodiny nějaké antiteplotikum, střídala brufen a panadol. A do toho homeopatika. V podstatě bez účinku.
"Andulko," sáhla Gaia na horké dětské tělíčko, "probuď se, mám pro tebe medicínku."
Andulka otevřela oteklé oči: "Hujá, medutíňka. Čevená jako ohýnek..."
Poslali nás k odbornici do nemocnice Ke Karlovu. Po dvou návštěvách jsme další odmítli, natož hospitalizaci a vrátili se Na Bulovku. Dalo by se říct mezi staré známé. Andulka už poněkud vyrostla, bojuje s doktory co to dá. Doposud se jim nepodařilo nabrat jí krev. Andulka má v sobě dírek jako cedník. Když jsem za ní včera byl, skoro nemluvila. Jen stála a smutně na mne koukala. Andulka – a nemluvila!
Dokončíme tuhle sadu vyšetření a končíme. Za dva roky nikdo na nic kloudného nepřišel. Budeme si chodit do nemocnice pro kortikosteroidy (pokud nám je dají) a tím to hasne. Začneme jinak. Nač je nám prohlídka a testování syndromu PFAPA, když místo jakéhokoliv závěru pošle odbornice naše dítě na oční se strabismem (oční to vyloučil), na dětskou gynekologii nebo na logopedii, proboha, vždyť jsou Andulce teprve dva roky! Konec. Víckrát už nechci slyšet to ticho, které zahaluje mé upovídané dítě...
Přidat na linkovací servery
Zabil jsem černocha
Vystoupil jsem z tramvaje. Všude tma. Do práce chodí v tuhle hodinu jen dělníci, blázni a já. Jsem celkem slušně pohroužen sám do sebe, vypěstoval jsem si v tomto umění mistrovství. Mám vypnuto. Sem tam ovšem nějaký podnět přes mou obrannou clonu pronikne. Jako posledně.
Palác Flora. Míjím sloup veřejného osvětlení. Na sloupu registruji plakát s roztomilým černošských dítětem. Velké smutné oči. Nad fotografií jsou vyvedeny dvě telefonní klávesy: zelené sluchátko s textem BUDE ŽÍT a červené sluchátko s textem ZEMŘE.
V ten moment se má ochranná bariéra zcela rozpadla, ovšem z úplně jiného důvodu, než předpokládali tvůrci plakátu. Jak se vůbec opovažují obviňovat mne ze smrti dětí v Africe!? Kdo jsou, že ukazují na nás, obyčejné lidi, prstem a říkají: Ty za to můžeš. A ty. A ty také! Kdo jsou, že vinu za globální problémy světa přenášejí na nás bezvýznamné? Odmítám vinu za smrt jakéhokoliv člověka na opačné straně světa a vyzývám všechny, kteří mají potřebu mě obvinit: Pojďte mi to říct do očí!
Přidat na linkovací servery
Večerní drama
Ještě se nestalo, aby se u nás doma večer neodehrálo drama. Večer co večer, hra světel, stínů a barev. Večer co večer a přitom pokaždé jinak. Nedá se to omrzet. Dá se pouze beze slov žasnout.
Přidat na linkovací servery
Vsaďte na rychlost
Budík vřeštěl nejmíň po páté. Další pracovní den a zase začíná skluzem. Stál jsem nahý v černo černé tmě, černo v ústech, černo v hlavě. Kam jsem si včera položil ty kalhoty... S Hugem dneska oběhnu jenom jeden blok, hlavně neprobudit Andulku, kaši jí bude muset připravit Gaia...
"Táto, tatí-ku, kde mám kaši?"
Sakra. Tak tedy kaši...
Přidat na linkovací servery
Už nebudu plakat
Zdálo se, že je PFAPA pryč. Pak se vrátila. A po týdnu opět. Po týdnu! To téměř diagnózu cyklické horečky vylučuje. Včera nás učení lékaři překvapili nástinem nové teorie: Revmatická horečka artritida. Myslím, že po těch dvou letech putování po nemocnicích už bychom mohli mít právo na správnou diagnózu a na účinnou a správně indikovanou léčbu.
"No a tadi mi děuaui kef! Já hajaua a doktouka takle děuaua, no. Já puakaua!"
"A pročpak jsi, Andulko plakala? Bolelo to?"
"Neboueuo. Aue já puakaua. Mi tady děuaui kef, no."
"Paní doktorka ti chce pomoct, abys už nebyla nemocná."
"Já dostaua obázek! Já byua odná, aue pakaua."
"Když zítra na kontrole nebudeš plakat, tak uděláš paní doktorce radost."
"Už nebudu pakat, táto. Já dotanu edutínku!"
Ach jo. Babička brečí, dědeček brečí, Gaia brečí, stačí, aby se na Andulku jenom podívali. "Maminka páče, tatí-ku. Poč?"
Přidat na linkovací servery
Kterak Tokugawu málem přejela Avie
Vykračuje si takhle Tokugawa po ulici... No, vykračuje. Je tažen Hugem, drsnosrstým jezevčíkem s pitbulí povahou. On totiž potřebuje vyvenčit. Hugo. Tokugawa byl už doma...
Přišli na roh, kde kdysi nazodpovědný citroen ukončil jeden psí život. Tokugawa si vždycky vzpomene, jak auto ujelo, jak sebral Maggii ze silnice, jak na ní mluvil a hladil jí, dokud neodešla a jak jí pak nesl domů. Jak jí visela hlava bezvládně k zemi, jak její krev barvila jeho bundu... Jak jí odvezl do Klokočských skal, jak poprvé v životě kopal hrob, jak dostala na svou poslední cestu oblíbené hračky, jak jí sestra dala svůj neoblíbenější náhrdelník...
Tokugawa nemá to místo rád. Je nepřehledné, auta tam hážou myšky a řítí se úděsnou rychlostí, jen aby nemusela dát přednost protijedoucím. Také od dob Maggieniny smrti vodí Huga pouze na vodítku. Nejprve se rozhlédl Hugo, pak Tokugawa. Vkročili do vozovky. Najednou kde se vzala tu se vzala Avie. Řidič si to hnal kupředu a oči upřené pod palubní desku, kde mačkal mobilní telefon. Kdyby Tokugawa na poslední neuskočil, tak ho Avie srazila.
Chvíli měl Tokugawa pocit, že se mu zastavilo srdce. Pak ale z okýnka Avie zaslechl: "Deš jako vopice!" A přestal se ovládal. Hugovi zkrátil vodítko na minimum a znovu vstoupil do vozovky, k okýnku řidiče. Ten chlap měl zhruba kolem 60 – 65 let a dál psal na telefonu SMS.
Upozorňuji, že následující část je plná vulgarismů, protože pohár trpělivosti právě přetekl. Takže citlivé povahy: nečtěte dál.
"Ty kreténe, čum na cestu!"
Řidič je šokován, nejspíš si přes psaní SMS ani nevšiml, že se k němu Tokugawa vrátil. "Vidíš tady snad přechod, blbečku?" odpověděl Tokugawovi.
"Ty si se snad posral! Jakej přechod? Kdybys čuměl na cestu a ne na ten tvuj podělanej mobil, tak bys věděl, že si můžu přecházet kde chci."
"Jo jo jo, motáš se tu jako vopice..." dědek ztrácel inspiraci. Vopice už tu jednou byla.
"Ty čuráku. Měl by ses vrátit do autoškoly, než někoho zabiješ. Takovejm smrtím, jako seš ty, by měli papíry brát rovnou. Buď rád, že si pro tebe nešáhnu, jinak už bys za volant nesednul, ty hovado přestárlý. Narvu ti ten mobil do prdele a pak uvidíme, jakej budeš hrdina!"
Hugo na dědka ještě zaštěkal a oba s Tokugawou odešli do parku. Uf. To se Tokugawovi ulevilo... Škoda, že se nesrotil dav. Tokugawa by ocenil, kdyby po té jeho logoree zatleskali.
Přidat na linkovací servery
Superstar porvé na Brumlovce
A je to za námi. První koncert na Brumlovce. Úvod mě velmi zklamal, bylo očividné, jak zábavní průmysl na soutěžících zapracoval. Při úvodní melodii tančili a tleskali jako jejich předchůdci na Spartakiádě. Nu což, dalo se to předpokládat.
Pobavila mě Gábina Osvaldová a Ondřej Soukup, ostatně jako obvykle.
Osvaldová: "Můj favorit byl brouk Pytlík. Uměl všechno a všechno blbě."
Soukup: "Tak proto sis mě vzala!"
A co soutěžící?
Martina Balogová. On day in your life – Anastacia.
Martina mě tentokrát trochu zklamala. Vlastně ani nevím proč, ale tahle písnička se mi v jejím podání moc nelíbila. Soukup si své hodnocení: "Potřebovala by trochu přibrousit..." asi doma od Gábiny Osvaldové pěkně vypije.
Petr Poláček. All about loveing you – Bon Jovi.
Tohle vystoupení se Petrovi podle mého nepovedlo. Výšky byly velmi falešné. Hejma je také Petrovi vytkl, což mu při rozhovoru elegantně vrátila Něgrešová: "Hejma ty vejšky v Sametové taky pěkně tahá..." A navíc to byl znovu Bon Jovi.
Aneta Langerová. Thank you – Alanis Morissette.
Aneta. Nezklamala, je geniální. Hejma řekl, že má Aneta před sebou pěveckou kariéru a já mu dávám plně za pravdu. Navíc Anetě Morisetka sluší.
Julián Záhorovský. Dole v dole – Kabát.
Soukup s Hermanem charakterizovali naprosto brilantně: "Tady se zpěv nehodnotí." Ale Julián se mi líbil. Ono takhle odchrchlat písničku je také umění.
Šárka Vaňková. Think twice – Celin Dijon.
Ryze profesionální. Na jejích šestnáct let je to fascinující. Ale sluší jí víc rychlé písničky, tancování a tak. Možná měla zpívat písničku od dědy. Hejma je proti Šárce očividně zaujatý, Osvaldové se také příliš nelíbí. Po jejich hodnocení shrnul Herman: "Šárka od vás stejně nic hezkýho nečekala..."
Šárka mě neustále překvapuje svým vtipem. "Zpívala jsi píseň od Celin Dijon. Proč nebyl Titanik?"
"Nerada bych se utopila v nějaké chybě."
Petra Páchová. Get on your feet – Gloria Estefan.
Kdybych měl hodnotit, používal bych samé superlativy. Takže raději ocituji. Herman: "Jste hotový profesionál." I označení Gábiny Osvaldové Happy face je trefné.
Standa Dolínek.Enough – Cher.
Veronika Zaňková. Its so easy – Sheryl Crow.
Hejma řekl, že má Veronika unikátní hlas, který na české scéně chybí. Také kdysi řekl, že Veronika je česká Amanda Lear. Se vším souhlasím. Ovšem Veronika je příliš... statická? CD bych si rád poslechl, ale dívat se na ní mě trochu nudilo.
Sámer Issa. Respect – Aretha Franklin.
Co k němu říct. Všichni používali jen superlativy, publikum šílelo. Mně se Sámer nelíbí. Ani jak zpívá, ani svým vzhledem. Asi jsem jediný v republice.
Tomáš Savka. We are the champions – Queen.
To bylo překvapení. Savku jsem hodnotil ze všech nejhůř. Očekával jsem, že dnes vypadne. Ale jeho vystoupení mě totálně zaskočilo. Vždyť on byl skoro nejlepší! Herman vyjádřil právem obavu, aby si Savku zbytek Queenů neodtáhl do Británie.
Původně jsem tipoval, že vypadne Tomáš Savka. Teď už si to nemyslím. Domnívám se, že nejméně hlasů dostane Veronika Zaňková, Petr Poláček nebo Standa Dolínek.
No a nejlepší? Stále titíž. Číslo jedna Aneta Langerová, na druhém místě Petra Páchová. A třetí Šárka Vaňková. A ještě Tomáš Savka, čtvrté místo. Jak rozhodnou diváci se dozvím asi za 30 minut...
Přidat na linkovací servery
Strana 23, věta 5.
1) Vezměte nejbližší knihu
2) Otevřete ji na straně 23
3) Vyhledejte pátou větu
4) Blogněte ji společně s tímto návodem
Poprvé při zednářském obřadu jsem ucítil, jak mi na těle naskakuje husí kůže. Ch. Knight & R. Lomas: Klíč k Chíramovi, Argo 1998
Přidat na linkovací servery
Chat s finalisty SuperStar
Pročítal jsem si právě chat s Divokou kartou Standou Dolínkem. Nechci hodnotit jeho odpovědi jako jsem to udělal u Šárky Vaňkové, spíš se trochu zamyslím nad úrovní dotazů, čili široké anonymní veřejnosti.
Otázky typu: Jsi gay? popřípadě Jsi lesba? jsou zastoupeny velmi často. Stejně tak Můžu ti sáhnout na prcinu? nebo Pošli mi své kalhotky... Nadávky Vypadáš jako debil nebo Jsi kráva jsou také na denním pořádku. Zcela jistě potěší soutěžící otázky Jak to děláš, že jsi tak škaredá? nebo konstatování Cigán zůstane cigánem.
Je mi z vás blivno, vy úchylové a závistivci, schovávající se za odosobněnost internetu. Divím se, že na vás soutěžící vůbec reagují, že se dobrovolně znečistí odpověďmi... Doufám, že až se z nich stanou hvězdy, tak puknete závistí. Jen prosím vás někde v ústraní u vašeho monitoru. Ať ty sračky zůstanou tam, kam patří...
Přidat na linkovací servery
Krach státu
Není to tak dávno, co zbankrotoval stát. Argentina. Víte, jste-li někdo ekonomicky vzdělaný, zajímalo by mě, co to vlastně znamená. Jak může stát zbankrotovat? To přestane fungovat školství, zdravotnictví, doprava... prostě všechno, kde jsou potřeba peníze z rozpočtu? Jak z takové situace ven? Co se stane s tím dluhem, který způsobil bankrot? To mě vážně zajímá...
Přidat na linkovací servery
Proč chlapi nepokládají záchodové prkýnko
"[...] Já osobně jsem na tento boj s větrnýmy mlýny rezignovala už před lety a pochopila že: chlap si sklopí záchodové prkýnko jen když se potřebuje vykadit. Marné a zbytečné jsou naše prosby a hrozby. Prostě se smiřte s tím, že jdete-li v noci čůrat, v polospánku se zavřenýma očima, ve čtyřech z pěti případů zahučíte do mušle, protože ON to pitomé prkno zase nechal nahoře. Já, když je dopad zvláště bolestivý, začnu ječet. Ať si to taky užije, jen ať se probudí a ví jaké to je praštit se holým zadkem o hajzlík [...]"
Zdroj: Válečná reportérka
A já se ptám: Proč my?! Proč je ta odpovědnost na nás? Chlapi nepokládají prkýnko! No to jsou mi věci. A pročpak, milé dámy, nám to prkýnko po sobě nezvedáte? Víte jaké to je, když jdeme v noci čůrat a musíme šmátrat v polospánku se zavřenýma očima po míse?!
Přidat na linkovací servery
Jsem Jiří Dopita?
Tvrdí se o mně často, že jsem komusi podobný. Třeba tehdy na Silvestra. Sedíme si s Gaiou na horské chatě kdesi v Krkonoších, do půlnoci zbývá aspoň 5 hodin. Když tu ke mě přijde kluk, tak 18 let a chce si se mnou připít.
"Kdepak, počkej až na půlnoc..." odmítám ho a posílám i se šampusem sednout. Za chvíli přišel zase.
"O půlnoci si s tebou ťuknu, teď ještě ne..." odmítám ho znovu a začíná mi to vrtat hlavou. Přišel ještě asi pětkrát.
Konečně nastala půlnoc, rok se s rokem sešel a já si s tím klukem připil...
"Ty vago," povídá, "to mi nikdo neuvěří, že jsem si připil s Dopitou!"
Nebo nastoupím do metra a kamsi jedu, když tu si všimnu dvou kluků na protějším sedadle. Jeden mě zmerčí, vyvalí oči a děsně nenápadně šťouchne do toho druhého.
"Co je, vole," ptá se ten druhý.
První hodí hlavou směrem ke mně. Druhý se podívá a také vyvalí oči...
Jednou dokonce chtěli autogram. To čuměli, když jsem napsal Tokugawa. Musím přiznat, že na té podobě skutečně cosi je. Spíš z dálky a pak ta postava... No ale Dopitovi dělají ta ramena přeci chrániče, ne?
Přidat na linkovací servery
Tokugawův obyčejný večer
Tokugawovi zavolal zákazník, že si potřebuje vyzvednout objednané kroužky ve čtvrtek dopoledne.
"No jo," řekl si Tokugawa, "to zase bude dneska honička..."
Do toho zazvonil telefon. Gaia.
"Ahoj, prosím Tě, dneska večer přijdou na návštěvu holky, udělej nákup, ať jim mám co nabídnout, jo?"
"Už to začíná," odtušil Tokugawa, "prima den."
Pak vzal pod paži Andulčiny pendlovky, které se rozhodly, že už se nachodily dost a zastavily se, a vyrazil do hodinářství. Jak tak šel, hodiny vyzváněly na celé kolo a lidé, které míjel, se kdovíproč usmívali.
Hodinář se podivil: "Ty hodiny nemají důvod aby nešly."
Během chvíle vyměnil Tokugawa neohrabané pendlovky za neohrabané nákupní tašky a rozjel se sockou domů. Jednou rukou se držel, v druhé měl tašky a knihu. Jak zvedl knihu k očím, praštil taškou sedícího cestujícího. Tak si vzal knihu do druhé ruky a jel bez držení. Kaskadér.
Vyvenčil Huga. "Sakra, zrovna dneska prší, budu muset Huga vykoupat..."
Pak začal na Pimpimbumu štípat ty kroužky. Rachot, až se dům třásl v základech. Do toho spustila Andulka a v produkci decibelů si s Pimpimbumem nezadala. Tokugawa si začal prozpěvovat: "Tichá, tichá, naše domácnost je tichá, tichá... je pozdě honit bycha..." a Gaia jen obracela oči v sloup. Konečně byla zakázka hotová. Tokugawa si sedl, vzal do náruče Andulku, která nepřestávala vřískat, neboť jí rostou zuby a chtěl si odpočinout. CRRRRR! Zvonek.
"Ahoj..." Byl to Honza_p. "Tak jdem?"
Tokugawa si domluvil návštěvu pivnice. Zanechal Gaiu s vřískající Andulkou a poděkoval Honzovi_p, že ho spasil. Venku stále pršelo.
U Pivrnce bylo útulno. Zasedli ke svému oblíbenému stolku a jali se konverzovat. Dali si pivo. Tokugawa už odvykl, a tak po tom jednom vypadal jak po třech atd... Do toho přišel Kukri J. Mrkvička a zábava nabrala zcela jiný směr. Kukri si dal také pivo, což on, čajomilec, dělá jen výjimečně.
Najednou se z nás stali zase kluci. Hádali jsme se, jestli jsou lepší TT (tétéčka) nebo H0 (hánulky), N (enka) že jsou moc titěrná a že za Tokugawova dětství nebyly výhybky a křižovatky, ale byly vagónky, třeba rychlíkový dvoupatrák s kloubem, ale za Mrkvičkova dětství zase nebyly mašinky ale byly výhybky, dokonce anglická výhybka, která je vlastně křižovatka se čtyřmi výhybkami. Honza_p byl nad věcí, vláčky ho nedostaly, zato mu učarovala balza.
Od mašinek přešli na vystřihovánky z ABC, na modely ze speciálů, třeba model Malého boha. Tokugawa vzpomínal, jak složil Caterpillar a Mitsubishi Pajero a jak je pak zapálil a díval se, jak krásně jeho dílo přichází vniveč, hádali se, jestli je lepší Kanagom, Bílá lepící pasta nebo Herkules, chlubili se vychytávkami jako použití peanu a tak podobně.
Po dalších pivech se diskuse stočila poněkud jinam. Najednou se hovořilo o Ježíši, templářích, poté o Egyptu a Indii, o pracivilizaci a pralidech, o neandrtálcích a o hledání pravdy. Tokugawa si dal tlačenku s cibulí. Dále se mluvilo o tom, jak je zbytečné zjišťovat, jak to bylo ve skutečnosti s Ježíšem, když je to už 2000 let a my se ani nedozvíme, jak to bylo s Kennedym nebo s 11. zářím před dvěma lety...
Najednou bylo půl desáté a šli domů. Pršelo stále. Před tokugawím domem stáli nějací dva cizí lidé a domáhali se na někom přes mluvítko vstupu.
Tokugawovi se po těch všech pivech chtělo nesmírně čůrat, ale neměl náladu se dohadovat s těmi lidmy, zda je pustí a nebo ne...
"Půjdu vás doprovodit," řekl tedy a šel ještě kousek s klukama. Spoléhal na to, že kdyby se pomočil, tak si toho v tom dešti stejně nikdo nevšimne. Pak už to nemohl vydržet a rozloučil se. Velmi spěchal. Ti dva před domem pořád stáli.
"Ach jo," řekl si Tokugawa a přibouchl jim dveře před nosem.
Doma byla na návštěvě Silva. Tokugawa k holkám přisedl, jako že se bude účastnit dění a usnul. Byl to fakt perný večer.
Přidat na linkovací servery
Není jaro jako jaro
Slunce svítí a hřeje a lidi se dělí do dvou skupin. První se radují. Usmívají. Jsou rádi, že když ráno vstávají, tak už je světlo. Ženy se kochají obnaženými mužskými koleny, muži se kochají obnaženými ženskými rameny. Všichni poněkud ustali ve svém spěchu, skládají básně a kochají se vzájemně. Když půjdete pozorně kolem nich, uslyšíte: ... koch ... koch ... Ptáčci začali pípat, kočky mňoukat, náš Hugo ošukává všechny a všechno. To je první skupina.
Ta druhá si uvědomuje, že sotva odezněla zimní deprese, nastává jarní únava...
Zástupci první skupiny: Shan, Ah, Mekelle, Skrnda nebo Heol Loar
Zástupci druhé skupiny: Světlo, Holas.
Přidat na linkovací servery
O osobní odvaze
Rád bych napsal něco málo o osobním hrdinství. A o pohledu do sebe sama. Není to lehké, ale není to zase až tak těžké...
Nerad odpovídám na otázky typu: "Co bys udělal, kdyby..." Jsem člověk poměrně zásadový, který si myslí, že ví co by udělal. Jenže už si vůbec není jistý jestli by se tak zachoval i kdyby došlo na lámání chleba.
Krizové situace, kdy bych se měl zachovat podle připravených scénářů, se mi vyhýbají jako čert svěcené vodě. Dříve mi to vadilo. Měl jsem pocit, že je mi upíráno zasáhnout do spravedlnosti světa. Dnes vím, že je to od života milosrdenství, neboť mi mnohokrát ušetřil zklamání ze sebe sama...
Poprvé se situace kolem mne vyhrotila v jedné tramvaji. Už jsem o tom psal, nechme to tedy spát. Tehdy se mi přímo nabízela příležitost a já mlčel. Navenek. Uvnitř to vřelo, ale nic víc.
Další příležitost zachovat se podle svých představ jsem měl nedávno. Asi v půl osmé večer jsem šel naší ulicí a už z dálky jsem slyšel opilý mužský hlas, vyřvávající na celé kolo: "Sig heil! Ať žije Hitler, Hitlera na vás vy svině. Sig heil!" Mozek mi začal pracovat na plné obrátky a zprostředkovával mi různé obrazy a myšlenky: banda neonácků, stud, romové, vztek...
A pak jsem je uviděl. Ožrala asi čtyřicetiletý, běloch, zpitý pod obraz a rómka, která ho doprovázela, také řádně napitá.
"Končim s tebou, ty hajzle, tos už přehnal!" řekla najednou žena a otočila se, že odejde pryč.
"Cože, ty krávo?! Hitlera na tebe. Plyn na tebe, sig heil!" Chytil ji za rameno a dal jí facku.
Tak strašně mě svědily pěsti. Tak strašně jsem mu chtěl rozmáznout ksicht po zdi domu. Neudělal jsem nic.
Ten samý den jdu kolem drogerie. Vidím, jak nějaký muž vyjde na ulici a po pár metrech se dá do běhu. Když mě minul, vyběhla prodavačka: "Pane, pane počkejte."
Asi si tam něco zapomněl, napadlo mě. Ale muž nezastavil, naopak. Prodavačka za ním ještě kousek běžela a pak to vzdala. Kdybych věděl o pár kroků dřív, že je to zloděj – zastavil bych ho? Už o tom pochybuji...
Včera v deset hodin v noci na nás někdo zvoní. Pokaždé jsem z těchto nočních návštěv rozzloben, ať je to kdokoliv. Obvykle dojdu do předsíně a rovnou otevřu tlačítkem vchodové dveře, protože k nám chodí jen příbuzní nebo kamarádi. Nevím proč jsem to tentokrát neudělal. Zvedl jsem sluchátko a povídám: "Prosim..."
Ticho. "No co je?" říkám už podrážděně. Zvonek začal zvonit jako šílený. Ze sluchátka se ozvalo: "Vojedu tvojí matku ty gaunere..."
To byla poslední kapka. Obul jsem se, všechen strach byl najednou fuč a já si to s tím člověkem šel na férovku vyřídit. Konečně. Dostane nakládačku nejen za mámu, ale za všechny ty lidi dřív, kterým jsem mohl pomoci, ale nepomohl. Od bytu k vchodovým dveřím je to slabých dvacet metrů. Otevřel jsem a... vpravo nikdo, vlevo nikdo, naproti nikdo...
Tak zase nic.
Předchozí situace, ta zklamání, která jsem si sám uštědřil, mě naučila nesoudit druhé. Vždyť nikdy nevím, jak se zachovám já sám.
Přidat na linkovací servery
Mumie
Včera byl u nás na návštěvě Vojta. Synovec, dva a čtvrt roku. Vojta má teď správné období – rozmluvil se. Opakuje všechno. A pamatuje si...
Když je u nás, chytne mě rapl (nebo nostalgie po dětských letech), klesnu na všechny čtyři (abych byl Vojtovi blíž) a začneme blbnout. Pravidelně to končí vejřezem, protože Vojta od nás nikdy nechce domů.
Je to asi dva měsíce, co dávali v televizi film Mumie. Voja ještě tak docela nespal a druhý den všechny překvapil tím, jak toporně chodil, měl vytřeštěné oči a pořád dokola opakoval: "Mumje, mumje..."
Včera to zase předvedl. Trochu jsem to vylepšil a naučil Vojtu místo Mumie říkat Imhotep. Pravda, výslovnost nebyla právě dokonalá a slovo Emámet mohl pochopit jen nadšený egyptolog.
To se odehrálo v kuchyni. Vedle v obýváku se Vojtův táta Tomáš díval na hokej. Poslali jsme Vojtu, ať jde tátovi ukázat "Imhotepa". Vojta odešel a kuchyně se ponořila do ticha, jak jsme byli zvědaví, co řekne Tomáš na Vojtovu exhibici.
Z obýváku se ozvalo hluboko modulovaným hlasem:
"...Emámet... ...Emámet..."
A Tomáš: "No jó... Ahój..." a dál se díval na hokej.
Vojta předváděl Imhotepa–Emámeta celý večer. Nakonec to dopadlo tak, že jsme všichni říkali: "...Im–ho–tep..."
Ještě že nezazvonil telefon. Ti by se asi divili...
Přidat na linkovací servery
Subjektivní vnímání teploty
To byli jednou Tokugawovi na dovolené na ostrově Kérkyra. Teplota ovzduší dosahovala v noci 30 °C. Tokugawa na lůžku naprosto nah umíral, oka nezamhouřil, zatímco Gaia si spokojeně pochrupovala přikrytá prostěradlem a dvěma huňatými dekami.
Když bylo konečně ráno a Tokugawa se napůl vařený zvedl z propoceného lože a blaženě se sprchoval vlažnou vodou (studená netekla), ozvalo se z postele: "To zase byla zima, skoro jsem oka nezamhouřila..."
U Tokugawů doma vládne neustále skrytý boj o teplotu. Tokugawa, který se raduje z podzimu a prudkého ochlazení, přijde domů, otevře dveře a do nosu ho praští horko jako ze slévací pece. Proto Tokugawa sedá nejraději na tvrdé židli u okna, neboť má po ruce kohout od topení. Nikdo se nedívá? Šup a je vypnuto. Pak položí na topení rozpletenou drátěnou košili, aby nebylo na kohout vidět.
Ze stejného důvodu se Tokugawa nemá k tomu, aby podbil vchodové dveře těsněním, jak říká Gaia: aby dovnitř tak děsně netáhlo. Ze stejného důvodu se Tokugawa nemá ani k tomu, aby udělal něco s větračkou, která nejde dovřít a tak spolu se škvírou pode dveřmi zajišťuje alespoň nějakou cirkulaci vzduchu. Je to dřina udržet doma snesitelných 16 °C...
Přidat na linkovací servery
Mrkvičkova farma
Už zase ten Mrkvička. Já mu snad budu muset založit vlastní rubriku.
Kukri J. Mrkvička je impozantní osoba. Má svou hlavu (dost podobnou té mé) a své poněkud vychýlené názory (dost podobné těm mým). Vyskytly se i požadavky na genetickou zkoušku, aby se jednou pro vždy vyvrátila tvrzení, že jsme dvojvaječná dvojčata...
Kukri J. Mrkvička je zapřísáhlým odpůrcem novot. Zmíním jen odpor vůči mobilním telefonům. Nicméně společnost a Mrkvičkovo okolí na něho dotíralo takovým způsobem, že už i Mrkvička tento aparát má. Několik dní. Nevytrubuje do světa: Heč, mám mobil! To ne. Skoro bych řekl, že se za tuto pomůcku i stydí. Ale nebyl by to on, aby světu nedal náležitě vědět, že ten mobil, co zvoní není ledasjaký mobil, nýbrž právě Mrkvičkův mobil.
Když mi ten titěrný přístrojek Siemens C55 předvedl, nestačil jsem valit bulvy.
"Zavolej mi," pronesl Mrkvička tajemným hlasem. Učinil jsem tak bez meškání, spatřiv v jeho očích náznak šílenství.
Íííiihahahahaha, zařehtal Siemens.
"To je, co?" vítězoslavně řekl Mrkvička. "A teď bacha, nařídím budíka."
Kykyrykýýýý, na to Siemens.
"A hele teď, takhle mi zvoní, když volá Švestka..."
Pozor, pozor, volá Švestka..., pronesl Siemens Mrkvičkovým záhrobním hlasem.
"Nebo naše babi..."
Halóóó..., ozvalo se ze Siemense babiččiným netechnickým hlasem...
Nebyl jsem mocen slova. Jen se obávám, jaké vyzvánění si ten pták nastaví na mne!
Přidat na linkovací servery
PDA
Občas použiji blog jako zdroj informací. Zatím se mi to pokaždé vyplatilo, ne dotaz jsem nalezl odpověď. Nejinak je tomu dnes.
Rád bych se stal majitelem PDA. Mám spoustu textů k přečtení v elektronické podobě, ale v práci toho nepřečtu mnoho a doma vůbec. Chápejte, jsem čerstvý otec. Chybí mi čtení na cestách. Dále mi chybí e-mail kdykoliv po ruce, šikovný záznamník, kalendář a tak. Problém je pro mne cena. Proto pokládám tyto otázky:
- Mohli byste mi doporučit stroj se zajímavým poměrem cena / výkon?
- Vyplatí se pořídit bazarový kus?
- Co všechno je potřeba k propojení s webem?
- Neznáte nějaký dobrý web na toto téma?
Přidat na linkovací servery
Osud podruhé
Když jsem psal článek Předpovídání budoucnosti, bylo mi jasné, že Teorie osudových okamžiků má svá slepá místa a své trhliny. Ale byl jsem rád, že jsem tuto myšlenku svěřil papíru, neboť sumírovat si v hlavě něco tak neuchopitelného pořádně nedokážu. Oproti tomu papír mi umožní k myšlence se vracet a pracovat na ní.
TheONLY mi udělil svým článkem Existuje Osud? energii k dalšímu zahloubání se. TheONLY se zamýšlí nad svobodnou vůlí člověka stojícího na rozcestí. Má jít vpravo s obtížemi či vlevo snadně? TheONLY naznačuje, že si člověk vždy vybere cestu jednodušší a že pokud by mu byla situace přehrána znovu, rozhodl by se stejně.
Představme si situaci, kdy jsme rozhodli špatně. Dodnes se za rozhodnutí stydíme a říkáme si: Že já se tehdy nerozhodl jinak! Ale mohli jsme se rozhodnout jinak? Tady narážím na první velkou trhlinu v teorii Osudových okamžiků.
- Z pohledu dnešní současnosti (ohlédnutí se za rozhodnutím) jsem se rozhodnout jinak nemohl, neboť jsem se rozhodl právě tak a právě jednou. Možnost opakování neexistuje – nevstoupíš dvakrát do téže řeky. To co jsem učinil je na věky dáno.
- Z pohledu minulosti (okamžik rozhodnutí se) jsem volbu měl. Mohl jsem na situaci reagovat milion plus jedním způsobem. Nakonec jsem ale zvolil právě toto rozhodnutí.
- Z pohledu daleké minulosti (před rozhodnutím) jsem se mohl chovat tak, aby k situaci rozhodování nikdy nedošlo. Ovšem ono k ní nakonec došlo, takže se opět nabízí otázka: Mohl jsem se zachovat jinak?
Nemůžeme ovšem celou problematiku sledovat pouze teoreticky. Náš život není přece řetězec různých rozhodnutí. Žijeme kontinuálně, neuvědomujeme si zvraty a osudové okamžiky. Mozek nám na každém kroku neříká: 'Co teď?'. Domnívám se, že ona osudová rozhodnutí činíme naprosto nevědomky, takže vlastně jaká rozhodnutí? Čas plyne, stejně jako náš život, nezastaví se v určitém okamžiku, aby nám dal čas na rozmyšlenou. Jednáme tak, jak se nám v určité chvíli zdá nejlepší, žádná dilemata nenastávají.
Co nás tedy ovlivňuje? Co nám určuje směr naší Cesty? Akce okolí, která u nás vyvolá reakci. Akcí můžeme myslet cokoliv – výchovu, vzdělání, zkušenosti, civilizaci, víru... Jsou to ale nahodilé akce? Nebo má svůj smysl, že v této kombinaci a v tento okamžik působí právě na nás?
Tím se dostáváme k další TheONLYho úvaze, která se dotýká náhody. Ovlivňuje náš život? Touto otázkou se dotýkáme samotného prazákladu všech otázek. Povstal Svět z Chaosu či z Vůle? A není Chaos jen projevem Vůle, kterou nedokážeme pochopit? A není Vůle jen jakýsi template, který se snažíme aplikovat na Chaos, aby nás svou nahodilostí a neuspořádaností neděsil?
Vlastně jsem se nikam nedobral, jen se mi pod rukama objevily nové otázky, na které nedokážu odpovědět.
Přidat na linkovací servery
Předpovídání budoucnosti
Zde je další má teorie, tentokrát teorie Osudových událostí. Je to teorie neúplná, spíš nástin myšlenky, kterou zpracovávám už mnoho let a kterou ještě mnoho let zpracovávat budu. Je možné, že ji dovedu k dokonalosti, ale stejně tak je možné, že ji zavrhnu a nahradím. Zde je:
Otázka: Jak je možné, že lze předpovědět budoucí události? Jsme snad pod vládou Osudu, jsou naše cesty a naše činy předem dány? Jsme jen loutky v rukou moci?
Odpověď: Ano i ne. Představme si náš život jako cestu. Pouť přes různé význačné body (osudové okamžiky, životní zvraty). Pro názornost: na cestě mého života leží pouť z Prahy do Brna. Praha a Brno jsou právě těmi význačnými body, které prostě navštívit musím. Ovšem cest, kterými toho dosáhnu, je mnoho. Mohu jet po dálnici. Nebo se mohu rozhodnout jít pěšky po turistických značkách. Nebo mohu jet na kole po okreskách. Nebo letecky, mohu jet severně od dálnice, mohu jet jižně. Mohu cestou někoho zavraždit nebo se stát svatým. Způsobů je xn. V mých silách je zvolit si svou vlastní Cestu, kterou se budu ubírat. Nevyhnu se Brnu, Brno mi kyne a čeká na mne. Ale jak a kdy k němu dojdu, to už záleží na mně. Vizionáři, média, kartářky a jiní vidí jen ty významné body, přes které půjdu. Oni mi neřeknou: Stane se to a to, řeknou mi: Můžeš jít tak a tak, nebo třeba tak a tak. Ale důsledky své cesty si poneseš právě ty sám. To je to, v co věřím. To je má teorie Osudových událostí.
Související články: Existuje Osud? – TheONLY
Přidat na linkovací servery
Disketa versus USB flash
Přinesl jsem si s sebou pěknou podzimní fotografii, abych vás oblažil nejen svým uměním, ale hlavně krásou podzimu. Dlouho předlouho už tu nebyla žádná fotografie pro tento den. A nebude. Neboť jsem si soubory přinesl na disketě.
Co znamená disketa pro mne? No předně všeho je to velmi drahé záznamové médium s velmi omezenou kapacitou a vysokou chybovostí a obludnými rozměry.
- Drahé? Vždyť stojí jen 10 Kč! Již jsem zmínil nespolehlivost tohoto média, takže obvykle disketu použiji jen jednou, pak jde do koše. Proto se mi zdá i těch deset korun moc.
- S omezenou kapacitou? No jistě, 1,44 MB, co to je v době USB klíčů s kapacitou 1 GB!
- Vysoká chybovost? Komu z vás se nestalo, že disketa, na které si přinesete data, je v čudu? Mně se to stává pravidelně. Pokud mi na něčem záleží a nemám zrovna u sebe USB klíč, pak data nahrávám na dvě nebo i tři diskety. Pro jistotu.
- Obludné rozměry? Disketa má zhruba 10 x 10 cm. Není to moc. Ale v porovnání její kapacity s kapacitou USB klíče, který má 3 x 5 x 1 cm, je obludně veliká.
Přidat na linkovací servery
Délka života je pojem relativní
Máte pocit, že čím jste starší, tím vám ten čas rychleji utíká? Cha chá! Šílený Tokugawa pro to má svou teorii:
Vzorek z obyvatelstva A: dítě 2 roky staré
Vzorek z obyvatelstva B: dospělý 40 let starý
Vzorku A, dvouletému děcku, připadá jeden rok nesmírně dlouhý. Je to proto, že jeden rok = 1/2 života našeho dítěte Oproti tomu vzorku B, čtyřicetiletému dospělému, připadá jeden rok krátký, neboť jeden rok = 1/40 života tohoto dospělého. Z toho mi vyplývá, že tyto dvě osoby by vnímaly časový úsek 1 rok (dítě) a 20 let (dospělý) jako stejně dlouhý. Jo relativita, to je potvora.
Související články: Rychlost života – TheONLYPřidat na linkovací servery
Astrologové, kartářky, léčitelé a jiná individua
Jak se s dnešním světem snoubí vědy mimosmyslové, paranormální jevy, vizionáři, metafyzika a magie? Hned si odpovím: těžko.
Na první pohled by se mohlo zdát, že parapsychologii, neidentifikovatelným létajícím objektům a podobným jevům zde pšenka kvete. Televizní stanice nám produkují seriály jako Akta X, Případy pro Sam a Ochránce, filmové společnosti natáčejí Harry Pottery a Pány prstenů, magie je takřka hmatatelná. Dnes děti nečtou pohádky, čtou fantasy ságy. Pořádají se hry v reálném i virtuálním světě, kde na sebe ochotně bereme role mágů a paladinů, nekromantů a jiné havěti. Začíná bujet pohanství, hrajeme si na kelty a druidy, kříž už nás neláká.
Na straně druhé stojí dnešní technokratická civilizace, která odmítá veškeré nevědecké přístupy a tmářství, věda je všemocná, technika nás spasí. Z moci úřední magii pšenka nekvete. Drtivé procento lidí odmítá nepochopitelné a nevysvětlitelné jevy, jejich provozovatele označuje za šarlatány. Musím s nimi souhlasit. Tedy částečně.
Po roce 1989, kdy zde byl tiše jeden režim nahrazen druhým, se uvolnily bariéry, které paranormální jevy potlačovaly. Najednou měla každá vesnice svého léčitele. Ale kolik z nich patří mezi opravdové léčitele? A kolik mezi šarlatány a podvodníky? Tipuji 99:1 šarlatáni proti léčitelům. A pak natrefte na toho pravého. Stejně tak je to s astrology a ostatními.
Rád bych nechal Andulce vypracovat horoskop. Ale proboha kde? Jak poznám pana astrologa od šarlatána astrologa?
Kdysi dávno, asi před pěti lety, byla Gaia u kartářky. Tehdy jsem jí vynadal, že vyhazuje peníze z okna. Když se pak Gaia vrátila zpět a vyprávěla mi co zažila, musel jsem se jí omluvit. Narazila na paní kartářku.
Věřím na jiné síly než jen ty, které znám z fyziky. Ale hledal bych je v kupce sena.
Přidat na linkovací servery
Postkatastrofické scénáře
Musím se vám s něčím svěřit, s něčím, čemu sám přesně nerozumím a tudíž bych byl rád, kdyby se v názorech objevilo sem tam něco myšlenek...
Přitahuje mě vize budoucího uspořádání světa. Líbí se mi svět filmů Šílený Max, Vodní svět, Postman, svět knih Tma, Blackout, Den Trifidů, Cesta krve – dobrák, Cesta krve – cynik... Líbí se mi myšlenka vyprázdnělého světa bez technologií, bez davů a velkých měst. Každý na svou pěst. Chaos, anarchie, zákon kyje a tesáku. A to mě děsí.
Myslím si snad, že bych v podobných situacích obstál? Jistěže ne! Doby, kdy jsem kolem sebe metal protivníky jako O-sensei Morihei Uešiba dávno minuly, stejně tak doby máchání jeden a půl ručkou jiného velmistra, viz Hans Talhoffer. Dnes jsem pouze tloustnoucí a plešatící ťukálek.
Láká mě tedy snít si o tom, jaké by to bylo, kdybych byl oním hlavním hrdinou já sám? Oním neohroženým vagabundem bez citu, který přežívá díky svému cynismu a svým schopnostem a dovednostem?
Nebo mám už po krk technických serepetiček a vymožeností, které nám neustále jen šetří čas, s kterým si nakonec nevíme rady? Ano, to bude ono. Království za koně!
No nic, jdu zase ťukat...
Přidat na linkovací servery
Jak zadarmo vyčistit sochy
Jak píše Lukyn.cz ve svém článku Pražské postřehy, turisté chodí po Karlově mostě a hladí sochy. Ano, je to očividné. Bronzová deska, téměř černá věkem. A uprostřed té desky je nádherně zlaté místo.
Začalo to křížem, který označuje místo, odkud byl máchán svatý Jan z Nepomuku (nebo z Pomuku?). Lidé stáli u kříže frontu na přání. Přistoupí, položí na kříž dlaň a... čáry máry... sen bude splněn.
Teď k mé teorii čištění soch. Domnívám se, že šel po mostě bystrý restaurátor a všiml si vyleštěného kříže. No ano, řekl si a běžel za nejvyšším restaurátorem. Chvíli si cosi šuškali a už na druhý den začali turisté hladit jakéhosi psíka – to dostali od restaurátorů befel všichni průvodci, aby upozornili zázrakulačné turisty na nové přání plnící místo. Pes je dnes dokonale vyleštěn. Všiml jsem si nedávno, že začíná být leštěna i postava vedle psíka. Je to rozumné, vždyť lidská dlaň je svým způsobem jemnější než nejjemnější jelenice. Ale jen svým způsobem, o čemž svědčí ulomená šavle pověstného Turka.
Přidat na linkovací servery
Podomní obchodník do bytu – hůl do ruky
Včera se mi stala příhoda, která potvrzuje můj zkušenostmi podložený názor: Podomní obchodník do bytu – hůl do ruky. Gaia slavila významné životní jubileum. Sedělo se, povídalo, popíjelo. Když tu: CRRRRR... Zvonek.
"To bude táta," oznamuji ostatním a jdu otevřít.
Za dveřmi stojí nesympatická cizí žena. "Dobrý den," povídám.
"Snižujeme tarify hovorů. Potřebuju váš účet od Telecomu za minulej měsíc."
Chvíli jsem na ni zíral s otevřenou pusou. "Teď není vhodná chvíle, nezlobte se."
"No," řekla ta paní mírně řečeno nakvašeně a pohrdavě se ušklíbla, "vaše mínus." Otočila se ke mně zády a začala si něco zapisovat.
"Na shledanou," řekl jsem a zavřel dveře.
Pominu to, jak se ta osoba vůbec dostala k nám do domu a rovnou se zamyslím nad celou akcí. Nejprve k oné ženě:
- Nepozdravila. To svědčí o jisté míře primitivismu.
- Nepředstavila se. To potvrzuje předchozí zjištění.
- Neomluvila se, že obtěžuje. To potvrzuje potvrzení předchozího zjištění.
- Nepředstavila firmu, kterou zastupuje. Tímto odsunula firmu na kolej podezření, nedůvěry a neserióznosti.
- Drzost, s jakou si řekla o náš účet za telekomunikační služby, je do nebe volající.
- Její chování po mém odmítnutí služby je neomluvitelné a opět ukazuje na primitivismus a tupost.
A teď k firmě:
- Firma využívá k marketingu podomní obchodníky. To svědčí o její serióznosti a standardu.
- Firma patrně najaté obchodníky nijak nevyškolila. Pak je firmě jedno, jak její zaměstnanci vystupují. Tudíž jí nezáleží na úspěšnosti celé akce.
- Z toho plyne, že služba nemůže být výhodná, jinak by firmě nestačilo několik desítek nebožáků, kteří naletí, nýbrž tisíce nadšených zákazníků. Copak několik desítek jich zaplatí celou akci? Know-how, marketing, technické řešení...
Za svůj život jsem několikrát na podobnou akci naletěl. Různé nadace pro postižené, nebohé a strádající, které byly propagovány slavnými osobnostmi, různé výhodné dovolené a výhry nabízené po telefonu, levná CD, z nichž se vždy vyklubaly Cover version... Stálo mě to hodně. Psychických sil i peněz. A stačilo tak málo: naučit se říkat NE.
Přidat na linkovací servery
Domácí višňovka
Včera se stal skutečností ten okamžik, na který jsem se mnoho dní a týdnů těšil. Naše domácí višňovka uzrála. Jsme taková zvláštní rodina. Bob říká, že u nás stále něco kvasí a bublá. Má pravdu. Nejen kvasí a nejen bublá. Také se maceruje a louhuje a vaří a suší.
Višňovka je delikatesní. Přes šest litrů. A dva se ještě dodělávají. Mezitím jsme stihli s Gaiou navařit tři litry bezového likéru. Excelentní. Letos se urodil dobrý bez. Až se narodí Pupajz, to mě bude bolet palice.
Také jsme dělali domácí saké – žel bohu nebylo moc dobré. I když... Všechno jsem ho vylil (já netrpělivý), až na jednu zapomenutou lahev. Po dvou letech jsem ji našel zapadlou na dně špajzu a... Co vám budu povídat! Šetřil jsem si ten nažloutlý mok jako oko v hlavě. Tak báječně to dozrálo... Jenže čekejte dva roky, že.
Rybízové víno nám letos zplesnivělo. Věčná škoda, bylo toho hodně přes deset litrů. Ale vloni, to byl pamlsek. Obzvlášť náš experiment: rybízové víno z černého rybízu. Kdo to neochutnal – neuvěří.
Také jsme macerovali mátu ve vodce. Ano, přiznávám, v zájmu zajímavosti jsme přidali i snítku marjánky. Lahůdka, i když pro poněkud otřelejší povahy. Žádný babský likérek, anóbrž smrťák.
Napřesrok se chystáme na ořechovici. Jen sehnat někoho, komu by nevadilo, že mu ze stromu orveme ještě nezralé ořechy. Domácímu alkoholu ZDAR!
Přidat na linkovací servery
Sony DSC-P10 – Co jsem jinde nenašel
V mém posledním článku o Sony DSC–P10 jsem uveřejnil parametry tohoto ultrakompaktního digitálního fotoaparátu. Ovšem čím déle si s přístrojem hraju, tím víc přicházím na věci, které jsem se nikde nedočetl a které mi třeba i trošku kazí radost.
Plus:
- USB Mass Storage – aparát funguje jako externí disk, stačí vám jen ovladač Sony USB Mass Storage Device. U novějších Windows (tuším 2000, ME a XP) ani to ne.
- Při nastavené citlivosti ISO 400 je šum na snímku téměř zanedbatelný. Jak píše Digineff, Sony si klidně mohla troufnout na ISO 800.
Mínus:
- Akumulátor od Sony (Sony NP-FC11) – vydrží sotva 150 minut. Pokud jedete na delší cestu, kde nebudete mít přístup k zásuvkám (kvůli dobíjení), musíte mít několik akumulátorů v zásobě (1.790,- Kč / 1 ks). Kdyby se vám náhodou vybil, v normálním obchodě s bateriemi ho určitě nekoupíte...
- Akumulátor si umí spočítat, jak dlouho ještě bude fungovat, ale zase ne až tak úžasně: Zapnu aparát – zbývá 98 minut provozu. Na pár minut přístroj vypnu. Znovu zapnu – zbývá 143 minut. Raději klasické nabíjecí tužkové baterie, které jsou levnější, dostupnější a využitelné ve více přístrojích.
- Hloubka ostrosti – pro mne, skalního příznivce zrcadlovek, základní nedostatek. Pravda, mohlo mi to dojít, ale nedošlo. U kompaktu něco takového jako rozmazané pozadí téměř vůbec neexistuje. To mě dost vadí. Ocenil bych, kdyby v kreativních programech namísto programu pro fotografování ohňostrojů (který nejspíš nikdy nepoužiji) byl program pro portrét (alespoň s minimální hloubkou ostrosti). Honza_p mi poradil, ať reguluji hloubku ostrosti změnou citlivosti (ISO). Bohužel fotoaparát přizpůsobí citlivosti čas expozice, nikoliv clonu.
- Časy expozice – jsou poměrně dost nízké, aparát by si pořád přibleskoval. Jde to obejít nastavením větší citlivosti ISO (až 400).
Až zase na něco přijdu, ať už vychytávku nebo nedostatek, doplním to sem.
Přidat na linkovací servery
Obří asteroid Zemi nezasáhne – zasloužíme si to?
Napětí. Stres. Strach. To jsou synonyma stavu naší kultury. Média chrlí jednu poplašnou zprávu za druhou a my je hltáme a bojíme se. Uveďme si pro ilustraci konkrétní případ – jeden z tisíce:
Na Zemi se řítí asteroid – Novinky.cz 2. 9. 2003 13:32
Proboha, řítí se sem asteroid – Blesk.cz 3. 9. 2003 ( ! )
Dráhu země může zkřížit obří asteroid – Ihned.cz 2. 9. 2003 17:05
Rozpoutává se panika. Lidé nejprve skupují zásoby v obchodech, rabují, budují podzemní kryty, opatřují si zbraně, pořádají happeningy, souloží na ulici, sebevraždí se, vraždí se, vznikají nové sekty, dochází ke stěhování národů... Jako datum střetu uvedli vědci (američtí) 21. března 2014. K výše popsaným situacím by stačilo tak málo: 21. března 2004...
Následující den jsou vydány opravné patche:
Obří asteroid Zemi nezasáhne – Lidovky.cz 3. 9. 2003 16:11
Planý poplach: asteroid Zemi nezasáhne – Novinky.cz 3. 9. 2003 16:30
Pravděpodobnost střetu je prý pouze jedna ku 909 tisícům. Kde je tedy chyba?
- Vydala poplašnou zprávu NASA aby zvýšila zdání své důležitosti a tím získala víc peněz na výzkum? Všeobecně se přece ví, že finanční zdroje pro NASA pozvolna vysychají. Žádné jasné signály z vesmíru za dobu jejich vyhledávání zachyceny nebyly. Nebudou tedy žádné další peníze. Stejně tak v sobě nese omezení finančních zdrojů kritika NASA za lidská selhání a s ním související havárie raketoplánů...
- Pracují v NASA diletanti, kteří nejprve špatně spočítají trajektorii letu asteroidu (51 měření) a následně tuto neověřenou informaci vypustí do světa?
- Je to spíše záležitost médií, která touto "akční" zprávou několikanásobně zvýší svůj náklad? Vždyť my, lidé, jsme po podobných informacích tak lační! Proč nám je tedy nenaservírovat?
Opravdu toužíme po podobných informacích? Jsme to my, kdo nutí média dávat nám zprávy, které chceme slyšet? Nebo nám média vnucují, co se nám má líbit, co je "in" a co ne?
Někdy se mi zdá, že by podobného asteroidu bylo opravdu třeby. Matka Země by sice utrpěla další jizvu na své modrozelené tváři, ale po jejím zhojení by si oddychla: "Cizopasníci jsou konečně pryč." Její vydechnutí by bylo slyšet po celém vesmíru...
Přidat na linkovací servery
Staré versus nové
Čas letí, svět se mění, staré hodnoty jsou nahrazovány novými, pokrok kráčí krok za krokem. Nezastaví se. Lidé, věci i příběhy mizí, zbývají vzpomínky a nostalgie. Tokugawa je nostalgik. Tvrdí, že to co bylo je lepší než to co je a snaží se obohacovat se o věci, ze kterých sálá historie. Oč je lepší krásná leštěná stará singrovka než nový hnusně plastový superfunkční šicí stroj! Jak krásný je dřevěný penál našich dědečků oproti plastovým taštičkám s Mikymauzem! Oč hezčí je středověký hrad i nuzná chýše v podhradí oproti sklo-železo-betonovým palácům a panelákům dneška! Nebo měchový fotoaparát versus papírák na jedno použití!
Ale nechám toho plkání a povím vám o sporu, který mi leží v hlavě. Mnoho lidí jezdí a jezdilo do přírody. Trampové, skauti, čundráci, vandráci, tuláci... Mnoho jich jezdit začíná. Cyklisti, adrenalinoví sportovci, extremisté.
A pozor, teď přijde ten spor. Za mého mládí platilo pravidlo neviditelnosti. Pokud chceč splynout s lesem, oblékej se v barvách lesa. Přírodní barvy, přírodní materiály. Maskáče, občas džíny a košili. Je jedno, že zmokneš – zase uschneš.
Dnes potkávám třeba na Brdech stále více lidí v červeném nebo žlutém GoreTexu, místo feldflašky lahev od Dobré vody přivázanou na super kletru, na čele sluneční brýle typ Masařka, na šňůrce na krku GPS.
Nikdy bych to na sebe nevzal (pokud nepojedu někam na Matterhorn) a tak se ptám: PROČ? Je to lenost, co nás nutí používat samá zlepšovátka? Pohodlnost? Snaha být free, cool a in? Co za tím, sakra, vězí?
Přidat na linkovací servery
Typologie žebráka
Plodný autor Artur Dent mě zase jednou podnítil svým příspěvkem Rozhovor se sockou k článku. Bude to nejprve o mém svědomí a pak uvedu pár příkladů žebroty z vlastní zkušenosti – tedy ne že bych žebral já.
Svědomí
V pátek jsem měl dost nakvap. Letěl jsem z práce rovnou na Florenc, aby mi neujel autobus. Vedro k padnutí, střed Prahy rozkopanej, musel jsem jít s deseti kily v ruce pěšky. Lilo ze mne a čas neúprosně běžel. Na lavičce před nádražím seděla podivně vypadající stará paní.
"Pane, prosím vás..."
Obvykle se zastavím a s oslovujícím se dám do řeči. Vyslechnu, co si přeje a pak jdu dál. Ne tak teď.
"Nemám čas," zavolal jsem za sebe ledabyle a pádil dál. Dle svých četných zkušeností jsem usoudil, že paní byla další z řady žebráků. Autobus jsem tak tak stihl, usadil se a začal přemýšlet. Co když se paní chtěla jen zeptat na cestu? Co když se jí udělalo špatně z horka a potřebovala pomoc? Měl jsem zkažený celý víkend.
Okradli mě
"Pomozte mi, já su z Brna, přijel jsem navštívit tetičku v domově důchodců. Okradli mě a já nemám na cestu dom..."
Jistě, proč by se to nemohlo stát. Mohlo. Ale pak má jít dotyčný na policii a vše vyřídit tam. Kdysi mě jeden takový potkal. Myslel jsem si něco o pěkně vymyšlené lži, ale měl jsem dobrou náladu a dal mu všechny své drobné. Asi 40 Kč.
Žebrák se na mě podíval tak, že jsem se úzkostí až zachvěl a pravil: "No za tohle se domu nestanu!"
Dnes bych mu peníze zase sebral, tehdy jsem byl ale tak konsternován, že jsem jen údivem otevřel pusu.
Jindy jsem potkal slečnu, která se po okradení nemohla dostat do Strakonic. Nic jsem jí nedal, že to byly prachy na fet bylo víc než jasné. Za týden jsem ji potkal znovu. Škoda, že nemám auto. Jak by se asi tvářila, kdybych jí naložil a vysadil ve Strakonicích :o)
Schází mi 14 korun
Postávám si takhle na nástupišti a přijde ke mně žebrák: "Schází mi 14 korun..." Dal jsem mu je.
Druhý den stejná scéna: "Schází mi 16 korun..." Nedostal nic.
Třetí den: "Schází mi 18 korun..."
Kdyby si aspoň pamatoval lidi.
Dej mi na pivo
Toto je kategorie žebráků, které si vážím. Prosté – Dej mi na pivo – namísto složitých lží. Pokud mám, dám. Jeden měl tolik cti, že za bakšiš stál na zastávce se mnou a povídal si. O focení, o pivu a tak. Prima zážitek.
Rumunka s dítětem
Typ, který bytostně nesnáším. Jednou pojala mojí matku lítost kvůli děcku, zastavila se u žebračky a praví: "Peněz moc nemám, ale dám vám banány pro to dítě." Podala žebračce velký trs banánů. Žebračka kouká na banány, na mámu a zase na banány.
"Na to ti seru!" vyštěkla žebračka a banány letěly do silnice...
Závěr
Myslím si, že časopis Nový Prostor je výborné řešení pro ty, kteří si chtějí pomoci. Kupuji ho. Občas.
Přidat na linkovací servery
Související články aneb kam chodí bloggeři pro téma
To je pozoruhodné. Od té doby, co jsem uveřejnil první článek na PŠT blogu, jsem vypozoroval zajímavý fenomén. Obvykle v poměrně krátký časový úsek (v řádu dní) se na české bloggerské scéně objeví větší množství článků na stejné téma.
Teď právě vládne tématům spam a počasí. Ovšem, budete oponovat, že je vedro a o spamu že se píše stále. Tak co se týče počasí: Pixyho podzimní článek versus můj podzimní článek. Nebo spam: Rony a eLKa nebo Sokolík a jeho Co je a co není spam nebo Artur Dent, Oťuldův Spam na ICQ a tak dále a tak podobně.
Samozřejmě, že bloggeři od sebe opisují. Někdo neznámý vyplodí článek na dané téma první, ostatní si přečtou název a perex v RSS čtečce a už to jede: To je dobrej nápad, já dneska nevěděl o čem mám napsat... To ale neplatí vždy. Třeba soudím, že Pixy můj článek nečetl. V tomto případě by společným jmenovatelem mohlo být počasí. Ale ten podzim mi to trošku nabourává. Jó to kdybychom si oba jen stěžovali na vedro, tak neřeknu ani popel. A nebo to všechno dává za pravdu mému článku Náhoda není?
Přidat na linkovací servery
Diablo 2 aneb jak jsem se stal stvůrou
Probrouzdáváním internetu jsem zjistil, že nedávno polevnilo Diablo 2, ona RPG všech RPG. I nelenil jsem, zavýskl vesele a Diablo 2 zakoupil u firmy JRC Interactive za pouhých 474 Kč.
A pak to začalo. Nejprve download nejnovějšího patche. Pak download češtiny. Poté pročtení x stránek o Diablu. A nakonec – herní šílenství. Smažil jsem ty stvůry téměř do bílého rána, až sám jako stvůra vypadám. Barva pokožky: popelavá šeď. Temné kruhy pod očima, opuchlá víčka vypadající jak tmavěfialová pavoučí bříška. Světloplaché oči. Třesoucí se prsty, vratká kolena. Bušící kladivo v hlavě. A je mi jasné, že až přijdu domů... Musím se vyspat v práci!
Přidat na linkovací servery
Kde bych chtěl žít
Čas dovolených se pomalililinku sune ke svému závěru a podzim, ten král mezi ročními dobami se chystá převzít od léta žezlo. Autoři různých blogů se vrací do pracovního procesu se spleenem. Že prý by chtěli žít u moře.
No fuj, v těchhle vedrech a ještě moře! Všude mouchy, prach, hnědé rostliny, dužnaté rostliny, trnité rostliny, kaktusoidní rostliny, turisti, pot. Ne ne, ani za nic.
Osobně bych léto zrušil a nahradil ho prodlouženým předjařím, které by někdy na přelomu června a července vystřídal podzim. Ten chladný podzim s dýmem spálené trávy a hnijícími jablky pod stromy, ten podzim, kdy se ráno válí mlha při zemi a jeleni řvou jako o život. Kdy vlhkým lesem voní podhoubí a na větvích se třpytí kapky nedávného deště. Kdy zpod mokré trávy vykukují oslizlé kloboučky klouzků. Podzim s krvavými šípky u cesty a s listím v pastelových odstínech oranžové, žluté, hnědé a rudé.
Kdybych se měl přestěhovat mimo Českou republiku, pak by to bylo někam na sever, na chladný a ledový sever, do země fjordů a nekonečných tunder, do země sobů a losů. Do Norska, toho klenotu mezi zeměmi.
Přidat na linkovací servery
Střelba v metru
Je opravdu smutné sledovat, za co všechno můžete být zastřeleni. Případ z pražského metra mě poněkud vyvádí z míry. Sleduji tu zprávu a pranic jí nerozumím: Postřelen proto, že strčil do spolucestujícího, to mi hlava nebere.
Co za tím bezdůvodným násilím je? Několik důvodů mě samozřejmě napadá, ovšem the truth is out there.
– Velkoměstská přeplněnost lidmi (počet obyvatel na km2).
– Úpadek víry, mravů a etiky (prý je Bůh mrtev).
– Prezentace násilí médii (ve zpravodajství, ve filmech, dokonce i v pohádkách).
– Pracovní nasazení (rodiče nemají čas na své děti).
Atd. Nechce se mi pokračovat. Jen se bojím, že až někam pojedu prostředkem hromadné dopravy a tento s sebou (i se mnou) cukne, budu zastřelen jako pes.
Moje žena Gaia má na nepříjemné historky z MHD více než štěstí. Je obtěžována co chvíli (snad proto, jak je krásná). Nikdy, upozorňuji znovu: NIKDY se jí nikdo nezastal, nikdy nikdo nepomohl.
Po střelbě v metru útočník utekl po otevření dveří ve stanici. To znamená, že byl nějaký čas uvězněn ve vagónu. Vím, jak je metro celodenně na Muzeu narvané, takže je mi jasné, že vůz byl pojednou plný lidí zaujatě čtoucích noviny. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.
Jeden čas jsem chodil na sprosťáky frekventovaných místech dvacet kroků za Gaiou a číhal jsem. Snad ty dobytky nějak odpuzuji či co, nikdy jsem se nedočkal. Asi je to lepší, on by to ten dotyčný odnesl za všechny předchozí a já bych nakonec ještě šel mručet do báně.
Když o tom přemýšlím, vlastně mi ani tolik nevadí ti otrapové a násilníci, jako nevšímavost vůkol. Himbajs, už dávno jsem chtěl tenhle článek ukončit, ale nová témata stále vyskakují a nutí mě pokračovat. Proč jsme nevšímaví? To se o sebe opravdu tolik bojíme? Vždyť útočník je jen jeden a nás stovky. A to ani nemusí jít o útok zbraní. Stačí ústní napadení. A co my na to? Stáhneme se do ulity strachu a modlíme se za příští zastávku, abychom konečně mohli vypadnout.
Jednou jsem se zastal, chtěl jsem pomoci nebohé cizí studentce v přeplněném autobuse. To jsem dopadl. Nejenže mi nikdo nepomohl, dokonce mě ona studentka začala přesvědčovat, ať se na to vykašlu, vždyť se vlastně nic nestalo. Tehdy jsem si řekl, že se na to příště vykašlu. Ale nevykašlu.
Přidat na linkovací servery
Nepřetržitý útok na můj nos
Jistě to znáte: Ráno jedete za pomocí MHD (městské hromadné dopravy) do zaměstnání, a protože je ráno – sotva žijete. Veškerou sílu, kterou máte, věnujete úsilí udržet se ohmatané tyče. MHD cukne, jak zastavuje v další stanici a vy, začteni do novin nebo do knihy, vyrovnáte hrozící pád. Zhluboka se nadechnete, chca zanadávat nad kvalitou přepravy osob ve vašem městě, jenže...
...pojednou vám plíce zaplní hustá mazlavá jedovatá zplodina, vycházející z úst kteréhosi z pasažérů ve vaší blízkosti. Silou vůle vymačknete ze svých plic i poslední krychlový centimetr toho zkaženého vzduchu. Fialovíte nedostatkem kyslíku a hledáte otevřené okénko. Opatrně se nadechujete, cedíte vzduch mezi zuby, noviny nebo knihu před obličejem, aby se ten kyanid zředil aspoň vůní tiskařské černi a modlíte se, aby už byla další zastávka. Co na tom, že není vaše...
Stává se mi to pravidelně. Včera jsem stál frontu ve spořitelně, když vzduch kolem zhoustl oním charakteristickým zápachem. Nakláněl jsem se dopředu, až mé tělo svíralo s podlahou naprosto nepravděpodobný úhel popírající jakékoliv fyzikální zákony, díky za každý milimetr od bacilonosiče. Zadržoval jsem dech, oči mi slzely. Nevydržel jsem, frontu opustil a vyběhl ven. Áááách, jak voňavý je pražský vzduch...
Došel jsem na tramvajovou zastávku a hltavě polykal kyslík. Na červenou zastavila obrovská tatrovka a zastávka se zahalila oblaky šedomodrých výfukových zplodin. Myslel jsem, že se mi plíce snad rozskočí. A červená stále svítila. Proč proboha musí mít každé osobní auto katalyzátor a tyhle důlní stroje ne? Jeden z nich zaneřádí za den krychlových metrů vzduchu jako tisíc osobáků!
Tramvaj konečně přijela. Nastoupil jsem, vyndal knihu a začetl se. Najednou mi na čele vyrazil pot a vzduch kolem podvědomě zhoustl...
Přidat na linkovací servery
Sinusoida
Je to zvláštní s těmi mými zájmy. Až je všechny vyjmenuji, zeptáte se asi, jestli mi stačí 24 hodinový den. Nestačil by, kdyby tu nebyla Sinusoida...
Věc se má tak. Rád fotografuji. Rád čtu. Rád spím pod širákem. Rád se věnuji čajům. Mám rád Japonsko. Rád jezdím na kole. Rád vařím asijská jídla. Rád šermuji. Mám rád Aikido a Iaido. Rád trhám a suším bylinky. Rád hraju na kytaru. Rád cokoli macerací nebo kvasem měním na alkohol. A na konec co mám rád nejvíc: svou ženu Gaiu. A jak to stíhám? Jen díky Sinusoidě.
O její existenci jsem neměl ani páru, dokud jsem nežil tak dlouho, abych ji retro- spektivním pohledem zpět objevil. Sinusoida významným způsobem reguluje tu haldu mých zájmů. Je to jakýsi ventil, který dává v plném nasazení propuknout jen něčemu. Teď kupříkladu věnuji maximum času CSS stylům, zatímco třeba Aikido a Iaido jsou hluboko na záporné amplitudě.
Sinusoida není statická. Vše plyne, i ona. Posouvá se mým životem a já cítím, že zatímco CSS pomalu ustupují, nastává doba fotografování a hry na kytaru. Problém je, že můj aparát odešel do věčných lovišť a než našetřím na vyhlédnutý Sony DSC–F717 bude Sinusoida zase o pěkný kus dál.
Ovšem nejen křivky vládnou mému životu. Co jsem poznal Gaiu, tahne se nad Sinusoidou přímka...
Přidat na linkovací servery
Poslanci a imunita
Proč já se ještě divím? Proč mě to neustále vyvádí z míry? Včera Poslanecká sněmovna přerušila jednání o Přímé volbě prezidenta. Zdálo se, že se zákonem (resp. změnou ústavy) nebude problém. Ovšem pak vláda k návrhu přidala jeden kontroverzní bod: Omezení poslanecké imunity na dobu výkonu funkce.
A páni poslanci? No nepřišli na hlasování, nebo byli proti. Samozřejmě. Pročpak by si schvalovali zákon, který je omezí? Jak prohlásil Karel Vymětal (KSČM): "...na konci volebního období před Sněmovnou a Senátem budou stát řady příslušníků policie a jak poslanci a senátoři vyjdou ze Sněmovny a ze Senátu, neb jim skončil mandát, tak jim budou nasazovat klepeta" (zdroj: Novinky.cz, Lidovky.cz).
Jsem jen prostý apolitik, ovšem z výroku pana Vymětala nabývám dojmu, že co poslanec a senátor, to zločinec. Čeho se politici tak obávají? To mají opravdu tak černé svědomí? Opravdu stojí v pozadí všelijakých afér počínaje lehkými topnými oleji a konče lopotnou prací na bankovních tunelech? Opravdu mohou beztrestně používat vysokoškolské tituly? Opravdu mohou řídit pod vlivem alkoholu? Opravdu nám to nevadí?
Přidat na linkovací servery
Zítra se změní můj život
Včera jsem se vracel z práce domů tradičně pěšky, ač nemám na krku žádnou cedulku (znalci performerů vědí). Mám tu procházku rád, pomáhá mi vyčistit hlavu. Vypnu mozek a jenom jdu. Kdesi v Thajsku je buddhistická sekta, kde meditují v chůzi. A jak tak jdu a opájím se sluncem a zelení stromů, blikne mi do očí plakátek: ZÍTRA SE ZMĚNÍ TVŮJ ŽIVOT. JSEŠ READY? Mozek naskočil. Cože? Už zítra?
Ten den byl úplně v čudu. Na nic jsem se nedokázal soustředit. Ani na kroužky ne, a to už je co říct. Stále dokola mě napadala slovní spojení jako Nové obzory, Nová doba, Zářné zítřky a podobně. Byl jsem v napjatém očekávání. Gaia ženským instinktem vycítila, že se něco děje a raději odešla s kamarádkou do čajovny.
Ráno jsem vyskočil z postele ještě dřív, než zazvonil budík. Tak je to tady, dnes se změnil můj život. Zatím to tak sice nevypadá, ale psali to a já jim věřím. Ani jsem neposnídal, jak jsem byl lačný Nového dneška. Usmíval jsem se na celý svět, když tu...
ZÍTRA SE ZMĚNÍ TVŮJ ŽIVOT. JSEŠ READY? hlásil ten plakátek. Cože? Až zítra? Vždyť zítra je dnes! Nebo není? Takže zase všechno při starém? Zklamán jsem se přestal usmívat a koupil jsem si k snídani dvacet deka bůčku. Záda se mi pod tíhou Starého dneška ohnula a já se znaveně doploužil do práce.
Až půjdu domů, sloupu s plakátkem se vyhnu. Bude mi slibovat, ale já se nedám. Večer přivedu Huga, aby ten sloupek počůral.
Přidat na linkovací servery
IMAX 3D
Tak jsem byl včera v kině. Ne v ledajakém. V kině, vedle jehož plátna by se vešlo osm slonů na sebe (chudák ten úplně vespod), v kině, které vás vtáhne do děje.
Na několik dní nám přijel Marek, přerovský kamarád. Zhruba po půl roce pořádáme v akci Česko-moravsko-slezská družba výměnné pobyty. Jednou on tady, podruhé my tam. Pokaždé ho žene touha účastnit se velkoměstského dění, vidět od poslední návštěvy všechno nové. Proto jsme zašli do IMAXU, reklamou tolik opěvovaného trojrozměrného kina.
Cena lístku nebyla na dnešní dobu nijak závratná: 155 Kč. Řekl bych vyšší standard multikin. Mdloby se o mě začaly pokoušet až po zjištění stopáže filmu: 30 minut. Před začátkem představení jsme si vystáli dlouhou frontu – ještě si na tento jev matně pamatuji z dob svého dětství (banány, hajzlpapír, mandarinky, Favorit...).
Usmívající se mládež nám vydala jakési kosmické brýle, které Vám záhadným způsobem zkroutí zrak. Jednak proto, že jsou polarizační, druhak proto, že jsou špinavé jak jetel.
Usadili jsme se do pohodlných sedadel a zázrak kinematografie mohl začít. Další mládež s mikrofonem v ruce naživo představení uvedla, čímž ho ještě víc ozvláštnila. Nasadili jsme si brýle a napjatě vyčkávali. Kino setmělo, film HLUBINA začal. Hudba, která mi připomínala zvukové pozadí meditačně-sebevylepšujících audiokazet, měla zřejmě diváky oblbnout, stejně jako paní, která četla komentář. Nejvíc mi utkvěla v paměti scéna pářících se olihní, které vzápětí po aktu hromadně umírají. Ona osoba četla komentář (...a umírají... a umírají... a umírají...) takovým způsobem, že jsem:
1) byl vzteky bez sebe,
2) usínal,
3) přemýšlel, proč je její hlas modulovaný právě takto,
4) toužebně si přál zemřít, nabádán k tomu medově-laskavým hlasem.
A to všechno současně. Mám-li její hlas přirovnat k něčemu konkrétně, pak byl velmi podobný českému dabingu hlasu Galadriel (úvodní slovo k Pánu prstenů – Společenstvo prstenu).
Co se týče dojmu prostoru, měl jsem ho během představení celkem 3x. Z třiceti minut zhruba desetina času. Ale byl jsem natolik oblblý tím kolébavým hlasem, že mi to bylo jedno. Oči mě trochu bolely, obzvlášť při velmi blízkých záběrech a jistě také kvůli tomu, jak urputně se snažily pojmout ten jakoby prostor. Částečně i kvůli špinavým sklům.
Konec filmu přerušil opět hlas mládeže, která nám připomněla, jak úchvatný zážitek máme za sebou. Zřejmě ji najali proto, aby drtivou většinu zhypnotizovaných diváků probudila. Famózní. Už mi nevadilo, že představení trvalo 30 minut. Byl jsem za to vděčný. Déle bych to totiž nevydržel.
Přidat na linkovací servery
Spam v kaslíku
Koho by spam neštval. Microsoft zahájil boj proti tomuto fenoménu podáním několika žalob v USA a Británii.
To je jistě chvályhodné, ale kdo se postará o spam v mé poštovní schránce? No někdo by měl, protože letáků den ode dne přibývá a já dokonce vím, kdo je spammer. Především obchodní řetězce Plus, Tesco, Ikea, Delvita, OBI, Electroworld a mnohé další, na které si teď hned nemohu vzpomenout. Dále je to Městská část Praha 1 a všechny možné politické strany (které spamují převážně v období voleb a referend).
No vážně. Jejich letáky jsem si nevyžádal a ani zamčený dům mě před nimi neochrání. Poslíčci spammerů jednoduše podsunou tiskoviny pode dveřmi a je to. Vzhled domu, obzvlášť za deště, je nepopsatelný. Takže nejprve musím přelézt hromadu rozhamtaných letáků poté, co jí s vypětím všech sil odsunu otevřením dveří. Pak mě zasype vyzvrácený obsah poštovní schránky a – co čert nechtěl – máme ještě schránku na dveřích do bytu.
Když to porovnám se spamem, který jsem kdy dostal elektronicky, tak papírový spam co do počtu vyhrává na plné čáře. A argument, že mám aspoň co nosit do sběrny neberu.
Aktualizace 10. ledna 2007 – zdá se, že za 3 a půl roku se situace podstatně změnila :o) Ze schránky neubylo, zato přibylo v emailu. Brutálně.
Přidat na linkovací servery
Co je vlastně zákon
Konečně i naši zákonodárci ukázali, co v nich dřímá. Chystají zákon o Edvardu Benešovi. Kdyby se jednalo o normální zákon, pravděpodobně bych napsal: nebudu vás unavovat jeho plným zněním. Ovšem zde si to neodpustím: Edvard Beneš se zasloužil o stát.
Toť vše. Celý zákon. Tato věta ve mně vyvolává spoustu otázek. Ne o prezidentu Benešovi, ale o zákonech, o práci poslanců a o jejich smyslu vůbec. Vždy jsem se domníval, že zákon je od toho, aby upravoval chování jedince v nějaké sociální skupině.
- Když ukradneš vejce od slepice starý Vopičkový, usekneme ti ruku.
- Budeš-li klevetit, vypálíme ti jazyk.
- Když začneš vydělávat, budeš nám platit daně, abychom tě mohli dál oblažovat svými zákony.
A tak. Bral jsem zákony jako ochranu společnosti. Pravda, nejsem právník, ale zákon: Edvard Beneš se zasloužil o stát je k čemu? Jak dlouho bude tento návrh v parlamentu? Kolik hodin a dní se s ním budou naši oblíbení politici zabývat? Zákon prošel prvním čtením, znovu se bude projednávat na podzim. Pak zákon poputuje do Senátu, pak třeba k prezidentovi... To jsou naše peníze, kterými je platíme.
Abych neuhýbal od Edvarda Beneše. Jistě se o náš stát zasloužil. Proč se to do našich hlav nevštípí v hodinách dějepisu? Budeme mít zákon i na to, že Karel IV byl Otec vlasti? Že Jan Amos Komenský učil hrou? Že K. H. Borovský psal epigramy? Zákon na to, že se ve slově kobyla píše ypsilon? Jsem z toho jelen.
Přidat na linkovací servery
Úvaha o motivech bloggerů
Tak. Blog jede. Stejně jako Saša, Saša taky jede. Na webu jede blogů – nepočítaně. Všichni někam jedou, jenom já o tom píšu. Proč, ptám se.
Co může za ten blogboom? Mají snad autoři (pro mne vhodnější označení blogerů) blog ve verbální komunikaci? Jsou to všechno grafomani? Exhibicionisté? Sběratelé návštěvnosti? Žurnalisté – amatéři? Řekl bych, že od všeho trochu. Ovšem s vyjímkou mne, velkého Tokugawy, který si píše pro radost z psaní samotného.
Rád bych uvedl vznik tohoto blogu na pravou míru. Vlastně za to může můj zaměstnavatel. Starám se mu totiž o redakční systém. Napadlo mě, jestli se nedá sehnat nějaký freewarový redakční systém, abych si ulehčil práci se svým propleteným webem Infoweb o Japonsku. Poohlédl jsem se tedy po webu a našel EasyBlog. Vlastně ne, ještě do toho zasáhl Lopo a jeho Beruščin deníček. Zkrátka během jednoho týdne jsem zjistil, co je to weblog, na jakém principu pracuje, objevil jsem v české síti desítky blogů té či oné kvality, částečně jsem se naučil publikovat v systému Genesis2, stáhnul jsem si EasyBlog, naučil se v něm dělat, vytvořil jsem si vlastní šablony a publikoval první článek. Uff. Na jeden týden slušná práce.
Teď k příčinám blogování:
Blok ve verbální komunikaci – Ale jistě, kdo by tím netrpěl, tou anonymní svobodou chatů, spammů, SMS, MMS, sprejů, holých hlav, kohoutů, propichovačů kůže, tetovacích salónů, plurality, demokracie... Sakra, kam jsem se to zase dostal?
Grafománie – Aspoň u mne to platí. Jednou jsem napsal 24 stránkový dopis. Vždycky jsem chtěl být spisovatelem. Nevyšlo to. Mám doma několik nedopsaných veleděl, za čtení to nestojí, natož za dopsání. Tak aspoň zahltím síť dalšími bláboly.
Exhibicionismus – Co se týče exhibice – to u mne zajisté nehraje roli, neboť jsem v podstatě introvert. S mírně extrovertními rysy. Jak ostatní bloggeři... Třeba Lopo je setsakra-exhibicionista. Jeho Beruščin deníček se hemží výrazy jako Outdoor, Survival, Mont Blanc, Šla Nanynka do zelí a podobně. Autor blogu Vosa na jazyku dostal za svůj weblog dvě nabídky k sňatku. Já už jsem ženatý, a tak může být Gaia klidná...
Návštěvnost – Nikde na tenhle blog (himbajs, chtělo by to nějaký neotřelý název) není žádný link – zatím. Takže návštěvnost nesbírám. Když tak o tom ale přemýšlím, asi se po nějaké službičce, čítající lidi, podívám. Čistě ze zvědavosti, jak rychle se blog ujme a jestli vůbec.
Žurnalista – amatér – Dostávám se k poslednímu (a domnívám se, že nejpodstatnějšímu) bodu. Zdá se mi, že krom výpotků z osobního života reagují weblogy osobitým způsobem na různé události, dotýkající se nás všech. Někdy vtipně, jindy rádoby vtipně. Nejsou to názory nějakého pana reportéra z Novy, Blesku nebo ze Story, jsou to naše postřehy. A to mě zajímá. A podle popularity weblogů asi i vás.
Budiž tedy weblogy. Nikdo se nerozčiluj, že je to jen módní výstřelek (můj blog mi ladí ke košili). Je to jen další nástroj práce se sítí. Ať si kdo chce publikuje co chce. Co stojí za přečtení, to si přečteme, co ne – ne. Zdá se mi, že je to mnoho povyku pro nic.
Přidat na linkovací servery
Zdroj
Vyhledávání
Rubriky
| Všední |  |
| Nevšední | |
| Objektivem | |
| Letem světem | |
| Akce Pupajz | |
| Akvarium | |
| Videocast | |
| Podcast | |
| Divadlo | |
| Knihy | |
| Film | |
| Strip | |
| Dům | |
Archiv
- květen 2010
- duben 2010
- prosinec 2009
- červenec 2009
- květen 2009
- duben 2009
- březen 2009
- leden 2009
- prosinec 2008
- říjen 2008
- září 2008
- srpen 2008
- červenec 2008
- březen 2008
- únor 2008
- leden 2008
- prosinec 2007
- listopad 2007
- říjen 2007
- září 2007
- srpen 2007
- červenec 2007
- červen 2007
- květen 2007
- duben 2007
- březen 2007
- únor 2007
- leden 2007
- prosinec 2006
- listopad 2006
- říjen 2006
- září 2006
- srpen 2006
- červenec 2006
- červen 2006
- květen 2006
- duben 2006
- březen 2006
- únor 2006
- leden 2006
- prosinec 2005
- listopad 2005
- říjen 2005
- srpen 2004
- červen 2004
- květen 2004
- duben 2004
- březen 2004
- únor 2004
- leden 2004
- prosinec 2003
- listopad 2003
- říjen 2003
- září 2003
- srpen 2003
- červenec 2003
- červen 2003
- 2005 2004
Komentovali
- Jano, Tvůj komentář je sice dost nečitelný, nicméně jsem pochopil otázku, zda PFAPA za rok vymizí....
Tokugawa - Ahojte,aj mojmu synovi pred rokom diagnostikovali tento syndrĂłm.tieĹž z niÄoho niÄ dostane afty...
Jana - Dobrý den všem rodičům a dětičkám
také se přidáváme k těm, co si prožívají syndrom PFAPA.....máme...
Míša - Jsi nejlepsi! S timhle problemem se trapim uz 3 dny, na webu ctu miliony rad a zadna neprinels tak...
Emery - Naší pediatričce také "pomýšlení" nestačilo :-) a dostrkala nás opět do Motola....
lenka
Další moje
- Japonsko - Chvála stínů
- Programy pro HTC Touch Diamond2 Topaz
- Kroužková zbroj
- Infoweb o Japonsku
- Uke-banjo
- V náruči Morfeově
Oblíbené
- Aléziho kyklop
- Alraune
- Amálka
- Beruščin deníček
- Binární ládin
- Diablo 2 LoD - SuE
- Didactylos
- Doupě
- E-deník
- Fabulačný nedenník
- Fily
- Finofilní Barka
- Jihočeští taťkové
- Knihi.cz
- Los Fotos Blogos
- Magráta
- Marigold
- Marvinův fotoblog
- Neopagan.cz
- Oťuldův sešítek
- Skrnda
- Šňůrky a provázky
- Tofu007
- Tomáš Kučera
- Trillian
- Ultrazoom.cz
- Ztracen v Japonsku