Tokugawa

Příběh Betlémský

Tokugawa | 22. prosince 2008, 9:04 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Čím pro vás začínají Vánoce? První adventní nedělí? Pečením cukroví? Křupáním jiker v rybí polévce? Nebo něčím úplně jiným? Pro naši rodinu Vánoce zahajuje Víťa Marčík a jeho Teátr, přesněji Setkání před Betlémem, o kterém jsem psal už předloni. Nemohu se znovu zbavovat emocí, které ve mně tohle představení vyvolává, a ani nechci. Chci jich být plný celý rok. Jsou to emoce veskrze pozitivní, díky kterým se cítím lepší než jsem.

Setkání před Betlémem je tak vánoční záležitost, že nic vánočnějšího neznám. Je to skutečné Setkání. Je to srdce na dlani, lidské i Boží. Je to Dar. Jsem za tenhle začátek Vánoc Teátru Víti Marčíka vděčný. A vám alespoň zprostředkovaně předávám poselství:

Ztište se, ať v tom předvánočním hlomozu uslyšíte tichý hlas anděla. Vlastně ten anděl nepromlouvá tiše, naopak, volá na nás. Ale my jej už neumíme slyšet...

Přeji vám všem krásné Vánoce.
Přidat na linkovací servery

Limonádový Joe

Tokugawa | 25. prosince 2007, 7:21 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Divadelní sezóna je v plném proudu, proto vám dnes povím o další shlédnuté divadelní hře. Limonádový Joe v Hudebním divadle Karlín.

Limonádový Joe je mojí srdeční záležitostí. Film jsem viděl nesčetněkrát, mohu ho celý citovat, písničky se učím na banjo. Proto jsem se na karlínské představení současně těšil, i se ho obával. A bohužel, bé je správně.

Celé představení jakoby bylo filmovou kopií, naprosto stejná gesta, fórky, mimika, typy postav. Jakobych viděl v nějakém pokrouceném zrcadle Hlinomaze, Matušku i Kopeckého. O originalitu se při adaptaci snažili pouze v písničkách, kdy nám kromě starých úžasných fláků předložili i něco nových melodií a textů, ovšem můj soukromý názor je, že se měli držet striktně originálu i zde.

Nerad bych, aby z článku vyznělo, že je představení Limonádový Joe veskrze špatné. Není. Avšak hvězdných výšin filmu nemůže nikdy ani náhodou dosáhnout. Stejně tak herci, i kdyby se stavěli na hlavu, budou neustále ve stínu svých filmových kolegů.
Přidat na linkovací servery

Kapsy plný šutrů

Tokugawa | 20. prosince 2007, 7:20 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Nerad chodím do divadla na neznámé kusy. Nerad totiž bývám zklamán. O to větší mám ale radost, když se zadaří. Hra Plný kapsy šutrů je naprosto úžasně provedené dílko, ve kterém excelují pouze dva herci: Miroslav Vladyka a Radek Holub.

Tak praví upoutávka: "Dva statisti z malé irské vesnice se účastní natáčení amerického velkofilmu. Členové štábu, herecké hvězdy i místní venkovani, ti všichni hrají své role nejen na place, ale i mimo něj, v situacích a vztazích, které natáčení vyvolává. A co to udělá se dvěma obyčejnými chlapíky, když se octnou na dosah velkého světa, peněz a slávy?"

Pozoruhodné je, že všechny role, kterých je asi patnáct, zahráli jen Holub s Vladykou. Bez kulis, jen v jednom kostýmu. Naprosto uvěřitelně. Oba dva pány tím kladu do kategorie velkých herců, o které si už dlouho myslím, že zeje prázdnotou. Nezeje. Běžte se na Plný kapsy šutrů do divadla Rokoko podívat a tleskejte, Holub i Vladyka si to plnou měrou zaslouží.
Přidat na linkovací servery

A opět Jiráskův Hronov

Tokugawa | 6. srpna 2007, 8:00 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Rok se s rokem sešel a festival amatérského divadla Jiráskův Hronov je opět tady. Jenže letos je všechno jinak. Gaia musí být kvůli našemu budoucímu potomku doma a v podstatě nesmí nic dělat, jen se tak povalovat. Tak jsme chvíli přemýšleli, jak se postavíme k letošnímu, již 77. ročníku festivalu. Až jsme vymysleli, že pojedu sám a vezmu s sebou Andulku. Ono se to zdá jako takové normální rozhodnutí, jenže... co na Hronově s dítětem, říkali jsme si. Do divadla to s Andulkou nepůjde, přecijen tři roky jsou na Gogola nebo Nestroye opravdu málo. A potom to vysedávání po hospodách, snídaně, oběd, večeře, hospoda, hospoda, hospoda.

A tak jsme přijeli a ubytovali se. Už to byl pro Andulku zážitek – nocleh v koupeném pokoji! A pak to ostatní, to se jen tak nezažije. "A, taťko, víš, co je úplně nejvíc nejlepší? Snídani budu mít v hospodě, oběd v hospodě a večeřet budu taky v hospodě!" Bál jsem se zbytečně.

Každé dopoledne se v zahradě čajovny U bílého draka hraje loutkové divadlo. Loutkofest 2007. Pokud pominu snídani ve Stovce, začínal nám den s loutkami. Andulka z nich byla nadšená, pomáhala připravovat kulisy, tleskala, až se hory zelenaly. Po divadle jsme sedli do auta a tradá na výlet. Babiččino údolí v Ratibořicích, zámek kněžny Zaháňské, koupel nohou pod splavem, stejně jako hláška tamtéž: "Musím kakat, taťko. A hned, už to leze!", jízda na mrňavém poníku "kterej už nikdy nevyroste, taťko!", to všechno byly zážitky k nezaplacení. Koňák byl z Andulky bez sebe. Než s ní objel louku, věděl kde bydlíme, proč s námi není mamka, jak se jmenuje náš pes a kolik nám už umřelo rybiček.

Z Ratibořic jsme spěchali zpět do Hronova, čekalo nás představení Čerokí, z něhož je tu také fotografie. Chvilku jsem tápal, ale jen chvilku, protože Čerokí je vlastně divadelní přepis knihy Forest Carter: Škola Malého stromu. Těm, kteří tuhle útlou knížku neznají, ji vřele doporučuji. A těm, kteří ji znají, je jasno, že to není úplně tak dětská záležitost. Ještě že Malého stroma představovala loutka. V půli představení se mě Andulka šeptem zeptala: "A, taťko, kdy už začne ta pohádka?" Nakonec se jí ale Malý strom líbil, přecijen: byl to "indián pindián!".

V neděli jsme dopoledne viděli pohádku O slepičce a kohoutkovi. Znáte to, kohout lakomec se zalkne ořechem a nebohá slepička lítá od studánky k lípě, od lípy ke švadleně, od švadleny k ševci, od ševce k prasátku, od prasátka k pekaři, od pekaře ke krávě, od krávy na louku a ještě se doprošuje nebe. A když jí všichni konečně vyhoví, běží schvácená s vodou k tomu krkounovi, aby ho zachránila. A nyní následuje obligátní konec. Slepička nalije kohoutkovi do krku vodu, skořápka vyskočí, kohoutek se nadechne a od té doby je ke slepičce laskavý. No jo. Ale my to s Ančou známe jinak. Slepička doběhne ke kohoutkovi, a protože studánka, lípa, švadlena, švec, prasátko, pekař, kráva i louka dělali drahoty, kohoutek lakomec umřel. Ale takhle přece pohádky nekončí. Tak ještě jednou, snad to slepička stihne rychleji. Ke studánce, k lípě, ke švadleně... a vyčerpáním umřela i uhnaná slepička. Jó, život není žádná pohádka.

Byl to bezva víkend. Andulka byla ze všeho nadšená, už mě přemluvila, abychom jeli příště na celý týden. Myslím, že to byly nejhezčí tři dny, které jsme spolu zatím zažili. A ještě bych rád dal na vědomí starým: Nebojte, v Hronově je víc mladých, než starých. Divadlo na nezájem jen tak neuhyne.

ISO: 1600
Čas: 1/30 sec
Clona: f/4.0
Ohnisko: 17mm
Přidat na linkovací servery

Hrad Krakovec a pohádky

Tokugawa | 10. července 2007, 7:01 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Stejně jako vloni jsme se z chaloupky vypravili na hrad Krakovec. Než ale povyprávím o zlém skřetu Kulfáčkovi, musím vynachválit obec Krakovec. Je to malá a malebná ves na konci cesty. Prostě dojedete na Krakovec a dál už to nejde, chápete tu krásu? Jenom les, potok, hrad a chalupy. Jinak nic. Krakovec je jedno z mála míst, kde bych chtěl žít a kde bych dokázal být šťastný.

Pro Andulku má hrad Krakovec o to větší kouzlo, že tam může potkat rytíře Brtníka z Brtníku s dcerou Leontýnou Brtníkovou z Brtníku. Nedočkavě poslouchá, zda náhodou neuslyší nebo neuvidí prvního nočního ptáka. Ani tentokrát jsme ale neměli štěstí, zdá se, že Leontýnka dospěla po boku Dlouhého Janka, povila mu deset dětí a zničila si zdraví na poli a u škopku a starej Brtník se uchlastal Francovkou. Jenže Krakovec nám přichystal další překvapení. Zlého skřeta Kulfáčka! Představte si to! Jedete na hrad a najednou jste v království, kde si lidé dávají přednost, samé 'Račte' a 'Vy první', poznáte se se smutným králem a černovlasou kuchtičkou a hlavně s Kulfáčkem.

Naštěstí Kulfáčka na konci sezobla vlaštovka, takže je o jednoho zpropadence méně a svět je zase o něco hezčí. Zajeďte na Krakovec. Kolem druhé a čtvrté odpolední se na nádvoří hrají pohádky pro děti. V kulisách starého hradu je to zážitek k nezaplacení. Divadelní spolek Orfeus, všem malým dětem doporučuji. A principál byl moc milej chlapík.
Přidat na linkovací servery

Rychlé šípy

Tokugawa | 6. dubna 2007, 10:04 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Ještě o jednom představení, které jsem viděl v divadle Rokoko musím napsat. Jde o Rychlé šípy, které nám nesmazatelně vryl do podvědomí Jaroslav Foglar. Vlastně největší lákadlo tohoto představení byl Bohoušek, kterého hraje Aťka Janoušková. Už jenom kvůli ní jsem hru musel vidět. A rovnou vám povím – nelitoval jsem.

Chvilku jsem přemýšlel, jestli se Jaroslav Foglar neotáčí v hrobě, ale po chvíli jsem pochopil, že se tam ukrutně řehtá, stejně jako nacpané hlediště. Rychlé šípy v divadle Rokoko jsou plné nadsázky a velmi vysokého nadhledu na klukovský svět. I přes tento nadhled je ale velmi patrné, že všichni, kteří se na představení podíleli, Rychlé šípy důvěrně znají a mají je rádi. Rokoko má nastudován ještě jeden díl tohoto divadelního komiksu, myslím, že zrovna teď Gaia objednává lístky. Už se menůžu dočkat. Nejen na Bohouška, ale i na Dlouhé bidlo, Štětináče a všechny šípáky!
Přidat na linkovací servery

Ephraim Kishon: Oddací list

Tokugawa | 28. března 2007, 7:35 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Nebyl jsem rád, že nás čeká zrovna divadlo Rokoko. Posledně (už je to drahně let) jsme tam s Gaiou viděli tři představení, u nichž byl nadlidský výkon neodejít v poločase. Proto jsem šel včera do Rokoka se skepsí. Leč nic není obvykle tak, jak očekávám.

Představení Ephraim Kishon: Oddací list bylo jedno z těch lepších, jaká jsem viděl. Na jednu stranu by mohl být odrazující podtitul "Originální rodinná komedie", ale to je jen první pocit. V zápětí rozehraje Taťjana Medvecká a Jan Vlasák duet, který je tak pravdivý, že v něm musíte vidět buď sebe sama, nebo někoho z vašeho okolí. Během celé hry jsem naprosto jasně identifikoval několik mně blízkých lidí a jejich vzorců chování a stereotypů (sebe naštěstí ne – zatím). Taťjana Medvecká a Jan Vlasák jsou tak přesvědčiví, že jsem měl chvílemi pocit, že nesedím v divadle, ale u nich doma.

No a jako bonus nezasvěcený divák pochopí, jak to před několika málo lety (a kdo ví, jestli ne stále) chodilo v Izraeli. Co to je kibuc, jaké jsou v něm vztahy, jaký je vztah kibucu a města. Viděl jsem docela silnou paralelu mezi Izraelem a Ruskem, mezi vedením kibucu a radou sovětů... Představení doporučuji. Je milé, Taťjana Medvecká a Jan Vlasák v něm excelují.
Přidat na linkovací servery

Monology vagíny

Tokugawa | 27. února 2007, 8:51 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Ještě nikdy jsem se v divadle tak nevrtěl, jako včera. Jak se píše jinde, oslava ženské sexuality, Monology vagíny. Těžko se mi o hře bude psát, neb jsem chlap a vagína je mi prakticky cizí, vlastním jiné nádobíčko. Co se vagíny týče, jsem jen vnější pozorovatel. Jde vlastně o čtení mohologů z knihy Eve Ensler, každý monolog je současně ztvárněn herecky. Musím říct, že všechny tři dámy, Dáša Bláhová, Míša Sajlerová i Anna Polívková, excelovaly. Jakoby šmahem se změnily v intelektuálku, puberťačku, starou babku nebo třeba opravdu cool rebelku. A šokovaly. Nejsem zvyklý slyšet slovo vagína dvakrát v každé větě, navíc od ženy. Nejsem zvyklý na to, aby mě žena přemlouvala, ať na celé divadlo skanduji slovo kunda. A nejsem sám. Bylo nás plné divadlo.

Monology jsou zajímavé svojí růzností. Romantiku střídá frustrace, nevinnost střídá krutost a bolest, přehled střídá nevědomost. Bylo mi smutno i veselo, ale hlavně divno. Když jsem šel z divadla, měl jsem pocit, že mám kundu nalepenou na čele.
Přidat na linkovací servery

Tři muži ve člunu

Tokugawa | 22. února 2007, 10:57 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Po nějaké době jsme se včera s Gaiou opět kulturně vyžívali. Divadlo ABC a hra Tři muži ve člunu. Hned na úvod řeknu, že to byl nejslabší kus, jaký jsem v ABC viděl. Škoda. Vzpomínám na hry jako Cyrano z Bergeracu nebo Charleyova teta nebo Harold a Maud... Jeden kus lepší než druhý.

Už když jsme šli do divadla, vzpomněl jsem si na hru Jak jsem vyhrál válku. Exceloval v ní Gondík a Otakar Brousek mladší a Jan Hrušínský. Tehdy jsem se málem uchechtal k smrti. A tak jsem Gaie jen tak mezi řečí řekl, že by bylo fajn, kdyby to hráli ti samí, že jde o podobný humor a že by to byla skvělá trefa. Přijdeme do divadla a já koukám jako puk. Dalibor Gondík a Otakar Brousek mladší. Jenže během představení mi došlo, že jména nestačí. Oba dva jsme přemítali, jestli nemáme o přestávce odejít. Neodešli jsme a druhá půle dostala spád a humor. Ne moc, ale stačilo to na to, abych se aspoň občas pobavil, kupříkladu když strýc Horác přitlouká obraz. Ale to je na divadelní hru opravdu málo.
Přidat na linkovací servery

Cyrano de Bergerac

Tokugawa | 26. dubna 2004, 11:22 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Mám jednu vášeň. Divadelní hru Cyrano de Bergerac od Edmonda Rostanda. Když to spočítám, tak dojdu k číslu šest. Šestkrát jsem Cyrana viděl a pokaždé v různém nastudování. Ponejprv to byl televizní přenos z Národního divadla, kde hrál Cyrana Viktor Preiss. Klasika. Tehdy jsem si Cyrana zamiloval. Podruhé jsem hru viděl v divadle Rokoko, už nevím v jakém nastudování, pamatuji se jen, že pojetí bylo velmi moderní a v paměti mi utkvěla věta: Ťot gaskoňští dekati sjou. Potřetí mě okouzlil Gerard Depardieu coby Cyrano ve stejnojmenném francouzském filmu. Jenže francouzsky a s titulky, takže se ten požitek, který jsem očekával, nedostavil. Následoval Cyrano s Filipem Blažkem v hlavní roli (Divadlo ABC) a můj názor je takový, že to byl nejlepší Bergerac, jakého jsem kdy viděl. I když Tomáš Töppfer, Divadlo Na Fidlovačce, mu dost šlapal na paty. No a poslední Cyrano byl Boris Rössner, Divadlo Pod Palmovkou. Hodně mě mrzí, že mi uteklo představení s Milanem Lasicou. Jestli bude ještě někdy v České republice hráno, nenechám si ho ujít.

O čem vlastně Cyrano je? Dlouho jsem o tom přemýšlel a stále si nejsem jist. Je o slabosti. O komplexu. O neschopnosti komunikovat. O lásce. O cti. O hrdosti. O boji s větrnými mlýny.

Mladý kadet Kristián miluje Roxanu. Miluje ji tak, že jde kvůli ní i do divadla. Tam sleduje místo představení ji a dobře dělá, protože právě hraje herec žabař, kterého Cyrano, básník nad básníky, popadne za flígr a vyrazí s ním dveře. Představení končí. To se ovšem nelíbí panu de Guiche, muži, který se Roxaně ofiko dvoří. Jeden z jeho nohsledů se rozhodne, že Cyrana za jeho troufalost ztrestá. To ovšem netuší, že troufalý je on a bude ztrestán sám právě panem de Bergerac. Při poslání je bodnut.

Roxana si po šarvátce dá dostaveníčko s Cyranem, o němž se mezitím dozvíme, že také on plane po této lepé děvě láskou. Myslí si, že byla Roxana jeho exhibicí okouzlena a že je tedy ruka v rukávě. Ale ouha. Roxana se mu svěří, že miluje Kristiána a vynutí si na Cyranovi slib, že bude jejího milého opatrovat, neb je jeho nadřízeným. Cyrano, snad z lásky k ní, přislíbí.

Děj se komplikuje. Cyrano vymýšlí verše, které pak Kristián Roxaně přednáší, až se Kristián rozhodne, že na to kašle a že chce před Roxanu přestoupit sám za sebe. Samozřejmě koktá jako bulík a Roxana s ním zamete. Je to totiž holka hloupá a nemiluje člověka, nýbrž slova. Cyrano na poslední chvíli Kristiána vytahne z bryndy a Roxana nakonec pozve Kristiána k sobě domů, hambářka.

Ale co hrabě de Guiche? Chce sám Roxanu a tak k ní posílá mnicha s dopisem, ve kterém navrhuje Roxaně dostaveníčko za účelem sexu. Roxana vše překroutí tak, až mnicha přesvědčí, že si de Guiche přeje, aby ji mnich provdal hned teď za Kristiána. Chudák Cyrano čumí jak puk. Jenže má velký nos, který sice velkého ducha značí, ale také značí velký komplex. Takže mlčí. Na scénu přichází de Guiche a když vidí co se stalo, povolává gaskoňské kadety do bitvy o Arrass. Pacholek. Když nemá Roxanu on, tak nikdo.

U Arrassu zuří válka s lítým Španělem. Cyrano Roxanu miluje tak, že ji Kristiánovým jménem píše dva dopisy denně a s nasazením vlastního života pronáší listy ráno a večer přes frontu. Když pod vlivem těchto dopisů Roxana přijede na bitevní pole, aby se s jejich autorem (myslí si, že se svým chotěm Kristiánem) setkala, Cyrano o dopisech Kristiánovi řekne, neboť by se mohlo stát, že by tento před Roxanou vypadal jako trdlo.

Nastává první drama. Kristián pochopí, že Cyrano Roxanu miluje. V zápětí nastává druhé drama: Roxana řekne Kristiánovi, že za ním přijela jen kvůli jeho nádherným dopisům. Nastává třetí drama: Kristián řekne Cyranovi, že Roxana přijela jen kvůli dopisům a že by jí bylo jedno, jak jejich autor vypadá. Čtvrté drama: Kristián se bezhlavě vrhá do nejlítější řeže a je zabit.

Po čtrnácti letech sedí Roxana v klášterní zahradě, kam jí každou sobotu chodí Cyrano navštěvovat. Ale dnes ne a nejde. Opozdil se, pacholek, poprvé po čtrnácti letech. Roxanu to štve, ale je to dáma a tak to nedává moc najevo. Nakonec Cyrano přichází a Roxana mu dá jeho opoždění pěkně sežrat. Pak se ale uklidní a Cyrano jí sděluje novinky za poslední týden. Roxana poslouchá a netuší, že Cyranovi nepřátelé mu hodili na palici kus klády, aby ho zabili. Jenže Cyrano zatím přežil a měl tolik sil, že došel až do kláštera. Proto to zpoždění.

No a jak tak spolu mluví, požádá Cyrano o dopis na rozloučenou, který měl u sebe Kristián ve chvíli své smrti a který pak Roxana celých čtrnáct let nosila mezi prsy. A který, jak bystrý čtenář pochopil, psal Cyrano. Roxana mu jej půjčí a požádá ho, ať dopis přečte. Cyrano list ani neotevře a začne recitovat. Roxana poslouchá, pak zjistí, že se setmělo a že Cyrano na dopis nemůže vidět a všechno jí doklapne. Najednou zjistí, že Kristián byl pako a že milovala vždy jen Cyrana. To je páté drama, které ihned následuje šesté. Cyrano vlivem zákeřného zranění umírá. Efektně.

Takže Kristián byl hloupej zamilovanec, který přišel k sexu s Roxanou jako slepý k houslím. Nakonec s ním Roxana také vyjebala, i když čtrnáct let po jeho smrti. Roxana je pitomá husa, která neví co chce. Víc než člověka, který ji nabízí lásku, miluje slova. Až přes ta slova přehlédla toho, který ji miloval už od dětsví a nejvroucněji. Nakonec jí ten její vlastně umřel dvakrát a zůstala na ocet. Asi u jeptišek. A Cyrano? Zakomplexovaný talent, který ve jménu cti umírá současně hlady a současně praštěný a ke své lásce se přizná až v minutě své smrti. Mohl mít všechno, ale kvůli komplexu z nosu nemá nic. Ta hra mě uchvacuje.
Přidat na linkovací servery

Caligula

Tokugawa | 6. dubna 2004, 7:18 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Po krátké době jsme s Gaiou opět navštívili Divadlo Pod Palmovkou. Tentokrát jsme viděli hru Caligula od Alberta Camuse. V hlavní roli naprosto exceloval Jiří Langmajer coby Caligula a jeho pojetí člověka zmítaného čirým zoufalstvím, fatalismem a převrácenou logikou bylo dokonalé. Rozhodně doporučuji.

Ovšem... jsem poslední dobou tak unaven, že do mě musela Gaia šťouchnout, když jsem začal klimbat opravdu okatě.
"Co... co... je?"
"Nespi," zašeptala.
"V pohodě, já to sleduju..."
Ale nemylte se, s kvalitou hry to nemělo vůbec nic společného.

Mimochodem, nechápu, jak je možné, že se při každém představení najde kretén, který si i přes upozornění na začátku nevypne ten zadělanej mobil. Langmajer ovšem opět zabodoval. Coby polonahý Caligula přestal hrát a velmi, velmi caligulovsky se na dotyčného zahleděl. A stál tam a díval se na něj, dokud tomu ichtylovi telefon zvonil. Ta pitomá melodie se přehrála čtyřikrát!
Přidat na linkovací servery

Obchodník s deštěm

Tokugawa | 19. března 2004, 7:02 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera jsme si s Gaiou dopřáli kulturní zážitek. Navštívili jsme naše oblíbené Divadlo Pod Palmovkou, kde Městské divadlo Mladá Boleslav hrálo představení Obchodník s deštěm od N. Richarda Nashe. Mnozí z vás jistě tuto hru znají z filmového zpracování, kde v hlavních rolích zazářili Katharine Hepburn a Burt Lancaster.

Nebudu popisovat děj, nechci ani hledat myšlenku hry (mimochodem, ta myšlenka je nádherná), chci se zamyslet nad úrovní českého divadla vůbec. S oblibou jezdíme s Gaiou v létě na festival amatérského divadla Jiráskův Hronov. Kdysi jsem se o tom i rozepsal:
Jiráskův Hronov aneb setkání s ministrem 1
Jiráskův Hronov aneb setkání s ministrem 2
Jiráskův Hronov aneb setkání s ministrem 3

Nejen díky tomuto festivalu jsem dospěl k názoru, že pokud si chci užít opravdu pěkné představení, musím jít buď na ochotníky, amatéry nebo mimopražskou scénu. Už mě pranic nelákají velká slavná divadla, do kterých se už dávno nechodí na představení, nýbrž kvůli okukování vyčpělých celebrit, které mají svůj herecký vrchol dávno za sebou. Ne.

Chce to novou mladou krev, nezkaženou médii, plnou nadšení a hlavně radosti z hraní. Všichni ochotničtí divadelníci z Jiráskova Hronova tohle mají. Má to i Městské divadlo Mladá Boleslav. pokud ještě na Palmovce budou Obchodníka s deštěm dávat, vřele vám jej doporučuji.
Přidat na linkovací servery

Jiráskův Hronov aneb setkání s ministrem 3

Tokugawa | 6. srpna 2003, 6:59 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

První část: Jiráskův Hronov aneb setkání s ministrem 1
Druhá část: Jiráskův Hronov aneb setkání s ministrem 2

Tak, říkal jsem si. Mám vyministrováno na několik desetiletí dopředu. U Pilouse jsme s Gaiou doplnili nějakou tu energii a šup na další tyjátr. Divadlo V.A.D Kladno, Lupinec & CO.: Hotel Infercontinental. Zhodnotil bych to jako lehkou povídkovou hru, kde se začnete smát hned při vstupu prvních herců na podium. A to, prosím pěkně, ještě nepromluvili.

Pěkně se s Gaiou usadíme, máme krásná místa ve třetí řadě uprostřed – pohoda. Dokud... si přímo vedle mne nesedne pan ministr kultury Pavel Dostál spolu s panem bývalým ministrem kultury Milanem Uhdem! Svět mi potemněl a zmocnila se mě deprese...

Setmělo se, hra začala. Aspoň jsem ministra Dostála neviděl. Zato jsem ho ale slyšel, jak neustále šeptá Uhdemu nějaké své postřehy ze hry.

Povídka první, vodnická. "Hele, Milane, to je vodník! No to je fakt vodník! No jo, že je to vodník?!"

Povídka druhá, o polednici: "Není to polednice, Milane? To určitě bude polednice, to je jasný. Podívej jak chodí!"

Povídka třetí, upíří: Na jevišti byl vyřčen vtip. Divadlo zařvalo smíchy, jen vedle mne ticho (nikoliv Gaia, ale ministr Dostál). Když uslzené divadlo ztichlo, ministrovi konečně došla pointa a začal se smát na celé kolo, div mi nepraskl bubínek. Ještě aby mě tak poplácal po stehně!

A na závěr zkouška ministrova postřehu – povídka čtvrtá, pekelná: Hned v první minutě hry bylo všem jasné, že hotel Infercontinental je Peklo. Po dvaceti minutách se dvě hlavní postavy (pan a paní Milerovi) představí v recepci a ministr Dostál řekne: "A jo!" a natočí se k Uhdemu. "Milane, Milerovi, to bude povídka o bludičkách!"

Abyste si nemysleli, že si vymýšlím, protože nemám rád politiky, tak vám povím, že exministr Uhde z toho byl asi dost namrtvici, neboť odpovídal jen: "Hmmm..." a i jinak dělal, že se s ministrem kultury Pavlem Dostálem vlastně ani nezná.

A protože jsme se druhý den vraceli domů, už jsme nestihli setkat se s ministrem ještě na dalším představení. Zaplať pámbu!

Přidat na linkovací servery

Jiráskův Hronov aneb setkání s ministrem 2

Tokugawa | 5. srpna 2003, 7:02 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

První část: Jiráskův Hronov aneb setkání s ministrem 1

Druhého dne (sobota 2. 8.) nás čekala dvě představení. Nejprve jsem byl zklamán, vloni jsme stihli za sobotu hry tři. Ale pak jsem usoudil, že je to lepší, než mít na zadku prosezeniny.

Z loňska mi v hlavě utkvělo vynikající představení Divadla BLIC Ostrožská Nová Ves: Setkání s Kateřinou a jakési recitační šílenství, bohužel už nevím od koho. Nějací studenti, tuším. Proto jsem se nezřízeně těšil.

První hra se jmenovala Mor – Boccacciovské variace, v nastudování Divadelního souboru D3 Karlovy Vary. Vynikající věc. Kam se na tyhle ochotníky hrabou profesionálové. Těžko určit škatulku hry. Snad tragikomika, nevím. Na pozadí morem sužované středověké Florencie si skupina mladých lidí zachovává zdravý rozum vyprávěním veselých příběhů. Dokud se mor nedostane i mezi ně. A hádejte, kdo seděl za mnou, dýchal mi na krk a neustále vyrušoval... Ano, Pavel Dostál.

Před začátkem hry se udělovaly ceny Zlatý Tyl za celoživotní zásluhy o amatérské divadlo. Ministr kultury měl krátký projev, z nějž mě zaujala především věta: "To tričko jsem dostal, abych nevypadal jako blbec." Věta, kterou pronesl ministr kultury před zaplněným sálem a televizními kamerami. Inu co. Je to jen ministr kultury.

Ovšem vzápětí následovala další pecka, která mi vyrazila dech. Zlatého Tyla dostal mimo jiné Dostálův přítel, bohužel jsem zapomněl jeho jméno, ale pokusím se to zjistit. Dostál, ministr kultury, to okomentoval výkřikem z hlediště: "Dobře ti tak, vole." Ovšem, v poslední milisekundě si uvědomil, co říká, a tak vole znělo spíš jako voe. Ale vzít slovo zpět nešlo.

Jak říkám, seděl jsem přímo před ním. O přestávce jsme s Gaiou postávali ve foyer a kdo to k nám jde – ministr. Náhle, spatřiv Gaiu v devátém měsíci, nasadil lidový úsměv, dotkl se letmo Gaina bříška a pravil: "Máte dobré místo? Mohl bych si ho s vámi vyměnit." Prokoukl jsem ho. Chtěl se dostat o řadu dopředu a přitom získat nového budoucího voliče – našeho Pupajze! Ten populistický dotyk mu nikdy nezapomenu.

Pokud Vás zajímá, jak mé setkání s ministrem pokračovalo, vyčkejte do zítřka.

Přidat na linkovací servery

Jiráskův Hronov aneb setkání s ministrem 1

Tokugawa | 4. srpna 2003, 7:21 | Divadlo | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Pocházím z rodiny ochotnických herců. Rodiče po léta navštěvovali v první srpnový týden Jiráskův Hronov, festival amatérských divadel. Zpočátku chodili na divadelní představení či na výlety, posléze pak pouze do hospody.

I stalo se, že jsem po nich lásku k divadli podědil a letos podruhé Hronov se svou ženou Gaiou navštívil. Pravda, chodíme také do hospod, leč denně zvládneme dvě až tři představení.

Abyste pochopili, proč je článek nejen o Hronovu, ale i o mém setkání s ministrem, musím se vrátit o rok zpět. Jiráskův Hronov každoročně zahajuje ministr kultury. Stejně jako letos, tak i vloni to byl Pavel Dostál. Pokud čekáte, že ministr kultury je člověkem kulturním, prezentujícím kulturu českého národa a kulturně se vyjadřujícím, pak dál nečtěte. Je to jen pro otrlé povahy.

Loňský 72. ročník Jiráskova Hronova byl zahájen veskrze originálně. Pavel Dostál vystoupil nad davy a pronesl památnou řeč v tomto znění (přesně si ji samozřejmě nepamatuji):

"Vážení návštěvníci Jiráskova Hronova. Jsem postaven před těžký úkol, neboť mám zahájit tento festival už popáté. To se těžko hledají slova a tak mám návrh: Nechce mě někdo zbavit tohoto nepříjemného břemene a zahájit místo mne?"

Bylo to jakoby vtipné, ovšem panu ministrovi klesla brada, když se z davu prodral polonahý hippies v podroušeném stavu a než kdo stačil cokoliv udělat, překvapenému ministrovi sebral mikrofon a oznámil: "Prohlašuji 72. ročník Jiráskova Hronova za zahájený." A bylo to. Propukl jásot a ministr stál před lidmi jako blbec. Když jsem zjistil, že letos bude Dostál zase dělat ostudu, raději jsem na zahájení nešel. Možná to byla chyba, aspoň bych vás pobavil jeho dalším, jistě velmi lidovým proslovem.

Nemám rád ministry, nemám rád politiky, ale mám rád divadlo. První představení, které jsme s ženou navštívili, byl Zlý duch Lumpacivagabundus od Johanna Nepomuka Nestroye v nastudování DS Jiráskova divadla Hronov, uvedený mimo oficiální program. Představení mě poměrně zklamalo, i když musím vyzdvihnout některé postavy, jako například ševce Floka, Amora a Flokovu budoucí ženu. Hra je plná staropražských písní a popěvků, což je milé. Že vedle mne seděl Dr. Milan Uhde, bývalý ministr kultury, jsem považoval za protivenství osudu. To jsem ale ještě nevěděl, co přinese druhý den.
Pokračování zítra.

Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.