Tokugawa

Forest Carter: Škola Malého stromu

Tokugawa | 13. října 2008, 11:03 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Až potkáte v tramvaji nebo v metru chlapa, který čte nějakou knihu a ukrutně se přitom snaží, aby nebrečel, nejspíš jste mě potkali. Buď stárnu a nemám už takovej držák, nebo si vybírám skvosty mezi knihami. Škola Malého stromu očividně patří mezi skvosty. V různých anotacích se můžete dočíst věci jako: "Podstatou knížky není historická dokumentace, ale oslava Čerokíů a skotského odporu k životu v područí. Inspirativní koncepce amerických dějin z pohledu podceňovaných minorit..." Prosím vás, to jsou děsný sračky, kdo si kupuje knihy na základě anotací, tak by po Škole Malého stromu nikdy nesáhl. Je to kniha o lásce a cestě (opět bych měl napsat velké L a velké C). Ale hlavně o lásce. Kniha ve mně vyvolávala jen dva stavy, buď permanentní úsměv, nebo náběh k pláči. Ideální kombinace. Navíc je Škola Malého stromu knihou moudrou, knihou o tom, jak by spolu lidé mohli žít, protože jiní to dokážou. Na pozadí příběhu o lásce se mihnou poměrně bezvýznamná témata jako například střet rozdílných kultur. Tyto poznámky jen dokreslují příběh, kde je láska na prvním a jediném místě. Kdybych si měl vybrat několik knih, které mě silně ovlivnily a ke kterým se stále vracím, Škola Malého stromu bude v jejich čele.
Přidat na linkovací servery

Jostein Gaarder: Dívka s pomeranči

Tokugawa | 24. září 2008, 13:46 | Knihy | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (9)  

Jsou knihy malé a velké. Jostein Gaarder, norský spisovatel a neváhám říct filozof, píše ty velké. Knihy, které jsou plné života a myšlenek, příběhů, které mají smysl. Možná bych měl u slov život, myšlenka, příběh a smysl na začátku napsat velké písmeno, ale vypadalo by to příliš pateticky a světaznale, tak zůstanu raději u malých.

Na Gaardera jsem narazil čirou náhodou před mnoha lety a od té doby jsem jím uchvácen. V naší knihovně tenhle viking zaujímá čestné místo a k jeho knihám se rád a často vracím. Nedejte se mýlit, na první pohled to vypadá, že jsou jeho knihy určené pro lidi, kteří právě opouštějí dětský věk a vcházejí pomalu do věku dospělého. To by ale bylo zcestné tvrzení.

Včera jsem v tramvaji dočetl knihu Dívka s pomeranči a musel jsem se vší silou přemáhat, abych neplakal, alespoň ne viditelně. Gaarder dokáže v každém z nás probudit to nejlepší, co je uvnitř. Dokáže nás donutit, abychom si uvědomovali, abychom se snažili pochopit, abychom se neustále divili a v tom údivu zažívali zázrak života (nejlépe s velkým Z a Ž).

Každý z nás má svou dívku s pomeranči, každý zažívá stejný příběh. Ale ne každý ho dokáže tak nesmírně upřímně vypovědět, ne každý dokáže tím příběhem dělat svět lepším.
Přidat na linkovací servery

Sladká jak krev

Tokugawa | 31. ledna 2008, 9:20 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Sotva jsem dočetl jednu knihu od Alraune, Písně čarodějky – Nakažení, už jsem bral do ruky další: Sladká jak krev. Už od dětství mě vampýrismus přitahuje, poprvé jsem se s ním setkal v knize Ludvík Souček: Otazníky nad hroby, kde jsem se seznámil s historickým hrabětem Draculou. Pak už jsem se vezl. Následoval Bram Stoker a jeho Dracula, Stephen King a Prokletí Salemu a mnoho dalších. Něco jsem hltal, něco byl brak. Sladká jak krev je z toho nejlepšího, co jsem o upírech četl, slyšel nebo viděl.

Petra Neomillnerová se v mých očích postavila na roveň autorům jako Miroslav Žamboch a Jiří Kulhánek a dílům jako Líheň nebo Vládci strachu a od této chvíle se bude jméno Neomillnerová vyjímat v mé knihovně na čestném místě, právě vedle Žambocha a Kulhánka.

Pokračování knihy Sladká jak krev by se mohlo objevit na pultech knihkupectví někdy v březnu, do té doby si nejspíš budu muset první knihu přečíst ještě jednou.
Přidat na linkovací servery

Písně čarodějky: Nakažení

Tokugawa | 3. ledna 2008, 9:11 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Našel jsem pod stromečkem knihu, jejíž autorku svým způsobem obdivuji, protože pomohla překonat několika kameny naší Andulce nejhorší horečky. Andulka si své křišťály hlídá, už ví, že mají moc.

Alraune je pro mě pozoruhodná z mnoha důvodů. Líbí se mi kupříkladu její web Neopagan, který mi ukazuje cestu zpět ke kořenům. Doporučuji ho všem, kteří milují rozložité lípy, zaříkání, pohanské bohy a dotek naší temné minulosti.

Ale zpět ke knize Písně čarodějky – Nakažení. Po pravdě mám za sebou první tři kapitoly, které jsem zhltnul během cesty do práce dnes ráno. Zdá se, že Nakažení budou velmi temná fantasy, rozhodně jsou výjimeční už tím, že mě nutí se o nich zmínit ještě dříve, než knihu dočtu. Nesetkal jsem se během těch několika stran s žádnou vatou, jen temnota a příběh. A příslib dalších dvou pokračování. Už teď vím, že tuhle knihu mohu doporučit. Petra Neomillnerová: Písně čarodějky 1 – Nakažení.
Přidat na linkovací servery

Robert Holdstock: Lavondyss

Tokugawa | 23. srpna 2007, 8:04 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (12)  

Neodolal jsem a navzdory zklamání z předchozí knihy Les mytág jsem rozečetl další Holdstockovu knihu. Lavondyss. Bál jsem se. Nudil se ještě dřív, než jsem se začetl. Ale když jsem se začetl, nedokázal jsem se pak odtrhnout. Jak je možné, že jeden autor dokáže napsat jednu knihu tak nudnou a druhou tak... neskutečnou?

Než začnu s něčím dalším, musím se nejprve omluvit. Původně jsem se domníval, že za nečtivost knihy Les mytág může překladatel. Není to pravda. Petr Kotrle odvedl dokonalou práci, Les mytág je nudný sám o sobě. I když ani to není pravda. Teď, když jsem dočetl Lavondyss, nazírám na předchozí knihu úplně jinak.

Lavondyss je neskutečná. Nikdy jsem nečetl nic podobného, a to mám za sebou hezkou řádku fantasy literatury. Několik metrů. Lavondyss je v mé hlavě. I ve vaší. Čerpá odtud a oživuje. Je to kniha, kterou budu číst stále znovu a znovu, předstihla o několik délek současného favorita Silmarillion. Silmarillion je jako soška Věstonické Venuše v muzeu. Pod skleněným poklopem, ozářená bodovými reflektory. Můžete se jí obdivovat ze všech stran, pozorovat strukturu materiálu, praskliny, tvary. Lavondyss, to je Věstonická Venuše ve vašich rukou. Právě jste ji dokončili a používáte ji k rituálům, pomáhajícím vám přežít v chatrné chýši a v krutém světě. Je to bohyně, mýtus, který vás vede životem.

Přečetl jsem celou knihu a nasákl příběhem jako pórovitá houba. Mám chuť vyřezat si masku. Mám chuť stát se Prvním lesem, stejně jako se jím stala Tallis. Prorůst a být vědomím lesa. Dnes večer začnu číst znovu Les mytág a pak se podívám po dalších knihách o Ryhopském lese.
Přidat na linkovací servery

Robert Holdstock: Les mytág

Tokugawa | 2. srpna 2007, 12:29 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Už dávno jsem se díky Krysčinu Doupěti navnadil na knihy Roberta Holdstocka. Fantasy literaturu mám velmi rád, jen není čas a upřímně řečeno ani peníze na to, abych si koupil každý čtvrtek novou knihu. Tak jsem čekal a těšil se. Až jsem se dočkal. Les mytág jsem zhltnul za dva večery, plný tajemného očekávání. A byl jsem zklamán.

Snad to bylo přemírou těšení, obvykle to tak bývá, člověk očekává bůh-ví-co a ono to nepřijde. Kniha sama o sobě je zajímavá, myšlenka, kterou sděluje, je mi blízká. Mytologie mě také velmi bere, takže proč jsem vlastně nespokojený?

Může za to jazyk knihy. Nezáživný. Mdlý. Zabíjí jinak skvělý příběh. Nevím, jestli takhle vypráví Holdstock sám, pokud ano, je to pro jeho knihy obrovské mínus. A jestli za to může překladatel, pak je velká chyba nakladatele, že svěřil překlad právě jemu.

Dá se napsat o naprosté banalitě tak, že se nezastavíte, dokud to strhující vyprávění nedočtete do konce. Na jeden nádech. Les mytág je pravý opak. Strhující příběh, který vás paradoxně nudí. Místo příběhu v hlavě vidíte jen nezáživně poskládaná slova ve větách, nezáživné věty v kapitolách, nezáživné kapitoly v knize. Cože? Ještě mě čeká půlka knihy? Ach jo.

Přitom samotný les vybízí k tak barvitému vyprávění, až by mohl běhat mráz po zádech... A mě ještě čeká celá Lavondyss. Musím se podívat do tiráže, kdo dělal překlad.
Přidat na linkovací servery

Stephen King, Peter Straub: Černý dům

Tokugawa | 7. května 2007, 7:07 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Lidé zlatí, to je kniha! Mám Kinga rád, četl jsem od něho mnoho románů i povídek a nevynechám příležitost zalistovat v každé další. Černý dům je zvláštní kniha. Jednak rozvláčností, jednak faktem, že Stephen King ji napsal spolu s dalším autorem, Peterem Straubem. První stránky jsem dost vážně uvažoval, že Černý dům bude první Kingova kniha, kterou odložím nedočtenou. První stránky, nakonec to hodilo asi třetinu knihy, kdy jsem byl doslova otrávený. Popisné pasáže jsou neskutečné, už se vám ani nechce číst. Je to jako... dabing filmu pro nevidomé. Možná je v tom záměr, neboť jedna z hlavních postav skutečně nevidomá je, nicméně nedá se to vydržet.

Ale! Kdo vydrží, pochopí, že Stephen King je stále stejný autor dokonalých a dokonale strhujících příběhů a bude schopný oddělit Straubovu část knihy od té Kingovy. Třetina se přehoupne a příběh dostane takový spád, že se přistihnete, že čtete všude. I v práci v šuplíku. Ani u jednoho Kingova vyprávění jsem nezažil něco takového. Naprosté uchvácení příběhem, pomalu sahající za hranici zdravého rozumu. A téma, které je mi tak blízké! A teď už promiňte, zbývá mi pár posledních stran...
Přidat na linkovací servery

Pratchett Terry – Čaroprávnost

Tokugawa | 25. května 2004, 14:12 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Před časem jsem napsal o knize Magický prazdroj, která představovala mé první setkání se Zeměplochou. Na rady vás, milovníků Pratchettových, jsem si přečetl Čaroprávnost. A řeknu vám: Měli jste pravdu!

Nebudu psát o knize samotné, raději vložím tři citáty, které mě chytlily u srdce a kvůli nimž si přečtu dalšího Pratchetta.

...Když jsou stromy dost blízko u sebe, vytéká světlo z pralesa rozřezané na pruhy a podtrhané stíny...

..."A bylo mnohem víc starých lidí. Svět jich byl vlastně plný," pokračoval mág.
"Máte pravdu. A teď je najednou plný mladých lidí. Je to vážně zvláštní."...

...Tak například výraz vazký se olejovitě maže a zvuk jiskry dopadlé do vody popíšete nejlépe pomocí slova syčeti...

Budu hledat další takováhle moudra. Díky nim ten surrealismus nějak přežiju.
Přidat na linkovací servery

Pratchett Terry – Magický prazdroj

Tokugawa | 20. května 2004, 12:13 | Knihy | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Jak se tak pročítám svou oblíbenou fantasy literaturou, slýchávám ve všech možných pádech jméno Pratchett. Vzdoroval jsem těm tenkým barevným knížečkám dost dlouho, a konečně přišla doba, kdy jsem si řekl: "Dost!"

A šáhnul jsem po prvním Pratchettovi, kterého jsem našel: Magický prazdroj. A touha přečíst všechny knihy o Zeměploše mě rázem opustila a sám jsem se musel nutit dočíst aspoň tuhle jednu knížku.

Jestli jsou všechny pratchettovky podobné Magickému prazdroji, tak bych Terryho Pratchetta přirovnal k Salvatoru Dalí. Knih je neskutečně mnoho, stejně jako Salvatorových grafik, a působí na mne neskutečně surrealisticky. A to je právě ono. Jsem přesycen surrealismem, alegoriemi a přirovnáními využívajícími naší současnosti. Je mi líto, snahu jsem měl.

Ale... pro svůj klobouk se každý mág určitě vrátí...
Přidat na linkovací servery

Tokugawa 2005. Provozováno na systému bloguje.cz.