Tokugawa

Skok na navigaci

Bydlíme

Tokugawa | 19. října 2010, 9:56 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Doma

Od neděle bydlíme ve vlastním domě. Děda a praděda z tátovy strany na počátku dvacátého století vlastnili kamenolom a u něj pěknou vilu. Bohužel v krizi o důl i dům přišli. Od té doby žije naše rodina ve více či méně šizených předválečných, komunistických a porevolučních bytech.

A najednou máme vlastní dům! Vystavěný v roce 1926. Rekonstrukce vnitřku je prakticky u konce. Včera jsme si v domku prvně uvařili, prvně se u stolu najedli, zatopil jsem v kamnech, i když zatím jen kartonem a sololitem (likvidace odpadu). Holčičky se prvně vykoupaly, prvně jsem četl pohádku, Devatero pohádek od Karla Čapka. "Táto, a podíval ses do všech čtyř rohů a přál sis dobrej sen?"
Přidat na linkovací servery

Rekonstrukce a smůla

Tokugawa | 29. září 2010, 8:00 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Nikdy bych nevěřil, že se na jednoho člověka, jednu rodinu, jednoho stavitele nebo jeden dům, může snést takové množství smůly. Koupili jsme dům a rekonstruujeme. Práce začaly v polovině června, skončí nejspíš posledního září. Pokud se opět něco nestane.

Nebudu to zde všechno vypočítávat, nemám tolik času a čtenáři tolik trpělivosti, nicméně začínám shánět mandragoru, různé směsi kadidla, přemýšlím, kam vysadím bez a zda starý kožený škrpál, naplněný střepy, schovám na půdu nabo zakopu pod práh. Zda česnek stačí zavěsit ve svazku jen v jedné místnosti, zda sehnat čertovo lejno bude stějně obtížné, jako sehnat zmiňovanou mandragoru a zda budeme chovat králíky na maso nebo kvůli pacičkám.
Přidat na linkovací servery

Rekonstrukce a úřady

Tokugawa | 27. září 2010, 8:50 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Obdivuji ty, kteří staví dům. Obdivuji jejich bezmeznou trpělivost, kterou musí projevit během vyřizování stavebního povolení. Sám jsem se staral jen o Územní souhlas s celkem nenáročnou rekonstrukcí plynových rozvodů a stálo mě to rok života a rozhodnutí, že na zahradě vysadím třezalku. Odvar je dobrý na nervy.

Abych mohl žádost o udělení Územního souhlasu odevzdat v podatelně, musel jsem na Městský úřad jít čtyřikrát. Dvakrát dovolená, dvakrát rozdílné informace o potřebných dokumentech, které jsem musel spolu s žádostí doložit. Než jsme dostali z úředu relevantní informace, ležela tam žádost dva měsíce. Ozvat jsme se museli my, z úřadu by žádná reakce nepřišla nejspíš doteď.

Dvě návštěvy v RWE v Praze, dvě na Kladně. Na Kladně rozpor mezi úředními hodinami uvedenými na internetu a hodinami, uvedenými na kanceláři. Čirou náhodou jsme to stihli tři minuty před koncem (úřední hodiny byly vytištěné na tiskárně a přilepené na dveře kanceláře izolepou, rozdíl konce pracovní doby činil dvě hodiny).

Úředníci arogantní, mluvili s námi na půl huby, jasně jsme cítili, že je obtěžujeme. Odevzdali jsme projekt plynu, který nás stál mimo jiné šest tisíc korun (jen kvůli Územnímu souhlasu, jinak bychom ho nepotřebovali). Ani v RWE v Praze, ani na Kladně se na něj nepodívali. V Praze nám vystavili smlouvu o odběru plynu na původní spotřebiče (3x wav, karma, sporák), i když v projektu bylo jasně napsáno: plynový kotel, plynová varná deska. Takže další návštěva v Praze. Na Kladně nám zase projekt zamítli, že hodiny a hlavní uzávěr plynu musí být na hraně pozemku a ne v domě. Ovšem poněkud přehlédli, že se nejedná o stavbu nového domu, ale o rekonstrukci starého, takže platí jiná pravidla. Takže další návštěva u projektanta a následně na Kladně.

A znovu na MÚ. Za další týden bylo hotovo. Jedno lejstro, které je co do významu úplně zbytečné (odstranění karmy a wav a zapojení kotle), nám sebralo asi 10 týdnů času, dalo práci nejméně třem úředníkům a pocuchalo nervy nám i staviteli. Vyřizovat toho víc, tak si musím sehnat psychiatra.
Přidat na linkovací servery

Plánujeme rekonstrukci

Tokugawa | 18. května 2010, 8:32 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (11)  

V neděli jsme měli v domě, který nám stále ještě nepatří, schůzku se stavební firmou. "Máte nějaké plány?" zněl jejich první dotaz. "Vlastně ani ne, jenom tady rukou překreslený půdorys." Vzpomněl jsem si, jak jsem podle starých plánů přízemí, kde se věkem ztrácely barvy, večer před schůzkou překresloval dům v měřítku 1:50 a opatřoval ho kótami. Vzpomněl jsem si, jak jsem hodinu před příjezdem firmy zjistil, že se realita značně liší od plánů a kóty narychlo přepisoval. "Hm, to nám moc nepomůže."

Předali jsme ideje, oznámili strop peněz a doufali, že to bude stačit. "Jsou tu vawky, ty chceme nahradit plynovým kotlem. Elektrika je v hlíně, nejspíš se tedy taky předělá. Komín musíme vyvložkovat, budeme připojovat krbová kamna. Nad kamny bychom rádi průduchy do patra. Zeď mezi kuchyní a obývákem strhneme, není nosná. Odpad v kuchyni je vyveden do trativodu, takže potřebujeme napojit kuchyň na kanalizaci. Podkroví je z omítnutého rákosu, strhnout a nahradit sádrokartonem. Samozřejmě zateplit. Na jih dát dvě střešní okna."

Vzpomínal jsem, co všechno ještě: "Nad kuchyň a koupelnu protáhnout střechu, jsou to jenom přístavky, tak ať ten dům nějak vypadá. Koupelnu komplet předělat." Zapomněl jsem se zmínit, že ač není dům ještě náš, už máme u kamaráda v garáži novou vanu! "Okno v kuchyni je moc nízko, nemohli bychom pod ním mít kuchyňskou desku. Zvednout ale také nejde, je moc vysoké. Ale zase sem nechceme nové okno, všude jsou špaletová, která chceme zachovat. Aha, vy ho uříznete. Tak prima. Splachovat bychom chtěli studniční vodou, půjde to? Podlahy jsou prkenné, dáme desky a na ně stěrku."

Firma si zapisovala a fotografovala a pokyvovala hlavou. "Všechno bude, všechno půjde." Ptali jsme se: "A co peníze? Kdyby nevycházely, nutně musíme udělat spodek a podkroví se nechá na za pár let..." Firma se usmála: "Buďte optimista, vy jste strašnej pesimista." Tak jsem optimista a těším se.

Kuchyň už máme vybranou, babičkovskou FAKTUM / STÅT z IKEA, hodí se nám k ní babičkovská kredenc, která je teď na chalupě. Pořád teď jenom měříme a kreslíme a počítáme, teď zrovna dlažbu a odklady. Vanu jsme sehnali za polovic z výstavy, krbová kamna máme vybraná, dřevo jakž takž zařízené.

Dnes jdu na sraz z odhadcem, pro hypotéku je to třeba. Další krok k dokončení koupě bude za námi. Škoda jen, že se odhad kryje s Andulky besídkou ve školce. Strašně mě to mrzí, protože jde o rozloučení s předškoláky. Snad stihnu aspoň kousek.
Přidat na linkovací servery

Jak jsme nakonec vybrali

Tokugawa | 13. května 2010, 8:29 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Máme málo peněz a moc požadavků. Špatná kombinace pro koupi domu. Jak už jsem psal dříve, buď jsme byli nadšení z domu nebo z pozemku. Nikdy ne z obojího. Snad jedině ve Velvarech, jenže to byl jeden z prvních navštívených domů, takže jsme se domnívali, že najdeme snadno něco ještě lepšího, a pak v Nelahozevsi, jenže tam byly velké komplikace jak s dopravou, tak s odvozem a vyzvedáváním dětí do a ze školy nebo školky.

Viděli jsme krásně zrekonstruovanou chalupu ve Všetatech. Na první pohled nám padla do oka. Hlavní světnice šla dokonce přes dvě patra a měla ochoz! Na druhou stranu stačilo vyjít před dům a bylo jasné, že tady žít nechceme. Nemůžeme.

Nebo dům kousek od historického centra Brandýsa nad Labem. Město, kde bychom mohli žít bez jakýchkoliv problémů. Staré domy, kostely, katovna... Historie na nás dýchala na každém kroku. Jenže dům stál dva metry od slepého ramene Labe. Vzhledem k prožité povodni v roce 2002 máme z blízkosti vody jistou fóbii a blízkostí rozumím tak 500 metrů. Tady šlo o metry dva. Desetkrát nás mohly pojišťovny i sousedé ujišťovat, že tam voda nebyla.

Nakonec jsme soustředili své pátrání na Kralupy nad Vltavou. Je to město dvou tváří. Na jedné straně chemička a paneláky, na straně druhé vilové čtvrti, zeleň, cyklostezka. Pro Kralupy mluvila i vzdálenost od Prahy a spoje, ať už autobusy do Kobylis nebo vlak na Masaryčku nebo na Hlavák. Několik škol, školek, spousta kroužků, kino, divadlo.

První dům, který jsme vybrali, byl na samém konci Kralup. Z oken jsme se dívali jen na střechy jiných domků, po panelácích a chemičce ani památky. Už jsme měli plány, jak domek upravíme, abychom se do něj vešli, co se zahrádkou, kam do školy a kudy do práce. Domek patřil staré paní, která si hned získala nás i obě naše holky. K tomu přispěly i dvě kočky, které k domu natrvalo patřily.

Bohužel jsme tehdy vůbec neuvažovali o hypotéce, domnívali jsme se, že bychom na ni nedosáhli, když je Gaia na mateřské dovolené. Koupi domu jsme podmínili prodejem bytu a modlili se, aby nás nikdo nepředběhl. A... předběhl. Poměrně dost nás to srazilo, ztratili jsme chuť něco hledat, mysleli jsme, že lepší domek nenajdeme. Ale našli jsme.

Druhý Kralupský dům byl nejlepší, jaký jsme po celé naše hledání viděli. Doteď nás mrzí, že to nakonec nevyšlo, a myslím, že nás to bude mrzet ještě dlouho, i když už máme jiný dům. Tenhle měl bezvadnou dispozici, velké místnosti dole i nahoře, podkroví pro další místnost a sociálku, perfektní zahrada, ani malá, ani velká. Z jedné strany klidná ulice, z druhé strany pěší zóna. A škola. Prakticky za zdí. Hned jsme se do toho místa zamilovali. A neponechali nic náhodě, za dva dny už zjišťovali jak je to s hypotékou. Potěšilo nás, že si ji můžeme vzít, že na to náš skromný rozpočet stačí. Domů jsme šli ruku v ruce a těšili se na nové bydlení.

Snad ještě ten večer volal makléř, že se něco děje, a jestli bychom třeba nemohli zaplatit o něco víc. Copak jsme nějaké kafky k oškubání? napadlo nás hned. Druhý den byl dům pryč. Majitelka se dohodla za zády realitní kanceláře s někým jiným a bylo po ptákách. To byla druhá rána a mysleli jsme, že poslední. Ztratili jsme veškerou iniciativu, chuť, náladu, radost a já nevím, co všechno ještě. Ale nevzdali jsme to. Tedy... Gaia to nevzdala.

Dva další Kralupské domy se nám moc nelíbily, zase to byla otázka rovnováhy dům x místo. Kupříkladu ulice s poetickým názvem Růžové údolí je nejspíš nejrušnější v celých Kralupech. No nic. Jedeme dál, ať se konečně dostaneme k tomu poslednímu domu, k tomu, který je už prakticky téměř náš. A nebo víte co? Až zase příště.
Přidat na linkovací servery

O balkónu a dcerách

Tokugawa | 12. května 2010, 9:48 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Rok se překulil, den se prodloužil o slepičí krok, za chvíli o krok dále a o málo později o den více. A bylo jaro. Vždycky jsme si zakládali na svém balkóně. Truhlík vedle truhlíku, květináče stojací i závěsné, dva koše s keříky rajčat, břečťan. Jednou se nám v té barevné nádheře uhnízdila drozdice a vyvedla tři ptáčata. Dvě z nich jsme viděli poprvé roztáhnout křídla a vykročit do života.

Zelený osázený balkón nám do jisté míry nahrazoval zahrádku, po které doma všichni toužíme a na kterou se těšíme snad víc než na nový dům. Ze staré singrovky jsme udělali stůl, na balkoně jedli nebo jen tak vysedávali s pivem, kávou nebo vínem, prostě pohoda.

O stěhování jsme začali uvažovat už vloni a v dobré víře, že to půjde rychle, jsme balkon neosázeli. Stalo se z něj šedivé skladiště nepotřebných věcí. Trápilo nás to, ale nechtělo se nám osazovat všechny možné i nemožné nádoby, když se přece za chvilku budeme stěhovat. Po pravdě začaly chátrat i pokojové květiny.

Přišlo další jaro, to letošní, a truhlíky nás lákaly k osázení. Rozhodli jsme se, že je opět neosadíme, ale že se přestěhujeme děj se co děj. Hlavním katalyzátorem tedy byly kytky a Andulčina nastávající první třída. Zatímco jsem chodil do práce a v noci spal, Gaia seděla u počítače a s pílí sobě vlastní vyhledávala domy za přijatelnou cenu, v přijatelném stavu a na přijatelném místě.

První prohlídky jezdily naše malé holky s námi rády. Když náhodou v autě usnuly a my je nevzbudili na prohlídku, dostali jsme od nich pěknej céres. Čím častější ale prohlídky byly, tím méně nadšení naše dvě dámy projevovaly, až do stavu úplné otrávenosti: "Ach jo, další barák!"

Nedivím se jim, pokaždé jsem je nabudil obrazotvorností sobě vlastní. Králíkárna pro šest králíků! Táto, to bude príma! U dalšího domu zase slepé rameno Labe. Holky, budeme mít vlastní pramičku ukotvenou hned vedle domu. A žijí tady nutrie! Nebo jinde skleník na kaktusy, který si Andulka kdo ví proč přeje. Ten je, táto, krásnej! A pokvetou v něm kaktusy?

Sešlo z králíkárny, pramice, skleníku i z mnohého dalšího. Chápu, že byly obě dámy poněkud rozmrzelé. Ty tam byly doby, kdy po návratu z prohlídky Andulka sedla ke stolu a namalovala deset obrázků, jak to tam bude vypadat. Nadšení se nám nepodařilo holkám vrátit, a tak když jsme nakonec dům definitivně vybrali, prohlásila Andulka, že se jí nelíbí: "Zahrádka je, táto, pěkná, ale ten dům se mi nelíbí. Tam bydlet nechci." A bylo. Bodlo nás s Gaiou u srdce a začali jsme z Andulky tahat rozumy. Starej nábytek? Neboj, ten tu nezůstane, budeme mít ten samej, co máme doma. Malé místnosti? Neboj, ty se probourají a vznikne jedna velká. Že to smrdí? No jasně, nikdo tu dva roky nebydlel, vyvětráme a vymalujeme.

Čtyři návštěvy vybraného domu naštěstí Andulku s Bětkou přesvědčily. Holky si hrály na zahrádce, kde kvetly modřince, tulipány a jabloně, počítaly šneky a na dům zapomněly. Už se těším, až bude po rekonstrukci a my je sem poprvé přivedeme do nového.
Přidat na linkovací servery

Sbohem, Praho

Tokugawa | 11. května 2010, 6:48 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Rozhodnutí přestěhovat se na chalupu se rodilo dlouho a v bolestech. Máme v Praze práci, rodiče, naše děti dědečky a babičky. Máme v Praze divadla a kina, výstavy, památky. Opravdu se chceme odstěhovat až k Rakovníku? Opravdu chceme zpřetrhat všechny vazby, které nás stále do Prahy táhnou, i když už šest let bydlíme mimo ni?

Nakonec nám v rozhodování pomohl obyčejný papír a tužka. Rozdělili jsme list na dvě poloviny, jednu označili slovy NOVÝ DŮM a druhou slovem CHALUPA. A začali vymýšlet klady a zápory. Nakonec po několik dní trvajícím zápase zvítězila rekonstrukce chalupy, hlavně proto, že nemusíme kupovat pozemek a tudíž výrazně ušetříme. A toto rozhodnutí před námi vytyčilo dva milníky.

První milník, nejobtížnější, jaký jsme kdy museli zdolávat: přesvědčit tchána, že pokud budeme chalupu rekonstruovat, musíme logicky vyklidit a nějakým způsobem zlikvidovat všechno, co za několik desetiletí sesbíral a uložil na půdě. Bože, to byla práce. Víkend co víkend jsem trávil podle klíče: vystoupat po schodech na půdu, cokoliv uchopit, sestoupat dolů, někam to uložit. Těch cihel! Toho nábytku! Toho dřeva! Holubího trusu a pavučin! Tchánovi krvácelo srdce a mně mozoly. Ve sběrném dvoře nás už znali jménem.

Během vyklízení půdy jsme sháněli firmu na celkovou rekonstrukci chalupy. To byl ten druhý milník. Rekonstrukce znamenala celý opukový dům s výjimkou předního a zadního čela strhnout a prakticky vystavět znovu. Poptávku jsme rozeslali na tři stavební firmy a cestovali mezi Prahou a Rakovníkem. Nabídky byly v rozmezí 1.800.000  – 3.250.000 Kč.

Vymysleli jsme si dispozice a začali se těšit. Ovšem abychom mohli náš plán nového bydlení zrealizovat, musíme nejprve prodat byt, čímž vyvstal nový okruh otázek. Kde budeme bydlet, až prodáme byt a ještě nebude hotová chalupa? Kam dáme všechen nábytek a vybavení? V případě, že budeme u tchánů, co se psem, který se na smrt nesnáší s jejich psem? Odpověď na tyto otázky jsme nakonec velmi zodpovědně shrnuli do věty: Ono to nějak dopadne. A oslovili jsme realitní kancelář. Účel: prodej bytu v družstevním vlastnictví.

Netrvalo dlouho, a objevili se první zájemci. Dost nás to zaskočilo, protože rekonstrukce chalupy měla začít někdy v dubnu a prodej bytu byl na spadnutí už v září předchozího roku. Taková doba! Co budeme dělat? A ještě k tomu přes zimu? Zalekli jsme se a prodej pozastavili. To jsme ještě byli v nemovitostech málo znalí a mysleli jsme si, že hned první zájemci byt koupí. Cha cha.

Během doby, kdy se byt neprodával a chalupa nepřestavovala, jsme znovu navštívili několik domů na prodej v okolí Prahy a plán rekonstrukce chalupy nenápadně, ale vytrvale, ustupoval do pozadí. A vyvstal další milník: v září jde naše Andulka do první třídy, do té doby musíme bydlet jinde.
Přidat na linkovací servery

Domy, domky, domečky

Tokugawa | 23. dubna 2010, 14:43 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

První dům, který jsme viděli, stojí v Nelahozevsi. Tedy snad stojí, viděli jsme i takový, který už nestojí. Dům byl zapuštěný ve svahu, vlhký, na podlaze přes sebe několik koberců, aby se zakryly nerovnosti. Celkově na nás působil děsivě. Co se realit týče, byli jsme úplní nováčci a všechno nás mátlo a děsilo. Hledáme snad dům za málo peněz? Je tohle ruina, nebo za tu částku budou polorozpadlé a vlhké všechny domy? Byli jsme sklíčení, ale vytrvali jsme. Vlastně tenhle úplně první dům jsme viděli ještě před koupí družstevního bytu a co víc, ještě před povodní v roce 2002. Tehdy ještě o nic nešlo. Dům nebo byt, to nám bylo fuk, jen tak jsme se zajímali.

Druhý dům byl ještě lepší. Stál v Libiši u Neratovic. A minulý čas je na místě. Přišla totiž velká voda a ukázalo se, že dům není z cihel ani z kamene, ale z vepřovic. Tak nějak se rozpustil a zmizel. Zbyla jen hromádka hlíny a slámy. Stejný trik s koberci. Vzpomínám si, že v obýváku stálo křídlo. Jednou nohou stálo na podlaze, druhá noha byla podložená dvěma školními sešity a třetí nohu podpíraly tři knížky. Pěkně rovná podlaha. Dětský pokoj byl udělaný z chlívku. Odešli jsme s totální depresí a po povodních si hluboce oddechli.

Za pár měsíců jsme se přestěhovali do pěkného nového bytu a dali si na dlouhou dobu se sháněním domu pokoj. Jenže z bytu jsme vyrostli a začali hledat znovu. Bylo nám jedno, jestli to bude dům prodávaný na inzerát nebo přes realitní kancelář. Potřebovali jsme prostě ven. Na zahradu, do přírody.

Chápejte, trpím přebujelými romantizujícími představami. Viděl jsem tu kozu nebo ovci, králíky, lavičku pod oknem, záhon levandule a domácí pálivej česnek. To všechno se na balkóně chovat nedá, i když moji příbuzní na Kubě si myslí něco jiného.

Dům jsme hledali na sever od Prahy, v okolí Ústecké dálnice. Jedna z mála příjezdových cest do Prahy, kde nehrozí celodenní zácpy, navíc tam máme prarodiče, ke kterým je blízko. A za tu dobu, co tam bydlíme, jsme si zvykli na pohled na Říp a na České středohoří.

Projížděli jsme Neratovice (ke kterým jsem si nedokázal ani s největším sebezapřením vybudovat vztah), Brandýs nad Labem a Lysou nad Labem (kterážto města jsem si oblíbil hned), Kralupy nad Vltavou (kde se zvláštně střídají místa pěkná i ohavná) a přilehlé vsi. Byla to fuška. Buď byl hezký dům na hnusném místě, nebo hnusný dům na krásném místě.

Třeba Nelahozeves. Narazili jsme tam na prvorepublikovou vilu, krásnou a s duší. To jsem vám neřekl – dům musí mít duši, jinak ho nechceme. Proto hledáme starší domy, ne novostavby. Těm duše chybí. Uvnitř vily v Nelahozevsi si úplně představím za psacím stolem Karla Čapka... Nakonec zvítězil rozum a mi tenhle dům nekoupili. Hlavně kvůli problematické dopravě a jednotřídce.

Utekl nám krásný dům přímo v centru Velvar. Byl jeden z prvních, co jsme viděli, a nevěděli jsme ještě, jaké ruiny nás čekají. Takže jsme zaváhali a doteď nás to mrzí. Jediná komplikace byla doprava do Prahy, která nebyla ideální. Museli bychom ji vyřešit dvěma vozy. Ale zase na druhou stranu, dům skoro stejný jako vila v Nelahozevsi, pozemek jako z pohádky Zahrada od Jiřího Trnky. Škoda.

Pak jsme viděli pár zřícenin a propadli malomyslnosti. Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeme nic kupovat, konec konců proč do toho tahat ještě realitní kancelář a makléře, zrekonstruujeme chalupu mezi Rakovníkem a Novým Strašecí. A o tom, jak to dopadlo, zase příště.
Přidat na linkovací servery

Z nájemního bytu přes družstevní k vlastnímu domku

Tokugawa | 22. dubna 2010, 22:06 | Dům | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Letí to všechno takovým fofrem, až se mi z toho motá kebule. Přijde mi to jako včera, když jsem se přistěhoval s několika páry ponožek ke Gaie na nábřeží u Vltavy. Pár spokojených let uteklo jako voda, narodila se nám tam Andulka, prožili jsme tam chvíle pro každého z nás jedinečné a nezapomenutelné. Přenesl jsem tam o svatební noci Gaiu přes práh. Poznal jsem tam, co to znamená stát se tátou. Slyšel jsem tam první Andulčina slova, viděl její první kroky. Nikdy na ten byt nezapomenu, ať byl jakýkoliv.

Pak přišla voda. Říkali padesátiletá. Potom stoletá, i to jim bylo málo, pětisetletá bylo to správné slovo. Slyšel jsem i tisíciletá. Nevím. Ani těch padesát let nepamatuji, natož tisíc. Voda zaplavila byt, odnesla spoustu památek, Foglarovky ilustrované Zdeňkem Burianem, fotky, vzpomínky. Netrvalo dlouho a hledali jsme si bydlení hezkých pár metrů nad hladinou všech blízkých řek.

Náš nový byt byl družstevní, tehdy úplně nový. Kupovali jsme ho z povodňových dotací od města, státu i zaměstnavatele, městské části a vzali jsme si překlenovací úvěr. Tehdy to bylo, tuším, 400 tisíc, potřebovali jsme čtyři ručitele, byla to dřina. Báli jsme se, protože jsme koupili jen díru někde na okraji města a obrázek v plánech.

Bydlíme tu už pět let. Narodila se nám tu Bětuška, další první slova, další první krůčky, byt voněl novotou a byl náš. Jak holky rostly, byt se zaplňoval a zaplňoval, pomalinku přestával stačit. Ani nevím, kdy nás napadlo začít se dívat na stránky realitních kanceláří na koupi vlastního domku.

Vlastně jsme to ze začátku ani nebrali moc vážně, Gaia je na druhé mateřské dovolené za sebou, peníze se koulej všemi směry, jen ne do kasičky. A tak jsme viděli bezpočet domů a domků, velkých, malých, krásných i barabizen, až se z toho stala svým způsobem závislost. Viděl jsem za poslední dobu víc realitních makléřů než mám kamarádů. A protože jsem sem už dlouho nepsal, o tom, jak jsme vybírali dům, až jsme ho po roce a půl nakonec vybrali, napíšu zase příště.
Přidat na linkovací servery