Podzim ve mně
Už to zase cítím všude okolo sebe. Podzim přichází. Bobule se červenají, listí pomalu nabírá ten uvadající odstín zelené, rostou houby a hlavně... všude voní hlína. Zemina. Prsť. Cítím, jak mi váže prsty u nohou, jak jí prorůstám, kořením. Znovu jsem přečetl Les mytág a jak se mi při prvním čtení kniha nelíbila, tentokrát jsem ji zhltnul na pár nádechů. Ta vlhká podzimní zem z ní voní na dálku. Nadšeně jsem otevřel i Lavondyss a nedokážu se od ní odtrhnout. Co se za ten rok stalo, že jsem až tak změnil na knihy názor?
S hlinitostí ve mně souvisí i staré křesadlo a tři pazourky, kteréžto věci mám doma a těším se, až s pomocí troudu, který musím ještě vyrobit, prvně rozdělám oheň. Jiskry odletují jasné a silné, kameny voní ohněm a prsty mě brní.
Nebo jasanový luk. Tmavý, potažený kůží. První šíp přelétl celé pole, bratru sto dvacet metrů. Nemířený. Druhý, mířený, minul cíl o dobré dva metry. Lhal bych, kdybych nenapsal, že jsem byl zklamaný. Další den už jsem na dvacet metrů trefil kukuřičný klas. První šíp prošel skrz šustí, druhý také. Třetí přišpendlil klas k zemi. Měl jsem skvělý pocit. Takový... divoký a zemitý. Podzimní.
Za třemi šípy se člověk naběhá víc než je milo. Nemá někdo z vás náhodou možnost sehnat mi husí a krocaní brky z křídel? Velmi byste mě potěšili v mé podzimní náladě. Děkuji.
Přidat na linkovací servery
Jak zburcovat vesnici
Kdysi jsem tu psal, jak hasiči vyprošťovali tchána z půdy. Uběhlo pár okamžiků věčnosti a tchánovo prvenství získal synovec Vojta. A trumfnul tchána hned několikanásobně.
Jak už to bývá, a o prázdninách zvlášť, malí kluci lezou po stromech. Lezou nahoru, lezou dolů, někdy lezou nahoru a padají dolů. Vojtovi se povedlo něco mezi tím. Lezl nahoru a sklouzl po kmeni dolů. Jenže kmen se půl metru nad zemí pěkně větvil a kousek nad rozsochou se ještě boulil, pravděpodobně následkem odňatých větví v stromovém mládí. Zvláštní, že Vojtova noha prošla přes vybouleninu do rozsochy bez nejmenších problémů, ale ven už nešla.
"Tati, tati!" vytrhlo mě ze sna, neboť jsem zrovna zažíval siestu, "Potřebujeme pilku! A hasiče. Pojď s námi, honem!"
Co ty děti zase blbnou, říkal jsem si v polospánku a vstal. V polospánku totiž nejsem tak odolný jako v bdělém stavu, a udělám leckdy leccos. Pomalým rozvážným krokem jsem došel k jírovci, kde mi došlo, že tohle není žádná hra. Vojta stál na jedné noze, druhou měl vklíněnou mezi kmeny a brečel.
Pokusil jsem se kmeny rozepřít silou svých paží, ale kaštan se mi vysmál. V okamžení v prachu šotoliny zabrzdilo auto dobrovolných obecních hasičů. Zopakovali můj marný pokus, posléze se vrátili s motorovou pilou. Vojta se usedavě rozplakal. Dobrovolní akčně sebrali poleno ze sousedova dřeva, uřízli klín a druhým polenem ho začali zarážet mezi kmeny. Jírovec na to nic. Snažil jsem se s každým úderem Vojtovo stehno vyprostit, ale marně.
"Ukaž," povídá jeden dobrovolný, vrazil mezi kmeny metr kulatiny a opřel se do ní. Podařilo se mi o pár centimetrů stehno vysunout. Další zapáčení, další centimetry. A ještě jednou... a noha byla venku.
Skóre Vojta – tchán 1:1.
Znovu oblak prachu a vedle nás zastavila hasicí tatrovka obecních hasičů. Auto vypouštělo oblaka modrého dusivého kouře a neustále z něj crčela voda. První hloučky místních se začaly srocovat. Hasiči prohlédli Vojtovi nohu a konstatovali, že je v pořádku, ale sanita z Rakovníka že už je na cestě. Pro jistotu.
Skóre Vojta – tchán 2:1.
Houkačka. Dav se rozestoupil, aby udělal místo dalšímu oblaku prachu. Rakovničtí hasiči. Jejich vůz ani nesmrděl, ani netekl, zato prvotřídně houkal. Vyprávěli jsme tedy příhodu znovu. Vojta už jezdil po okolí na kole. Zaznamenal jsem srocení druhého davu na opačném konci perimetru.
Skóre Vojta – tchán 3:1.
Houkačka. Dav na horním konci už se ani nesrocuje, je to moc práce. Rychlá záchranka z Rakovníka.
"Já nechci do nemocnice," stihne ještě Vojta říct, než za ním zapadnou dveře od sanitky. Uvnitř mu kontrolují nohu a vysvětlují, že vklíněné dítě má prioritu. Doktor sepisuje dlouhou zprávu o tom, že Vojtovi nic není.
Skóre Vojta – tchán 4:1.
Houkačka! Bohové, kdo ještě...? Policie.
"Toho plešatýho se bojím..." šeptá Vojta. Odevzdali jsme Vojtovy nacionále, vesnice je jako po vybydlení. V domech zůstali jen přestárlí a nemluvňata. Opravuji. V domech zůstala jen nemluvňata. Vojta rukypodáním poděkoval všem. Dobrovolným hasičům, obecním hasičům, městským hasičům, záchrance a dokonce i plešatému policistovi. Všechny vozy vypnuly houkačky a pomalu se rozjížděly někam, kde je budou znovu potřebovat.
"Je lepší, když přijede pět vozů a nic se neděje, paninko," uklidňoval babičku hasič, "než kdyby se dělo a nepřijel nikdo."
Skóre Vojta – tchán 5:1.
Vojta slíbil, že na strom už nepoleze, konec konců, pan policajt si ho napsal a on je teď zločinec, musí si dávat pozor. Zbytek dne jsme ho neviděli. Obyvatelé se rozešli do svých domovů a ještě druhý den jsem je vídal, kterak si ukazují na rozsochu stromu a živě gestikulují. Večer Vojta zakončil den větou: "Škoda, že nepřijela televize Nova." Má pravdu, mohl tchána trumfnout 6:1.
Přidat na linkovací servery
Příčiny zanikání evropské civilizace
Základní myšlenky evropské civilizace – individuální svoboda, tolerance, rovnost – jsou samy o sobě rizikovými faktory zániku, protože se dostaly do podoby přesahující původní smysl, vymkly se rovnováze a harmonii, kterou dříve zajišťovaly (třeba i ustupující) křesťanské myšlenky. Nic nelze přehnat. Pokud se tak děje, už to je signálem úpadku.
Nicméně stále neslyšíme nic o řešení krizových jevů. Zabýváme se zástupnými problémy, hádkami o reformu nereformu, aférami politiků, nezodpovědným řečněním, sobeckými zájmy; stále se prosazují shora uvedené zhoubné ideje. Opravdu nám individualistické a utilitaristické myšlení zatemnilo mozek tak, že už nejsme schopni myslet jinak a podívat se na věci nezávisle?
Celý pozoruhodný článek najdete na webu Délský potápěč, blogu, věnovaném metapolitice, kultuře, filosofii, historii a geopolitice.
Přidat na linkovací servery
Jak jsem dělal šoféra svatému Mikuláši
Kliknout pro zvětšení
Scházíme se rok co rok, už od té doby, kdy synovec prohlásil: "Táto, ten čert měl hlas jako ty!" a kdy neteř konstatovala: "Strejdo, ten Mikuláš ti byl podobnej!" Dál už je takhle blbnout nešlo, přestože jim byly sotva tři roky. Následující rok přišli profesionálové. A od té doby chodí pravidelně, protože jsou úžasní. Je to parta, která pořádá Masopust, Tři krále a další taškařice, což je krásné, uvážíme-li, že se vše odehrává v Praze.
Rok co rok se scházíme, tři rodiny a pět dětí. Rok co rok je dětí víc a Mikuláš má těžší koš. Čekal jsem na domluveném rohu, auto nastartované, vůkol tma a tajuplno. Přišel ke mně čert, něco mezi Omnimorem z filmu Hrátky s čertem a Trepifajxlem z filmu Dalskabáty, hříšná ves: "Ble ble, ne-ne-nečekáte na nás? Ble ble." Vidle se mu výhrůžně klátily v pazouře, kopytem podupával.
Mikuláš si musel sundat mitru, aby se vůbec posadil, anděl si upravil křídla a čert odložil vidle do kufru. Takovouhle osádku jsem ještě nevezl.
"Kolikpak na nás letos čeká dětí?" vyptával se Mikuláš.
"Letos pět, Mikuláši."
"Hm, tak pět. A kolik jim je let?"
"Od dvou do šesti."
"A ko-ko-koho mám vzít s sebou do pekla, ble ble."
"Letos všechny, čerte. Máme pro vás soupis hříchů. Je velmi dlouhý. Klady jsme tentokrát vypustili, ti pacholci jsou hodní stejně jenom dneska."
Anděl se ošil a autem se rozlila vůně husích brků: "Ale ne, děťátka jsou dar."
V duchu mi blesklo, že jsou andělé velmi naivní.
Šlo to rychle. První na řadě byl Vojta. Měl nahnáno, už dopoledne se svěřoval: "Tentokrát mám obavy. Zatím mi to vždycky prošlo, ale teď mě určitě vezmou s sebou!" Celý den se díval na všechny možné čertovské pohádky. Studoval, jak to vypadá v pekle. Čert si Vojtu nakonec nevzal, což nikdo z nás nechápal.
Jediný, kdo se nebál, byla naše Andulka. Věřila, že byla hodná. Dokud Mikuláš neřekl: "Ale ale, co to tady vidím. Ty si, Andulko, okusuješ nehty, hm hm, to je velký hřích." Čert nemeškal a klekl si k Andulce: "Ble, ble, u-u-ukaž, já si ta-ta-taky koušu nehty." Načež ji vzal za ruku a prohlásil: "Můžu si ko-ko-kousnout? Ble ble."
A bylo to. Anča mi skočila kolem krku a nevydala ze sebe, než: "Čtyři malí plyšáci, VZLYK..." A bylo po písničce.
"Jé, tatínku, podívej, co to tady je?" zeptala se Andulka, když nastupovala do auta. Na sedačce ležel dlouhý bílý husí brk.
"To ti tady nechal anděl. Každého čerta s tím odeženeš." Andělský brk visí nad Andulčinou postýlkou. Snad bude fungovat.
Přidat na linkovací servery
Byl jsem vybrán
"Vazeny vydavateli,
jmenem Narodni knihovny CR Vas prosime o spolupraci v oblasti archivace ceskeho webu. Vybrali jsme Vami vydavane stranky http://japonsko.info/ jako kvalitni zdroj, který by mel byt uchovan do budoucna a stat se soucasti ceskeho kulturniho dedictvi. Chceme Vas pozadat o souhlas s jejich zpristupnovanim z archivu prostrednictvim internetu.
Zaznam o Vasich strankach se stane soucasti katalogu Narodni knihovny a bude zarazen do Ceske narodni
bibliografie."
Citováno z emailu, který mi včera dorazil z Národní knihovny České republiky.
Pochlubit jsem se musel, i když je to vlastně chlubení se cizím peřím, protože web http://japonsko.info/ jsem sice vytvořil, ovšem nepsal, nýbrž sestavil z jiných informačních zdrojů. Ale i tak jsem potěšen.
Přidat na linkovací servery
Kdo je to nostalgik
Zdá se mi, že jsem nostalgik. Tento pojem jsem kdysi dávno vyčetl v knihách Arkadije a Borise Strugackých a ihned jsem se s ním ztotožnil. Nostalgik je založením člověk, který si o sobě myslí, že sem na toto místo a do tohoto času nepatří. Vyhlédl si jinou dobu a té se snaží přizpůsobit jak jen to jde. Ale lepší jeden příklad než tisíc slov. Klasickým nostalgikem je Ondřej Havelka. Nejen že zpívá swing, on ho i žije. Oblečením, vystupováním, prostě vším.
Jiní, například Curia Vítkov, se vracejí do časů daleko vzdálenějších, do období románského. Staví románský dvorec románskými metodami, provozují řemesla románskými nástroji vyrobenými románskými technikami...
Sám se nijak navenek neprezentuji, jsem nostalgik pouze duší a ač mám rád swing, patřím spíš do románského dvorce. Do doby, kdy celou zemi pokrýval hluboký les a lidí v něm žilo tolik, jako dnes v Praze. Ano, vím, že průměrnou délku tehdejšího života jsem už překročil. Ano, vím, že bych byl nejspíš nejubožejší z ubohých, bez zubů, s pokrouceným tělem a sedřenými zády. Ano, vím, že by mě nejspíš skolila cholera nebo zima. Přesto bych měnil.
Na druhou stranu, nikdo z mých předků od pradávných věků nezemřel dřív, než měl zdravého a životaschopného potomka. Třeba by se mi dařilo také tak dobře.
Přidat na linkovací servery
U logopeda
U logopeda sedí šestiletý synek a jeho maminka. Správně vyslovovat se učí oba dva.
Logopedka: "Tak, maminko, opakujte po mně: Mám pRoblém."
Maminka: "Mám pLoblém."
Synek: "To teda máš. A velkej!"
Logopedka: "A teď, maminko, jak dělá budík? CRRRRRR!"
Maminka: "CDDDDDDD!"
Synek: "No vidíš! A nebije tě za to, jako ty mně!"
Přidat na linkovací servery
Jsou mezi námi
Henryk Lahola
Mám občas pocit, že svět vůkol je naprosto nereálný. Nemíním tím to, co míní Guatama Buddha. Spíš mi někdy přijde, že žiji v kolosálním Truman show. Radek Hulán byl prvním z nich. Dlouho mě fascinoval a přiváděl v úžas. Ovšem po čase jsem si na něj zvykl, jaksi ho akceptoval. Zevšedněl, k čemuž přispělo i odstranění komentářů pod jeho články. Myslel jsem si dlouho, že je jediný svého druhu, ale pletl jsem se. Hulánův osamocený pseudotitul Mgr. zastínil velikán formátu Cimrmanova, JUDr. PhDr. Mgr et Mgr. Henryk Lahola.
Pokud JUDr. PhDr. Mgr et Mgr. Henryk Lahola mohl vystudovat dvě vysoké školy a získat tím rovnou čtyři tituly, pak budu do smrti litovat, že je mé jméno ochuzeno o to potěšení trumfnout ho alespoň o jednoho Bc. Henryk Lahola, to je fenomén. Pro začátek, než navštívíte jeho web, doporučuji diskusi ve fóru Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Buďte vytrvalí a přečtete diskusi celou, dostane se vám i odpovědi na otázky:
Může být JUDr. PhDr. Mgr et Mgr. Henryk Lahola skutečná osoba?
Myslí to všechno JUDr. PhDr. Mgr et Mgr. Henryk Lahola vážně?
Lidé bděte. Jsou mezi námi.
Přidat na linkovací servery
Pohřeb v domácích podmínkách
"Ahoj, jdeš právě včas," povídá mi má nejhezčí švagrová. Mám totiž jen jednu.
"Jak to? Jsem tu jen na skok," odpovídám a v duchu si říkám: 'Prima, připravili mi večeři, doma jsem pár dní sám, aspoň se trochu nadlábnu.'
"Tátovi chcípla kafka!"
"No a co já s tím?" Šance na večeři se začala limitně blížit nule.
"Musíš s ní něco udělat!"
"Já? Proč já?"
Mezitím se ve dveřích objevila Gaia, moje nejkrásnější žena, a Tomáš, můj nejkrásnější švagr.
"Volali jste to Kájovi?" Napadá mě, co na to tchán, jež byl hrdým majitelem toho nezvedeného ptáka, co nám na verandě soustavně oklobával svým velkým zobanem kotníky. Když měla kafka náladu a seděla na stole, terčem jejích útoků se staly prsteny.
"Máš jí zakopat vedle Ketynky (pes) a Filípka (kocour)," odvětila švagrová.
"Kája řekl, že to mám udělat já? Máš takovýho silnýho a schopnýho muže," snažím se podmáznout Tomáše.
"Fuj, já na to nešáhnu!" nedal se Tomáš.
"No," začala přemýšlivě Olča, "to neřekl, ale my se na Kačku bojíme šáhnout. Už od rána jí sedí na oku taková tlustá masařka."
Musel jsem se smát. Tak nebohá Kačka je v Pánu už od rána. A Olča stojí v předsíni s mikrotenovým pytlíkem na ruce a přemlouvá každého, kdo se nechá, ať provede pohřeb on. Ale nejlepší kvalifikaci má ona, je zdravotní sestra. A nejspíš to dobře ví.
"Hele," povídá Tomáš, "hodíme jí do popelnice a je po ptákách!"
"To nejde," odporuje Gaia, "táta řek, ať Kačku dáme ke Ketynce a Filipovi."
V Olče se projevila zdravotnice: "Jenže ptáci nechcípaj jen tak. Co když měla chřipku?"
"Musíme jí spálit!" vložil svůj příspěvek do diskuse Tomáš. "Kája má v kůlničce naftu."
"Nafta blbě hoří, vycucni benzín," poradila Olča.
"Jenže nemám hadičku. Co to polejt tou Kájovou slivovicí?"
"Hele, musím jet domů," snažil jsem se vykroutit a zmizet z toho posmrtného licitování.
"Počkéééj...," zaprosil Tomáš, "já na Káču nešáhnu."
"Já taky ne!"
"Já taky ne!"
"Vy jste banda. Tak já pro ní jdu," povídám.
"A co s ní teda uděláme?" A začalo to nanovo.
"Jestli se bojíte, tak Káču spálíme, ta nafta bude stačit."
"A nedáme jí do lednice, ať si s ní táta udělá sám, co chce?"
"Ty jsi dobrá, bojíš se, že psi nebo děti chytěj ptačí chřipku, ale narvala bys Káču na mrazák! Tomáši, vykopej díru, já tam hodím Kačku a pohřbíme jí žehem."
Tomáš odešel pro rýč a zabořil jej do hřbitova zvířátek. Rýč škrábl o kámen v zemi. "Jéééé!" zařval Tomáš a odhodil rýč.
"Co je?"
"Já určitě rozmáčk' lebku nějakýho zvířete!"
"Ale blbost, to byl šutr."
Kupička vlhké hlíny se vrstvila vedle hrobu. Všichni jsme čekali, kdy Tomáš skutečně exhumuje nějaké zvíře, poněvadž by nás ani v nejmenším nepřekvapilo, kdyby byla Ketynka s Filípkem jen dvacet čísel pod zemí. Ozval se dutý dřevěný zvuk a Tomáš v panice zase odhodil rýč.
"No jo, oni jsou v bedně," vzpomněla si Gaia.
"Není to moc hluboko."
Nasadil jsem si na ruku igelitovou tašku a vytáhl nebohou Kačku z voliéry. Musel jsem jí trochu ohnout, aby prošla dvířky a pak ještě jednou, aby se vešla do hrobu. Tomáš mezitím přinesl kanystr s naftou a Kačku vydatně polil. Hodil jsem do hrobu hořící papír. Po Kaččině černém peří se pomalu plazil modrý plamen, z Kačky se stával Fénix. Plameny vyšlehly a z díry v zemi se vyvalil hustý černý dým. V ten moment přiběhly všechny děti.
"Mami, co to tam hoří?"
"Ale nic..." zněla vyhýbavá odpověď.
"Tati, co to tam hoří?"
"Jděte od toho, děti."
"Strejdo, co to tam hoří?"
"To je Kačka, Vojto."
"A proč hoří?"
"Protože jí pohřbíváme. Tak se to dělá."
"A ona úplně vyhoří?"
"Úplně ne. Něco málo zbyde."
Přidat na linkovací servery
Konflikt v Iráku očima vojáků
Dnes jsem narazil na nevšední článek v Hospodářských novinách: Válka, jak jsme ji viděli my, který napsali američtí vojáci Wesley D. Smith, Jeremy Roebuck, Omar Mora, Edward Sandmeier, Yance T. Gray a Jeremy A. Murphy nasazení v Iráku. Ocituji některé pasáže, které mě zaujaly, ale doporučuji si článek přečíst celý, protože ukazuje některé aspekty okupace Iráku, které matně tušíme, ale z oficiálních zdrojů se je rozhodně nedovíme.
Víra, že Američané, jejichž okupační síly dávno přetáhly dobu, kdy byly zdráhavě vítány, si mohou naklonit vzpurné místní obyvatelstvo a v tomto kontrapovstání zvítězit, je přitažená za vlasy.
Jsme skeptičtí k nedávným reportážím v tisku, které vykreslovaly konflikt jako stále lépe zvládnutelný, a máme pocit, že tyto reportáže opomíjejí rostoucí občanský, politický a sociální neklid, který dennodenně zažíváme.
Sunnité, kteří v nových iráckých ozbrojených složkách nemají odpovídající zastoupení, nyní zakládají milice, někdy s naší tichou podporou. Sunnité si totiž uvědomují, že proti šíitským milicím a vládě s převahou šíitů nemají lepší záruku než zakládání vlastních ozbrojených skupin. Vyzbrojujeme je, aby nám pomohli v boji proti Al-Káidě.
Drtivá většina Iráčanů cítí stále větší ohrožení a pohlíží na nás jako na okupační sílu, které se ani po čtyřech letech nepodařilo nastolit normální poměry, a se stále větší pravděpodobností se jí to už nepodaří.
Volbou, která nám ještě zbývá, je rozhodnutí, na čí stranu se přidáme. Snahou uspokojit všechny strany konfliktu – což děláme dnes – dosáhneme pouze toho, že nás dlouhodobě budou nenávidět všichni.
Čtyři roky po zahájení okupace jsme nesplnili žádný slib a tyranii strany Baas jsme nahradili tyranií islamistického, radikálního a zločinného násilí. V situaci, kdy je hlavní starostí průměrných Iráčanů, kdy a jak budou pravděpodobně zabiti, můžeme jen stěží cítit samolibé sebeuspokojení, když rozdáváme balíčky s pomocí.
Iráčané brzy pochopí, že nejlepším způsobem, jak získat zpět ztracenou důstojnost, je nazvat nás tím, čím opravdu jsme – okupační armádou – a donutit nás ke stažení.
Přidat na linkovací servery
Na houbách
Les už voní podzimem, vlhko a tlení, padající žaludy, mrtvé kmeny pokryté mokrým mechem a bradavicemi chorošů. Pozvolna nastává období, které v celém roce miluji nejvíc. Nejraději bych si lehl do stínu lesa a nechal se prorůst. Zvláštní, že v celé Lavondyss není o houbách ani zmínka. O té esenci podzimního lesa.
Trmáceli jsme se s dědou Bóďou, Gaiou a Andulkou skrz ostružiní, které nám trhalo kalhoty, roznášeli jsme kuličky svízele a pomalu plnili košík. Tvrdé oranžové křemenáče se nedaly přehlédnout, vykukovaly pod bělokorými břízami tak nápadně, jakoby chtěly být sebrány. Přímo uprostřed cesty jsme se obdivovali čtyřem hřibům kovářům, jejichž sametová temně hnědá hlava a žlutorudá noha činí z této houby skvost. O bílých pravých hřibech ani nemluvím. Neodolám a okusuji je za syrova, tu chuť zbožňuji.
A po návratu? Seděli jsme venku u stolu a čistili a krájeli tu houbovou nádheru, po lahvi piva stékala sražená vlhkost a na plotně bublala houbová omáčka. Nebývale jsem si odpočinul. V sobotu ráno půjdu zase. I kdybych nenašel nic, aspoň se nadýchám lesa.
Přidat na linkovací servery
Lituji, že jsem byl pro Evropskou unii
Jediné zpravodajství (pokud se tomu vůbec tak dá říct), které celkem pravidelně sleduji, jsou komentáře na iHNed.cz. Obvykle mi poskytnou jakýs takýs náhled na situaci, která mě stejně vesměs nezajímá, občas se u nich pobavím. Ale dnes mě informace, kterou jsem právě dočetl, vyloženě nadzvedla a s definitivní platností ze mě udělala euroskeptika. A to jsem byl tenkrát pro!
Článek se jmenuje Krásný svět sterilních táborů a je od Marka Zrna. Ocituji krátkou pasáž, zbytek, pokud chcete, si přečtěte v originále.
Hygienická opatření se totiž zpřísní natolik, že nejspíš jen minimum ze všech pořádaných táborů v České republice se bude moci uskutečnit. Novým pravidlem se stane například povinnost mít na táboře čističku odpadních vod.
Vzpomínám si na jeden tábor, jmenoval se Apolena a byl na pomezí Čech a Německa, na loukách a v lesích pod Přimdou. Tam byla latrina! Přímo umělecké dílo. Abyste do ní při vytváření hodnot nespadli, museli jste se držet za madlo, přivázané na jeden konec provazu. Na druhém konci byl přivázaný strom. Vypadalo to, jako kdybyste stáli na vodních lyžích. Už tak dost dobrodružné. Jednoho dne prohodil skalní indián Kameňák u snídaně: "Jsem si trochu pohrál s tím lanem na latrině..." Od toho okamžiku byla návštěva jámy vysloveně adrenalinová záležitost. A teď... čistička. Bohové, proč nás trestáte?!
Přidat na linkovací servery
Ta naše hospoda
Máme tam u nás hospodu. Víte, takovou tu, kterou si na první vypití piva zamilujete. Je malá, je tmavá, je stará, stoly a židle ze dřeva, kolem nich a na nich staří štamgasti, fousatí dědové, výčepní má míru v oku, pivo jako křen. Chodím tam rád.
Abyste si tuhle hospodu dovadli představit, stačí, když se začtete do knih Bohumila Hrabala. Naše hospoda je osobní, každému z nás trošku patří. Můj stůl, moje pivo. Na záchodě je nad každou mušlí tmavý flek, jak se unavení strýcové při potřebě opírají čelem o zeď. V zimě praskají polena ve slídových kamnech, v létě odvádí kouř starý větrák ve zdi.
Naposledy jsem v naší hospodě seděl s tátou. "Nezajdeme na jedno, tati?" Vždycky se mu rozzáří oči a všecek ožije. "No aby ne!" A jdeme. Náš stůl je přesně uprostřed. Malý čtverec potažený zeleným ubrusem, dva tácky, dvě orosené sklenice s čepicí pěny.
"Vezměte si nakládačku," přitočí se k nám jeden z místních a zaloví v pětilitrové sklenici s rychlokvaškami. Obchází postupně všechny hosty, u každého se zastaví, každému nabídne. Okurky jsou jako to pivo – jako křen. Křupavé s koprem, šťáva nám teče po bradě a vsakuje se do ubrusu. Zavařovačka se pomalu prázdní, zatímco se hostinský proplétá mezi stoly a postrkuje před vás novou sklenici piva právě v okamžiku, kdy tu starou dopíjíte.
Vídáme tam stále stejné tváře, táta jim říká přehlídka charakterů. Někteří mají na čele kousek omítky, který si přinesli ze záchoda. Posledně jsem tátu přepil, poprvé v životě. "Vidíš, synku, už to není, co bejvalo. Vždycky jsem určoval tempo já," povzdechl si a dopil. Ve stejný okamžik před ním stála nová sklenice, oranžová a bílá a orosená. Budu muset někde sehnat porcelánové tácky, ten zvuk, to křísnutí skla o porcelán, to jediné chybí naší hospodě k dokonalosti.
Přidat na linkovací servery
Ještě pár vzpomínek na dovolenou v Řecku
Gaia konečně usedla ke klávesnici a jala se přepsat své zápisky z dovolené do elektronické podoby:
Po mnoha očekávaných peripetiích s vybíráním termínu dovolené, schválení dovolené a nečekaných peripetiích s hlídáním psíka Huga jsme konečně 29. 5. vybrali díky internetu a adresy www.invia.cz cíl dovči. Odlet 1. 6., cíl Řecko, ostrov Zakynthos.
V 5.30 se ocitáme na letišti v Ruzyni. Dýchá to tam na mě takovým zvláštním dojmem a tajně si přeji být diplomatem nebo letuškou. Tedy do doby než usednu do letadla. Romantika je pryč a já naprosto racionálně uvažuji zda mám skutečně důvěřovat neznámému pilotovi a tomu obrovskému stroji. Musím se přiznat, že tentokrát i zodpovědnost ještě i za život Andulky mě tentokrát donutila obrátit se k Tokugawovi se slovy: "Nevystoupíme? Dovolená nám za to nestojí, u nás je také krásně. Máme krásnou holčičku a máme se spolu tak dobře!" Snaha donutit Tokugawu k výstupu z letadla však byla marná. Suše odpověděl, že statisticky je letadlo nejbezpečnější dopravní prostředek a věta: " ...a kdyby něco... tak všichni naráz..." mi klidu skutečně nepřidala. Křečovitě jsem držela usmívající se Andulku a kochajícího se Tokugawu. Oba mi ukazovali, jak je vidět Vltava, a támhle, že je ZOO... Nuceně jsem se usmívala a v duchu se modlila, ať již vystupujeme.
Po několika turbulencích jsem čekala na vypadnutí masky a pečlivě pročítala jak nasadit záchrannou vestu. Neustále jsem sledovala výraz letušek a doufala, že včas rozpoznám, jak se situace skutečně má. Situace se měla, zaplať Pánbůh, skvěle. V 11.00 řeckého času jsme se již rozhlíželi z jedoucího autobusu po krásách ostrova Zakynthos.
Zakynthos je příjemný, malý a zelený ostrov. Dovolená byla moc pěkná a splnila svůj účel – pohoda a odpočinek. Tokugawa vám již vše popsal, ale nedá mi, abych nevyštrachala své zápisky a nepopsala vám ze svého pohledu pár nezapomenutelných zážitků.
Naše zážitky s cestováním po ostrově Zakythos na kole byly velmi veselé. Z vyprávění Tokugawy to tak nevyznělo, ale musela jsem se opravdu hodně smát, když jsem si představila, jaký je na nás pohled. Dva blázni na neskutečně těžkých kolech, dehydrovaní, unavení a upocení a za jedním z nich v sedačce dítě, které se dožaduje, abychom jeli rychleji, že rychlejší jízda se ji líbí víc. Smála jsem se vyčerpanému Tokugawovi, jak Andulce velmi klidně (možná proto, že neměl víc dechu) vysvětluje, že na tuto otázku teď opravdu není vhodná chvíle. A ta malá potvůrka se jen trošku vykloní ze sedačky a pokračuje v konverzaci svým sledkým: "A pvoč, taťko?"
Komický pohled asi byl i na mě, když jsme při jednom skvělém výletě na kole míjeli uprostřed nádherného olivového háje přejetého asi 2 metry dlouhého hada. Trošku mi strnul úsměv na tváři, tyhle potvůrky a ještě neznámé, nemám příliš v lásce. Rozhodla jsem se, že nedám nohy ze šlapek a tak mi vlastně nic nehrozí. Od mého předsevzetí mě však odradila jedna drzá a sakra velká vosa, která mi vlítla za tričko. Měli jste vidět ten fofr, jakým jsem za jízdy seskočila z kola, odhodila ho, fofrem svlékla tričko a vosu vyhnala.
Mým úžasným nápadem, který zde již můj úžasný manžel také popsal, byl pěší výlet na západ slunce do vesnice Keri. Podařilo se mi Tokugawu i Andulku navnadit a navíc je i přesvědčit o cestě přes horský masiv, kterým vede dle mapy velmi příjemná cesta. Sice... trošku do kopce, ale nejsme žádné bačkory. I vydali jsme se. Tentokrát naštěstí vybaveni alespoň vodou a opalovacím krémem. Já kráčejíc nadšeně vpředu a kochajíc se krásou okolí, Andulka občas reptajíc, občas nadšeně běžíc a Tokugawa v hlavě s myšlenkou, proč tak rychle kývl na můj nápad. Já se tetelila na sluníčku, Tokugawa s Andulkou vyhledávali stinná místa. Asfaltka skončila a my pokračovali po kamenité stezce. Náhle se objevila cedulka s nápisem "Death end". Domluvila jsem Tokugawovi, že to je zajisté cedulka jen pro automobilisty a šli jsme dál. Úsměv mi strnul na tváři teprve ve chvíli, kdy jsme museli projít okolo opravdu štěkající a hrůzu nahánějící feny. Soustředila jsem se jen na to, ať neudělám žádný nepřiměřený pohyb a není ze mně cítit strach. Během minuty jsme zjistili důvod chování zbídačeného zvířete. Chránila své štěně, které bylo stejně zbídačené jako ona. Cítila jsem s ní a bylo to opravdu hrozně smutné. Chránila své mládě a my chránili zase to své. Nevím, kdo se bál víc. Asi ona, o to víc štěkala. Byla sama, zubožená, poloslepá a přesto, nebo možná právě proto, tak odvážná. Tak tomu říkám "máma". Prošli jsme v klidu. Hrozné bylo však zjištění po půl kilometru. Cesta byla uzavřená bránou a cedulí "Private" a nám nezbývalo než okolo psí mámy projít zpět. Bylo mi z tohoto zážitku fakt dlouho špatně.
I podruhé jsme bez vzájemné újmy prošli. Došli jsme zpět za ceduli "Death end", kde jsem si všimla ještě jedné cedule. Byl to ukazatel, který naznačoval cestu směr Skopos (413m). "Aha, tak tudy musíme," hlásala jsem zvesela Tokugawovi. On se však příliš radostně netvářil. Andulku jsme nalákala na krásné pohledy za samého vršku na Želví ostrov Marathonisi, a tak jsme stoupali. Kamenitá cesta se postupně změnila v hrubě kamenitou pěšinu. Došli jsme k neznačenému rozcestí. Vpravo nebo vlevo? Shodli jsme se bez mapy, že asi vlevo a pokračovali. To už ale Andulka velmi hlasitě bojkotovala náš společný výlet. Tokugawa na mě hodil nehezký pohled, Andulku si hodil za krk a šli jsme dál. Snažila jsem se něco velmi vtipného vyprávět, přesto však nálada houstla a houstla. "Dojdeme jen za támhleten kopec a tam už jistě uvidíme vesnici," ukazovala jsem do dáli. Za kopec jsme došli, ale vesnice nikde. Před námi jen nádherný pohled na moře a na naši cestu, která se stáčela dolů k moři. "Dojdeme na konec tohoto údolí, jestli tam není odbočka. A pokud ne, jdeme zpět," prohlásil neoblomně Tokugawa. Snažila jsem se opět zlehčit situaci a jemně vtipkovala, že ta cesta asi vede ke Kerijským jeskyním, a to že je asi trošku jinde než kam jsme chtěli dojít. "Asi jsme na tom neznačeném rozcestí měli uhnout doprava." Po této větě mě upocený Tokugawa probodl pohledem: "Na to nemysli ani ve srandě," prohlásil, narovnal si spící Andulku za krkem a šli jsme zpátky. Raději jsem mlčela. Jen v duchu jsem si tak přemýšlela, že jsme celkem odvážní. V těch sandálech po těch šílených kamenech a ještě v takovém pařáku. Co kdybychom si zvrkli nohu nebo jsme horkem omdleli, nebo šlápli na nějakou jedovatou potvoru? Chtěla jsem na to Tokugawu upozornit, ale... nač dráždit hada bosou nohou, že?
Jistě víte z článků Tokugawy, že vše dopadlo dobře a my se dokonce automobilem dostali bezpečně zpět.
Podařený výlet. Podařené i ostatní zážitky. Zkrátka velmi podařená dovolená. Díky všem zúčastněným a těm nezúčastněným Zakynthos vřele doporučuji!
Přidat na linkovací servery
Fascinace smrtí
Naše Andulka právě prožívá období, kdy ji nesmírně přitahuje všechno, co souvisí se smrtí. Možná bych jí mohl pořídit hezkou hračku, o které se píše v článku Pohrajte si s mrtvolami. Ale proč o tom vlastně píšu:
"Taťko, až babička umře, tak dostane takovou cedulku a bude ležet za zdí. Budou tam takový kamínky a ty bude mít na sobě a taky tu cedulku."
"Vy jste se na chaloupce byli podívat na hřbitově?"
"No jo. Taťko! Tam ale úplně všichni lidi umřeli a ležej teď pod těma kamínkama. Až babička umře, taky si tam lehne. A mně se bude stejskat."
Aktualizace: Právě jsem s Andulkou dotelefonoval. První, co jsem se dozvěděl bylo: "A taťko! Žádná rybička ti neumřela!"
Přidat na linkovací servery
Pěkně jsem si zapíchal
Berounka 2007
Doufám, že od někoho nedostanu za ten titulek ťafku, nicméně jak známo všem vodákům – Berounka neteče. Takže nezbývá nic jiného než pořádně píchat. Pádlem samozřejmě. Kukri J. Mrkvička Etalon Sepšták Lapač Dětí nám zorganizoval čas, a tak se stalo, že byla Andulka poprvé v životě na opravdické vodě.
Zážitků měla požehnaně, od plavby v lodi, přes plavbu za lodí, koupání pod jezem, chůzi prostředkem řeky, žáby, labutě, kachny, blatouchy, hrady, nocování ve stanu a tak. Nutno podotknout, že se jí všechno líbilo. A abyste pochopili, jak už Andulka vyrostla, popíšu za všechny jednu jedinou scénku:
Dorazili jsme do cíle. Obě lodě, Berušku i Žabku (podle barev) jsme naložili na Kukriho vůz a chystali se odjet pro ostatní auta. Napadlo mě být zase jednou vtipný:
"Tak ahoj, Andulko, já už jedu domů a tebe tady nechám s Vendulkou. Až napadne sníh, tak si tě vyzvednu."
Andulka kontrovala: "Nene, taťko!"
I odjeli jsme na první stanoviště, kde si vyzvedl vůz Honza_p a vrátil se do kempu pro holky. Kukri a já jsme pokračovali pro moje auto a pak následně na Kukriho chatu, kde jsme měli všichni sraz, abychom se chvíli dohadovali, čí jsou které spoďáry a komu patří které dítě.
Mezitím v kempu, kde zůstaly holky: "Podívejte, už pro nás přijel Honza," povídá Vendulka a ukazuje na parkující bílé auto.
"A doprdele," na to Andulka, "tak já tady fakt nejspíš zůstanu!"
Přidat na linkovací servery
Bubáci, strašidla a další havěť
Tíhnu trošku k odvrácené straně vědomí a psychiky, jevy podezřelé akceptuji celkem bez mrknutí oka a kdyby se naskytla příležitost, nejspíš bych neváhal nějaké zachovalé 'mrtvole' vycpat ústa česnekem a položit jí na víčka stříbrné mince. O osikovém nebo jasanovém kůlu nemluvě. Ale nechám detailů, které nemusí leckomu dělat dobře a vrátím se k myšlence, kterou jsem ještě ani nenastínil.
Naše Andulka. Líbila by se mi představa malé čarodějnice nebo aspoň princezny bojovnice, hlavně ne Barbie, bohové chraňte. A chvíli jsem se radoval. Nejoblíbenější barva: černá. Nejčastěji malovaný obrázek: velký černý pavouk. Nejmilovanější hračky: netopýři všech materiálů a podob. A zvídavost, obzvlášť probouzená v ruinách starých hradů.
"Slyšíš, Andulko?"
"Co to je, taťko?"
"Meluzína. Slyšíš, jak pláče?"
"Jasně, taťko, slyším. A proč pláče?"
"Protože kdysi zaškrtila svoje děti, a tohle je její trest. Musí za větrných dní lkát."
"Meluzíno! Chci tě vidět! ME-LU-ZÍ-NO!"
Je tak nějak normální, že v lese žije Hejkal, že osamocený tovární komín uprostřed krajiny vede do Pekla, že na tom kulatém zeleném paloučku v lese tančí víly, že Bílou paní musíte slušně pozdravit a poklonit se, jinak by na vás prskala jako vzteklá kočka...
Včera nastal obrat. "Taťko, a můžu dneska spinkat u vás?"
"Kdepak, Andulko. Každý máme svojí postýlku."
"Když já se bojím..."
"A čeho?"
"Strašidel a bubáků..."
Ani jsem se nesnažil vysvětlit Andulce, že nejsou, nevěřila by mi a ani já bych si nevěřil. Poukázal jsem na to, že má Andulka kolem postýlky rozvěšeno spoustu sluníček a že čím víc jich bude, tím spíš žádné strašidlo nepřijde. Že má jediná na světě svítícího netopýra, který v noci vydává zelenkavé ochranitelské světlo...
"Ahoj babi. A víš co? Já mám kouzelnýho netopýra, on mě ochrání!" Asi se podívám po nějakém medailonu. Se svatým Kryštofem nebo tak něco. Pohádkovými bytostmi se to totiž v dětském světě pořádně hemží.
Přidat na linkovací servery
Dozrávají višně
"Takže jak říkám, doma nikdo nebude, ale klidně přijďte na zahrádku a otrhejte celej strom. Ať to nesežerou ptáci..."
Víte, co to znamená? To znamená, že dneska nakoupíme nějakou tu desítku litrů rumu, něco kilogramů cukru a následně čestné místo na balkóně zaujmou pětilitrovky narvané višněmi prosypanými cukrem a prolitými rumem. Letos bude dobrý rok. Ostatně – višňovku budeme letos hojně potřebovat. Mám takový neodbytný pocit, že budeme hodně, ale opravdu hodně oslavovat. A znáte něco lepšího, než popíjet domácí sherry, v létě ledové, v zimě horké, a zakusovat to hořkou čokoládou?
Když k višňovce připočtu stále ještě hojné zásoby bezinkovice, musíme se zákonitě uchlastat. Totiž ona i ta bezinka není špatná. Gaia vždycky navečer uvaří dva půllitráky kávy a do každého z nich přidá panáka bezinkovice. Vážení, kdybych vás všechny na tu kávu mohl pozvat, udělal bych to.
Přidat na linkovací servery
Zakynthos automobilem
Západ slunce v Keri
Vstupy označené uvozovkami má na svědomí Gaia. Zřejmě se jí zdály spoty ze Zakynthosu příliš krátké :o)
Počasím se Zakynthos právě neblýskl. Otevřeli jsme ráno žaluzie proti komárům a ejhle, zataženo. Když udělám složitý statistický výpočet, vyjde mi, že na Zakynthu prší pouze v období monzunů a pak ještě v období naší dovolené. Zatím to vychází půl na půl, jsem zvědav na skóre na konci dovolené.
Co budeme dělat? Další den s Černým petrem a Člověče, nezlob se bych už nevydržel. Poslední záchrana: půjčovna aut Pegasus Rentals. Ozdobili jsme se vozem Fiat Seicento, což je prakticky novější šestistovka. Malé, zato ladilo ke Gainým a Andulčiným očím. Prolétl jsem před odletem internet a našel jsem za tahle šlapací autíčka ceny kolem 25 Euro. Věřte tedy, že to jsou staré ceny, pro sezonu 2007 platí 33 Euro a víc. Na den, samozřejmě. Pojištění se spoluúčastí 350 Euro, jinak příplatek dalších 5 Euro.
Nasedl jsem horko těžko do té krabičky na prstýnek a posunul si sedačku až kam to šlo. Bohužel to nešlo daleko, neb jsem tímto počinem Andulce lámal nohy. Takže kolena u brady, lokty u kolen a už se jelo. V mapě jsme měli vyznačeno několik zajímavých míst ostrova Zakinthos, vesměs na západním pobřeží. Západní pobřeží je totiž v podstatě neobydlené, Jónské moře tam omývá bílé vysoké útesy, takže turistický ruch zde nezapustil kořeny a letoviska plná růžových prasátek tu nenajdete.
První zastávka vesnice Lithakia, ve které má být zřícenina hradu, Paleokastro. Lithakii jsme projeli dvakrát, jednou jsem dokonce ohodil výlohu místní taverny štěrkem, jak vehementně jsem nutil Fiat Seicento, aby se do kopce rozjelo alespoň na jedničku. Nic neříkali, jsou rádi, že mají pískované sklo.
Ono je to s ostrovem Zakynthos a památkami vůbec nahnuté. V roce 1953 tu bylo tak silné zemětřesení, až polovina obyvatel emigrovala do Kanady, tam se zmátořila a posléze se vrátila zpět na Zakinthos, kde začala podnikat. Alespoň Dionýsios a jeho rodina. Ale to je jiný Dionýsios, než ten, který nás ubytovává a jehož bratranec nás vezl z hor. Stále to ale není poslední Dionýsios, se kterým jsme se zde setkali. Tolik k památkám. Prostě nejsou, neb se sesunuly.
Z Lithakie jsme měli namířeno do vsi Maherado nebo Macherado. Nachází se tam kostel Agía Mávra, Černá Madona. Ikona Madony pochází podle legendy z Egypta, prý snad až z 3. století před Kristem (?). Tento skvost jsme ovšem neviděli, protože značení řeckých silnic je naprosto idiotské. Navíc cyrilicí. Takže Maherado jsme vynechali. On ten kostel, který byl vystavěn roku 1632, stejně zbouralo zemětřesení v padesátém třetím, takže bychom viděli jen další z novodobých kostelů druhé poloviny dvacátého století.
Ves Maherado jsme se pokoušeli objevit i při zpáteční cestě, ovšem... opět jsme nenašli.
Další horská vesnice se jmenuje Kiliomeno. Víte, na internetu se dočtete leccos, já bych vám rád zprostředkoval pravdu. Kilioméno nemá vůbec nic, zač by stálo jej navštívit. Ta zmiňovaná zvonice je sice svým způsobem zajímavá, ale právě jen svým způsobem. Vesnici jsme plni nadšení prošli celou, za bohatého pokřikování majitelů taverny: "Pojďte se k nám napít, no tak pojďte!" Nenašli jsme nic, ale vůbec nic pozoruhodného.
Rozhodně jsme museli působit velmi vtipně. Vyskákali jsme z auta, nandali si foťáky a vyšli do ulic. Prolezli jsme náves, zatoulali jsme se mezi místní domečky, občas omylem někomu vlezli na dvoreček, omluvili se a zase pátrali po kulturních skvostech jinde. Bez úspěchu. Krásně však na nás mezi těmi dvorky dýchala pravá řecká atmosféra plná klidu a pohody.
Další na řadě je horská vesnice Louha nebo Loucha. Píše se, že v této vesnici před pěti sty lety úspěšně zavedli kolektivní zemědělství a že místo zemědělské mechanizace tu na poli potkáte jen koně nebo mezka. Koně ani mezka jsme neviděli ani jednoho, zato dva traktory a jednu dodávku od Algidy. Ale aby se na mě louhané nezlobili, že jim křivdím: Loucha byla nejhezčí vesnice, kterou jsme viděli. Plná krásných zákoutí starých kamenných domků a zelenozlatých brouků.
Brouci mě zaujali natolik, že jsem úplně zapomněla, že já na digitál skutečně nefotím a vyplácala jsem na ně pět políček filmu. A k ničemu. Potvůrky zelený byly naživo mnohem krásnější. Asi bych potřebovala změnit zrcadlovku Minolta Dynax 404si s objektivem Tamron za Canon EOS 5D.
Kostel ve vsi
Louha
Další z horských vesnic, která více méně přežila zemětřesení ve třiapadesátém, je Kambi. Kambi leží nad zálivem Ormos Schiza a my z ní neviděli nic než tavernu. Ovšem lidi, to bylo žrádlo! Takhle jsme si v Řecku snad ještě nepochutnali. Bylo to tak chutné, až jsem zapomněl, jak se to jmenovalo. Nicméně, aby vám bylo jasno a chuťové pohárky se potěšily: dlouhé maso, buď jehněčí nebo hovězí, nakrájené na dost velké kostky. Celé naložené v nějaké červené marinádě, spolu s malými cibulkami. S hodně cibulkami. Naprosto delikatesní, už jsem si vzpomněl – stifado. Gaia měla souvlaki, kuřecí maso na jehle, asi také nejlepší, jaké jsem kdy ochutnal, a Andulka zbaštila kvantum kuliček keftedés z mletého masa a koření. Podle toho, že nemluvila, jen se chálovala, stály také za to. Učinil jsem několik snímků zálivu Shiza, kochaje se tou modrozelení, říznutou bílou opukou.
Opravdu nádhera a neskutečná mňamka! Zpočátku nám dojem kazila parta mladších, neskutečně hlučných a bordel dělajících Angličanů. Naštěstí brzy odešli a my už jsme si vše vychutnávali vskutku všemi smysly.
Ve vsi Exo Hora či Exo Chora je prý 2500 let starý olivovník. Nenašli jsme ho, asi přestal rodit, a tak ho pokáceli. Nebo na jeho místě vyrostl další betonový plácek obklopený rezavými sudy.
Pravda je taková, že naše modré autíčko se konečně rozjelo na rychlost 60 km za hodinu, téměř proletělo vískou Exo Chóra a já stihla jen suše konstatovat: "Tak to byla Exo Chora. S nejstarším olivovníkem." Tokugawa se rozpačitě a omluvně usmál, sdělil, že tady se nedokáže otočit a pokračoval dál v jízdě se slovy: "Promiň, uvidíš ho příště." Doufám, prastarý olivovníku, že ještě nějaký ten rok vydržíš.
Mysleli jsme, že se také zastavíme v Maries, vsi, kam bylo jako do jedné z prvních vesnic na ostrově Zakinthos za vlády císaře Tiberia přineseno křesťanství. Hádejte kým. Prvním z prvních Kristových apoštolů. Nevíte? Nenapoví vám jméno vesnice? Ano, byla to Marie Magdaléna, která zde zastavila na své cestě do Říma. Prý je otisk šlápoty Marie Magdalské doposud vidět v pobřežní skále. Pravda je ale taková, že legenda je jedna věc a skutečnost druhá. V Maries není nic. Gaia: "A nebo jsme to nenašli..."
Kde ale něco je a stojí to za to, to je Anafonitria (Anafonýtria), vesnice, kde je klášter Panny Marie. Jedná se pravděpodobně o nejstarší dochovanou stavbu na ostrově a já mohu potvrdit, že je krásná. Oáza klidu, kde se skutečně může rozjímat a rozmlouvat s Bohem. V klášteře se nesmí fotit, ale kde není žalobce není soudce. Nikde nikdo, a tak jsme fotili. Andulka celou dobu na svaté půdě šeptala, jakoby cítila genius loci. Když jsme se jí potom večer ptali, co se jí nejvíc líbilo, odpověděla (v necelých 4 letech), že v tom Bulharsku. Chvíli jsme nechápali, až jsme se nakonec dovtípili, že měla na mysli klášter Panny Marie. Nevím, jak přišla na Bulharsko, to slovo snad v životě neslyšela. Podivné ale je, že řecko-katolická církev se šířila právě odtamtud.
Nádherné místo. Klid a mír na vás dýchá z každého koutku. Dotýkáte se kamenitých zdí a sloupů, cítíte jejich dech a pomalu se necháváte unášet na křídlech historie daleko do zapomenutých časů a vnitřních světů. Škoda jen, že jsme tam nemohli zůstat déle.
Benzínová pumpa ve vesnici Volímes nám vytrhla trn z paty, ale to jsme se už loučili se severozápadem ostrova a mířili na východ, do hustě obydlené a turisty zcela obsazené oblasti pláží. Hned ta první je ale dost výjimečná. Xingi nebo Xingia. V podstatě přírodní sirné lázně. Tato pláž má několik velkých plus. Za prvé je malá. Za druhé je krásná. Za třetí je prázdná, neb tam všude smrdí síra. Andulka: "Já necejtim nic, co smrdí. Já cejtim, že to voní." A po chvíli: "Ba ne, už to spíš smrdí." No a za čtvrté, kolikrát v životě jste se koupali v sirné lázni? Chvíli jsme se zdrželi, Gaia si sundala všechny stříbrné šperky, protože by se vylouhovaly do černa.
A naložili jsme se do sirné vody a louhovali jsme se a louhovali až jsme se téměř vylouhovali. Škoda, že si tam tak člověk nemůže odskočit během pracovního týdne, když cítí jak ho záda a klouby zase bolí. Už bych tam byla.
Nakonec jsme chtěli navštívit Bohali neboli Bochali. Prý je tam zachovaná akropole a památky na Benátčany, kterým ostrov Zakynthos nějaký ten pátek patřil. Pravda je ale taková, že jsme tam prostě netrefili a nakonec zabloudili v uličkách hlavního města Zakynthos. A tak jsme se na milou akropoli vyprdli a zamířili domů, do Limni Keri, kde jsme se ještě vykoupali v moři a navečer vyrazili do Keri na prý nejhezčí západ slunce.
Bohali mě mrzelo. Někde jsme však odbočili chybně. A Tokugawova obava se naplnila. Vjeli jsme do hlavního, nepřehledně značeného a přeplněného města Zakynthos. Ani já, ani Tokugawa jsme nepochopili, jak jsme se dostali ven, ale oddychli jsme si. Snažila jsem se ještě na druhý pokus navigovat na ves Maherado, ale i to se před námi skrylo a čeká na nás na někdy příště.
Západ jsme stihli, blbé bylo, že slunce zapadlo kdesi za mraky a my viděli jen velmi málo. A nejvtipnější bylo, že v okamžiku, kdy se sluneční kotouč už už dotýkal vodní hladiny, prohlásila Andulka: "Já chci kakat."
Přidat na linkovací servery
Zakynthos bicyklem
Zátiší ve vsi
Anafonitria
Nejblbější nápad, který vás může na ostrově Zakynthos napadnout, je půjčit si bicykl. Tedy on to není blbý nápad, blbá jsou kola, kterými místní půjčovny disponují. Kola jsou to horská, což se může jevit jako plus, neboť horských stezek je tu víc než dost. Ovšem jezdit se po nich nedá, tady by si zlomil nohu i kamzík. Vůbec nechápu, jak mohla stará Panda Dionýsiova bratrance tu cestu absolvovat bez poruchy. Takže nakonec jezdíte stejně jen po silnicích.
Zakinthos je hornatý ostrov, rovinku aby lupou pohledal. Máte pocit, že šlapete jako hovada, kyselina mléčná vám zaplavuje stehna a kolo prakticky stojí. Je to tím, že v Řecku buď neznají přední trojkolečko, nebo mají půjčovny kol tajnou dohodu s půjčovnami motorizovaných dopravních prostředků. Takže vepředu dvě kolečka, vzadu pouhých pět. Ovšem na to páté nelze přehodit. Je to ukrutné.
A samozřejmě vzadu na sedačce dítě. Dvacet kilo živé váhy. Těch dvacet kilo se vás neustále ptá: "A taťko, proč jedeme tak pomalu? Ty už nemůžeš?"
Kolo jsme si půjčili prakticky na neurčito, pět Euro na den. Bicykly nám přivezli v sedm hodin večer, stihli jsme na nich dojet pro pár lahví červeného vína k Joanně. Trochu mě zarazilo, že kopeček, který doma obvykle vyjíždím na stupeň 2-2 tady musím vytlačit. Inu, ještě jsem nebyl dokonale seznámen se stavem dopravního prostředku.
Kupříkladu sedlo. Řekové jsou prťaví, takže i když jsem sedlo vytáhl tak vysoko, jak jen to šlo, stejně jsem měl obě nohy na šlapkách pokrčené. No a jak jsme jeli od Joanny, kilo meruněk v jedné ruce a červené víno, olivy naložené ve vinném octě a dvě okurky v druhé, dostali jsme telecí nápad. Je osm večer, vyjedeme si do Keri na prý nezapomenutelný západ slunce.
Lidé zlatí, to vám byl očistec! Třikrát na pěti kilometrech jsem musel zastavit a odpočívat a současně odpovídat na dotaz dvaceti kilo čisté váhy: "A taťko, proč už zase stojíme? Ty už zase nemůžeš?" Nebudu to protahovat, západ slunce jsme nestihli, avšak nezapomenutelný zážitek to byl. Řekové na nás mávali a halekali, větší blázny asi neviděli. A jakmile si všimli dětské sedačky s Andulkou, halekali a smáli se o to víc. Cesta zpátky potmě byla také nezapomenutelná. Andulka počítala netopýry a my s Gaiou mouchy v očích.
Druhý den jsme měli odpočinkový, nedovedl jsem si představit, že bych na tenhle ďáblův vehikl ještě někdy sedl. Ale další den nám otrnulo a my zatoužili poznat další pláž ostrova Zakynthos, konkrétně Laganas. Strasti cesty znovu popisovat nebudu, významný je pouze fakt, že jsme opustili červeně značenou silnici a odbočili na bílou, která je důležitostí až na třetím místě, hned za žlutou. Bílá cesta je v mapě popsaná jako zpevněná cesta, slovensky iná cesta. Ta naše vedla do nekonečného olivového háje. Mysleli jsme si, že Labyrint s Mínótaurem je právě zde, v těchto prastarých olivách.
Nakonec všechno dobře dopadlo, i když jsme neměli Ariadninu červenou nit, dokonce ani drobečky Jeníčka a Mařenky. Minuli jsme jediný orientační bod, krávu, a za chvíli už svištěli na pláži. Všude tisíce lidí a lehátek a slunečníků, projeli jsme několik kilometrů písčitého povrchu až na samý konec, kde konečně nebylo těchto vymožeností. Zaparkovali jsme kola, Andulka jásala, že konečně moře a písek, když tu, kde se vzala tu se vzala Řekyně: "Tady nesmíte s kolem, jděte pryč." Nepomohla plačící Andulka ani naše schvácené ksichty. Museli jsme posbírat svých pět švestek a otočit se nazpátek. V prvním poli lehátek a slunečníků nás odchytil potem páchnoucí Řek, který na nás šibalsky mrknul: "Dejte si kola támhle do křoví, ať je nikdo nevidí. Je to hrozná baba. Takže to máme osm Euro za dvě lehátka a sunečník na celý den, mějte se fajn." Zaplatil jsem, Andulka Řekovi políbila ruku a prožili jsme na lehátkách krásné dvě hodiny chladného a velmi větrného dne.
Domů do Limni Keri jsme dojeli na pokraji fyzického vyčerpání, zavolali do půjčovny, že velmi děkujeme, ale kola že už vracíme a, ne, opravdu si je už půjčovat nebudeme. Už nikdy. A příště už bude na téma Řecko a Zakynthos skutečně poslední článek, tentokrát o cestování vypůjčeným automobilem.
Přidat na linkovací servery
Sraz základky po 20 letech
Vždycky jsem čekal na nějakou hranici, na zlom v mém životě. Na okamžik, od kterého bude vše jiné, než předtím. Desáté natozeniny. Přijímačky na střední školu. Patnácté narozeniny. Osmnácté narozeniny. Řidičák. Maturita. První zaměstnání. První sex. Svatba. Vlastní bydlení. Třicáté narozeniny. Narození dítěte... Nikdy žádný zlom nepřišel, všechno plynule pokračovalo dál a dál. Teď už nejspíš čekám jen na smrt. Tedy na svou, rodina má velmi nízké životní pojištění.
A do tohohle poklidu přišel sraz se spolužáky základní školy. Považte – po dvaceti letech! To byl otřes. Dvacet let od ukončení, to máte dvacet osm od začátku. Pomalu mohu začít počítat na čtvrtstoletí.
Na sraz do hospody U Kašpárka jsem šel s nemalými obavami. Dvacet let je dlouhá pauza, byť jsme spolu trávili den co den po dlouhých osm let. Za dvacet let se lidé změní tak, že je nepoznáte, a to nemyslím pouze fyzický vzhled. Za dvacet let se vytratí témata, zmizelo totiž to, co nás spojovalo. Proto mi bylo tak nějak divně, když jsem kolem Hospůdky U Kašpárka projížděl krokem a pozoroval toho kluka, co mi byl povědomý
Pomalu se začali všichni scházet. Někdo někoho poznal, někoho ne. Kila navíc, vlasy namíň, zmizela bezstarostnost, přibyly starosti. Ale pořád jsme za těmi novými tvářemi byli my. Osmá Bé. V každém trochu, v každém něco jiného. Za chvíli se šoupaly stoly a U Kašpárka začalo hučet.
Všichni vydatně pili, snad aby se zbavili počátečních obav. A možná taky ne, možná takhle chlastaj pořád. Já nepil, neb jsem blb. A tak se stalo, co se v podobných případech stává – ujel mi vlak. Prostě jsem byl mimo, což mě celý večer mrzelo. Zase na druhou stranu, on drobný náhled na situaci není k zahození. Takže jsem pozoroval a snažil si pamatovat.
První vzpomínky otevřela Radka, která s sebou přinesla na zteřelých papírcích milostné básně, které jsme jí psali třesoucím se rukopisem plným hrubek. Úplně jsem viděl, jak to v lavici píšu: "Já ti koupím kytičky, porodíš mi dětičky."
Asi chápete, že to nemohlo dopadnout valně.
Kája s Ivanem poměřovali, kdo z nich má větší břicho. Sázeli jsme na Ivana, zakulatil se za ty roky. Ale prohrál. Když Kája vyvalil tu věc, co měl pod trikem, bylo najednou U Kašpárka těsno. Břicho bylo všude, ještě teď mám kus obtisklý na brejlích. Vidět to břicho Ripleyová, pak byl s Karlem ámen.
Moc si z toho večera nepamatuju, tak nějak jsem si jen prohlížel všechny ty povědomé tváře a poslouchal je, až mi konkrétní děje unikly a zbyly jen pocity. Všechny holky se z káčat vyklubaly a jsou z nich krásné dámy, mám pocit, že v naší třídě se z nějakého záhadného důvodu naakumulovaly nejlepší kusy z Vršovic. Chudinky, a musely vydržet osm let s takovými paky... Možná jsem zaujatý, protože k nim mám ke všem citový vztah, většinu z nich jsem miloval. Některé to věděly, jiné ne. Rozhodně jim to ale bylo jedno a všechny svorně pálily za kluky z osmé Á. Což nechápu, ale nedrásejme zhojené rány :o)
Vyhýbal jsem se rozhovorům o tom, kdo má jakou firmu, kolik dětí, kolik žen nebo pozemků. Tohle mě nikdy nezajímalo. Chtěl jsem se dozvědět něco o nich, jenže na to je jedna noc za dvacet let málo. Ale co, v podstatě jsme všichni stále stejní, to bylo více než zřejmé.
O půlnoci dorazil Filip, můj nejlepší kamarád ze základky. Stejná vizáž, stejný hlas, stejná gesta, bylo to prima. S Filipem jsem tenkrát hrál šipky, trefovali jsme se do terče a nebo spíš do vrat kůlny a ani jsme nevěděli, že nám na hlavu pozvolná spadá spad. Radioaktivní. Myslím, že to byla Filipova babička, kdo poslouchal Svobodnou Evropu a přišel nám na zahradu říct o Černobylu. Filip se schoval, já ne. Filip má vlasy, já ne. Haj hou.
Čas letěl, najednou byly tři ráno a nás začali vyhazovat. Tiskly se ruce, mlaskaly pusy, sliby chyby, nejspíš zase za dvacet let. Jestli se mi budou holky pořád líbit jako letos... Několik ctihodných matek pokračovalo na pochybných diskotékách do brzkého rána, já naložil Filipa a jeho skládací kolo a chystal se ho odvézt. Když tu mi do vozu přisedl Kája. Pod obraz. Ne že bych měl v autě obrazy, to se jen tak říká.
"Vem mě domu."
"Jasně, Kájo, kde bydlíš?"
"Nahoře," řekl a mávl rukou. Podívali jsme se s Filipem na sebe a začali se smát.
"No jo, ale kde – nahoře?"
"Tam. Mě... Měcholupy."
"Kde v Měcholupech?"
"Tam. Nahoře. Doma."
A tak jsme jeli. Hovorem jsme udržovali Káju vzhůru a na každé křižovatce se ptali, kam máme jet. Nezabloudil ani jednou. Skutečně bydlí tam, doma, nahoře v Měcholupech.
Byl to vydařenej sraz. Zopakoval bych si ho klidně měsíc co měsíc. Koupím si krejčovské metry, slepím je tak, abych dostal 20 x 365 políček a začnu stříhat.
Přidat na linkovací servery
Zakynthos lodí
Navagio
Pláž ztroskotání
Aby se nám dovolená líbila, musíme poznat místo našeho pobytu co nejvíce. Už jsme viděli Zakynthos z letadla, projeli si jeho část na kolech a kus si ho prošli pěšky. Teď nás čekala cesta kolem ostrova lodí. A čekala nás dlouho, protože Řekové vypluli na Jónské moře o celou hodinu později.
Přístav je v hlavním městě ostrova Zakinthos, v Limni Keri byla ráno přistavena dvě auta, která řídil Dionýsios a jeho sestra. Nebyl to náš domácí Dionýsios, toto byl další z mnoha Dionýsiů, co jich Zakynthos zrodil. Naše rodina se vezla s Dionýsiovou sestrou. Tato sestra byla typická řecká řidička. Neustále nadávala a neustále měla připravený prostředník levé ruky k vytrčení. A trčila často. Kupříkladu asi sto metrů před námi vjel na hlavní traktor. Dionýsiova sestra zvolala: "Vrahu mých dětí!" a vytrčila prostředník. S další kletbou na rtech traktor předjela a mávala prostředníkem na všechny strany. Mlaskání a vzdychání ani nepočítám.
Nalodili jsme se v 7:30 a v 9:00 jsme se konečně dočkali. Loď vyplula. Opustili jsme Zakynthos, hlavní město stejnojmenného ostrova, směrem na sever, tedy po východní straně, plné letovisek a pláží. Na pohled nic moc. Z architektonického hlediska je Zakinthos tragédie. Stavby z litého betonu, v drtivé většině nikdy nedostavěné, snad kvůli úlevě na daních, všechny na jedno brdo. Pláže obsypané lehátky a deštníky, lehátka obsypaná bílými a růžovými těly. Raději jsem se díval na druhou stranu, na nekonečnou modř Jónského moře.
Schválně jestli uhodnete, kdo byl kapitánem lodi. No jistě. Dionýsios. Měl bych jim začít dávat čísla, aby se mi nepletli. Dionýsios stihl kromě řízení lodi i přednášet, ovšem moje angličtina není na dostatečné úrovni, a tak jsem pochytil jen pár slov. Mykénské Řecko, Tiberius, Vandalové, Ostrogóti, Normané, Benátčané, Turci. To je ve zkratce divoká historie snad všech řeckých ostrovů. Teprve někdy od poloviny 19. století patří Zakynthos Řecku.
Ostatní nebylo důležité. Jak se jmenuje která pláž nás opravdu nezajímalo. Co nás ale zaujalo, byly jeskyně. Tedy jeskyně... Tak se tomu říká zde na Zakinthosu. V podstatě jsou to díry, vymleté do pobřeží příbojem. Začínají na severu ostrova, kousek před atrakcí Blue Caves. Tam také začíná být pobřeží atraktivní. Z vody se zvedají bílé útesy, laickým okem bych řekl, že se jedná o opuku. Z opuky se dá najít pár hezkých domů, povětšinou vil s nápisem Stone villa for sale. Bílé útesy, pod kterými je zelenomodrá průzračná voda, mohou za to, že se Zakynthos řadí na čtvrté nejkrásnější místo k potápění.
Dionýsios nás odvezl na Navagio, Pláž ztroskotání. Je to atrakce novodobá, pirátská loď ztroskotala na pláži v roce 1984. Už jsem zapomněl proč, jisté však je, že loď byla neovladatelná a o zbytek se postaralo špatné počasí. Loď prý vezla pět tisíc neproclených kartonů cigaret a nějaký alkohol. Nedovezli. Smůla. Nejhlavnější pirát nejspíš dostal Černou známku. I samotná pláž Navagio je celkem mladá, skála se do moře sesula ponejprv v polovině devatenáctého století, čímž dala vzniknout nádherné, po zemi nepřístupné pláži. Ke druhému sesuvu došlo několik let po ztroskotání pirátské lodi. Pláž je oblázková, neskutečně krásná. Jediná její nevýhoda je, že na ní ztroskotala ta zpropadená loď, takže ostrov Zakinthos získal zcela náhodou vlastně svou jedinou turistickou atrakci. Na Navagiu to vypadá následovně. Připluje výletní loď, která na hodinu a půl vyvrhne na pláž 150 turistů. V závěsu připluje druhá loď a vyvrhne dalších 150. My zažili tyhle lodě čtyři. Hnus. Kdyby bylo Navagio bez turistů a místo zrezivělé lodi na ní práchnivěla dřevěná s roztrhanou černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty, to by teprve byla paráda.
Druhá zastávka byla u ostrova Marathonisi, do vody bylo vyvrženo několik plavců s brýlemi a šnorchlem. Záviděl jsem jim. Jeskyně v bílé skále, modrá a zelená voda, prostě paráda. Ostrov Marathonisi je významný tím, že k němu každoročně připlouvají mořské želvy Kareta Kareta a na jeho písčité pláži kladou vejce. Kupodivu i Marathonisi vypadá jako ohromná želva. Morlor. My žádnou karetu neviděli, i když už od června začíná jejich období.
Andulka byla smutná, na želvy se těšila celý náš pobyt. Jak kdyby to věděl, rozhodl se jí želví zklamání vynahradit delfín. Nejprve prořízla v dálce vodu jeho ploutev. Pak poskočil vpředu před lodí a najednou šup, plul souběžně s námi na dosah pětimetrové paže. Skákal a otáčel se pod vodou a myslím, že na Andulku i mrknul.
Plavba trvala asi devět hodin, nic pro malé dítě. Andulka se nudila, museli jsme neustále dokola vyprávět o pirátech z pláže Navagio. Až se vrátíme domů, má Andulka slíbený film Piráti z Karibiku. Bude aspoň chvíli klid, Anča bude hltat piráty a Gaia Jacka Sparrowa, kterého tajně miluje. A já budu mít čas na banjo.
A ještě mě v rámci objektivity mého zpravodajství z ostrova Zakynthos napadá: Kdyby vám delegátka říkala, že ceny v lodní restauraci jsou srovnatelné s těmi pevninskými, nevěřte jí. Jsou dvojnásobné, takže dva hamburgry, jedny hranolky a jeden džus vás vyjdou na 450 Korun. Baba má s tím pirátem Dionýsiem asi nějakou smlouvu.
Přidat na linkovací servery
Andulčino Řecko
Andulka na ostrově
Zakynthos
Už několik dní před odletem na ostrov Zakynthos nemohla Andulka dospat. Myšlenka na cestu letadlem pro ni byla abstraktní, nicméně nesmírně lákavá. Dívala se na oblohu, na ty malé stříbrné body, co po nebi malují dlouhé rovné čáry a těšila se. V letadle jsme ji posadili k okénku, ovšem vzhledem k časnému termínu odletu jsme museli vynaložit maximum sil a rodičovských lstí k udržení jí při vědomí alespoň do okamžiku odlepení se od země. A povedlo se. Andulka se se zájmem dívala z okénka a prohlížela si Trojský zámeček a Pražskou zoologickou zahradu. "Vidí nás Moja?" zajímalo jí nejvíc.
V okamžiku, kdy jsme opustili území Albánie a ocitli se nad mořem, musela se Andulka vyrovnat s inverzí reality. Modré tentokrát nebylo nahoře, ale dole, a ty stříbrné tečky, co kreslí dlouhé čáry, nebyla letadla, ale lodě. Zajímalo jí to nesmírně.
Řecko bylo od prvního okamžiku Andulčino. Také tak o něm mluvila: "Moje Řecko". Bylo úžasné sledovat jí, kterak kráčí po ulici, ve slunečních brýlích, šátku, a šatech ke kolenům, trochu jako Sophia Lorenová, a zdraví všechny Řeky a Řekyně: "Kaliméra! Kaliméra!" Na oplátku přijímala úsměvy a dary. Kupříkladu pirát Dionýsios daroval Andulce plnou náruč meruněk, oranžových jako oheň. Tentokrát Andulka překonala respekt, který k tomuto zarostlému a podsaditému, nicméně stále usměvavému Řekovi měla, a meruňky si od něho vzala.
Moře se stalo velkým Andulčiným přítelem. Celé hodiny na pobřeží stavěla hrady, učila se házet žabky, nebo mě po krk ve vodě honila, cupitajíc po špičkách a strašlivě se chechtajíc. Také se snažila tento živel ovládat. Nacházela stále nové a nové klacky, které se v jejích rukou měnily v kouzelné hůlky, a snažila se moři vnutit svou vůli. Nedařilo se. Ale jednou Andulka živly ovládne, tím jsem si jistý, v necelých dvou letech vyzvala na souboj samotný blesk a hrom!
A cestou zpět chtěla denně koupit zmrzlinku, každý den si vybrala jinou. Dokud neochutnala gyros od Řekyně, co se nikdy neusmála. Pak už chtěla jenom gyros.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřel jsem, čekaje pirátovu ženu Mirandu. Ale byla to Majda od vedle: "Dobrý den, mohla by si se mnou jít Andulka hrát ven?" A tak se stalo, že jsme poprvé v životě seděli na kavalci sami, zatímco Andulka si hrála ve svém Řecku venku před domem. První den jsme ji neustále kontrolovali, ke konci pobytu už nebyl důvod. Proces odpoutávání se od rodičů začal. Pomalu, ale jistě. "Mamko, já už znám tolik Majd... Majda Procházková, Majda Benešová, Majda z Kouzelné školky a teď řecká Majda! To je prima!"
"No jasně!" Tuhle odpověď jsme od Andulky v jejím Řecku slyšeli nejčastěji. Nevím, kde to vzala, ale používá slovo jasně s grácií a často.
"Andulko, po jídle si dojdi umýt pusu, ano? Máš ji celou od marmelády."
"No jasně, mamko!"
Zvířat se ve svém Řecku Andulka nemohla nabažit. Letovisko Limni Keri nebo Limni Keriou je spíš vesnice ve fázi přerodu v letovisko. Všechny kozy a všechny ovce mají na krku zvonec. Všechny jím neustále klinkají a žalostně mečí a bečí. Řecké kozy mají obrovské rohy, kozel, to je dozajista čert. Jen na pláži jsem žádné kozy neviděl, místní Řekové jsou na toto prý hákliví.
Vedle mečení a bečení se ozývá nepřetržité hladové mňoukání více či méně zbídačených koček. Jen jedna vypadala dobře, měla na krku dokonce obojek s přívěskem. Patřila Mirandě a byla to dozajista pirátská kočka.
O hmyzu psát nebudu, i když je řecký hmyz velký jak někteří středoevropští malí ptáci. Jen připodotknu, že se Andulka naučila s gustem používat slovo "Hovado!". Limni Keriou totiž v překladu znamená Kerijské jezero. Voda v něm není žádná, jen ohromná plocha rákosí vysokého čtyři nebo pět metrů, cikády a kolem dokola příkop plný smrduté sladko slané vody. Kupodivu jsme v ní zahlédli několik želv Kareta Kareta, které právě na ostrově Zakynthos kladou vejce. A úhoře. Půlmetrového.
Den po příjezdu domů se nás Andulka ptala, jestli tento víkend opět navštívíme její Řecko. Musel jsem jí zklamat. Nenavštívíme. Ale vezmu s sebou Andulku do práce a ona mi zařídí zvýšení platu. A pak se uvidí.
Přidat na linkovací servery
Řecko: jídlo a pití
Záliv Ormos Shiza
Máme Řecko rádi, protože Řekové mají boha Bakcha a Bakchus je jeden z bohů, které můžeme. Řecko oplývá dobrým vínem, dobrou zeleninou a dobrým ovocem a my zase dobrou chutí k jídlu. Večer co večer nám na stole stojí orosená sklenka místního vynikajícího rudého vína, před námi po okraj naplněné misky řeckým salátem, samozřejmě vrchovatě oliv všech možných druhů a chutí. A v rohu se kupí čím dál vyšší pyramida meruňkových pecek.
Zkrátka užíváme si místních darů co to jde. Většinu nakupujeme u Řekyně Joanny, která prodává zájemcům z vlastních zdrojů. Prý proč si neotevře obchod. Je to hloupá otázka, Joanna prodá všechno a na daních nezaplatí ani floka. Navíc není levná. Ale to nám nevadí, protože její olivy jsou nejlepší, jaké Zakynthos zná, stejně jako Joannino červené řecké víno. Mimochodem už nám stojí vedle kufrů čtyři lahve, na které je vydaný zákaz konzumace. Otevřeme je až v nejsychravějším únoru.
Ještě jsem se nezmínil o cukroví. Řecko a Turecko jsou jako dva kohouti na jednom dvorku. Řekové zřejmě Turkům nikdy neodpustí, že z vysokých modrookých blonďáků nadělali po dobu své nadvlády malé snědé poturčence. Nicméně hudba, kterou v Řecku slyšíte, se nápadně podobá turecké, stejně jako cukroví. To cukroví, co z něj kape med, je plné ořechů a pohromadě ho drží listové těsto. To fakt můžu, obzvlášť se silnou hořkou kávou.
A abych nezapomněl: jehněčí a skopové na všechny možné způsoby. Obzvlášť gyros nebo moussaka. Když jsem byl s Gaiou na Peloponézu, dal jsem si závazek, že si dám každý den gyros u jiného stánku nebo v jiné taverně. Vydželo mi to, dokud jsem u jednoho prastarého prodavače v zapadlé uličce plné řeckých mafiánů neukousl s kusem jehněčího i hlavu veliké a důkladně ugrilované mouše. Loskuták v kleci za mnou se výhrůžně zachechtal a já raději muší gyros dojedl. Pak už jsem chodil jen do taverny na gyros plate.
Zakinthos je jiný. Pirátům patří prakticky celý ostrov a nemusejí se tedy družit v nějakém ghettu. Ostatně zítra se jedeme lodí podívat na Navagio, pláž, na které před ne zcela dávnou dobou ztroskotala pirátská loď. Ostrované to samozřejmě zjistili dřív než policie, a tak měl celý Zakynthos dva roky co pít a kouřit. Ale to jsem od gyrosu poněkud odbočil. Gyros tu prodává Řekyně, která se usměje snad jedině tehdy, když chce koutkem úst odehnat otravnou mouchu.
Moussaka, kterou jsme měli v Laganas na včerejším výletě na kolech, byla nejlepší, jakou jsem kdy jedl. Lahůdka všech lahůdek. Nimral jsem se v ní jen aby mi vydržela co nejdéle. Ale nakonec jsem ji stejně snědl a zbyly jen vzpomínky. Až se naučím takovouhle moussaku upéct a nebude to trvat déle než tři hodiny, nazvu se umělcem.
Pomalu mi vytrávily ty zákusky s medem, takže se loučím, nejspíš vyrazíme k moři nebo k majáku v Keri. Další pokračování povídání s klíčovými slovy dovolená, Řecko a Zakynthos někdy příště. Třeba o tom, jak nás popadl amok a půjčili jsme si místo automobilu jízdní kola.
Přidat na linkovací servery
Zakynthos: První dojmy
Pohled na ostrov
Marathonisi
To, čeho jsem se nejvíc obával, dopadlo nad očekávání dobře. Vyzvedli jsme si u stánku letenky a dovolená začala. Odbavení proběhlo na občanku, pasová kontrola v Čechách proběhla na občanku, pasová kontrola v Řecku také. Na letišti v Praze jsem zahlédl malého Peruánce s kytarou na zádech. Trochu ve mně trhlo, že jsem si s sebou nevzal své banjo. Nedovedl jsem si představit, že mi ho nepovolí jako palubní zavazadlo a mrsknou s tím mistrovským nástrojem mezi kufry. Viděl jsem v duchu, jak mi v Řecku vyjede na pás, já otevřu futrál a vyndám zvlášť krk, zvlášť korpus s proraženou blánou... Raději jsem uke-banjo nechal doma. A byla to chyba, protože hudba sbližuje a navíc co se dá v dešti dělat jiného, než hrát swing.
Letiště Zakynthos (Zakinthos) je stejné, jako většina letišť na podobných ostrovech. Ukrutně malé a provinční. Nejvíc se mi líbilo, jak nás před letadlem naložili do autobusu a odvezli dvacet metrů vedle ke vstupu do haly.
Vybrali jsme si letovisko Limni Keri, což je mrňavá vesnička na nejjižnějším cípu ostrova Zakynthos (Zakinthos, Zante). Nevím, jaký název pro ostrov použít, nevědí to ani sami Řekové, a tak používají všechny. Limni Keri nemá žádnou historii. Je to nově vybudované malinké letovisko, kde má promenáda na pobřeží asi sto metrů. Tři taverny a jedna půjčovna aut a motocyklů, asi čtyři supermarkety (menší samoobsluhy) a to je vše. Pro rodinu s dítětem naprosto ideální. Žádné túrování motorek, žádné diskotékové tuc tuc. Pouze cikády a mňoukání vyhladovělých koček.
Na Řecko je Zakynthos celkem dost zelený ostrov. Asi stejně jako Korfu (Kerkyra). Jsou tu kvanta olivovníků, jejichž pokroucené kmeny mě nikdy nepřestanou fascinovat. Olivy tu jsou na každém kroku. V lednici máme jedny domácí, naložené ve vinném octě. Naprosto delikatesní. Naproti přes ulici prodává prastará Řekyně domácí panenský olivový olej. Jeden už máme a vydatně používáme. Chuťově nesrovnatelný s olivovým olejem prodávaným v Čechách. Ta Řekyně v té boudě přes ulici od rána do noci štrykuje nějaké ukrutně barevné dečky, pravděpodobně tuze vyhledávaný suvenýr z Řecka.
U jiné prastaré řecké dámy Joanny jsme si koupili domácí řecké víno. Nevím jaké, lahev je nepopsaná. Ale lidi! To je přesně víno podle mého gusta. Rudé jako Hectorova krev prolitá před branami Troje, husté tak, až máte pocit, že ho můžete kousat a trpké, až se vám svírá patro. Musíme pár lahví dopravit domů a nadepsat velkým písmem: Svátost.
A to by pro dnešek mohlo stačit. Další informace s klíčovými slovy: Řecko, Zakynthos, dovolená a last minute zase příště.
Přidat na linkovací servery
Cyklostezka Praha - Drážďany
Kliknout pro zvětšení
Těšili jsme se na kolo celou zimu, ale pořád to ne a ne vyjít. Jako bychom se podvědomě báli, že nás zase bude bolet zadek. Bolel. Ale to nám nemohlo zkazit radost z jednoho z nejhezčích výletů, na jakém jsme zatím byli.
Okruh: Kralupy nad Vltavou, Veltrusy, Úžice, Odolena Voda, Klíčany, Vodochody, Máslovice, Dol, Dolánky, Kralupy nad Vltavou. Celková délka i s kufrováním 38 km. Převýšení prakticky žádné, pouze z Klíčan do Dolu je to pěknej sešup, návrat na výchozí nadmořskou výšku je velmi pozvolný podél Vltavy, prakticky máte pocit, že jedete po rovině. Sem tam lokální stoupání, ale nic děsivého. Tedy pokud za sebou nevezete 20 kg živé váhy.
Za zmínku stojí zastávka v obci Máslovice, kde, jak překvapivě, mají muzeum másla a kraťoučkou naučnou stezku. Po ní sjedete do Dolu, kde je Výzkumný ústav včelařský. Jejich Dolská medovina je velmi chutná. A pokud nepočítám mandlovou medovinu Botanicus, tak je Dolská hořká medovina nejlepší medovinou, jakou jsem kdy pil. Pouze nechápu, proč ji doporučují pít chlazenou. Medovina probudí i mrtvého, pokud se podává horká, jako za starých časů.
V Dolu jsme najeli na cyklostezku Praha – Drážďany a vydrželi na ní až do Kralup. Už dlouho si plánujeme, že se po ní vydáme navštívit kamarády v Ústí nad Labem, a myslím, že teď už to nebude jen takové to silácké plácání. Cyklostezka je totiž velice příjemná, pohodlná a hezká. V Kralupech ani nepoznáte, kudy vlastně jedete, žádné paneláky ani chemický průmysl, pouze chatová oblast u řeky, kousek dál jsme na druhém břehu Vltavy minuli zámek Nelahozeves a o další kousek dál už nás přivítal rozlehlý zámecký park a zámek Veltrusy.
Andulka mě v zadu na sedačce soustavně mlátila přilbou do zad, což byl jasný důkaz toho, že usnula. Občas se naklonila doleva, občas doprava, pokaždé mi výrazně změnila těžiště a já šněroval po silnici jako opilý. Sesedli jsme v zámeckém parku a chvíli odpočívali ve stínu starých jírovců, Veltrusy svítily novou fasádou a všude vládnul úžasný klid. Andulka se za chvíli probudila a šla zkontrolovat, zdali jsou v zahradě za zámkem stále ještě pávi. Byli.
Když jsme dojeli domů, cítil jsem se značně vyčerpán a utrpěl jsem rozhodnutí, že letos už se Andulka musí naučit na kole jezdit sama. Ostatně napřesrok už stejně ze sedačky vyroste a novou pořizovat nehodlám. Stačí mi moje hmotnost, natož ještě ten dvacetikilový bonus. Tuhle trasu všem doporučuji. Podél řeky se dá příjemně najíst i napít i pokoukat.
Přidat na linkovací servery
Jak jsem vyhrál koprovku
Procházím si tak své oblíbené blogy, až jsem narazil na Krysčinu výbušnou příhodu s koprovou omáčkou Byl to den SuperDen. Ecce, téma! Takže jak jsem vyhrál koprovku.
Nevsázím se rád. Obzvlášť nerad mám sázky, kdy jsem si absolutně jistý svou pravdou. Připadá mi to nečestné a nesportovní, za což může nejspíš Jaroslav Foglar. Jenže jsem také trochu cholerik, a když mi Gaia neustále dokola opakuje, že ona má pravdu, kroutí při tom očima a vybízí mě k sázce, tak tedy dobrá.
"A o co?" ptá se s vypočítavým úsměvem.
"Uvaříš mi koprovku," využívám okamžitě situace, "tu jsem nejedl, co jsme svoji." Gaia na okamžik znejistěla, ale jen na okamžik. Vždyť má přeci pravdu a já se pletu. Potřásli jsme si pravicemi a bylo.
S potutelným úsměvem jsem z gauče doprovázel očima Gaiu na balkon a s neskrývavým smíchem jsem ji doprovázel z balkonu. Ano, oregano skutečně mezi našimi bylinkami je. Přímo jsem se tetelil blahem a když Gaia prohodila: "Ale já koprovku neumím..." kontroval jsem ihned: "Takže v neděli, jo?" Nakonec jsem v sobě našel cosi, co bych mohl nazvat soucitem a pochopením (nevím vůbec, kde se to ve mně vzalo) a dal jsem Gaie čas na nezbytnou přípravu. Už se fakt těším!
Přidat na linkovací servery
Zpátky v rachotě
Kliknout pro zvětšení
Proč jen ten Einstein objevil relativitu? Proč jí zveřejnil? Proč raději neotevřel ten nejspodnější šuplík a nestrčil jí mezi papíry určené k zapomenutí? Alberte, Alberte, pravím, vy jste mi to zavařil. Tak dlouho jsem se na dovolenou těšil a najednou – lup – a je po ní. Jako by ani nikdy nebyla. To vám jen tak nezapomenu.
Z vyhřáté a prosluněné Středočeské kotliny jsme utíkali na sever, do hor, do Krkonoš. A když jsme doběhli, začalo pršet. A kdybych byl dramatik, tak bych napsal, že nepřestalo celý týden. Ale že dramatik nejsem, tak to nenapíšu. Pršet přestalo, i když slunko se ukazovalo jen sporadicky. Ovšem střídalo se s kroupami, větrnem, deštivem, lijavcem. Tak nějak bylo v květnu jako jindy v dubnu. Ale to horám svědčí.
Všude pampelišky a prvosenky a i různé jiné plevele, šťavnato a čerstvo. Bylo jediné místo, kde jsme si přáli mlhu a lezavo – Rýchory – kvůlivá focení. A bylo to jediné místo, kde svítilo slunce a také pálilo. Krásná procházka, zvící 12 kilometrů, které ušla Andulka sama a bez reptání. Dokonce slyšela, jak Krakonošovi o údolí vedle vrzaly boty. Ale neukázal se, potvora jeden. Asi jsme moc hlučeli, i když jsme byli neustále napomínáni.
Ráno, v poledne, večer i v noci, hráli jsme na kytaru a moje malinkaté uke-banjo, pěli roztodivné písně, například dvě hodiny v kuse "Pes jitrničku sežral". Nevím ani, proč ostatní postupně mizeli ze společné místnosti.
Piva bylo také hodně, lahve mi cinkají v kufru ještě dnes. Je to takový nostalgický cinkot, připomínající dávno minulé děje. Na Černé hoře si Andulka odřela prst. Asi tři čtvereční milimetry. Dodnes ho všem ukazuje a dožaduje se lékařské péče. Také opět vyrostla, neb jak známo, nedostatek dozoru dětem svědčí.
Musím vám také povědět, jak jsem byl za úchyla. Stavěli jsme v lese s dětmi domečky. Pamatujete si, když jste byli malí, jak jste vydrželi hodiny u kořene stromů ze šišek a klacíků a kamenů stavět domečky pro lesní skřítky? Bože, jak já si to rád zopakoval. No a jak jsme my dospělí byli v euforii, vyslali jsme naše holčičky (3 a 5 let) na expedici. Musí se vrátit do chaty, my velcí že půjdeme jinudy. Šly. Smály se a nevěřily, že nepůjdeme za nimi. Maminky nešly. Pověřily mě, abych na holky dohlédl, neb jsem měl maskovanou bundu a špinavej obličej.
Holčičky si vyklačovaly ruku v ruce a já je zpoza buku pozoroval. I slzu jsem uronil, jak si pomáhaly sejít po sjezdovce, jak jedna na druhou čekala, když ta první čůrala... Až mi zmizely v zástavbě. Přískoky jsem překonal čtvrtkilometrovou vzdálenost a sledoval je občasným vyjuknutím zpoza keře nebo rohu. Nahrben, špinav a s podivným úsměvem na rtech. S čepicí staženou hluboko do čela, aby mě snad neprozradil odlesk očí nebo pleši. A tak mě potkaly dvě důchodové Němky. Když mě s podezřívavým pohledem míjely, chytily se pevně za ruce a zamířily k druhé straně silnice. Němčině jsem nerozumněl, ale ten pohled byl výmluvný: Úchylák. Úchylák, který pozoruje dvě malé holčičky, nebožátka bezbranná.
Holčičky došly v pořádku domů a policejní hlídka nepřijela. Buď ty Němky sešly po cestě věkem, nebo je k smrti vyděsil můj krhavý pohled a chroptivé uchechtnutí. Přískoky jsem sledoval dál svou dceru a její kamarádku, zatímco ustrašené babky prchaly kamsi do Německa.
Také jsme se kulturně vyžívali, manuálně tvořili. Trička barvili, maňásky slepovali, speciality vařili, hry podivných názvů hráli, kulantně hovořili o různých hlubokomyslných věcech, namátkou mě napadá téma chlupy v nose i jinde, holit si hlavu žiletkou či strojkem, křečové žíly, partnerské soužití, hormonální poruchy a pivo a jiné. Jenom ty kuličky jsme nestihli a tak na putovním poháru prozatím chybí šestý letopočet. Ale to se dožene.
A je to pryč. Relativita jedna proklatá. Do další expedice rok. Bude dlouhý jako deset jiných. A v kufru jen prázný flašky...
Přidat na linkovací servery
Počasí na dovolené
Máme už čtrnáct dní léto. Chodím v kraťasech a tričku, je mi z toho blaze. Od soboty do soboty mě čeký týden v Krkonoších, focení, hraní na uke banjo, vaření samých specialit a tak. A nevím, co mě to napadlo, podíval jsem se na týdenní předpověď. Což byla chyba.
Dnes je ještě hezky.
Sobota, den příjezdu: oblačno.
Neděle: déšť
Pondělí: déšť.
Úterý: průtrž mračen.
Středa: oblačno.
Čtvrtek: průtrž mračen.
Pátek: déšť.
Sobota, den odjezdu: oblačno.
Předpokládám od neděle opět stabilně hezké počasí, aby se mi v práci líbilo. Alespoň díky za středu, dojdeme pro zásoby jídla a pití.
Přidat na linkovací servery
Vratné lahve
Vratné lahve
Vím, že psát o filmu měsíc a půl po premiéře, je blbost, ale já si nějak nemohu pomoci. Na Vratné lahve jsem se těšil, Zdeněk Svěrák je mým oblíbencem odjakživa, Jan Svěrák od filmu Ropáci. Všechna jejich společná díla se mi líbí a včera, když jsem usínal a myslel na Vratné lahve (což dělám jen tehdy, když mě film opravdu zaujme), jsem na to kápnul. Ti dva totiž dokáží dokonale vystihnout obyčejný život obyčejného člověka tak, že vám přijde půvabný a zajímavý, plný radosti a chuti žít. Přesvědčí vás jemně o tom, že obyčejnost neexistuje. Že každý okamžik v životě je neobyčejný. Že člověk je ve své podstatě dobrý a že stojí za to žít i ten váš mizerný život. Ukáží vám ho z jiného úhlu pohledu. A to dneska všichni zatraceně potřebujeme.
Přidat na linkovací servery
Úloha Jidáše při formování křesťanství
Našel jsem doma ilustrovanou Bibli pro mládež, a tak se všeobecně vzdělávám, respektive oživuji zapomenuté. Obrázky a poněkud lidštější jazyk této Bible mi pomáhá vstřebat Starý zákon i Nový zákon o poznání rychleji a uceleněji. A začínají se objevovat otázky, na které nenalézám odpovědi. Snad proto, že nemám svého vykladače, že si utvářím obrázek víry sám, bez usměrňování tou či onou církví. Poslední kapkou byl článek Pašijové zamyšlení o úloze Jidáše Iškariotského od Tomáše Šepka. A tak si také smočím brk a otázky sem nakladu. Vlastně jen jednu otázku. Otázku týkající se samotného Boha Otce.
Popořádku tedy. Hospodin rozplemení lidstvo po zemi. Po čase se mu ale chování lidí znelíbí, i vyzve Noa, aby na kopci postavil loď a uvedl do ní své syny s rodinami a od každého hovada, zvěře, zeměplazu a ptactva po páru. Následně zkropí zemi čtyřicetidenním lijavcem a lidské pokolení bez slitování vyhladí. Tedy až na rodinu Noemovu. Potopa světa trvá celé měsíce. Následně si Hospodin nejspíš svou krutost uvědomí a uzavře s Noemem smlouvu, že už nikdy nic podobného neučiní.
Dokud ovšem nenadejde čas a na řadu nepřijde Sodoma a Gomora. Oproti potopě světa jde jen o lokální záležitost, o pouhou drobnost, kterou bych mohl přirovnat kupříkladu k Hirošimě a Nagasaki. Pouhá dvě města.
Ponechme Boží zbraně hromadného ničení spát a postupme dál, až k nebohým jedincům. Například farao. Bůh si vybral vůdce egyptských Židů a tím vůdcem byl Mojžíš. Hospodin s Mojžíšem rozmlouvá, přikazuje mu, aby vyvedl židy z Egypta. A říká: "Já zatvrdím srdce faraonovo a on vás nepropustí. Následně pošlu na Egypt deset morových ran." Což také učiní. Díky boží vůli tedy farao nepropustí Židy a je za to pak s celým svým lidem desetkrát krutě potrestán.
Pak tu máme strádající Izraelce, kteří putují z Egypta do Kanaanské země a krutě hladoví. Bůh jejich volání vyslyší, nakrmí je křepelkami a druhý den potře krutou ranou za nedostatek víry. Nemálo zůstalo hrobů v brázdě pochodu.
Dál jsem se zatím nedostal, ale mohu pod vlivem předchozího čtení Nového zákona a pod vlivem článku Pašijové zamyšlení o úloze Jidáše Iškariotského postoupit až téměř k vyvrcholení příběhu, kdy na sebe vezme Ježíš Kristus hříchy světa. Hlavní linka je notoricky známá. Ježíš chodí a káže následován třinácti učedníky, apoštoly. Jedním z nich je zrazen, vydán židovskému a římskému právu, je mučen aby v závěru zemřel na kříži. Tímto činem sebeobětování jsme očištěni a brána nebeská je nám všem otevřena.
Nedá mi ale spát Jidášova úloha. Jidáš Ježíše zradil a Ježíš toto věděl už před činem. Otázka první: Byla Jidášova úloha skutečně důležitá? Nebo naopak Ježíšova? Byl Ježíš skutečně tak důležitá osoba, že ho komando bez Jidáše nepoznalo? Nekázal snad veřejně? Neléčil veřejně? Neboural stánky v chrámu veřejně? Proč Ježíše nepoznali, ale Petra, jeho učedníka, během bičování Kristova poznali hned třikrát?
Otázka druhá: Pokud se Ježíš Nazaretský obětoval, aby sejmul hříchy světa, proč k tomu potřeboval zrádce? Proč prostě nepředstoupil před tehdejší soudní a výkonnou moc a neprohlásil se?
Otázka třetí: Jak k tomu Jidáš Iškariotský přijde? Nečinil snad vůli Boží? Neudělal to, co udělat musel? A pokud ano, proč za to pykal a proč je dodnes v opovržení? Vždyť bez jeho činu by dnes křesťanství nejspíš vůbec neexistovalo.
A konečně: Jakou cenu má naše vykoupení, za které zaplatil vykonavač Boží moci takovou cenu? A teď nemyslím Ježíše, ale Jidáše. Kdo z těch dvou nás vlastně vykoupil? Ten, který věděl, co činí, a nebo ten, který to nevěděl?
Bůh Otec o sobě s oblibou říká, že je žárlivě milující. Děkuji pěkně. Neměl bych se zamýšlet a měl bych dogmata přijímat taková, jaká tisíce let jsou. Jinak bych mohl dojít k závěru, že o takového otce vlastně ani tak moc nestojím.
Přidat na linkovací servery
Sousedi nás musí nenávidět
V neděli se mi podařilo poslat ženskou dvoutřetinu rodiny pryč z bytu a nalákat Kukri J. Mrkvičku na společné hraní. Jo vy nevíte jaké hraní? Ále takové hraní, ke kterému nepotřebujete ani monitor, ani klávesnici, nýbrž kytaru, uke-banjo a foukací harmoniku. Mrkvička dorazil v neděli v 15:00 a do 18:00 jsme snímali všeliké country písničky, co známe. Ani jsme tak moc nehráli k poslechu, jako jsme se spíš sehrávali, protože uke-banjo mám teprve měsíc. A tak hledáme společný rytmus, dohadujeme se nad sóly a mezihrami, vymýšlíme druhé hlasy a tak podobně.
Naši sousedé mají nejspíš rádi klid. Smůlu mají v několika věcech. Ta první a nejzásadnější se týká faktu, že se nastěhovali do domu, který nerespektuje normy pro úroveň kročejového hluku, a proto je v něm všechno nebývale slyšet.
Další smůla je, že máme psa, který je nerad doma sám a který se nás v naší nepřítomnosti dovolává. Hlasitě. Toto se nám podařilo do jisté míry eliminovat tím, že když odcházíme ráno do práce, pouštíme Hugovi rádio. Takže sice nevyje pes, zato v dvacetiminutových intervalech zapíná a vypíná Radio Sever.
No a do třetice to moje nové uke-banjo. Je to něco, po čem jsem celý život toužil a teď konečně, když jsem začal toho života žít druhou půli, teď konečně ho mám. A tak trénuju. Půl až hodinu denně (a to ještě jen ze soucitu). Po včerejší sehrávce jsem nám nejspíš zadělal na opravdové nepřátele...
Přidat na linkovací servery
Stát mě donutil ukončit živnost
Včera jsem dokončil daňové přiznání za rok 2006. Protože mě živnost neživí, pouze přiživuje, všechny předchozí roky toto stačilo, dál jsem se o věc nezajímal. Letos tomu bylo trochu jinak. Zahloubal jsem se, napsal si pár čísel a výsledek? Naprosto se mi nevyplatí podnikat, do konce prvního pololetí 2007 živnost zruším.
Výdělek: 65.000,-
DPH odvedené státu: 16.000,-
Daň z příjmů: 9.000,-
Zdravotní pojištění: 4.500,-
Po ročním podnikání zbyde: 35.500,-
všechny odvody státu: 45%
Čísla jsou přibližná a zaokrouhlená a rozhodně mě naprosto definitivně odradila od dalšího vytěžování mého volného času.
Přidat na linkovací servery
Zloději u sousedů - epilog
Vylezl jsem ospale do únorového rána. Hugo ňufal vůkol, kde by co pochcal a moje uši, náhrada za spánkem zalepené oči, byly drásány nepříjemným zvukem. Námraza na autech. Proloupnu oko a vidím souseda, kterak škrabkou čistí skla své škodovky.
"Dobré ráno, sousede. Tak jsem se doslechl, jaké vám žena připravila překvapení," snažím se o bodrost.
"To tedy ano," odpovídá soused a ustává ve škrábání, "bylo to dost děsivé."
"To si dovedu představit," na to já, "jak bych byl vykulenej, kdyby mě v půl páté ráno vytáhli z postele dva ozbrojení policajti."
"No mě vytáhli jenom z vany," na to soused. "Nejdřív jsem si myslel, že je to jenom něčí blbej vtip, ale když jsem pak viděl ty jejich namířený pistole..."
"No, to muselo bejt vostrý..." Následně jsem sousedovi objasnil celou situaci, která Gaiu vedla k akci Zloděj v bytě. Tvářil se, že to chápe a že je rád. No a představte si, co následovalo. Jak se tak snažím o tu bodrost, povídám mu: "A ať se to víckrát neopakuje!" Soused jenom vyvalil oči a já zbaběle utekl s Hugem na ranní procházku.
Přidat na linkovací servery
Zloději u sousedů
Tokugawa odjel užívat klidu lesa. Jeho ženy se rozhodly užít si víkendu po svém. I naplánovaly si setkání s dalšími opuštěnými ženami, navštívily společně divadlo a báječně se bavily. Po divadle uskutečnily procházku podvečerní Prahou a v příjemné náladě dojely domů.
Večer příjemně pokračoval. Všude ticho a klid, sousedé jsou již týden na horách, nikdo a nic nerušilo příjemný sobotní noc. Okolo čtvrté se Andulka Bambulka vzbudila nepříjemným snem, prý o velkém barevném psovi a po malém pohlazení vesele pokračovala v chrupkání. Mě to však vytrhlo ze spaní, vstala jsem a šla se napít. Náhle slyším tiché kroky od sousedů. Že by se vrátili z dovolené? Po čtvrté hodině ranní? S půlročním miminkem? Spánek je pryč, probouzí se ve mně akčí žena. Hlavou běží dalších tisíc otázek, na které si rychle odpovídám. Ne, to je nesmysl, proč by přijeli v tento čas. Budu odvážná a půjdu se podívat. Vyšla jsem z bytu. Dveře u sousedů jsou pootevřené, kočárek, který obvykle stojí na chodbě, tu není. Žádné hlasy, žádné dětské žvatlání ani pláč, jen kroky. Odvahu na to, abych šla a dveře u sousedů otevřela, jsem nenašla. Potichu jsem zalezla zpět do bytu a zavřela naše dveře. Co teď? Je to jasné, je tam nečekaná návštěva. Slyším spláchnutí WC. To mě zviklalo, na druhou stranu i zloděj má své potřeby. Spláchnul třeba ze zvyku, třeba neví, že izolace proti kročejovému hluku tu není nejlepší. Netuší, že vedle v bytě jsou... nezamčené, samotné ženy...
Rozhodnutí je jasné. Už na nic nečekám a vytáčím 158. Poněkud zdlouhavě se pokouším vysvětlit, že opravdu netuším, kdo že to vedle chodí. Sděluji, že jsem si jistá pouze tím, že sousedé nebyli celý týden doma, že mi je divné, že by se vraceli okolo čtvrté ranní s malým dítětem, že naslyším žádná slova, jen kroky... Za pět minut dorazili policisté. Dům byl zamčený. Přece jim nepůjdu odemknout dům, odepínám klíč a házím ho z balkońu. Dorazili dva, celkem sympaťáci. Rychle jim vše převyprávím, dveře u sousedů jsou již zavřené. Tasí pistole, mně zahánějí do bytu. Polilo mě horko. Sakra, takový mladý kluci. Vždyť tam fakt může být někdo se zbraní v ruce. Vždyť tady může jít o život!!! Zazvonili. Teď nastane ta chvíle pravdy. "Kdo je?", ozvalo se tichým mužským hláskem od sousedů. "Policie České republiky, ihned otevřete!" na to nedrsně vypadající, avšak drsně hovořící policista. Přestávám se bát. Tuším velký trapas. Vedle se otevírají dveře. Světlo baterek policistů a jejich pistole míří na... našeho právě vykoupaného a v červené noční košilce oblečeného souseda. Zvedá ruce nad hlavu. "Já jsem..." "To je náš soused, dobrý večer", snažím se zachránit situaci a souseda bych nejraději objala. "Nezlobte se, já myslela..., já něvěděla..., já....", zmateně objasňuji situaci. "Soused je zmatenější víc: ...Jó, díky..., nashle." Napětí je fuč. Jdu odemknout policistům vchod do domu. Cestou se ještě omlouvám jim. "Neomlouvejte se, to je v pořádku. Tak trochu jsme čekali planý poplach, ale je vždycky lepší raději zavolat než dělat, že nic neslyšíte." Zamkla jsem dveře a vrátila se domů. Vlezla jsem do postela a dlouho nemohla usnout. Tak tomu říkám trapas... Gaia.
Přidat na linkovací servery
50 km v nových botách
Kliknout pro zvětšení
Nemohu myslet na nic jiného, než na své nohy. Jsou to nebohé chudinky a já jsem pablb. Nové boty jsou sice krásné na pohled a pohodlné na takové to běžné městské nošení, nicméně na akci, kde se polykají kilometry opravdu nejsou vhodné. Prvních osm kilometrů bylo naprosto bez problémů, avšak kilometr devátý byl zlomový. Na patnáctém už jsem se v duchu modlil a když jsme konečně našli po dvaceti kilometrech nocleh, obával jsem se, že současně s botami sundám s chodidel i kůži. Bohužel se tak nestalo a přede mnou tedy byly další dva dny ostré chůze.
Kliknout pro zvětšení
Druhý den byl podobný tomu prvnímu, pouze se zkracovaly hranice bolesti. První přišla po pěti kilometrech, kdy jsem měl pocit, že mám kůži vespod na patě přeloženou přes sebe. Kontrola odhalila, že nemám, tudíž že jsem simulant. Na desátém kilometru už jsem nebyl schopen myslet ani mluvit o ničem jiném, než o bolesti v nohách. Začal jsem patám ulevovat tak, že jsem šel po špičkách. Na to zareagovala chodidla sabotáží a bolestivými otlaky pod všemi prsty. Levé koleno si přisadilo, nevydrželo tu námahu a odmítlo vykonávat svou práci na cestách z kopce. Na patnáctém kilometru jsem v duchu zvažoval, zda mě Kukri J. Mrkvička Etalon Sepšták Lapač dětí nezabije, když navrhnu, jestli by nevadilo, že ukončíme akci o den dřív. Na kilometru dvacátém (a zaplať pámbu posledním) jsem měl pocit, že cedím krev.
Kliknout pro zvětšení
Den třetí začal komicky. Ráno jsem vylezl ze spacáku, postavil se na nohy, které mě ovšem ihned zradily, a zřítil se zpět na zem. Od soustavného ulevování chodidlům jsem si namohl lýtka, holeně, přední stranu stehen a podkolení vazy. Myslel jsem, že mě bude muset Mrkvička odnést i vyčůrat. Nakonec jsem nohy přecijen přiměl k pohybu a musím je pochválit, vydržely celých deset kilometrů až do zdárného konce. Sice bylo levé chodidlo sbalené v pěst a pravým jsem našlapoval pouze na špičky prstů, ale chůze to byla. Ne právě estetická a elegantní, nicméně kupředu jsem se sunul. Takže poučení: Nikdy nejezděte v nových botách na dlouhou chodící akci, nebo si z ní nepřinesete nic jiného, než soucit s tančící malou mořskou vílou.
Počasí bylo na únor nezvykle teplé, ovšem pošmourné, takže na focení nic moc. Povedly se mi (po autocenzuře) pouze tři snímky, které vám předkládám k nahlédnutí. Asi se vám bude zdát, že nevypadají jako z Českého ráje. Ano, nevypadají. Mám raději detaily a atmosféru, než monumentální a nefotogenické skalní masivy, které na všech fotografiích vypadají ploše a nezajímavě.
Přidat na linkovací servery
Český ráj
Je málo míst na světě, kam se tak rád stále znovu a znovu vracím. Jedním z nich je Český ráj. Nikdy jsem tam nežil a přesto je to můj domov. Kdyby mě spletité cesty Boží zavedly až na samý okraj světa, vždycky si pod pojmem domov představím pískovcové skály, borovice, studánky a potoky, kolem kterých jsem tolikrát šel, pod kterými jsem tolikrát spal, ze kterých jsem tolikrát pil a které jsem tolikrát fotografoval. Český ráj.
V pondělí mám dovolenou. Dnes odjíždím s Kukri. J. Mrkvičkou Etalonem Sepštákem Lapačem dětí do Mnichova Hradiště. Cesta se bude vinout přes všeliké krásy Českého ráje. Skalní hrad Valečov, gotickou pevnost Kost, zámky Valdštejn a Hrubá skála, zřícenina Trosky, kopce Mužský a Kozákov, Klokočské skály, Drábské světničky a Suché skály... Bude toho až dost a bude to nádhera. Těšte se. Bude tisíc fotek, bude video a hlavně – bude vyprávění. Snad mé nohy zvládnou ujít 50 až 60 kilomentů a vysněné nové boty se šněrováním až nahoru se nezmění v mučící nástroj pomsty.
Přidat na linkovací servery
Jaký je ve své podstatě člověk
Na toto kratinké zamyšlení mě přivedla Andulka. Tříletý capart. Včera byla poněkud déle vzhůru, a tak se stalo, že se se mnou dívala na druhý díl filmu Spartakus. Pro mrňouse film poněkud nevhodný. Andulka fascinovaně koukala na bitvy, kde otrok zabíjel Římana a Říman zase otroka. Nedbala mých rad, ať se raději dívá na mne, že jsem rozhodně hezčí. Pomiňte teď, prosím, že jsem měl prostě Andulku vzít za ruku a jít jí číst pohádky. Třeba jak Otesánek snědl mámu, tátu, pasáčka, sedláka. Nebo jak vlk sežral Karkulku. Nebo jak Baba Jaga chtěla upéct a sníst Jeníčka a Mařenku. Nebo jak Bajaja usekl drakovi všech sedm hlav... Kdepak. To máte jedno, jestli sleduje povstání otroků nebo poslouchá pohádky bratří Grimmů. Ale zpět k tématu.
Film pomalu končí, Andulka stále ne a ne spát (usnula nám totiž v sedm hodin večer v autě). Na obrazovce je Via Apia lemována šesti tisíci křížů, na nichž je přibito šest tisíc vzbouřených otroků.
"Tatínku, proč je tam dali?"
"Protože lidi jsou na sebe zlí, Andulko."
Andulka odešla do svého pokojíčku a přinesla si kouzelnou hůlku, kterou dostala od Ježíška: "Čmáry podkočmáry, ať jsou na sebe hodní!" Pak se na mne usmála a řekla: "A je to!" Měl jsem slzy na krajíčku.
Vždycky jsem si myslel, že je člověk ve své podstatě zlý. Sobecký, zákeřný, hamižný. Není to pravda. Pozvedněte mysl od neosobních slov člověk a lidstvo a pohleďte k dětem. Spatříte pravdu tak jasně, až vás to oslní. Děti mají čistou duši, nezkaženou výchovou, pokrokem, technikou, zkušeností. Děti (i když se dovedou pěkně porvat) jsou dobré. Proto je dobrý i člověk a proto má lidstvo šanci.
Přidat na linkovací servery
Koupím pozemek na Měsíci
moon.google.com
Měsíc mě odjakživa fascinoval. Nevím proč, snad je ve mně kus vlka... Ne, to je blbost. Možná za to může