Tokugawa

Jak jsem propadl geocachingu

Tokugawa | 17. července 2009, 13:08 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Profile for Stachovi
Přátelé, kamarádi! Jsem závislý. Ano, přiznávám bez obalu. Objevil jsem totiž geocaching. Jsa vybaven přístrojem HTC Touch Diamond2 Topaz, jal jsem se procházet sítí, která již mnohého polapila, a nechal se též polapit. A rád.

Nejspíš většina z vás ví, co to geocaching je. A kdo to neví, nebo chce vědět víc, může se k bližším informacím nechat Navigovat.cz. Během chvilky jsem se registroval na serveru Geocaching.com, do svého strojku postahoval nejbližší cache v okolí, naučil se s GPS, nakrmil rybičky (pro všechny případy) a vyrazil do divočiny.

Moje první nalezená cache byla ukryta na starém opuštěném židovském hřbitově uprostřed hustého lesa. Pominu-li, že jsem se ji vydal lovit kolem půl deváté večer a že hřbitov byl po cestě tak čtyři kilonetry, nechybělo mi ke štěstí nic. Jen trochu světla.

Když jsem přišel ke hřbitovu, pomalu se smrákalo. Ve zdi byla zamčená rezavá vrata. Nedalo se nic dělat, přehoupl jsem se přes zeď, na což moje tělo od dětských let už pozapomnělo. Hroby mě přivítaly otevřenou náručí. Doslova. Vyvrácené hebrejské náhrobky, rozvalené hrobky, dva metry hluboké díry mezi mramorovým obrubníkem, páchnoucí vlhkou hlínou. Tma čím dál větší. Komárů jak nasráno, stejně tak ostružiní. Procházel jsem v tom podvečeru mezi otevřenými hroby jako nějaký démon, zespoda ozářený namodralým světlem dží-pí-esky. Ohmatával jsem puklé náhrobní kameny, jakobych hledal hrob, ze kterého jsem se minulý úplněk vyplazil. Vlhká hlína smísená s potem a krví mi pokryla údy a lákala veškeré komárstvo. Propadal jsem s narůstajícím soumrakem zoufalství. Jít okolo stará babka s šátkem, klepla jí ze mě nejspíš pepka.

Nicméně cache jsem našel, i když, abych tak řekl tajemně, na odvrácené straně mince. Svou první kešku! Domů jsem se rozeběhl nejkratší cestou – přes žitné pole, kde šlahouny ostružin skrytě prolézaly mezi klasy. Na silnici jsem se dostal bez boty, pro kterou jsem se musel vrátit, a s krvavými šrámy. Klíšťata nepočítám.

Zítra jdu zase. Mám lepší mapy, lepší aplikace a lepší boty. Ať žije geocaching!
Přidat na linkovací servery

Výzva australským muslimům

Tokugawa | 16. dubna 2009, 10:58 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Předseda vlády Kevin Rudd – Austrálie:

Muslimové, kteří chtějí žít podle islámského práva Sharia, byli ve středu vyzváni, aby opustili Austrálii, čímž se vláda zaměřila na radikály ve snaze odvrátit možné teroristické útoky. Rudd sám pak rozhněval některé australské muslimy prohlášením, že podporoval špionážní agentury ve sledování národních mešit.

"Přistěhovalci, ne Australané, se musí přizpůsobit! Přijměte to, nebo odejděte! Jsem unavený obavami tohoto národa z toho, zda nejsme ohroženi nějakými jedinci či jejich kulturou. Od teroristického útoku na Bali jsme u většiny Australanů zaznamenali nárůst vlastenectví. Naše kultura se vyvíjela během více než dvou století bojů, pokoušení a vítězství milionů mužů a žen, jež usilovali o svobodu. Mluvíme převážně anglicky, a ne španělsky, libanonsky, arabsky, čínsky, japonsky, rusky nebo jakkoli jinak. Tudíž, pokud se chcete stát součástí naší společnosti, naučte se jazyk!

Většina Australanů věří v Boha. Není to žádný politický pravicový nátlak, ale prostý fakt, neboť právě křesťanští muži a ženy založili tento stát na křesťanských principech, což je jasně zdokumentováno. A je jistě vhodné, aby to bylo vyobrazeno na stěnách našich škol. Pokud vás bůh obtěžuje, navrhuji vám, abyste uvažovali o jiné části světa jako svém domově, neboť Bůh je součástí naší kultury. Vaši víru můžeme akceptovat a nebudeme se ptát proč. Vše, co žádáme, je abyste vy akceptovali tu naši a žili s námi v souladu a pokojném soužití.

Tohle je naše země, naše půda a náš způsob života; dáme vám veškerou příležitost k tomu, abyste toho všechno mohli užívat. Ale jakmile jste si začali stěžovat, naříkat a remcat o naší vlajce, našich závazcích, naší křesťanské víře nebo našem způsobu života, velmi vám doporučuji využít další přednosti naší skvělé australské svobody – právo odejít. Pokud jste zde tak nešťastní, odejděte! Nenutili jsme vás sem přijít. Požádali jste, aby jste tu mohli být. Tak přijměte zemi, která přijala vás."

*** Nevím, nakolik je toto prohlášení pravdivé, nicméně podepisuji všechno do posledního puntíku, co je v něm řečeno. ***
Přidat na linkovací servery

Jak jsme zapíjeli a co z toho bylo

Tokugawa | 5. března 2009, 8:52 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Jsme tři spřátelené rodiny, většinu času trávíme spolu a radujeme se, když se ostatní radují. Onehdá se Kukri J. Mrkvičkovi narodil kluk. Představte si. Po pěti dcerách kluk! Tedy těch pět dcer máme všichni dohromady, ale kluk je Mrkvička.

Mohl bych vám třeba vyprávět, jak se tenhle jediný chlapeček jmenuje. "No," povídá Kukri J. Mrkvička, "to by bylo snadný, říct vám jen tak jeho jméno. Ale dám vám návod. Malej se bude jmenovat jako jeden z popravených sedmadvaceti českých pánů. Byl to ten, co byl jako první popravený druhým mečem!"

Nebo bych mohl vyprávět o tom, že svému prvnímu dítku říkají u Mrkvičků Tygr a Prvnímu popravenému druhým mečem říkají Drak. Tygr a Drak. Takže už Mrkvičkům neříkáme Mrkvičkovi, nýbrž Klan létajících dýk. Ale o tom všem mluvit nechci.

Když se mě lidi ptají, jak jsme zapíjeli Prvního popraveného druhým mečem, odpovídám, že jsme se pohádali o Palestinu a Izrael! Byla to debata lehce podpořená alkoholem, kdy argument stíhal argument, emoce emoci a do toho všeho Honza neustále pozvedal sklénku a zvolával: "Tak na Prvního popraveného druhým mečem!"

A tak mi to nedalo a jal jsem se druhý den střízliv vyhledat argumenty a sepsat je do jakéhosi stručného morálního ospravedlnění nároku izraelců na Izrael. Podotýkám, že zde končí vtipný úvod a začíná suchá historie. A nebo víte co? Ať je vtipný úvod samostatným článkem a zbytek sem pověsím třeba zítra!
Přidat na linkovací servery

Čistý oheň

Tokugawa | 9. září 2008, 7:58 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Minule jsem v článku Podzim ve mně zmínil křesadlo. Obyčejný kus hrubě opracovaného kovu. Železo, kámen, oheň... Trvalo mi necelé dvě minuty rozdělat svůj první čistý oheň.

Prsty jsem měl černé od práchna a otlučené od kamene, voněly po hořící trávě. První jiskra se usadila na zuhelnatělém kusu látky, ve kterém se otevřelo rudé žhnoucí oko. Ukryl jsem je do snopku suché trávy a zlehka rozfoukal, vyvalil se štiplavý bílý dým a hned po něm zapraskaly plameny. Držel jsem hořící trávu v dlaních a po dlouhé době zase cítil opravdovou radost...
Přidat na linkovací servery

Podzim ve mně

Tokugawa | 3. září 2008, 7:30 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Už to zase cítím všude okolo sebe. Podzim přichází. Bobule se červenají, listí pomalu nabírá ten uvadající odstín zelené, rostou houby a hlavně... všude voní hlína. Zemina. Prsť. Cítím, jak mi váže prsty u nohou, jak jí prorůstám, kořením. Znovu jsem přečetl Les mytág a jak se mi při prvním čtení kniha nelíbila, tentokrát jsem ji zhltnul na pár nádechů. Ta vlhká podzimní zem z ní voní na dálku. Nadšeně jsem otevřel i Lavondyss a nedokážu se od ní odtrhnout. Co se za ten rok stalo, že jsem až tak změnil na knihy názor?

S hlinitostí ve mně souvisí i staré křesadlo a tři pazourky, kteréžto věci mám doma a těším se, až s pomocí troudu, který musím ještě vyrobit, prvně rozdělám oheň. Jiskry odletují jasné a silné, kameny voní ohněm a prsty mě brní.

Nebo jasanový luk. Tmavý, potažený kůží. První šíp přelétl celé pole, bratru sto dvacet metrů. Nemířený. Druhý, mířený, minul cíl o dobré dva metry. Lhal bych, kdybych nenapsal, že jsem byl zklamaný. Další den už jsem na dvacet metrů trefil kukuřičný klas. První šíp prošel skrz šustí, druhý také. Třetí přišpendlil klas k zemi. Měl jsem skvělý pocit. Takový... divoký a zemitý. Podzimní.

Za třemi šípy se člověk naběhá víc než je milo. Nemá někdo z vás náhodou možnost sehnat mi husí a krocaní brky z křídel? Velmi byste mě potěšili v mé podzimní náladě. Děkuji.
Přidat na linkovací servery

Jak zburcovat vesnici

Tokugawa | 4. srpna 2008, 12:32 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Kdysi jsem tu psal, jak hasiči vyprošťovali tchána z půdy. Uběhlo pár okamžiků věčnosti a tchánovo prvenství získal synovec Vojta. A trumfnul tchána hned několikanásobně.

Jak už to bývá, a o prázdninách zvlášť, malí kluci lezou po stromech. Lezou nahoru, lezou dolů, někdy lezou nahoru a padají dolů. Vojtovi se povedlo něco mezi tím. Lezl nahoru a sklouzl po kmeni dolů. Jenže kmen se půl metru nad zemí pěkně větvil a kousek nad rozsochou se ještě boulil, pravděpodobně následkem odňatých větví v stromovém mládí. Zvláštní, že Vojtova noha prošla přes vybouleninu do rozsochy bez nejmenších problémů, ale ven už nešla.

"Tati, tati!" vytrhlo mě ze sna, neboť jsem zrovna zažíval siestu, "Potřebujeme pilku! A hasiče. Pojď s námi, honem!"

Co ty děti zase blbnou, říkal jsem si v polospánku a vstal. V polospánku totiž nejsem tak odolný jako v bdělém stavu, a udělám leckdy leccos. Pomalým rozvážným krokem jsem došel k jírovci, kde mi došlo, že tohle není žádná hra. Vojta stál na jedné noze, druhou měl vklíněnou mezi kmeny a brečel.

Pokusil jsem se kmeny rozepřít silou svých paží, ale kaštan se mi vysmál. V okamžení v prachu šotoliny zabrzdilo auto dobrovolných obecních hasičů. Zopakovali můj marný pokus, posléze se vrátili s motorovou pilou. Vojta se usedavě rozplakal. Dobrovolní akčně sebrali poleno ze sousedova dřeva, uřízli klín a druhým polenem ho začali zarážet mezi kmeny. Jírovec na to nic. Snažil jsem se s každým úderem Vojtovo stehno vyprostit, ale marně.

"Ukaž," povídá jeden dobrovolný, vrazil mezi kmeny metr kulatiny a opřel se do ní. Podařilo se mi o pár centimetrů stehno vysunout. Další zapáčení, další centimetry. A ještě jednou... a noha byla venku.

Skóre Vojta – tchán 1:1.

Znovu oblak prachu a vedle nás zastavila hasicí tatrovka obecních hasičů. Auto vypouštělo oblaka modrého dusivého kouře a neustále z něj crčela voda. První hloučky místních se začaly srocovat. Hasiči prohlédli Vojtovi nohu a konstatovali, že je v pořádku, ale sanita z Rakovníka že už je na cestě. Pro jistotu.

Skóre Vojta – tchán 2:1.

Houkačka. Dav se rozestoupil, aby udělal místo dalšímu oblaku prachu. Rakovničtí hasiči. Jejich vůz ani nesmrděl, ani netekl, zato prvotřídně houkal. Vyprávěli jsme tedy příhodu znovu. Vojta už jezdil po okolí na kole. Zaznamenal jsem srocení druhého davu na opačném konci perimetru.

Skóre Vojta – tchán 3:1.

Houkačka. Dav na horním konci už se ani nesrocuje, je to moc práce. Rychlá záchranka z Rakovníka.
"Já nechci do nemocnice," stihne ještě Vojta říct, než za ním zapadnou dveře od sanitky. Uvnitř mu kontrolují nohu a vysvětlují, že vklíněné dítě má prioritu. Doktor sepisuje dlouhou zprávu o tom, že Vojtovi nic není.

Skóre Vojta – tchán 4:1.

Houkačka! Bohové, kdo ještě...? Policie.
"Toho plešatýho se bojím..." šeptá Vojta. Odevzdali jsme Vojtovy nacionále, vesnice je jako po vybydlení. V domech zůstali jen přestárlí a nemluvňata. Opravuji. V domech zůstala jen nemluvňata. Vojta rukypodáním poděkoval všem. Dobrovolným hasičům, obecním hasičům, městským hasičům, záchrance a dokonce i plešatému policistovi. Všechny vozy vypnuly houkačky a pomalu se rozjížděly někam, kde je budou znovu potřebovat.
"Je lepší, když přijede pět vozů a nic se neděje, paninko," uklidňoval babičku hasič, "než kdyby se dělo a nepřijel nikdo."

Skóre Vojta – tchán 5:1.

Vojta slíbil, že na strom už nepoleze, konec konců, pan policajt si ho napsal a on je teď zločinec, musí si dávat pozor. Zbytek dne jsme ho neviděli. Obyvatelé se rozešli do svých domovů a ještě druhý den jsem je vídal, kterak si ukazují na rozsochu stromu a živě gestikulují. Večer Vojta zakončil den větou: "Škoda, že nepřijela televize Nova." Má pravdu, mohl tchána trumfnout 6:1.
Přidat na linkovací servery

Příčiny zanikání evropské civilizace

Tokugawa | 20. prosince 2007, 8:32 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Základní myšlenky evropské civilizace – individuální svoboda, tolerance, rovnost – jsou samy o sobě rizikovými faktory zániku, protože se dostaly do podoby přesahující původní smysl, vymkly se rovnováze a harmonii, kterou dříve zajišťovaly (třeba i ustupující) křesťanské myšlenky. Nic nelze přehnat. Pokud se tak děje, už to je signálem úpadku.

Nicméně stále neslyšíme nic o řešení krizových jevů. Zabýváme se zástupnými problémy, hádkami o reformu nereformu, aférami politiků, nezodpovědným řečněním, sobeckými zájmy; stále se prosazují shora uvedené zhoubné ideje. Opravdu nám individualistické a utilitaristické myšlení zatemnilo mozek tak, že už nejsme schopni myslet jinak a podívat se na věci nezávisle?

Celý pozoruhodný článek najdete na webu Délský potápěč, blogu, věnovaném metapolitice, kultuře, filosofii, historii a geopolitice.
Přidat na linkovací servery

Jak jsem dělal šoféra svatému Mikuláši

Tokugawa | 6. prosince 2007, 8:40 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Mikuláš, čert a anděl
Kliknout pro zvětšení

Scházíme se rok co rok, už od té doby, kdy synovec prohlásil: "Táto, ten čert měl hlas jako ty!" a kdy neteř konstatovala: "Strejdo, ten Mikuláš ti byl podobnej!" Dál už je takhle blbnout nešlo, přestože jim byly sotva tři roky. Následující rok přišli profesionálové. A od té doby chodí pravidelně, protože jsou úžasní. Je to parta, která pořádá Masopust, Tři krále a další taškařice, což je krásné, uvážíme-li, že se vše odehrává v Praze.

Rok co rok se scházíme, tři rodiny a pět dětí. Rok co rok je dětí víc a Mikuláš má těžší koš. Čekal jsem na domluveném rohu, auto nastartované, vůkol tma a tajuplno. Přišel ke mně čert, něco mezi Omnimorem z filmu Hrátky s čertem a Trepifajxlem z filmu Dalskabáty, hříšná ves: "Ble ble, ne-ne-nečekáte na nás? Ble ble." Vidle se mu výhrůžně klátily v pazouře, kopytem podupával.

Mikuláš si musel sundat mitru, aby se vůbec posadil, anděl si upravil křídla a čert odložil vidle do kufru. Takovouhle osádku jsem ještě nevezl.
"Kolikpak na nás letos čeká dětí?" vyptával se Mikuláš.
"Letos pět, Mikuláši."
"Hm, tak pět. A kolik jim je let?"
"Od dvou do šesti."
"A ko-ko-koho mám vzít s sebou do pekla, ble ble."
"Letos všechny, čerte. Máme pro vás soupis hříchů. Je velmi dlouhý. Klady jsme tentokrát vypustili, ti pacholci jsou hodní stejně jenom dneska."
Anděl se ošil a autem se rozlila vůně husích brků: "Ale ne, děťátka jsou dar."
V duchu mi blesklo, že jsou andělé velmi naivní.

Šlo to rychle. První na řadě byl Vojta. Měl nahnáno, už dopoledne se svěřoval: "Tentokrát mám obavy. Zatím mi to vždycky prošlo, ale teď mě určitě vezmou s sebou!" Celý den se díval na všechny možné čertovské pohádky. Studoval, jak to vypadá v pekle. Čert si Vojtu nakonec nevzal, což nikdo z nás nechápal.

Jediný, kdo se nebál, byla naše Andulka. Věřila, že byla hodná. Dokud Mikuláš neřekl: "Ale ale, co to tady vidím. Ty si, Andulko, okusuješ nehty, hm hm, to je velký hřích." Čert nemeškal a klekl si k Andulce: "Ble, ble, u-u-ukaž, já si ta-ta-taky koušu nehty." Načež ji vzal za ruku a prohlásil: "Můžu si ko-ko-kousnout? Ble ble."
A bylo to. Anča mi skočila kolem krku a nevydala ze sebe, než: "Čtyři malí plyšáci, VZLYK..." A bylo po písničce.

"Jé, tatínku, podívej, co to tady je?" zeptala se Andulka, když nastupovala do auta. Na sedačce ležel dlouhý bílý husí brk.
"To ti tady nechal anděl. Každého čerta s tím odeženeš." Andělský brk visí nad Andulčinou postýlkou. Snad bude fungovat.
Přidat na linkovací servery

Byl jsem vybrán

Tokugawa | 15. listopadu 2007, 8:38 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (17)  

"Vazeny vydavateli,
jmenem Narodni knihovny CR Vas prosime o spolupraci v oblasti archivace ceskeho webu. Vybrali jsme Vami vydavane stranky http://japonsko.info/ jako kvalitni zdroj, který by mel byt uchovan do budoucna a stat se soucasti ceskeho kulturniho dedictvi. Chceme Vas pozadat o souhlas s jejich zpristupnovanim z archivu prostrednictvim internetu.
Zaznam o Vasich strankach se stane soucasti katalogu Narodni knihovny a bude zarazen do Ceske narodni

bibliografie."

Citováno z emailu, který mi včera dorazil z Národní knihovny České republiky.

Pochlubit jsem se musel, i když je to vlastně chlubení se cizím peřím, protože web http://japonsko.info/ jsem sice vytvořil, ovšem nepsal, nýbrž sestavil z jiných informačních zdrojů. Ale i tak jsem potěšen.
Přidat na linkovací servery

Kdo je to nostalgik

Tokugawa | 13. listopadu 2007, 8:47 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Zdá se mi, že jsem nostalgik. Tento pojem jsem kdysi dávno vyčetl v knihách Arkadije a Borise Strugackých a ihned jsem se s ním ztotožnil. Nostalgik je založením člověk, který si o sobě myslí, že sem na toto místo a do tohoto času nepatří. Vyhlédl si jinou dobu a té se snaží přizpůsobit jak jen to jde. Ale lepší jeden příklad než tisíc slov. Klasickým nostalgikem je Ondřej Havelka. Nejen že zpívá swing, on ho i žije. Oblečením, vystupováním, prostě vším.

Jiní, například Curia Vítkov, se vracejí do časů daleko vzdálenějších, do období románského. Staví románský dvorec románskými metodami, provozují řemesla románskými nástroji vyrobenými románskými technikami...

Sám se nijak navenek neprezentuji, jsem nostalgik pouze duší a ač mám rád swing, patřím spíš do románského dvorce. Do doby, kdy celou zemi pokrýval hluboký les a lidí v něm žilo tolik, jako dnes v Praze. Ano, vím, že průměrnou délku tehdejšího života jsem už překročil. Ano, vím, že bych byl nejspíš nejubožejší z ubohých, bez zubů, s pokrouceným tělem a sedřenými zády. Ano, vím, že by mě nejspíš skolila cholera nebo zima. Přesto bych měnil.

Na druhou stranu, nikdo z mých předků od pradávných věků nezemřel dřív, než měl zdravého a životaschopného potomka. Třeba by se mi dařilo také tak dobře.
Přidat na linkovací servery

U logopeda

Tokugawa | 12. listopadu 2007, 10:02 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

U logopeda sedí šestiletý synek a jeho maminka. Správně vyslovovat se učí oba dva.

Logopedka: "Tak, maminko, opakujte po mně: Mám pRoblém."
Maminka: "Mám pLoblém."
Synek: "To teda máš. A velkej!"

Logopedka: "A teď, maminko, jak dělá budík? CRRRRRR!"
Maminka: "CDDDDDDD!"
Synek: "No vidíš! A nebije tě za to, jako ty mně!"
Přidat na linkovací servery

Jsou mezi námi

Tokugawa | 24. října 2007, 9:25 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (16)  

Polib si...
Henryk Lahola

Mám občas pocit, že svět vůkol je naprosto nereálný. Nemíním tím to, co míní Guatama Buddha. Spíš mi někdy přijde, že žiji v kolosálním Truman show. Radek Hulán byl prvním z nich. Dlouho mě fascinoval a přiváděl v úžas. Ovšem po čase jsem si na něj zvykl, jaksi ho akceptoval. Zevšedněl, k čemuž přispělo i odstranění komentářů pod jeho články. Myslel jsem si dlouho, že je jediný svého druhu, ale pletl jsem se. Hulánův osamocený pseudotitul Mgr. zastínil velikán formátu Cimrmanova, JUDr. PhDr. Mgr et Mgr. Henryk Lahola.

Pokud JUDr. PhDr. Mgr et Mgr. Henryk Lahola mohl vystudovat dvě vysoké školy a získat tím rovnou čtyři tituly, pak budu do smrti litovat, že je mé jméno ochuzeno o to potěšení trumfnout ho alespoň o jednoho Bc. Henryk Lahola, to je fenomén. Pro začátek, než navštívíte jeho web, doporučuji diskusi ve fóru Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Buďte vytrvalí a přečtete diskusi celou, dostane se vám i odpovědi na otázky:
Může být JUDr. PhDr. Mgr et Mgr. Henryk Lahola skutečná osoba?
Myslí to všechno JUDr. PhDr. Mgr et Mgr. Henryk Lahola vážně?

Lidé bděte. Jsou mezi námi.
Přidat na linkovací servery

Pohřeb v domácích podmínkách

Tokugawa | 5. září 2007, 7:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (20)  

"Ahoj, jdeš právě včas," povídá mi má nejhezčí švagrová. Mám totiž jen jednu.
"Jak to? Jsem tu jen na skok," odpovídám a v duchu si říkám: 'Prima, připravili mi večeři, doma jsem pár dní sám, aspoň se trochu nadlábnu.'
"Tátovi chcípla kafka!"
"No a co já s tím?" Šance na večeři se začala limitně blížit nule.
"Musíš s ní něco udělat!"
"Já? Proč já?"
Mezitím se ve dveřích objevila Gaia, moje nejkrásnější žena, a Tomáš, můj nejkrásnější švagr.
"Volali jste to Kájovi?" Napadá mě, co na to tchán, jež byl hrdým majitelem toho nezvedeného ptáka, co nám na verandě soustavně oklobával svým velkým zobanem kotníky. Když měla kafka náladu a seděla na stole, terčem jejích útoků se staly prsteny.
"Máš jí zakopat vedle Ketynky (pes) a Filípka (kocour)," odvětila švagrová.
"Kája řekl, že to mám udělat já? Máš takovýho silnýho a schopnýho muže," snažím se podmáznout Tomáše.
"Fuj, já na to nešáhnu!" nedal se Tomáš.
"No," začala přemýšlivě Olča, "to neřekl, ale my se na Kačku bojíme šáhnout. Už od rána jí sedí na oku taková tlustá masařka."

Musel jsem se smát. Tak nebohá Kačka je v Pánu už od rána. A Olča stojí v předsíni s mikrotenovým pytlíkem na ruce a přemlouvá každého, kdo se nechá, ať provede pohřeb on. Ale nejlepší kvalifikaci má ona, je zdravotní sestra. A nejspíš to dobře ví.
"Hele," povídá Tomáš, "hodíme jí do popelnice a je po ptákách!"
"To nejde," odporuje Gaia, "táta řek, ať Kačku dáme ke Ketynce a Filipovi."
V Olče se projevila zdravotnice: "Jenže ptáci nechcípaj jen tak. Co když měla chřipku?"
"Musíme jí spálit!" vložil svůj příspěvek do diskuse Tomáš. "Kája má v kůlničce naftu."
"Nafta blbě hoří, vycucni benzín," poradila Olča.
"Jenže nemám hadičku. Co to polejt tou Kájovou slivovicí?"
"Hele, musím jet domů," snažil jsem se vykroutit a zmizet z toho posmrtného licitování.
"Počkéééj...," zaprosil Tomáš, "já na Káču nešáhnu."
"Já taky ne!"
"Já taky ne!"
"Vy jste banda. Tak já pro ní jdu," povídám.
"A co s ní teda uděláme?" A začalo to nanovo.

"Jestli se bojíte, tak Káču spálíme, ta nafta bude stačit."
"A nedáme jí do lednice, ať si s ní táta udělá sám, co chce?"
"Ty jsi dobrá, bojíš se, že psi nebo děti chytěj ptačí chřipku, ale narvala bys Káču na mrazák! Tomáši, vykopej díru, já tam hodím Kačku a pohřbíme jí žehem."

Tomáš odešel pro rýč a zabořil jej do hřbitova zvířátek. Rýč škrábl o kámen v zemi. "Jéééé!" zařval Tomáš a odhodil rýč.
"Co je?"
"Já určitě rozmáčk' lebku nějakýho zvířete!"
"Ale blbost, to byl šutr."
Kupička vlhké hlíny se vrstvila vedle hrobu. Všichni jsme čekali, kdy Tomáš skutečně exhumuje nějaké zvíře, poněvadž by nás ani v nejmenším nepřekvapilo, kdyby byla Ketynka s Filípkem jen dvacet čísel pod zemí. Ozval se dutý dřevěný zvuk a Tomáš v panice zase odhodil rýč.
"No jo, oni jsou v bedně," vzpomněla si Gaia.
"Není to moc hluboko."

Nasadil jsem si na ruku igelitovou tašku a vytáhl nebohou Kačku z voliéry. Musel jsem jí trochu ohnout, aby prošla dvířky a pak ještě jednou, aby se vešla do hrobu. Tomáš mezitím přinesl kanystr s naftou a Kačku vydatně polil. Hodil jsem do hrobu hořící papír. Po Kaččině černém peří se pomalu plazil modrý plamen, z Kačky se stával Fénix. Plameny vyšlehly a z díry v zemi se vyvalil hustý černý dým. V ten moment přiběhly všechny děti.

"Mami, co to tam hoří?"
"Ale nic..." zněla vyhýbavá odpověď.
"Tati, co to tam hoří?"
"Jděte od toho, děti."
"Strejdo, co to tam hoří?"
"To je Kačka, Vojto."
"A proč hoří?"
"Protože jí pohřbíváme. Tak se to dělá."
"A ona úplně vyhoří?"
"Úplně ne. Něco málo zbyde."
Přidat na linkovací servery

Konflikt v Iráku očima vojáků

Tokugawa | 31. srpna 2007, 6:56 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Dnes jsem narazil na nevšední článek v Hospodářských novinách: Válka, jak jsme ji viděli my, který napsali američtí vojáci Wesley D. Smith, Jeremy Roebuck, Omar Mora, Edward Sandmeier, Yance T. Gray a Jeremy A. Murphy nasazení v Iráku. Ocituji některé pasáže, které mě zaujaly, ale doporučuji si článek přečíst celý, protože ukazuje některé aspekty okupace Iráku, které matně tušíme, ale z oficiálních zdrojů se je rozhodně nedovíme.

Víra, že Američané, jejichž okupační síly dávno přetáhly dobu, kdy byly zdráhavě vítány, si mohou naklonit vzpurné místní obyvatelstvo a v tomto kontrapovstání zvítězit, je přitažená za vlasy.

Jsme skeptičtí k nedávným reportážím v tisku, které vykreslovaly konflikt jako stále lépe zvládnutelný, a máme pocit, že tyto reportáže opomíjejí rostoucí občanský, politický a sociální neklid, který dennodenně zažíváme.

Sunnité, kteří v nových iráckých ozbrojených složkách nemají odpovídající zastoupení, nyní zakládají milice, někdy s naší tichou podporou. Sunnité si totiž uvědomují, že proti šíitským milicím a vládě s převahou šíitů nemají lepší záruku než zakládání vlastních ozbrojených skupin. Vyzbrojujeme je, aby nám pomohli v boji proti Al-Káidě.

Drtivá většina Iráčanů cítí stále větší ohrožení a pohlíží na nás jako na okupační sílu, které se ani po čtyřech letech nepodařilo nastolit normální poměry, a se stále větší pravděpodobností se jí to už nepodaří.

Volbou, která nám ještě zbývá, je rozhodnutí, na čí stranu se přidáme. Snahou uspokojit všechny strany konfliktu – což děláme dnes – dosáhneme pouze toho, že nás dlouhodobě budou nenávidět všichni.

Čtyři roky po zahájení okupace jsme nesplnili žádný slib a tyranii strany Baas jsme nahradili tyranií islamistického, radikálního a zločinného násilí. V situaci, kdy je hlavní starostí průměrných Iráčanů, kdy a jak budou pravděpodobně zabiti, můžeme jen stěží cítit samolibé sebeuspokojení, když rozdáváme balíčky s pomocí.

Iráčané brzy pochopí, že nejlepším způsobem, jak získat zpět ztracenou důstojnost, je nazvat nás tím, čím opravdu jsme – okupační armádou – a donutit nás ke stažení.

Přidat na linkovací servery

Na houbách

Tokugawa | 30. srpna 2007, 8:00 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Křemenáč březový

Les už voní podzimem, vlhko a tlení, padající žaludy, mrtvé kmeny pokryté mokrým mechem a bradavicemi chorošů. Pozvolna nastává období, které v celém roce miluji nejvíc. Nejraději bych si lehl do stínu lesa a nechal se prorůst. Zvláštní, že v celé Lavondyss není o houbách ani zmínka. O té esenci podzimního lesa.

Trmáceli jsme se s dědou Bóďou, Gaiou a Andulkou skrz ostružiní, které nám trhalo kalhoty, roznášeli jsme kuličky svízele a pomalu plnili košík. Tvrdé oranžové křemenáče se nedaly přehlédnout, vykukovaly pod bělokorými břízami tak nápadně, jakoby chtěly být sebrány. Přímo uprostřed cesty jsme se obdivovali čtyřem hřibům kovářům, jejichž sametová temně hnědá hlava a žlutorudá noha činí z této houby skvost. O bílých pravých hřibech ani nemluvím. Neodolám a okusuji je za syrova, tu chuť zbožňuji.

A po návratu? Seděli jsme venku u stolu a čistili a krájeli tu houbovou nádheru, po lahvi piva stékala sražená vlhkost a na plotně bublala houbová omáčka. Nebývale jsem si odpočinul. V sobotu ráno půjdu zase. I kdybych nenašel nic, aspoň se nadýchám lesa.
Přidat na linkovací servery

Lituji, že jsem byl pro Evropskou unii

Tokugawa | 20. srpna 2007, 9:26 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (19)  

Tee-pee

Jediné zpravodajství (pokud se tomu vůbec tak dá říct), které celkem pravidelně sleduji, jsou komentáře na iHNed.cz. Obvykle mi poskytnou jakýs takýs náhled na situaci, která mě stejně vesměs nezajímá, občas se u nich pobavím. Ale dnes mě informace, kterou jsem právě dočetl, vyloženě nadzvedla a s definitivní platností ze mě udělala euroskeptika. A to jsem byl tenkrát pro!

Článek se jmenuje Krásný svět sterilních táborů a je od Marka Zrna. Ocituji krátkou pasáž, zbytek, pokud chcete, si přečtěte v originále.

Hygienická opatření se totiž zpřísní natolik, že nejspíš jen minimum ze všech pořádaných táborů v České republice se bude moci uskutečnit. Novým pravidlem se stane například povinnost mít na táboře čističku odpadních vod.

Vzpomínám si na jeden tábor, jmenoval se Apolena a byl na pomezí Čech a Německa, na loukách a v lesích pod Přimdou. Tam byla latrina! Přímo umělecké dílo. Abyste do ní při vytváření hodnot nespadli, museli jste se držet za madlo, přivázané na jeden konec provazu. Na druhém konci byl přivázaný strom. Vypadalo to, jako kdybyste stáli na vodních lyžích. Už tak dost dobrodružné. Jednoho dne prohodil skalní indián Kameňák u snídaně: "Jsem si trochu pohrál s tím lanem na latrině..." Od toho okamžiku byla návštěva jámy vysloveně adrenalinová záležitost. A teď... čistička. Bohové, proč nás trestáte?!
Přidat na linkovací servery

Ta naše hospoda

Tokugawa | 9. srpna 2007, 7:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Máme tam u nás hospodu. Víte, takovou tu, kterou si na první vypití piva zamilujete. Je malá, je tmavá, je stará, stoly a židle ze dřeva, kolem nich a na nich staří štamgasti, fousatí dědové, výčepní má míru v oku, pivo jako křen. Chodím tam rád.

Abyste si tuhle hospodu dovadli představit, stačí, když se začtete do knih Bohumila Hrabala. Naše hospoda je osobní, každému z nás trošku patří. Můj stůl, moje pivo. Na záchodě je nad každou mušlí tmavý flek, jak se unavení strýcové při potřebě opírají čelem o zeď. V zimě praskají polena ve slídových kamnech, v létě odvádí kouř starý větrák ve zdi.

Naposledy jsem v naší hospodě seděl s tátou. "Nezajdeme na jedno, tati?" Vždycky se mu rozzáří oči a všecek ožije. "No aby ne!" A jdeme. Náš stůl je přesně uprostřed. Malý čtverec potažený zeleným ubrusem, dva tácky, dvě orosené sklenice s čepicí pěny.
"Vezměte si nakládačku," přitočí se k nám jeden z místních a zaloví v pětilitrové sklenici s rychlokvaškami. Obchází postupně všechny hosty, u každého se zastaví, každému nabídne. Okurky jsou jako to pivo – jako křen. Křupavé s koprem, šťáva nám teče po bradě a vsakuje se do ubrusu. Zavařovačka se pomalu prázdní, zatímco se hostinský proplétá mezi stoly a postrkuje před vás novou sklenici piva právě v okamžiku, kdy tu starou dopíjíte.

Vídáme tam stále stejné tváře, táta jim říká přehlídka charakterů. Někteří mají na čele kousek omítky, který si přinesli ze záchoda. Posledně jsem tátu přepil, poprvé v životě. "Vidíš, synku, už to není, co bejvalo. Vždycky jsem určoval tempo já," povzdechl si a dopil. Ve stejný okamžik před ním stála nová sklenice, oranžová a bílá a orosená. Budu muset někde sehnat porcelánové tácky, ten zvuk, to křísnutí skla o porcelán, to jediné chybí naší hospodě k dokonalosti.
Přidat na linkovací servery

Ještě pár vzpomínek na dovolenou v Řecku

Tokugawa | 27. července 2007, 7:04 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Gaia konečně usedla ke klávesnici a jala se přepsat své zápisky z dovolené do elektronické podoby:

Po mnoha očekávaných peripetiích s vybíráním termínu dovolené, schválení dovolené a nečekaných peripetiích s hlídáním psíka Huga jsme konečně 29. 5. vybrali díky internetu a adresy www.invia.cz cíl dovči. Odlet 1. 6., cíl Řecko, ostrov Zakynthos.

V 5.30 se ocitáme na letišti v Ruzyni. Dýchá to tam na mě takovým zvláštním dojmem a tajně si přeji být diplomatem nebo letuškou. Tedy do doby než usednu do letadla. Romantika je pryč a já naprosto racionálně uvažuji zda mám skutečně důvěřovat neznámému pilotovi a tomu obrovskému stroji. Musím se přiznat, že tentokrát i zodpovědnost ještě i za život Andulky mě tentokrát donutila obrátit se k Tokugawovi se slovy: "Nevystoupíme? Dovolená nám za to nestojí, u nás je také krásně. Máme krásnou holčičku a máme se spolu tak dobře!" Snaha donutit Tokugawu k výstupu z letadla však byla marná. Suše odpověděl, že statisticky je letadlo nejbezpečnější dopravní prostředek a věta: " ...a kdyby něco... tak všichni naráz..." mi klidu skutečně nepřidala. Křečovitě jsem držela usmívající se Andulku a kochajícího se Tokugawu. Oba mi ukazovali, jak je vidět Vltava, a támhle, že je ZOO... Nuceně jsem se usmívala a v duchu se modlila, ať již vystupujeme.

Po několika turbulencích jsem čekala na vypadnutí masky a pečlivě pročítala jak nasadit záchrannou vestu. Neustále jsem sledovala výraz letušek a doufala, že včas rozpoznám, jak se situace skutečně má. Situace se měla, zaplať Pánbůh, skvěle. V 11.00 řeckého času jsme se již rozhlíželi z jedoucího autobusu po krásách ostrova Zakynthos.

Zakynthos je příjemný, malý a zelený ostrov. Dovolená byla moc pěkná a splnila svůj účel – pohoda a odpočinek. Tokugawa vám již vše popsal, ale nedá mi, abych nevyštrachala své zápisky a nepopsala vám ze svého pohledu pár nezapomenutelných zážitků.

Naše zážitky s cestováním po ostrově Zakythos na kole byly velmi veselé. Z vyprávění Tokugawy to tak nevyznělo, ale musela jsem se opravdu hodně smát, když jsem si představila, jaký je na nás pohled. Dva blázni na neskutečně těžkých kolech, dehydrovaní, unavení a upocení a za jedním z nich v sedačce dítě, které se dožaduje, abychom jeli rychleji, že rychlejší jízda se ji líbí víc. Smála jsem se vyčerpanému Tokugawovi, jak Andulce velmi klidně (možná proto, že neměl víc dechu) vysvětluje, že na tuto otázku teď opravdu není vhodná chvíle. A ta malá potvůrka se jen trošku vykloní ze sedačky a pokračuje v konverzaci svým sledkým: "A pvoč, taťko?"

Komický pohled asi byl i na mě, když jsme při jednom skvělém výletě na kole míjeli uprostřed nádherného olivového háje přejetého asi 2 metry dlouhého hada. Trošku mi strnul úsměv na tváři, tyhle potvůrky a ještě neznámé, nemám příliš v lásce. Rozhodla jsem se, že nedám nohy ze šlapek a tak mi vlastně nic nehrozí. Od mého předsevzetí mě však odradila jedna drzá a sakra velká vosa, která mi vlítla za tričko. Měli jste vidět ten fofr, jakým jsem za jízdy seskočila z kola, odhodila ho, fofrem svlékla tričko a vosu vyhnala.

Mým úžasným nápadem, který zde již můj úžasný manžel také popsal, byl pěší výlet na západ slunce do vesnice Keri. Podařilo se mi Tokugawu i Andulku navnadit a navíc je i přesvědčit o cestě přes horský masiv, kterým vede dle mapy velmi příjemná cesta. Sice... trošku do kopce, ale nejsme žádné bačkory. I vydali jsme se. Tentokrát naštěstí vybaveni alespoň vodou a opalovacím krémem. Já kráčejíc nadšeně vpředu a kochajíc se krásou okolí, Andulka občas reptajíc, občas nadšeně běžíc a Tokugawa v hlavě s myšlenkou, proč tak rychle kývl na můj nápad. Já se tetelila na sluníčku, Tokugawa s Andulkou vyhledávali stinná místa. Asfaltka skončila a my pokračovali po kamenité stezce. Náhle se objevila cedulka s nápisem "Death end". Domluvila jsem Tokugawovi, že to je zajisté cedulka jen pro automobilisty a šli jsme dál. Úsměv mi strnul na tváři teprve ve chvíli, kdy jsme museli projít okolo opravdu štěkající a hrůzu nahánějící feny. Soustředila jsem se jen na to, ať neudělám žádný nepřiměřený pohyb a není ze mně cítit strach. Během minuty jsme zjistili důvod chování zbídačeného zvířete. Chránila své štěně, které bylo stejně zbídačené jako ona. Cítila jsem s ní a bylo to opravdu hrozně smutné. Chránila své mládě a my chránili zase to své. Nevím, kdo se bál víc. Asi ona, o to víc štěkala. Byla sama, zubožená, poloslepá a přesto, nebo možná právě proto, tak odvážná. Tak tomu říkám "máma". Prošli jsme v klidu. Hrozné bylo však zjištění po půl kilometru. Cesta byla uzavřená bránou a cedulí "Private" a nám nezbývalo než okolo psí mámy projít zpět. Bylo mi z tohoto zážitku fakt dlouho špatně.

I podruhé jsme bez vzájemné újmy prošli. Došli jsme zpět za ceduli "Death end", kde jsem si všimla ještě jedné cedule. Byl to ukazatel, který naznačoval cestu směr Skopos (413m). "Aha, tak tudy musíme," hlásala jsem zvesela Tokugawovi. On se však příliš radostně netvářil. Andulku jsme nalákala na krásné pohledy za samého vršku na Želví ostrov Marathonisi, a tak jsme stoupali. Kamenitá cesta se postupně změnila v hrubě kamenitou pěšinu. Došli jsme k neznačenému rozcestí. Vpravo nebo vlevo? Shodli jsme se bez mapy, že asi vlevo a pokračovali. To už ale Andulka velmi hlasitě bojkotovala náš společný výlet. Tokugawa na mě hodil nehezký pohled, Andulku si hodil za krk a šli jsme dál. Snažila jsem se něco velmi vtipného vyprávět, přesto však nálada houstla a houstla. "Dojdeme jen za támhleten kopec a tam už jistě uvidíme vesnici," ukazovala jsem do dáli. Za kopec jsme došli, ale vesnice nikde. Před námi jen nádherný pohled na moře a na naši cestu, která se stáčela dolů k moři. "Dojdeme na konec tohoto údolí, jestli tam není odbočka. A pokud ne, jdeme zpět," prohlásil neoblomně Tokugawa. Snažila jsem se opět zlehčit situaci a jemně vtipkovala, že ta cesta asi vede ke Kerijským jeskyním, a to že je asi trošku jinde než kam jsme chtěli dojít. "Asi jsme na tom neznačeném rozcestí měli uhnout doprava." Po této větě mě upocený Tokugawa probodl pohledem: "Na to nemysli ani ve srandě," prohlásil, narovnal si spící Andulku za krkem a šli jsme zpátky. Raději jsem mlčela. Jen v duchu jsem si tak přemýšlela, že jsme celkem odvážní. V těch sandálech po těch šílených kamenech a ještě v takovém pařáku. Co kdybychom si zvrkli nohu nebo jsme horkem omdleli, nebo šlápli na nějakou jedovatou potvoru? Chtěla jsem na to Tokugawu upozornit, ale... nač dráždit hada bosou nohou, že?

Jistě víte z článků Tokugawy, že vše dopadlo dobře a my se dokonce automobilem dostali bezpečně zpět.

Podařený výlet. Podařené i ostatní zážitky. Zkrátka velmi podařená dovolená. Díky všem zúčastněným a těm nezúčastněným Zakynthos vřele doporučuji!
Přidat na linkovací servery

Fascinace smrtí

Tokugawa | 20. července 2007, 7:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Naše Andulka právě prožívá období, kdy ji nesmírně přitahuje všechno, co souvisí se smrtí. Možná bych jí mohl pořídit hezkou hračku, o které se píše v článku Pohrajte si s mrtvolami. Ale proč o tom vlastně píšu:

"Taťko, až babička umře, tak dostane takovou cedulku a bude ležet za zdí. Budou tam takový kamínky a ty bude mít na sobě a taky tu cedulku."
"Vy jste se na chaloupce byli podívat na hřbitově?"
"No jo. Taťko! Tam ale úplně všichni lidi umřeli a ležej teď pod těma kamínkama. Až babička umře, taky si tam lehne. A mně se bude stejskat."

Aktualizace: Právě jsem s Andulkou dotelefonoval. První, co jsem se dozvěděl bylo: "A taťko! Žádná rybička ti neumřela!"
Přidat na linkovací servery

Pěkně jsem si zapíchal

Tokugawa | 17. července 2007, 7:50 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Berounka 2007
Berounka 2007

Doufám, že od někoho nedostanu za ten titulek ťafku, nicméně jak známo všem vodákům – Berounka neteče. Takže nezbývá nic jiného než pořádně píchat. Pádlem samozřejmě. Kukri J. Mrkvička Etalon Sepšták Lapač Dětí nám zorganizoval čas, a tak se stalo, že byla Andulka poprvé v životě na opravdické vodě.

Zážitků měla požehnaně, od plavby v lodi, přes plavbu za lodí, koupání pod jezem, chůzi prostředkem řeky, žáby, labutě, kachny, blatouchy, hrady, nocování ve stanu a tak. Nutno podotknout, že se jí všechno líbilo. A abyste pochopili, jak už Andulka vyrostla, popíšu za všechny jednu jedinou scénku:

Dorazili jsme do cíle. Obě lodě, Berušku i Žabku (podle barev) jsme naložili na Kukriho vůz a chystali se odjet pro ostatní auta. Napadlo mě být zase jednou vtipný:
"Tak ahoj, Andulko, já už jedu domů a tebe tady nechám s Vendulkou. Až napadne sníh, tak si tě vyzvednu."
Andulka kontrovala: "Nene, taťko!"
I odjeli jsme na první stanoviště, kde si vyzvedl vůz Honza_p a vrátil se do kempu pro holky. Kukri a já jsme pokračovali pro moje auto a pak následně na Kukriho chatu, kde jsme měli všichni sraz, abychom se chvíli dohadovali, čí jsou které spoďáry a komu patří které dítě.

Mezitím v kempu, kde zůstaly holky: "Podívejte, už pro nás přijel Honza," povídá Vendulka a ukazuje na parkující bílé auto.
"A doprdele," na to Andulka, "tak já tady fakt nejspíš zůstanu!"
Přidat na linkovací servery

Bubáci, strašidla a další havěť

Tokugawa | 11. července 2007, 7:11 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Tíhnu trošku k odvrácené straně vědomí a psychiky, jevy podezřelé akceptuji celkem bez mrknutí oka a kdyby se naskytla příležitost, nejspíš bych neváhal nějaké zachovalé 'mrtvole' vycpat ústa česnekem a položit jí na víčka stříbrné mince. O osikovém nebo jasanovém kůlu nemluvě. Ale nechám detailů, které nemusí leckomu dělat dobře a vrátím se k myšlence, kterou jsem ještě ani nenastínil.

Naše Andulka. Líbila by se mi představa malé čarodějnice nebo aspoň princezny bojovnice, hlavně ne Barbie, bohové chraňte. A chvíli jsem se radoval. Nejoblíbenější barva: černá. Nejčastěji malovaný obrázek: velký černý pavouk. Nejmilovanější hračky: netopýři všech materiálů a podob. A zvídavost, obzvlášť probouzená v ruinách starých hradů.

"Slyšíš, Andulko?"
"Co to je, taťko?"
"Meluzína. Slyšíš, jak pláče?"
"Jasně, taťko, slyším. A proč pláče?"
"Protože kdysi zaškrtila svoje děti, a tohle je její trest. Musí za větrných dní lkát."
"Meluzíno! Chci tě vidět! ME-LU-ZÍ-NO!"
Je tak nějak normální, že v lese žije Hejkal, že osamocený tovární komín uprostřed krajiny vede do Pekla, že na tom kulatém zeleném paloučku v lese tančí víly, že Bílou paní musíte slušně pozdravit a poklonit se, jinak by na vás prskala jako vzteklá kočka...

Včera nastal obrat. "Taťko, a můžu dneska spinkat u vás?"
"Kdepak, Andulko. Každý máme svojí postýlku."
"Když já se bojím..."
"A čeho?"
"Strašidel a bubáků..."

Ani jsem se nesnažil vysvětlit Andulce, že nejsou, nevěřila by mi a ani já bych si nevěřil. Poukázal jsem na to, že má Andulka kolem postýlky rozvěšeno spoustu sluníček a že čím víc jich bude, tím spíš žádné strašidlo nepřijde. Že má jediná na světě svítícího netopýra, který v noci vydává zelenkavé ochranitelské světlo...

"Ahoj babi. A víš co? Já mám kouzelnýho netopýra, on mě ochrání!" Asi se podívám po nějakém medailonu. Se svatým Kryštofem nebo tak něco. Pohádkovými bytostmi se to totiž v dětském světě pořádně hemží.
Přidat na linkovací servery

Dozrávají višně

Tokugawa | 2. července 2007, 12:38 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (11)  

"Takže jak říkám, doma nikdo nebude, ale klidně přijďte na zahrádku a otrhejte celej strom. Ať to nesežerou ptáci..."

Víte, co to znamená? To znamená, že dneska nakoupíme nějakou tu desítku litrů rumu, něco kilogramů cukru a následně čestné místo na balkóně zaujmou pětilitrovky narvané višněmi prosypanými cukrem a prolitými rumem. Letos bude dobrý rok. Ostatně – višňovku budeme letos hojně potřebovat. Mám takový neodbytný pocit, že budeme hodně, ale opravdu hodně oslavovat. A znáte něco lepšího, než popíjet domácí sherry, v létě ledové, v zimě horké, a zakusovat to hořkou čokoládou?

Když k višňovce připočtu stále ještě hojné zásoby bezinkovice, musíme se zákonitě uchlastat. Totiž ona i ta bezinka není špatná. Gaia vždycky navečer uvaří dva půllitráky kávy a do každého z nich přidá panáka bezinkovice. Vážení, kdybych vás všechny na tu kávu mohl pozvat, udělal bych to.
Přidat na linkovací servery

Zakynthos automobilem

Tokugawa | 22. června 2007, 6:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Západ slunce v Keri
Západ slunce v Keri

Vstupy označené uvozovkami má na svědomí Gaia. Zřejmě se jí zdály spoty ze Zakynthosu příliš krátké :o)

Počasím se Zakynthos právě neblýskl. Otevřeli jsme ráno žaluzie proti komárům a ejhle, zataženo. Když udělám složitý statistický výpočet, vyjde mi, že na Zakynthu prší pouze v období monzunů a pak ještě v období naší dovolené. Zatím to vychází půl na půl, jsem zvědav na skóre na konci dovolené.

Co budeme dělat? Další den s Černým petrem a Člověče, nezlob se bych už nevydržel. Poslední záchrana: půjčovna aut Pegasus Rentals. Ozdobili jsme se vozem Fiat Seicento, což je prakticky novější šestistovka. Malé, zato ladilo ke Gainým a Andulčiným očím. Prolétl jsem před odletem internet a našel jsem za tahle šlapací autíčka ceny kolem 25 Euro. Věřte tedy, že to jsou staré ceny, pro sezonu 2007 platí 33 Euro a víc. Na den, samozřejmě. Pojištění se spoluúčastí 350 Euro, jinak příplatek dalších 5 Euro.

Nasedl jsem horko těžko do té krabičky na prstýnek a posunul si sedačku až kam to šlo. Bohužel to nešlo daleko, neb jsem tímto počinem Andulce lámal nohy. Takže kolena u brady, lokty u kolen a už se jelo. V mapě jsme měli vyznačeno několik zajímavých míst ostrova Zakinthos, vesměs na západním pobřeží. Západní pobřeží je totiž v podstatě neobydlené, Jónské moře tam omývá bílé vysoké útesy, takže turistický ruch zde nezapustil kořeny a letoviska plná růžových prasátek tu nenajdete.

První zastávka vesnice Lithakia, ve které má být zřícenina hradu, Paleokastro. Lithakii jsme projeli dvakrát, jednou jsem dokonce ohodil výlohu místní taverny štěrkem, jak vehementně jsem nutil Fiat Seicento, aby se do kopce rozjelo alespoň na jedničku. Nic neříkali, jsou rádi, že mají pískované sklo.

Ono je to s ostrovem Zakynthos a památkami vůbec nahnuté. V roce 1953 tu bylo tak silné zemětřesení, až polovina obyvatel emigrovala do Kanady, tam se zmátořila a posléze se vrátila zpět na Zakinthos, kde začala podnikat. Alespoň Dionýsios a jeho rodina. Ale to je jiný Dionýsios, než ten, který nás ubytovává a jehož bratranec nás vezl z hor. Stále to ale není poslední Dionýsios, se kterým jsme se zde setkali. Tolik k památkám. Prostě nejsou, neb se sesunuly.

Z Lithakie jsme měli namířeno do vsi Maherado nebo Macherado. Nachází se tam kostel Agía Mávra, Černá Madona. Ikona Madony pochází podle legendy z Egypta, prý snad až z 3. století před Kristem (?). Tento skvost jsme ovšem neviděli, protože značení řeckých silnic je naprosto idiotské. Navíc cyrilicí. Takže Maherado jsme vynechali. On ten kostel, který byl vystavěn roku 1632, stejně zbouralo zemětřesení v padesátém třetím, takže bychom viděli jen další z novodobých kostelů druhé poloviny dvacátého století.

Ves Maherado jsme se pokoušeli objevit i při zpáteční cestě, ovšem... opět jsme nenašli.

Další horská vesnice se jmenuje Kiliomeno. Víte, na internetu se dočtete leccos, já bych vám rád zprostředkoval pravdu. Kilioméno nemá vůbec nic, zač by stálo jej navštívit. Ta zmiňovaná zvonice je sice svým způsobem zajímavá, ale právě jen svým způsobem. Vesnici jsme plni nadšení prošli celou, za bohatého pokřikování majitelů taverny: "Pojďte se k nám napít, no tak pojďte!" Nenašli jsme nic, ale vůbec nic pozoruhodného.

Rozhodně jsme museli působit velmi vtipně. Vyskákali jsme z auta, nandali si foťáky a vyšli do ulic. Prolezli jsme náves, zatoulali jsme se mezi místní domečky, občas omylem někomu vlezli na dvoreček, omluvili se a zase pátrali po kulturních skvostech jinde. Bez úspěchu. Krásně však na nás mezi těmi dvorky dýchala pravá řecká atmosféra plná klidu a pohody.

Další na řadě je horská vesnice Louha nebo Loucha. Píše se, že v této vesnici před pěti sty lety úspěšně zavedli kolektivní zemědělství a že místo zemědělské mechanizace tu na poli potkáte jen koně nebo mezka. Koně ani mezka jsme neviděli ani jednoho, zato dva traktory a jednu dodávku od Algidy. Ale aby se na mě louhané nezlobili, že jim křivdím: Loucha byla nejhezčí vesnice, kterou jsme viděli. Plná krásných zákoutí starých kamenných domků a zelenozlatých brouků.

Brouci mě zaujali natolik, že jsem úplně zapomněla, že já na digitál skutečně nefotím a vyplácala jsem na ně pět políček filmu. A k ničemu. Potvůrky zelený byly naživo mnohem krásnější. Asi bych potřebovala změnit zrcadlovku Minolta Dynax 404si s objektivem Tamron za Canon EOS 5D.

Kostel ve vsi Louha
Kostel ve vsi
Louha

Další z horských vesnic, která více méně přežila zemětřesení ve třiapadesátém, je Kambi. Kambi leží nad zálivem Ormos Schiza a my z ní neviděli nic než tavernu. Ovšem lidi, to bylo žrádlo! Takhle jsme si v Řecku snad ještě nepochutnali. Bylo to tak chutné, až jsem zapomněl, jak se to jmenovalo. Nicméně, aby vám bylo jasno a chuťové pohárky se potěšily: dlouhé maso, buď jehněčí nebo hovězí, nakrájené na dost velké kostky. Celé naložené v nějaké červené marinádě, spolu s malými cibulkami. S hodně cibulkami. Naprosto delikatesní, už jsem si vzpomněl – stifado. Gaia měla souvlaki, kuřecí maso na jehle, asi také nejlepší, jaké jsem kdy ochutnal, a Andulka zbaštila kvantum kuliček keftedés z mletého masa a koření. Podle toho, že nemluvila, jen se chálovala, stály také za to. Učinil jsem několik snímků zálivu Shiza, kochaje se tou modrozelení, říznutou bílou opukou.

Opravdu nádhera a neskutečná mňamka! Zpočátku nám dojem kazila parta mladších, neskutečně hlučných a bordel dělajících Angličanů. Naštěstí brzy odešli a my už jsme si vše vychutnávali vskutku všemi smysly.

Ve vsi Exo Hora či Exo Chora je prý 2500 let starý olivovník. Nenašli jsme ho, asi přestal rodit, a tak ho pokáceli. Nebo na jeho místě vyrostl další betonový plácek obklopený rezavými sudy.

Pravda je taková, že naše modré autíčko se konečně rozjelo na rychlost 60 km za hodinu, téměř proletělo vískou Exo Chóra a já stihla jen suše konstatovat: "Tak to byla Exo Chora. S nejstarším olivovníkem." Tokugawa se rozpačitě a omluvně usmál, sdělil, že tady se nedokáže otočit a pokračoval dál v jízdě se slovy: "Promiň, uvidíš ho příště." Doufám, prastarý olivovníku, že ještě nějaký ten rok vydržíš.

Mysleli jsme, že se také zastavíme v Maries, vsi, kam bylo jako do jedné z prvních vesnic na ostrově Zakinthos za vlády císaře Tiberia přineseno křesťanství. Hádejte kým. Prvním z prvních Kristových apoštolů. Nevíte? Nenapoví vám jméno vesnice? Ano, byla to Marie Magdaléna, která zde zastavila na své cestě do Říma. Prý je otisk šlápoty Marie Magdalské doposud vidět v pobřežní skále. Pravda je ale taková, že legenda je jedna věc a skutečnost druhá. V Maries není nic. Gaia: "A nebo jsme to nenašli..."

Kde ale něco je a stojí to za to, to je Anafonitria (Anafonýtria), vesnice, kde je klášter Panny Marie. Jedná se pravděpodobně o nejstarší dochovanou stavbu na ostrově a já mohu potvrdit, že je krásná. Oáza klidu, kde se skutečně může rozjímat a rozmlouvat s Bohem. V klášteře se nesmí fotit, ale kde není žalobce není soudce. Nikde nikdo, a tak jsme fotili. Andulka celou dobu na svaté půdě šeptala, jakoby cítila genius loci. Když jsme se jí potom večer ptali, co se jí nejvíc líbilo, odpověděla (v necelých 4 letech), že v tom Bulharsku. Chvíli jsme nechápali, až jsme se nakonec dovtípili, že měla na mysli klášter Panny Marie. Nevím, jak přišla na Bulharsko, to slovo snad v životě neslyšela. Podivné ale je, že řecko-katolická církev se šířila právě odtamtud.

Nádherné místo. Klid a mír na vás dýchá z každého koutku. Dotýkáte se kamenitých zdí a sloupů, cítíte jejich dech a pomalu se necháváte unášet na křídlech historie daleko do zapomenutých časů a vnitřních světů. Škoda jen, že jsme tam nemohli zůstat déle.

Benzínová pumpa ve vesnici Volímes nám vytrhla trn z paty, ale to jsme se už loučili se severozápadem ostrova a mířili na východ, do hustě obydlené a turisty zcela obsazené oblasti pláží. Hned ta první je ale dost výjimečná. Xingi nebo Xingia. V podstatě přírodní sirné lázně. Tato pláž má několik velkých plus. Za prvé je malá. Za druhé je krásná. Za třetí je prázdná, neb tam všude smrdí síra. Andulka: "Já necejtim nic, co smrdí. Já cejtim, že to voní." A po chvíli: "Ba ne, už to spíš smrdí." No a za čtvrté, kolikrát v životě jste se koupali v sirné lázni? Chvíli jsme se zdrželi, Gaia si sundala všechny stříbrné šperky, protože by se vylouhovaly do černa.

A naložili jsme se do sirné vody a louhovali jsme se a louhovali až jsme se téměř vylouhovali. Škoda, že si tam tak člověk nemůže odskočit během pracovního týdne, když cítí jak ho záda a klouby zase bolí. Už bych tam byla.

Nakonec jsme chtěli navštívit Bohali neboli Bochali. Prý je tam zachovaná akropole a památky na Benátčany, kterým ostrov Zakynthos nějaký ten pátek patřil. Pravda je ale taková, že jsme tam prostě netrefili a nakonec zabloudili v uličkách hlavního města Zakynthos. A tak jsme se na milou akropoli vyprdli a zamířili domů, do Limni Keri, kde jsme se ještě vykoupali v moři a navečer vyrazili do Keri na prý nejhezčí západ slunce.

Bohali mě mrzelo. Někde jsme však odbočili chybně. A Tokugawova obava se naplnila. Vjeli jsme do hlavního, nepřehledně značeného a přeplněného města Zakynthos. Ani já, ani Tokugawa jsme nepochopili, jak jsme se dostali ven, ale oddychli jsme si. Snažila jsem se ještě na druhý pokus navigovat na ves Maherado, ale i to se před námi skrylo a čeká na nás na někdy příště.

Západ jsme stihli, blbé bylo, že slunce zapadlo kdesi za mraky a my viděli jen velmi málo. A nejvtipnější bylo, že v okamžiku, kdy se sluneční kotouč už už dotýkal vodní hladiny, prohlásila Andulka: "Já chci kakat."
Přidat na linkovací servery

Zakynthos bicyklem

Tokugawa | 21. června 2007, 7:00 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Zátiší ve vsi Anafonitria
Zátiší ve vsi
Anafonitria

Nejblbější nápad, který vás může na ostrově Zakynthos napadnout, je půjčit si bicykl. Tedy on to není blbý nápad, blbá jsou kola, kterými místní půjčovny disponují. Kola jsou to horská, což se může jevit jako plus, neboť horských stezek je tu víc než dost. Ovšem jezdit se po nich nedá, tady by si zlomil nohu i kamzík. Vůbec nechápu, jak mohla stará Panda Dionýsiova bratrance tu cestu absolvovat bez poruchy. Takže nakonec jezdíte stejně jen po silnicích.

Zakinthos je hornatý ostrov, rovinku aby lupou pohledal. Máte pocit, že šlapete jako hovada, kyselina mléčná vám zaplavuje stehna a kolo prakticky stojí. Je to tím, že v Řecku buď neznají přední trojkolečko, nebo mají půjčovny kol tajnou dohodu s půjčovnami motorizovaných dopravních prostředků. Takže vepředu dvě kolečka, vzadu pouhých pět. Ovšem na to páté nelze přehodit. Je to ukrutné.

A samozřejmě vzadu na sedačce dítě. Dvacet kilo živé váhy. Těch dvacet kilo se vás neustále ptá: "A taťko, proč jedeme tak pomalu? Ty už nemůžeš?"

Kolo jsme si půjčili prakticky na neurčito, pět Euro na den. Bicykly nám přivezli v sedm hodin večer, stihli jsme na nich dojet pro pár lahví červeného vína k Joanně. Trochu mě zarazilo, že kopeček, který doma obvykle vyjíždím na stupeň 2-2 tady musím vytlačit. Inu, ještě jsem nebyl dokonale seznámen se stavem dopravního prostředku.

Kupříkladu sedlo. Řekové jsou prťaví, takže i když jsem sedlo vytáhl tak vysoko, jak jen to šlo, stejně jsem měl obě nohy na šlapkách pokrčené. No a jak jsme jeli od Joanny, kilo meruněk v jedné ruce a červené víno, olivy naložené ve vinném octě a dvě okurky v druhé, dostali jsme telecí nápad. Je osm večer, vyjedeme si do Keri na prý nezapomenutelný západ slunce.

Lidé zlatí, to vám byl očistec! Třikrát na pěti kilometrech jsem musel zastavit a odpočívat a současně odpovídat na dotaz dvaceti kilo čisté váhy: "A taťko, proč už zase stojíme? Ty už zase nemůžeš?" Nebudu to protahovat, západ slunce jsme nestihli, avšak nezapomenutelný zážitek to byl. Řekové na nás mávali a halekali, větší blázny asi neviděli. A jakmile si všimli dětské sedačky s Andulkou, halekali a smáli se o to víc. Cesta zpátky potmě byla také nezapomenutelná. Andulka počítala netopýry a my s Gaiou mouchy v očích.

Druhý den jsme měli odpočinkový, nedovedl jsem si představit, že bych na tenhle ďáblův vehikl ještě někdy sedl. Ale další den nám otrnulo a my zatoužili poznat další pláž ostrova Zakynthos, konkrétně Laganas. Strasti cesty znovu popisovat nebudu, významný je pouze fakt, že jsme opustili červeně značenou silnici a odbočili na bílou, která je důležitostí až na třetím místě, hned za žlutou. Bílá cesta je v mapě popsaná jako zpevněná cesta, slovensky iná cesta. Ta naše vedla do nekonečného olivového háje. Mysleli jsme si, že Labyrint s Mínótaurem je právě zde, v těchto prastarých olivách.

Nakonec všechno dobře dopadlo, i když jsme neměli Ariadninu červenou nit, dokonce ani drobečky Jeníčka a Mařenky. Minuli jsme jediný orientační bod, krávu, a za chvíli už svištěli na pláži. Všude tisíce lidí a lehátek a slunečníků, projeli jsme několik kilometrů písčitého povrchu až na samý konec, kde konečně nebylo těchto vymožeností. Zaparkovali jsme kola, Andulka jásala, že konečně moře a písek, když tu, kde se vzala tu se vzala Řekyně: "Tady nesmíte s kolem, jděte pryč." Nepomohla plačící Andulka ani naše schvácené ksichty. Museli jsme posbírat svých pět švestek a otočit se nazpátek. V prvním poli lehátek a slunečníků nás odchytil potem páchnoucí Řek, který na nás šibalsky mrknul: "Dejte si kola támhle do křoví, ať je nikdo nevidí. Je to hrozná baba. Takže to máme osm Euro za dvě lehátka a sunečník na celý den, mějte se fajn." Zaplatil jsem, Andulka Řekovi políbila ruku a prožili jsme na lehátkách krásné dvě hodiny chladného a velmi větrného dne.

Domů do Limni Keri jsme dojeli na pokraji fyzického vyčerpání, zavolali do půjčovny, že velmi děkujeme, ale kola že už vracíme a, ne, opravdu si je už půjčovat nebudeme. Už nikdy. A příště už bude na téma Řecko a Zakynthos skutečně poslední článek, tentokrát o cestování vypůjčeným automobilem.
Přidat na linkovací servery

Sraz základky po 20 letech

Tokugawa | 20. června 2007, 8:57 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Vždycky jsem čekal na nějakou hranici, na zlom v mém životě. Na okamžik, od kterého bude vše jiné, než předtím. Desáté natozeniny. Přijímačky na střední školu. Patnácté narozeniny. Osmnácté narozeniny. Řidičák. Maturita. První zaměstnání. První sex. Svatba. Vlastní bydlení. Třicáté narozeniny. Narození dítěte... Nikdy žádný zlom nepřišel, všechno plynule pokračovalo dál a dál. Teď už nejspíš čekám jen na smrt. Tedy na svou, rodina má velmi nízké životní pojištění.

A do tohohle poklidu přišel sraz se spolužáky základní školy. Považte – po dvaceti letech! To byl otřes. Dvacet let od ukončení, to máte dvacet osm od začátku. Pomalu mohu začít počítat na čtvrtstoletí.

Na sraz do hospody U Kašpárka jsem šel s nemalými obavami. Dvacet let je dlouhá pauza, byť jsme spolu trávili den co den po dlouhých osm let. Za dvacet let se lidé změní tak, že je nepoznáte, a to nemyslím pouze fyzický vzhled. Za dvacet let se vytratí témata, zmizelo totiž to, co nás spojovalo. Proto mi bylo tak nějak divně, když jsem kolem Hospůdky U Kašpárka projížděl krokem a pozoroval toho kluka, co mi byl povědomý

Pomalu se začali všichni scházet. Někdo někoho poznal, někoho ne. Kila navíc, vlasy namíň, zmizela bezstarostnost, přibyly starosti. Ale pořád jsme za těmi novými tvářemi byli my. Osmá Bé. V každém trochu, v každém něco jiného. Za chvíli se šoupaly stoly a U Kašpárka začalo hučet.

Všichni vydatně pili, snad aby se zbavili počátečních obav. A možná taky ne, možná takhle chlastaj pořád. Já nepil, neb jsem blb. A tak se stalo, co se v podobných případech stává – ujel mi vlak. Prostě jsem byl mimo, což mě celý večer mrzelo. Zase na druhou stranu, on drobný náhled na situaci není k zahození. Takže jsem pozoroval a snažil si pamatovat.

První vzpomínky otevřela Radka, která s sebou přinesla na zteřelých papírcích milostné básně, které jsme jí psali třesoucím se rukopisem plným hrubek. Úplně jsem viděl, jak to v lavici píšu: "Já ti koupím kytičky, porodíš mi dětičky."
Asi chápete, že to nemohlo dopadnout valně.

Kája s Ivanem poměřovali, kdo z nich má větší břicho. Sázeli jsme na Ivana, zakulatil se za ty roky. Ale prohrál. Když Kája vyvalil tu věc, co měl pod trikem, bylo najednou U Kašpárka těsno. Břicho bylo všude, ještě teď mám kus obtisklý na brejlích. Vidět to břicho Ripleyová, pak byl s Karlem ámen.

Moc si z toho večera nepamatuju, tak nějak jsem si jen prohlížel všechny ty povědomé tváře a poslouchal je, až mi konkrétní děje unikly a zbyly jen pocity. Všechny holky se z káčat vyklubaly a jsou z nich krásné dámy, mám pocit, že v naší třídě se z nějakého záhadného důvodu naakumulovaly nejlepší kusy z Vršovic. Chudinky, a musely vydržet osm let s takovými paky... Možná jsem zaujatý, protože k nim mám ke všem citový vztah, většinu z nich jsem miloval. Některé to věděly, jiné ne. Rozhodně jim to ale bylo jedno a všechny svorně pálily za kluky z osmé Á. Což nechápu, ale nedrásejme zhojené rány :o)

Vyhýbal jsem se rozhovorům o tom, kdo má jakou firmu, kolik dětí, kolik žen nebo pozemků. Tohle mě nikdy nezajímalo. Chtěl jsem se dozvědět něco o nich, jenže na to je jedna noc za dvacet let málo. Ale co, v podstatě jsme všichni stále stejní, to bylo více než zřejmé.

O půlnoci dorazil Filip, můj nejlepší kamarád ze základky. Stejná vizáž, stejný hlas, stejná gesta, bylo to prima. S Filipem jsem tenkrát hrál šipky, trefovali jsme se do terče a nebo spíš do vrat kůlny a ani jsme nevěděli, že nám na hlavu pozvolná spadá spad. Radioaktivní. Myslím, že to byla Filipova babička, kdo poslouchal Svobodnou Evropu a přišel nám na zahradu říct o Černobylu. Filip se schoval, já ne. Filip má vlasy, já ne. Haj hou.

Čas letěl, najednou byly tři ráno a nás začali vyhazovat. Tiskly se ruce, mlaskaly pusy, sliby chyby, nejspíš zase za dvacet let. Jestli se mi budou holky pořád líbit jako letos... Několik ctihodných matek pokračovalo na pochybných diskotékách do brzkého rána, já naložil Filipa a jeho skládací kolo a chystal se ho odvézt. Když tu mi do vozu přisedl Kája. Pod obraz. Ne že bych měl v autě obrazy, to se jen tak říká.

"Vem mě domu."
"Jasně, Kájo, kde bydlíš?"
"Nahoře," řekl a mávl rukou. Podívali jsme se s Filipem na sebe a začali se smát.
"No jo, ale kde – nahoře?"
"Tam. Mě... Měcholupy."
"Kde v Měcholupech?"
"Tam. Nahoře. Doma."
A tak jsme jeli. Hovorem jsme udržovali Káju vzhůru a na každé křižovatce se ptali, kam máme jet. Nezabloudil ani jednou. Skutečně bydlí tam, doma, nahoře v Měcholupech.

Byl to vydařenej sraz. Zopakoval bych si ho klidně měsíc co měsíc. Koupím si krejčovské metry, slepím je tak, abych dostal 20 x 365 políček a začnu stříhat.
Přidat na linkovací servery

Zakynthos lodí

Tokugawa | 19. června 2007, 7:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Navagio – Pláž ztroskotání
Navagio
Pláž ztroskotání

Aby se nám dovolená líbila, musíme poznat místo našeho pobytu co nejvíce. Už jsme viděli Zakynthos z letadla, projeli si jeho část na kolech a kus si ho prošli pěšky. Teď nás čekala cesta kolem ostrova lodí. A čekala nás dlouho, protože Řekové vypluli na Jónské moře o celou hodinu později.

Přístav je v hlavním městě ostrova Zakinthos, v Limni Keri byla ráno přistavena dvě auta, která řídil Dionýsios a jeho sestra. Nebyl to náš domácí Dionýsios, toto byl další z mnoha Dionýsiů, co jich Zakynthos zrodil. Naše rodina se vezla s Dionýsiovou sestrou. Tato sestra byla typická řecká řidička. Neustále nadávala a neustále měla připravený prostředník levé ruky k vytrčení. A trčila často. Kupříkladu asi sto metrů před námi vjel na hlavní traktor. Dionýsiova sestra zvolala: "Vrahu mých dětí!" a vytrčila prostředník. S další kletbou na rtech traktor předjela a mávala prostředníkem na všechny strany. Mlaskání a vzdychání ani nepočítám.

Nalodili jsme se v 7:30 a v 9:00 jsme se konečně dočkali. Loď vyplula. Opustili jsme Zakynthos, hlavní město stejnojmenného ostrova, směrem na sever, tedy po východní straně, plné letovisek a pláží. Na pohled nic moc. Z architektonického hlediska je Zakinthos tragédie. Stavby z litého betonu, v drtivé většině nikdy nedostavěné, snad kvůli úlevě na daních, všechny na jedno brdo. Pláže obsypané lehátky a deštníky, lehátka obsypaná bílými a růžovými těly. Raději jsem se díval na druhou stranu, na nekonečnou modř Jónského moře.

Schválně jestli uhodnete, kdo byl kapitánem lodi. No jistě. Dionýsios. Měl bych jim začít dávat čísla, aby se mi nepletli. Dionýsios stihl kromě řízení lodi i přednášet, ovšem moje angličtina není na dostatečné úrovni, a tak jsem pochytil jen pár slov. Mykénské Řecko, Tiberius, Vandalové, Ostrogóti, Normané, Benátčané, Turci. To je ve zkratce divoká historie snad všech řeckých ostrovů. Teprve někdy od poloviny 19. století patří Zakynthos Řecku.

Ostatní nebylo důležité. Jak se jmenuje která pláž nás opravdu nezajímalo. Co nás ale zaujalo, byly jeskyně. Tedy jeskyně... Tak se tomu říká zde na Zakinthosu. V podstatě jsou to díry, vymleté do pobřeží příbojem. Začínají na severu ostrova, kousek před atrakcí Blue Caves. Tam také začíná být pobřeží atraktivní. Z vody se zvedají bílé útesy, laickým okem bych řekl, že se jedná o opuku. Z opuky se dá najít pár hezkých domů, povětšinou vil s nápisem Stone villa for sale. Bílé útesy, pod kterými je zelenomodrá průzračná voda, mohou za to, že se Zakynthos řadí na čtvrté nejkrásnější místo k potápění.

Dionýsios nás odvezl na Navagio, Pláž ztroskotání. Je to atrakce novodobá, pirátská loď ztroskotala na pláži v roce 1984. Už jsem zapomněl proč, jisté však je, že loď byla neovladatelná a o zbytek se postaralo špatné počasí. Loď prý vezla pět tisíc neproclených kartonů cigaret a nějaký alkohol. Nedovezli. Smůla. Nejhlavnější pirát nejspíš dostal Černou známku. I samotná pláž Navagio je celkem mladá, skála se do moře sesula ponejprv v polovině devatenáctého století, čímž dala vzniknout nádherné, po zemi nepřístupné pláži. Ke druhému sesuvu došlo několik let po ztroskotání pirátské lodi. Pláž je oblázková, neskutečně krásná. Jediná její nevýhoda je, že na ní ztroskotala ta zpropadená loď, takže ostrov Zakinthos získal zcela náhodou vlastně svou jedinou turistickou atrakci. Na Navagiu to vypadá následovně. Připluje výletní loď, která na hodinu a půl vyvrhne na pláž 150 turistů. V závěsu připluje druhá loď a vyvrhne dalších 150. My zažili tyhle lodě čtyři. Hnus. Kdyby bylo Navagio bez turistů a místo zrezivělé lodi na ní práchnivěla dřevěná s roztrhanou černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty, to by teprve byla paráda.

Druhá zastávka byla u ostrova Marathonisi, do vody bylo vyvrženo několik plavců s brýlemi a šnorchlem. Záviděl jsem jim. Jeskyně v bílé skále, modrá a zelená voda, prostě paráda. Ostrov Marathonisi je významný tím, že k němu každoročně připlouvají mořské želvy Kareta Kareta a na jeho písčité pláži kladou vejce. Kupodivu i Marathonisi vypadá jako ohromná želva. Morlor. My žádnou karetu neviděli, i když už od června začíná jejich období.

Andulka byla smutná, na želvy se těšila celý náš pobyt. Jak kdyby to věděl, rozhodl se jí želví zklamání vynahradit delfín. Nejprve prořízla v dálce vodu jeho ploutev. Pak poskočil vpředu před lodí a najednou šup, plul souběžně s námi na dosah pětimetrové paže. Skákal a otáčel se pod vodou a myslím, že na Andulku i mrknul.

Plavba trvala asi devět hodin, nic pro malé dítě. Andulka se nudila, museli jsme neustále dokola vyprávět o pirátech z pláže Navagio. Až se vrátíme domů, má Andulka slíbený film Piráti z Karibiku. Bude aspoň chvíli klid, Anča bude hltat piráty a Gaia Jacka Sparrowa, kterého tajně miluje. A já budu mít čas na banjo.

A ještě mě v rámci objektivity mého zpravodajství z ostrova Zakynthos napadá: Kdyby vám delegátka říkala, že ceny v lodní restauraci jsou srovnatelné s těmi pevninskými, nevěřte jí. Jsou dvojnásobné, takže dva hamburgry, jedny hranolky a jeden džus vás vyjdou na 450 Korun. Baba má s tím pirátem Dionýsiem asi nějakou smlouvu.
Přidat na linkovací servery

Andulčino Řecko

Tokugawa | 15. června 2007, 6:45 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (7)  

Andulka na ostrově Zakynthos
Andulka na ostrově
Zakynthos

Už několik dní před odletem na ostrov Zakynthos nemohla Andulka dospat. Myšlenka na cestu letadlem pro ni byla abstraktní, nicméně nesmírně lákavá. Dívala se na oblohu, na ty malé stříbrné body, co po nebi malují dlouhé rovné čáry a těšila se. V letadle jsme ji posadili k okénku, ovšem vzhledem k časnému termínu odletu jsme museli vynaložit maximum sil a rodičovských lstí k udržení jí při vědomí alespoň do okamžiku odlepení se od země. A povedlo se. Andulka se se zájmem dívala z okénka a prohlížela si Trojský zámeček a Pražskou zoologickou zahradu. "Vidí nás Moja?" zajímalo jí nejvíc.

V okamžiku, kdy jsme opustili území Albánie a ocitli se nad mořem, musela se Andulka vyrovnat s inverzí reality. Modré tentokrát nebylo nahoře, ale dole, a ty stříbrné tečky, co kreslí dlouhé čáry, nebyla letadla, ale lodě. Zajímalo jí to nesmírně.

Řecko bylo od prvního okamžiku Andulčino. Také tak o něm mluvila: "Moje Řecko". Bylo úžasné sledovat jí, kterak kráčí po ulici, ve slunečních brýlích, šátku, a šatech ke kolenům, trochu jako Sophia Lorenová, a zdraví všechny Řeky a Řekyně: "Kaliméra! Kaliméra!" Na oplátku přijímala úsměvy a dary. Kupříkladu pirát Dionýsios daroval Andulce plnou náruč meruněk, oranžových jako oheň. Tentokrát Andulka překonala respekt, který k tomuto zarostlému a podsaditému, nicméně stále usměvavému Řekovi měla, a meruňky si od něho vzala.

Moře se stalo velkým Andulčiným přítelem. Celé hodiny na pobřeží stavěla hrady, učila se házet žabky, nebo mě po krk ve vodě honila, cupitajíc po špičkách a strašlivě se chechtajíc. Také se snažila tento živel ovládat. Nacházela stále nové a nové klacky, které se v jejích rukou měnily v kouzelné hůlky, a snažila se moři vnutit svou vůli. Nedařilo se. Ale jednou Andulka živly ovládne, tím jsem si jistý, v necelých dvou letech vyzvala na souboj samotný blesk a hrom!

A cestou zpět chtěla denně koupit zmrzlinku, každý den si vybrala jinou. Dokud neochutnala gyros od Řekyně, co se nikdy neusmála. Pak už chtěla jenom gyros.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřel jsem, čekaje pirátovu ženu Mirandu. Ale byla to Majda od vedle: "Dobrý den, mohla by si se mnou jít Andulka hrát ven?" A tak se stalo, že jsme poprvé v životě seděli na kavalci sami, zatímco Andulka si hrála ve svém Řecku venku před domem. První den jsme ji neustále kontrolovali, ke konci pobytu už nebyl důvod. Proces odpoutávání se od rodičů začal. Pomalu, ale jistě. "Mamko, já už znám tolik Majd... Majda Procházková, Majda Benešová, Majda z Kouzelné školky a teď řecká Majda! To je prima!"

"No jasně!" Tuhle odpověď jsme od Andulky v jejím Řecku slyšeli nejčastěji. Nevím, kde to vzala, ale používá slovo jasně s grácií a často.
"Andulko, po jídle si dojdi umýt pusu, ano? Máš ji celou od marmelády."
"No jasně, mamko!"

Zvířat se ve svém Řecku Andulka nemohla nabažit. Letovisko Limni Keri nebo Limni Keriou je spíš vesnice ve fázi přerodu v letovisko. Všechny kozy a všechny ovce mají na krku zvonec. Všechny jím neustále klinkají a žalostně mečí a bečí. Řecké kozy mají obrovské rohy, kozel, to je dozajista čert. Jen na pláži jsem žádné kozy neviděl, místní Řekové jsou na toto prý hákliví.

Vedle mečení a bečení se ozývá nepřetržité hladové mňoukání více či méně zbídačených koček. Jen jedna vypadala dobře, měla na krku dokonce obojek s přívěskem. Patřila Mirandě a byla to dozajista pirátská kočka.

O hmyzu psát nebudu, i když je řecký hmyz velký jak někteří středoevropští malí ptáci. Jen připodotknu, že se Andulka naučila s gustem používat slovo "Hovado!". Limni Keriou totiž v překladu znamená Kerijské jezero. Voda v něm není žádná, jen ohromná plocha rákosí vysokého čtyři nebo pět metrů, cikády a kolem dokola příkop plný smrduté sladko slané vody. Kupodivu jsme v ní zahlédli několik želv Kareta Kareta, které právě na ostrově Zakynthos kladou vejce. A úhoře. Půlmetrového.

Den po příjezdu domů se nás Andulka ptala, jestli tento víkend opět navštívíme její Řecko. Musel jsem jí zklamat. Nenavštívíme. Ale vezmu s sebou Andulku do práce a ona mi zařídí zvýšení platu. A pak se uvidí.
Přidat na linkovací servery

Řecko: jídlo a pití

Tokugawa | 14. června 2007, 7:22 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Zakinthos
Záliv Ormos Shiza

Máme Řecko rádi, protože Řekové mají boha Bakcha a Bakchus je jeden z bohů, které můžeme. Řecko oplývá dobrým vínem, dobrou zeleninou a dobrým ovocem a my zase dobrou chutí k jídlu. Večer co večer nám na stole stojí orosená sklenka místního vynikajícího rudého vína, před námi po okraj naplněné misky řeckým salátem, samozřejmě vrchovatě oliv všech možných druhů a chutí. A v rohu se kupí čím dál vyšší pyramida meruňkových pecek.

Zkrátka užíváme si místních darů co to jde. Většinu nakupujeme u Řekyně Joanny, která prodává zájemcům z vlastních zdrojů. Prý proč si neotevře obchod. Je to hloupá otázka, Joanna prodá všechno a na daních nezaplatí ani floka. Navíc není levná. Ale to nám nevadí, protože její olivy jsou nejlepší, jaké Zakynthos zná, stejně jako Joannino červené řecké víno. Mimochodem už nám stojí vedle kufrů čtyři lahve, na které je vydaný zákaz konzumace. Otevřeme je až v nejsychravějším únoru.

Ještě jsem se nezmínil o cukroví. Řecko a Turecko jsou jako dva kohouti na jednom dvorku. Řekové zřejmě Turkům nikdy neodpustí, že z vysokých modrookých blonďáků nadělali po dobu své nadvlády malé snědé poturčence. Nicméně hudba, kterou v Řecku slyšíte, se nápadně podobá turecké, stejně jako cukroví. To cukroví, co z něj kape med, je plné ořechů a pohromadě ho drží listové těsto. To fakt můžu, obzvlášť se silnou hořkou kávou.

A abych nezapomněl: jehněčí a skopové na všechny možné způsoby. Obzvlášť gyros nebo moussaka. Když jsem byl s Gaiou na Peloponézu, dal jsem si závazek, že si dám každý den gyros u jiného stánku nebo v jiné taverně. Vydželo mi to, dokud jsem u jednoho prastarého prodavače v zapadlé uličce plné řeckých mafiánů neukousl s kusem jehněčího i hlavu veliké a důkladně ugrilované mouše. Loskuták v kleci za mnou se výhrůžně zachechtal a já raději muší gyros dojedl. Pak už jsem chodil jen do taverny na gyros plate.

Zakinthos je jiný. Pirátům patří prakticky celý ostrov a nemusejí se tedy družit v nějakém ghettu. Ostatně zítra se jedeme lodí podívat na Navagio, pláž, na které před ne zcela dávnou dobou ztroskotala pirátská loď. Ostrované to samozřejmě zjistili dřív než policie, a tak měl celý Zakynthos dva roky co pít a kouřit. Ale to jsem od gyrosu poněkud odbočil. Gyros tu prodává Řekyně, která se usměje snad jedině tehdy, když chce koutkem úst odehnat otravnou mouchu.

Moussaka, kterou jsme měli v Laganas na včerejším výletě na kolech, byla nejlepší, jakou jsem kdy jedl. Lahůdka všech lahůdek. Nimral jsem se v ní jen aby mi vydržela co nejdéle. Ale nakonec jsem ji stejně snědl a zbyly jen vzpomínky. Až se naučím takovouhle moussaku upéct a nebude to trvat déle než tři hodiny, nazvu se umělcem.

Pomalu mi vytrávily ty zákusky s medem, takže se loučím, nejspíš vyrazíme k moři nebo k majáku v Keri. Další pokračování povídání s klíčovými slovy dovolená, Řecko a Zakynthos někdy příště. Třeba o tom, jak nás popadl amok a půjčili jsme si místo automobilu jízdní kola.
Přidat na linkovací servery

Zakynthos: První dojmy

Tokugawa | 13. června 2007, 7:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Zakynthos
Pohled na ostrov
Marathonisi

To, čeho jsem se nejvíc obával, dopadlo nad očekávání dobře. Vyzvedli jsme si u stánku letenky a dovolená začala. Odbavení proběhlo na občanku, pasová kontrola v Čechách proběhla na občanku, pasová kontrola v Řecku také. Na letišti v Praze jsem zahlédl malého Peruánce s kytarou na zádech. Trochu ve mně trhlo, že jsem si s sebou nevzal své banjo. Nedovedl jsem si představit, že mi ho nepovolí jako palubní zavazadlo a mrsknou s tím mistrovským nástrojem mezi kufry. Viděl jsem v duchu, jak mi v Řecku vyjede na pás, já otevřu futrál a vyndám zvlášť krk, zvlášť korpus s proraženou blánou... Raději jsem uke-banjo nechal doma. A byla to chyba, protože hudba sbližuje a navíc co se dá v dešti dělat jiného, než hrát swing.

Letiště Zakynthos (Zakinthos) je stejné, jako většina letišť na podobných ostrovech. Ukrutně malé a provinční. Nejvíc se mi líbilo, jak nás před letadlem naložili do autobusu a odvezli dvacet metrů vedle ke vstupu do haly.

Vybrali jsme si letovisko Limni Keri, což je mrňavá vesnička na nejjižnějším cípu ostrova Zakynthos (Zakinthos, Zante). Nevím, jaký název pro ostrov použít, nevědí to ani sami Řekové, a tak používají všechny. Limni Keri nemá žádnou historii. Je to nově vybudované malinké letovisko, kde má promenáda na pobřeží asi sto metrů. Tři taverny a jedna půjčovna aut a motocyklů, asi čtyři supermarkety (menší samoobsluhy) a to je vše. Pro rodinu s dítětem naprosto ideální. Žádné túrování motorek, žádné diskotékové tuc tuc. Pouze cikády a mňoukání vyhladovělých koček.

Na Řecko je Zakynthos celkem dost zelený ostrov. Asi stejně jako Korfu (Kerkyra). Jsou tu kvanta olivovníků, jejichž pokroucené kmeny mě nikdy nepřestanou fascinovat. Olivy tu jsou na každém kroku. V lednici máme jedny domácí, naložené ve vinném octě. Naprosto delikatesní. Naproti přes ulici prodává prastará Řekyně domácí panenský olivový olej. Jeden už máme a vydatně používáme. Chuťově nesrovnatelný s olivovým olejem prodávaným v Čechách. Ta Řekyně v té boudě přes ulici od rána do noci štrykuje nějaké ukrutně barevné dečky, pravděpodobně tuze vyhledávaný suvenýr z Řecka.

U jiné prastaré řecké dámy Joanny jsme si koupili domácí řecké víno. Nevím jaké, lahev je nepopsaná. Ale lidi! To je přesně víno podle mého gusta. Rudé jako Hectorova krev prolitá před branami Troje, husté tak, až máte pocit, že ho můžete kousat a trpké, až se vám svírá patro. Musíme pár lahví dopravit domů a nadepsat velkým písmem: Svátost.

A to by pro dnešek mohlo stačit. Další informace s klíčovými slovy: Řecko, Zakynthos, dovolená a last minute zase příště.
Přidat na linkovací servery

Cyklostezka Praha - Drážďany

Tokugawa | 24. května 2007, 7:34 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (15)  

Odpočinek v zámeckém parku
Kliknout pro zvětšení

Těšili jsme se na kolo celou zimu, ale pořád to ne a ne vyjít. Jako bychom se podvědomě báli, že nás zase bude bolet zadek. Bolel. Ale to nám nemohlo zkazit radost z jednoho z nejhezčích výletů, na jakém jsme zatím byli.

Okruh: Kralupy nad Vltavou, Veltrusy, Úžice, Odolena Voda, Klíčany, Vodochody, Máslovice, Dol, Dolánky, Kralupy nad Vltavou. Celková délka i s kufrováním 38 km. Převýšení prakticky žádné, pouze z Klíčan do Dolu je to pěknej sešup, návrat na výchozí nadmořskou výšku je velmi pozvolný podél Vltavy, prakticky máte pocit, že jedete po rovině. Sem tam lokální stoupání, ale nic děsivého. Tedy pokud za sebou nevezete 20 kg živé váhy.

Za zmínku stojí zastávka v obci Máslovice, kde, jak překvapivě, mají muzeum másla a kraťoučkou naučnou stezku. Po ní sjedete do Dolu, kde je Výzkumný ústav včelařský. Jejich Dolská medovina je velmi chutná. A pokud nepočítám mandlovou medovinu Botanicus, tak je Dolská hořká medovina nejlepší medovinou, jakou jsem kdy pil. Pouze nechápu, proč ji doporučují pít chlazenou. Medovina probudí i mrtvého, pokud se podává horká, jako za starých časů.

V Dolu jsme najeli na cyklostezku Praha – Drážďany a vydrželi na ní až do Kralup. Už dlouho si plánujeme, že se po ní vydáme navštívit kamarády v Ústí nad Labem, a myslím, že teď už to nebude jen takové to silácké plácání. Cyklostezka je totiž velice příjemná, pohodlná a hezká. V Kralupech ani nepoznáte, kudy vlastně jedete, žádné paneláky ani chemický průmysl, pouze chatová oblast u řeky, kousek dál jsme na druhém břehu Vltavy minuli zámek Nelahozeves a o další kousek dál už nás přivítal rozlehlý zámecký park a zámek Veltrusy.

Andulka mě v zadu na sedačce soustavně mlátila přilbou do zad, což byl jasný důkaz toho, že usnula. Občas se naklonila doleva, občas doprava, pokaždé mi výrazně změnila těžiště a já šněroval po silnici jako opilý. Sesedli jsme v zámeckém parku a chvíli odpočívali ve stínu starých jírovců, Veltrusy svítily novou fasádou a všude vládnul úžasný klid. Andulka se za chvíli probudila a šla zkontrolovat, zdali jsou v zahradě za zámkem stále ještě pávi. Byli.

Když jsme dojeli domů, cítil jsem se značně vyčerpán a utrpěl jsem rozhodnutí, že letos už se Andulka musí naučit na kole jezdit sama. Ostatně napřesrok už stejně ze sedačky vyroste a novou pořizovat nehodlám. Stačí mi moje hmotnost, natož ještě ten dvacetikilový bonus. Tuhle trasu všem doporučuji. Podél řeky se dá příjemně najíst i napít i pokoukat.
Přidat na linkovací servery

Jak jsem vyhrál koprovku

Tokugawa | 21. května 2007, 8:14 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (34)  

Procházím si tak své oblíbené blogy, až jsem narazil na Krysčinu výbušnou příhodu s koprovou omáčkou Byl to den SuperDen. Ecce, téma! Takže jak jsem vyhrál koprovku.

Nevsázím se rád. Obzvlášť nerad mám sázky, kdy jsem si absolutně jistý svou pravdou. Připadá mi to nečestné a nesportovní, za což může nejspíš Jaroslav Foglar. Jenže jsem také trochu cholerik, a když mi Gaia neustále dokola opakuje, že ona má pravdu, kroutí při tom očima a vybízí mě k sázce, tak tedy dobrá.
"A o co?" ptá se s vypočítavým úsměvem.
"Uvaříš mi koprovku," využívám okamžitě situace, "tu jsem nejedl, co jsme svoji." Gaia na okamžik znejistěla, ale jen na okamžik. Vždyť má přeci pravdu a já se pletu. Potřásli jsme si pravicemi a bylo.

S potutelným úsměvem jsem z gauče doprovázel očima Gaiu na balkon a s neskrývavým smíchem jsem ji doprovázel z balkonu. Ano, oregano skutečně mezi našimi bylinkami je. Přímo jsem se tetelil blahem a když Gaia prohodila: "Ale já koprovku neumím..." kontroval jsem ihned: "Takže v neděli, jo?" Nakonec jsem v sobě našel cosi, co bych mohl nazvat soucitem a pochopením (nevím vůbec, kde se to ve mně vzalo) a dal jsem Gaie čas na nezbytnou přípravu. Už se fakt těším!
Přidat na linkovací servery

Zpátky v rachotě

Tokugawa | 16. května 2007, 7:04 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

V pampeliškovém ráji
Kliknout pro zvětšení

Proč jen ten Einstein objevil relativitu? Proč jí zveřejnil? Proč raději neotevřel ten nejspodnější šuplík a nestrčil jí mezi papíry určené k zapomenutí? Alberte, Alberte, pravím, vy jste mi to zavařil. Tak dlouho jsem se na dovolenou těšil a najednou – lup – a je po ní. Jako by ani nikdy nebyla. To vám jen tak nezapomenu.

Z vyhřáté a prosluněné Středočeské kotliny jsme utíkali na sever, do hor, do Krkonoš. A když jsme doběhli, začalo pršet. A kdybych byl dramatik, tak bych napsal, že nepřestalo celý týden. Ale že dramatik nejsem, tak to nenapíšu. Pršet přestalo, i když slunko se ukazovalo jen sporadicky. Ovšem střídalo se s kroupami, větrnem, deštivem, lijavcem. Tak nějak bylo v květnu jako jindy v dubnu. Ale to horám svědčí.

Všude pampelišky a prvosenky a i různé jiné plevele, šťavnato a čerstvo. Bylo jediné místo, kde jsme si přáli mlhu a lezavo – Rýchory – kvůlivá focení. A bylo to jediné místo, kde svítilo slunce a také pálilo. Krásná procházka, zvící 12 kilometrů, které ušla Andulka sama a bez reptání. Dokonce slyšela, jak Krakonošovi o údolí vedle vrzaly boty. Ale neukázal se, potvora jeden. Asi jsme moc hlučeli, i když jsme byli neustále napomínáni.

Ráno, v poledne, večer i v noci, hráli jsme na kytaru a moje malinkaté uke-banjo, pěli roztodivné písně, například dvě hodiny v kuse "Pes jitrničku sežral". Nevím ani, proč ostatní postupně mizeli ze společné místnosti.

Piva bylo také hodně, lahve mi cinkají v kufru ještě dnes. Je to takový nostalgický cinkot, připomínající dávno minulé děje. Na Černé hoře si Andulka odřela prst. Asi tři čtvereční milimetry. Dodnes ho všem ukazuje a dožaduje se lékařské péče. Také opět vyrostla, neb jak známo, nedostatek dozoru dětem svědčí.

Musím vám také povědět, jak jsem byl za úchyla. Stavěli jsme v lese s dětmi domečky. Pamatujete si, když jste byli malí, jak jste vydrželi hodiny u kořene stromů ze šišek a klacíků a kamenů stavět domečky pro lesní skřítky? Bože, jak já si to rád zopakoval. No a jak jsme my dospělí byli v euforii, vyslali jsme naše holčičky (3 a 5 let) na expedici. Musí se vrátit do chaty, my velcí že půjdeme jinudy. Šly. Smály se a nevěřily, že nepůjdeme za nimi. Maminky nešly. Pověřily mě, abych na holky dohlédl, neb jsem měl maskovanou bundu a špinavej obličej.

Holčičky si vyklačovaly ruku v ruce a já je zpoza buku pozoroval. I slzu jsem uronil, jak si pomáhaly sejít po sjezdovce, jak jedna na druhou čekala, když ta první čůrala... Až mi zmizely v zástavbě. Přískoky jsem překonal čtvrtkilometrovou vzdálenost a sledoval je občasným vyjuknutím zpoza keře nebo rohu. Nahrben, špinav a s podivným úsměvem na rtech. S čepicí staženou hluboko do čela, aby mě snad neprozradil odlesk očí nebo pleši. A tak mě potkaly dvě důchodové Němky. Když mě s podezřívavým pohledem míjely, chytily se pevně za ruce a zamířily k druhé straně silnice. Němčině jsem nerozumněl, ale ten pohled byl výmluvný: Úchylák. Úchylák, který pozoruje dvě malé holčičky, nebožátka bezbranná.

Holčičky došly v pořádku domů a policejní hlídka nepřijela. Buď ty Němky sešly po cestě věkem, nebo je k smrti vyděsil můj krhavý pohled a chroptivé uchechtnutí. Přískoky jsem sledoval dál svou dceru a její kamarádku, zatímco ustrašené babky prchaly kamsi do Německa.

Také jsme se kulturně vyžívali, manuálně tvořili. Trička barvili, maňásky slepovali, speciality vařili, hry podivných názvů hráli, kulantně hovořili o různých hlubokomyslných věcech, namátkou mě napadá téma chlupy v nose i jinde, holit si hlavu žiletkou či strojkem, křečové žíly, partnerské soužití, hormonální poruchy a pivo a jiné. Jenom ty kuličky jsme nestihli a tak na putovním poháru prozatím chybí šestý letopočet. Ale to se dožene.

A je to pryč. Relativita jedna proklatá. Do další expedice rok. Bude dlouhý jako deset jiných. A v kufru jen prázný flašky...
Přidat na linkovací servery

Počasí na dovolené

Tokugawa | 4. května 2007, 11:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Máme už čtrnáct dní léto. Chodím v kraťasech a tričku, je mi z toho blaze. Od soboty do soboty mě čeký týden v Krkonoších, focení, hraní na uke banjo, vaření samých specialit a tak. A nevím, co mě to napadlo, podíval jsem se na týdenní předpověď. Což byla chyba.

Dnes je ještě hezky.
Sobota, den příjezdu: oblačno.
Neděle: déšť
Pondělí: déšť.
Úterý: průtrž mračen.
Středa: oblačno.
Čtvrtek: průtrž mračen.
Pátek: déšť.
Sobota, den odjezdu: oblačno.

Předpokládám od neděle opět stabilně hezké počasí, aby se mi v práci líbilo. Alespoň díky za středu, dojdeme pro zásoby jídla a pití.
Přidat na linkovací servery

Vratné lahve

Tokugawa | 18. dubna 2007, 9:24 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Svěrák – Vratné lahve
Vratné lahve

Vím, že psát o filmu měsíc a půl po premiéře, je blbost, ale já si nějak nemohu pomoci. Na Vratné lahve jsem se těšil, Zdeněk Svěrák je mým oblíbencem odjakživa, Jan Svěrák od filmu Ropáci. Všechna jejich společná díla se mi líbí a včera, když jsem usínal a myslel na Vratné lahve (což dělám jen tehdy, když mě film opravdu zaujme), jsem na to kápnul. Ti dva totiž dokáží dokonale vystihnout obyčejný život obyčejného člověka tak, že vám přijde půvabný a zajímavý, plný radosti a chuti žít. Přesvědčí vás jemně o tom, že obyčejnost neexistuje. Že každý okamžik v životě je neobyčejný. Že člověk je ve své podstatě dobrý a že stojí za to žít i ten váš mizerný život. Ukáží vám ho z jiného úhlu pohledu. A to dneska všichni zatraceně potřebujeme.
Přidat na linkovací servery

Úloha Jidáše při formování křesťanství

Tokugawa | 10. dubna 2007, 15:22 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (55)  

Jidáš Iškariotský

Našel jsem doma ilustrovanou Bibli pro mládež, a tak se všeobecně vzdělávám, respektive oživuji zapomenuté. Obrázky a poněkud lidštější jazyk této Bible mi pomáhá vstřebat Starý zákon i Nový zákon o poznání rychleji a uceleněji. A začínají se objevovat otázky, na které nenalézám odpovědi. Snad proto, že nemám svého vykladače, že si utvářím obrázek víry sám, bez usměrňování tou či onou církví. Poslední kapkou byl článek Pašijové zamyšlení o úloze Jidáše Iškariotského od Tomáše Šepka. A tak si také smočím brk a otázky sem nakladu. Vlastně jen jednu otázku. Otázku týkající se samotného Boha Otce.

Popořádku tedy. Hospodin rozplemení lidstvo po zemi. Po čase se mu ale chování lidí znelíbí, i vyzve Noa, aby na kopci postavil loď a uvedl do ní své syny s rodinami a od každého hovada, zvěře, zeměplazu a ptactva po páru. Následně zkropí zemi čtyřicetidenním lijavcem a lidské pokolení bez slitování vyhladí. Tedy až na rodinu Noemovu. Potopa světa trvá celé měsíce. Následně si Hospodin nejspíš svou krutost uvědomí a uzavře s Noemem smlouvu, že už nikdy nic podobného neučiní.

Dokud ovšem nenadejde čas a na řadu nepřijde Sodoma a Gomora. Oproti potopě světa jde jen o lokální záležitost, o pouhou drobnost, kterou bych mohl přirovnat kupříkladu k Hirošimě a Nagasaki. Pouhá dvě města.

Ponechme Boží zbraně hromadného ničení spát a postupme dál, až k nebohým jedincům. Například farao. Bůh si vybral vůdce egyptských Židů a tím vůdcem byl Mojžíš. Hospodin s Mojžíšem rozmlouvá, přikazuje mu, aby vyvedl židy z Egypta. A říká: "Já zatvrdím srdce faraonovo a on vás nepropustí. Následně pošlu na Egypt deset morových ran." Což také učiní. Díky boží vůli tedy farao nepropustí Židy a je za to pak s celým svým lidem desetkrát krutě potrestán.

Pak tu máme strádající Izraelce, kteří putují z Egypta do Kanaanské země a krutě hladoví. Bůh jejich volání vyslyší, nakrmí je křepelkami a druhý den potře krutou ranou za nedostatek víry. Nemálo zůstalo hrobů v brázdě pochodu.

Dál jsem se zatím nedostal, ale mohu pod vlivem předchozího čtení Nového zákona a pod vlivem článku Pašijové zamyšlení o úloze Jidáše Iškariotského postoupit až téměř k vyvrcholení příběhu, kdy na sebe vezme Ježíš Kristus hříchy světa. Hlavní linka je notoricky známá. Ježíš chodí a káže následován třinácti učedníky, apoštoly. Jedním z nich je zrazen, vydán židovskému a římskému právu, je mučen aby v závěru zemřel na kříži. Tímto činem sebeobětování jsme očištěni a brána nebeská je nám všem otevřena.

Nedá mi ale spát Jidášova úloha. Jidáš Ježíše zradil a Ježíš toto věděl už před činem. Otázka první: Byla Jidášova úloha skutečně důležitá? Nebo naopak Ježíšova? Byl Ježíš skutečně tak důležitá osoba, že ho komando bez Jidáše nepoznalo? Nekázal snad veřejně? Neléčil veřejně? Neboural stánky v chrámu veřejně? Proč Ježíše nepoznali, ale Petra, jeho učedníka, během bičování Kristova poznali hned třikrát?

Otázka druhá: Pokud se Ježíš Nazaretský obětoval, aby sejmul hříchy světa, proč k tomu potřeboval zrádce? Proč prostě nepředstoupil před tehdejší soudní a výkonnou moc a neprohlásil se?

Otázka třetí: Jak k tomu Jidáš Iškariotský přijde? Nečinil snad vůli Boží? Neudělal to, co udělat musel? A pokud ano, proč za to pykal a proč je dodnes v opovržení? Vždyť bez jeho činu by dnes křesťanství nejspíš vůbec neexistovalo.

A konečně: Jakou cenu má naše vykoupení, za které zaplatil vykonavač Boží moci takovou cenu? A teď nemyslím Ježíše, ale Jidáše. Kdo z těch dvou nás vlastně vykoupil? Ten, který věděl, co činí, a nebo ten, který to nevěděl?

Bůh Otec o sobě s oblibou říká, že je žárlivě milující. Děkuji pěkně. Neměl bych se zamýšlet a měl bych dogmata přijímat taková, jaká tisíce let jsou. Jinak bych mohl dojít k závěru, že o takového otce vlastně ani tak moc nestojím.
Přidat na linkovací servery

Sousedi nás musí nenávidět

Tokugawa | 19. března 2007, 9:02 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (14)  

V neděli se mi podařilo poslat ženskou dvoutřetinu rodiny pryč z bytu a nalákat Kukri J. Mrkvičku na společné hraní. Jo vy nevíte jaké hraní? Ále takové hraní, ke kterému nepotřebujete ani monitor, ani klávesnici, nýbrž kytaru, uke-banjo a foukací harmoniku. Mrkvička dorazil v neděli v 15:00 a do 18:00 jsme snímali všeliké country písničky, co známe. Ani jsme tak moc nehráli k poslechu, jako jsme se spíš sehrávali, protože uke-banjo mám teprve měsíc. A tak hledáme společný rytmus, dohadujeme se nad sóly a mezihrami, vymýšlíme druhé hlasy a tak podobně.

Naši sousedé mají nejspíš rádi klid. Smůlu mají v několika věcech. Ta první a nejzásadnější se týká faktu, že se nastěhovali do domu, který nerespektuje normy pro úroveň kročejového hluku, a proto je v něm všechno nebývale slyšet.

Další smůla je, že máme psa, který je nerad doma sám a který se nás v naší nepřítomnosti dovolává. Hlasitě. Toto se nám podařilo do jisté míry eliminovat tím, že když odcházíme ráno do práce, pouštíme Hugovi rádio. Takže sice nevyje pes, zato v dvacetiminutových intervalech zapíná a vypíná Radio Sever.

No a do třetice to moje nové uke-banjo. Je to něco, po čem jsem celý život toužil a teď konečně, když jsem začal toho života žít druhou půli, teď konečně ho mám. A tak trénuju. Půl až hodinu denně (a to ještě jen ze soucitu). Po včerejší sehrávce jsem nám nejspíš zadělal na opravdové nepřátele...
Přidat na linkovací servery

Stát mě donutil ukončit živnost

Tokugawa | 12. března 2007, 8:05 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Včera jsem dokončil daňové přiznání za rok 2006. Protože mě živnost neživí, pouze přiživuje, všechny předchozí roky toto stačilo, dál jsem se o věc nezajímal. Letos tomu bylo trochu jinak. Zahloubal jsem se, napsal si pár čísel a výsledek? Naprosto se mi nevyplatí podnikat, do konce prvního pololetí 2007 živnost zruším.

Výdělek: 65.000,-
DPH odvedené státu: 16.000,-
Daň z příjmů: 9.000,-
Zdravotní pojištění: 4.500,-
Po ročním podnikání zbyde: 35.500,-
všechny odvody státu: 45%

Čísla jsou přibližná a zaokrouhlená a rozhodně mě naprosto definitivně odradila od dalšího vytěžování mého volného času.
Přidat na linkovací servery

Zloději u sousedů - epilog

Tokugawa | 8. února 2007, 7:25 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Vylezl jsem ospale do únorového rána. Hugo ňufal vůkol, kde by co pochcal a moje uši, náhrada za spánkem zalepené oči, byly drásány nepříjemným zvukem. Námraza na autech. Proloupnu oko a vidím souseda, kterak škrabkou čistí skla své škodovky.

"Dobré ráno, sousede. Tak jsem se doslechl, jaké vám žena připravila překvapení," snažím se o bodrost.
"To tedy ano," odpovídá soused a ustává ve škrábání, "bylo to dost děsivé."
"To si dovedu představit," na to já, "jak bych byl vykulenej, kdyby mě v půl páté ráno vytáhli z postele dva ozbrojení policajti."
"No mě vytáhli jenom z vany," na to soused. "Nejdřív jsem si myslel, že je to jenom něčí blbej vtip, ale když jsem pak viděl ty jejich namířený pistole..."
"No, to muselo bejt vostrý..." Následně jsem sousedovi objasnil celou situaci, která Gaiu vedla k akci Zloděj v bytě. Tvářil se, že to chápe a že je rád. No a představte si, co následovalo. Jak se tak snažím o tu bodrost, povídám mu: "A ať se to víckrát neopakuje!" Soused jenom vyvalil oči a já zbaběle utekl s Hugem na ranní procházku.
Přidat na linkovací servery

Zloději u sousedů

Tokugawa | 7. února 2007, 12:34 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Tokugawa odjel užívat klidu lesa. Jeho ženy se rozhodly užít si víkendu po svém. I naplánovaly si setkání s dalšími opuštěnými ženami, navštívily společně divadlo a báječně se bavily. Po divadle uskutečnily procházku podvečerní Prahou a v příjemné náladě dojely domů.

Večer příjemně pokračoval. Všude ticho a klid, sousedé jsou již týden na horách, nikdo a nic nerušilo příjemný sobotní noc. Okolo čtvrté se Andulka Bambulka vzbudila nepříjemným snem, prý o velkém barevném psovi a po malém pohlazení vesele pokračovala v chrupkání. Mě to však vytrhlo ze spaní, vstala jsem a šla se napít. Náhle slyším tiché kroky od sousedů. Že by se vrátili z dovolené? Po čtvrté hodině ranní? S půlročním miminkem? Spánek je pryč, probouzí se ve mně akčí žena. Hlavou běží dalších tisíc otázek, na které si rychle odpovídám. Ne, to je nesmysl, proč by přijeli v tento čas. Budu odvážná a půjdu se podívat. Vyšla jsem z bytu. Dveře u sousedů jsou pootevřené, kočárek, který obvykle stojí na chodbě, tu není. Žádné hlasy, žádné dětské žvatlání ani pláč, jen kroky. Odvahu na to, abych šla a dveře u sousedů otevřela, jsem nenašla. Potichu jsem zalezla zpět do bytu a zavřela naše dveře. Co teď? Je to jasné, je tam nečekaná návštěva. Slyším spláchnutí WC. To mě zviklalo, na druhou stranu i zloděj má své potřeby. Spláchnul třeba ze zvyku, třeba neví, že izolace proti kročejovému hluku tu není nejlepší. Netuší, že vedle v bytě jsou... nezamčené, samotné ženy...

Rozhodnutí je jasné. Už na nic nečekám a vytáčím 158. Poněkud zdlouhavě se pokouším vysvětlit, že opravdu netuším, kdo že to vedle chodí. Sděluji, že jsem si jistá pouze tím, že sousedé nebyli celý týden doma, že mi je divné, že by se vraceli okolo čtvrté ranní s malým dítětem, že naslyším žádná slova, jen kroky... Za pět minut dorazili policisté. Dům byl zamčený. Přece jim nepůjdu odemknout dům, odepínám klíč a házím ho z balkońu. Dorazili dva, celkem sympaťáci. Rychle jim vše převyprávím, dveře u sousedů jsou již zavřené. Tasí pistole, mně zahánějí do bytu. Polilo mě horko. Sakra, takový mladý kluci. Vždyť tam fakt může být někdo se zbraní v ruce. Vždyť tady může jít o život!!! Zazvonili. Teď nastane ta chvíle pravdy. "Kdo je?", ozvalo se tichým mužským hláskem od sousedů. "Policie České republiky, ihned otevřete!" na to nedrsně vypadající, avšak drsně hovořící policista. Přestávám se bát. Tuším velký trapas. Vedle se otevírají dveře. Světlo baterek policistů a jejich pistole míří na... našeho právě vykoupaného a v červené noční košilce oblečeného souseda. Zvedá ruce nad hlavu. "Já jsem..." "To je náš soused, dobrý večer", snažím se zachránit situaci a souseda bych nejraději objala. "Nezlobte se, já myslela..., já něvěděla..., já....", zmateně objasňuji situaci. "Soused je zmatenější víc: ...Jó, díky..., nashle." Napětí je fuč. Jdu odemknout policistům vchod do domu. Cestou se ještě omlouvám jim. "Neomlouvejte se, to je v pořádku. Tak trochu jsme čekali planý poplach, ale je vždycky lepší raději zavolat než dělat, že nic neslyšíte." Zamkla jsem dveře a vrátila se domů. Vlezla jsem do postela a dlouho nemohla usnout. Tak tomu říkám trapas... Gaia.
Přidat na linkovací servery

50 km v nových botách

Tokugawa | 6. února 2007, 10:19 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (12)  

Sady pod Mužským
Kliknout pro zvětšení

Nemohu myslet na nic jiného, než na své nohy. Jsou to nebohé chudinky a já jsem pablb. Nové boty jsou sice krásné na pohled a pohodlné na takové to běžné městské nošení, nicméně na akci, kde se polykají kilometry opravdu nejsou vhodné. Prvních osm kilometrů bylo naprosto bez problémů, avšak kilometr devátý byl zlomový. Na patnáctém už jsem se v duchu modlil a když jsme konečně našli po dvaceti kilometrech nocleh, obával jsem se, že současně s botami sundám s chodidel i kůži. Bohužel se tak nestalo a přede mnou tedy byly další dva dny ostré chůze.

Na Klamorně
Kliknout pro zvětšení

Druhý den byl podobný tomu prvnímu, pouze se zkracovaly hranice bolesti. První přišla po pěti kilometrech, kdy jsem měl pocit, že mám kůži vespod na patě přeloženou přes sebe. Kontrola odhalila, že nemám, tudíž že jsem simulant. Na desátém kilometru už jsem nebyl schopen myslet ani mluvit o ničem jiném, než o bolesti v nohách. Začal jsem patám ulevovat tak, že jsem šel po špičkách. Na to zareagovala chodidla sabotáží a bolestivými otlaky pod všemi prsty. Levé koleno si přisadilo, nevydrželo tu námahu a odmítlo vykonávat svou práci na cestách z kopce. Na patnáctém kilometru jsem v duchu zvažoval, zda mě Kukri J. Mrkvička Etalon Sepšták Lapač dětí nezabije, když navrhnu, jestli by nevadilo, že ukončíme akci o den dřív. Na kilometru dvacátém (a zaplať pámbu posledním) jsem měl pocit, že cedím krev.

Pod Valečovem
Kliknout pro zvětšení

Den třetí začal komicky. Ráno jsem vylezl ze spacáku, postavil se na nohy, které mě ovšem ihned zradily, a zřítil se zpět na zem. Od soustavného ulevování chodidlům jsem si namohl lýtka, holeně, přední stranu stehen a podkolení vazy. Myslel jsem, že mě bude muset Mrkvička odnést i vyčůrat. Nakonec jsem nohy přecijen přiměl k pohybu a musím je pochválit, vydržely celých deset kilometrů až do zdárného konce. Sice bylo levé chodidlo sbalené v pěst a pravým jsem našlapoval pouze na špičky prstů, ale chůze to byla. Ne právě estetická a elegantní, nicméně kupředu jsem se sunul. Takže poučení: Nikdy nejezděte v nových botách na dlouhou chodící akci, nebo si z ní nepřinesete nic jiného, než soucit s tančící malou mořskou vílou.

Počasí bylo na únor nezvykle teplé, ovšem pošmourné, takže na focení nic moc. Povedly se mi (po autocenzuře) pouze tři snímky, které vám předkládám k nahlédnutí. Asi se vám bude zdát, že nevypadají jako z Českého ráje. Ano, nevypadají. Mám raději detaily a atmosféru, než monumentální a nefotogenické skalní masivy, které na všech fotografiích vypadají ploše a nezajímavě.
Přidat na linkovací servery

Český ráj

Tokugawa | 2. února 2007, 12:57 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Večer u ohně

Je málo míst na světě, kam se tak rád stále znovu a znovu vracím. Jedním z nich je Český ráj. Nikdy jsem tam nežil a přesto je to můj domov. Kdyby mě spletité cesty Boží zavedly až na samý okraj světa, vždycky si pod pojmem domov představím pískovcové skály, borovice, studánky a potoky, kolem kterých jsem tolikrát šel, pod kterými jsem tolikrát spal, ze kterých jsem tolikrát pil a které jsem tolikrát fotografoval. Český ráj.

V pondělí mám dovolenou. Dnes odjíždím s Kukri. J. Mrkvičkou Etalonem Sepštákem Lapačem dětí do Mnichova Hradiště. Cesta se bude vinout přes všeliké krásy Českého ráje. Skalní hrad Valečov, gotickou pevnost Kost, zámky Valdštejn a Hrubá skála, zřícenina Trosky, kopce Mužský a Kozákov, Klokočské skály, Drábské světničky a Suché skály... Bude toho až dost a bude to nádhera. Těšte se. Bude tisíc fotek, bude video a hlavně – bude vyprávění. Snad mé nohy zvládnou ujít 50 až 60 kilomentů a vysněné nové boty se šněrováním až nahoru se nezmění v mučící nástroj pomsty.
Přidat na linkovací servery

Jaký je ve své podstatě člověk

Tokugawa | 29. ledna 2007, 8:31 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (16)  

Na toto kratinké zamyšlení mě přivedla Andulka. Tříletý capart. Včera byla poněkud déle vzhůru, a tak se stalo, že se se mnou dívala na druhý díl filmu Spartakus. Pro mrňouse film poněkud nevhodný. Andulka fascinovaně koukala na bitvy, kde otrok zabíjel Římana a Říman zase otroka. Nedbala mých rad, ať se raději dívá na mne, že jsem rozhodně hezčí. Pomiňte teď, prosím, že jsem měl prostě Andulku vzít za ruku a jít jí číst pohádky. Třeba jak Otesánek snědl mámu, tátu, pasáčka, sedláka. Nebo jak vlk sežral Karkulku. Nebo jak Baba Jaga chtěla upéct a sníst Jeníčka a Mařenku. Nebo jak Bajaja usekl drakovi všech sedm hlav... Kdepak. To máte jedno, jestli sleduje povstání otroků nebo poslouchá pohádky bratří Grimmů. Ale zpět k tématu.

Film pomalu končí, Andulka stále ne a ne spát (usnula nám totiž v sedm hodin večer v autě). Na obrazovce je Via Apia lemována šesti tisíci křížů, na nichž je přibito šest tisíc vzbouřených otroků.
"Tatínku, proč je tam dali?"
"Protože lidi jsou na sebe zlí, Andulko."
Andulka odešla do svého pokojíčku a přinesla si kouzelnou hůlku, kterou dostala od Ježíška: "Čmáry podkočmáry, ať jsou na sebe hodní!" Pak se na mne usmála a řekla: "A je to!" Měl jsem slzy na krajíčku.

Vždycky jsem si myslel, že je člověk ve své podstatě zlý. Sobecký, zákeřný, hamižný. Není to pravda. Pozvedněte mysl od neosobních slov člověk a lidstvo a pohleďte k dětem. Spatříte pravdu tak jasně, až vás to oslní. Děti mají čistou duši, nezkaženou výchovou, pokrokem, technikou, zkušeností. Děti (i když se dovedou pěkně porvat) jsou dobré. Proto je dobrý i člověk a proto má lidstvo šanci.
Přidat na linkovací servery

Koupím pozemek na Měsíci

Tokugawa | 26. ledna 2007, 9:53 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Měsíc
moon.google.com

Měsíc mě odjakživa fascinoval. Nevím proč, snad je ve mně kus vlka... Ne, to je blbost. Možná za to může Ondřej Neff a jeho kniha Měsíc mého života. Nebo Arthur C. Clark a jeho Měsíční prach. Celé své dětství jsem doufal, že přežiji rok 2000 a že se budu účastnit kolonizace Měsíce. Dnes už vím, že se mi splnila jenom první část snu. Přežil jsem rok 2000. A svět je stále stejný. Šedivé činžovní domy, špinavé ulice, rozbité telefonní budky. Jediná kolonizace, které jsem si všiml na vlastní oči a která intenzivně probíhá, je kolonizace orné půdy. Měsíc nic. Je stále příliš daleko, obzvlášť nyní, když kdysi tak ambiciózní projekt raketoplánů skončil. Avšak...

Sharkanův deníček odkazuje na informaci ve slovenských Hospodářských novinách Prodáme pozemek na Měsíci. Od příštího měsíce začne na Slovensku fungovat Lunární ambasáda, která Slovákům umožní nákup pozemků na Měsíci. Jeden akr (cca 4000 m2) za 999,- Sk. A to vám povídám, že já do tohohle kšeftu jdu a dva tři akry koupím. Někde na pokraji nějakého kráteru v Mare Vaporum. Každou noc pak budu na tu svojí měsíční zahrádku koukat a snít si, jak bych si to tam pěkně zařídil...

A díky za upozornění, pro úplnost doplňuji, že Lunární ambasáda v České republice už existuje.
Přidat na linkovací servery

Jak nám praskla voda

Tokugawa | 15. ledna 2007, 9:05 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Rohový ventil

Název článku napovídá, že by mohlo jít o další povídání z rubriky Akce Pupajz. Ale nenechte se mýlit a podívejte se na ilustrační obrázek. Už je vám jasné, co se stalo tuto krásnou slunečnou neděli u Tokugawů doma? Ano, taková drobná havárie vody, nic strašného, jen asi jeden hektolitr vody na podlaze, rozmočená rozpadající se zeď a bobtnající lamino kuchyňské linky. Ale vezmu to popořadě.


Přidat na linkovací servery

Divadlo, jaké se hned tak nevidí

Tokugawa | 11. ledna 2007, 12:42 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Setkání před Betlémem

Jsem takové zvláštní povahy. Moje letora je, řekněme, lehce manio-depresivní. Nejsem netečný. Buď mě něco absolutně nadchne, nebo totálně zhnusí. Dnes bych rád promluvil k milcům prken, která znamenají svět. Ne, ještě lépe: k těm, kteří mají rádi původní divadlo, kočovné komedianty. Jedno takové znám. Teátr Víti Marčíka.

Krátce před Vánoci jsem šel s Andulkou do dětského divadýlka Jiskra – Divadlo Karla Hackera v Praze Kobylisých. Setkání před Betlémem se ovšem od samého začátku produkci Jiskry značně vymykalo. Seděl jsem mezi tříletými dětmi naprosto okouzlen a pohlcen dějem, naprostou přirozeností, radostí ze hry, přál jsem si, aby představení nikdy neskončilo. Přál jsem si, aby ke mně sestoupil anděl z pódia a řekl mi: "Pojď, synu člověka, chceš-li. Kočuj s námi a hraj divadlo!" A já bych šel. Na mou duši, že bych šel.

Přemýšlel jsem, zda to představení bylo myšleno pro tříleté caparty nebo pro dospělé. Okouzleni jsme totiž byli všichni. Kdybych měl čas a nemusel péct cukroví, kupovat vánoční stromeček a vařit rybí polévku, šel bych se na Setkání před Betlémem podívat znovu a znovu. Byl to nejhezčí kulturní zážitek roku 2006. A to je co říct, poněvadž obvykle toto prohlašuji o asi deseti představeních z festivalu amatérského divadla Jiráskův Hronov. Pokud k vám Víťa Marčík a jeho Teátr zavítá, rozhodně si ho nenechte ujít. A dejte mi vědět, půjdu taky.


Přidat na linkovací servery

Co na srdci, to na jazyku II

Tokugawa | 10. ledna 2007, 8:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Zamyšlená Andulka

Od posledního zápisu Andulčiných průpovídek Co na srdci, to na jazyku uteklo už něco vody, takže mám další ukázky. Doufám, že vás pobaví stejně dobře, jako pobavily mě, i když psaná forma je ochuzena o atmosféru a specifický způsob přednesu. Takže začínáme:

"Co z tebe, Andulko, bude až vyrosteš?"
"Kluk!"

Táta: "Já mám hlad."
Máma: "Já taky."
Andulka: "Já taky."
Táta v žertu: "Ty ne, Andulko, tys už jedla včera."
Andulka plačky: "Ale já mám opravdu hlad, jako vy!"

"Já bych si dala něco malinkýho. Třeba jogurt."
"Jogurt, Andulko, nemáme."
"Ale já ho opravdu chci."
"Nemůžu ti ho dát, když ho nemáme."
"Ale do lednice se snad kouknout můžeš!"

Děda odjíždí do práce.
Máma: "Jeď opatrně a přijeď brzy."
Andulka: "A neboj se sovy!"

"Co budu dneska papat?"
"Polívku, Andulko."
"Hm. A ty?"
"Zbytek kuřete."
"Aha. No jo, já maso nemám ráda, znáš mě, viď."

Táta: "Andulko, ukliď si v pokojíku."
Andulka: "No na to zapomeň!"


Přidat na linkovací servery

Smutný osud vánočních stromků

Tokugawa | 9. ledna 2007, 7:11 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Vánoční stromek

Už je to tu zas. Měsíc vyhozených vánočních stromečků. Pro mne a pro mou rodinu je stromek nejsilnějším symbolem Vánoc. Těšíme se, až si půjdeme vybrat právě ten náš a až budeme nasávat vůni všech stromků v ohradě.
"Tatínku, já něco cejtim!"
"Tak voní Vánoce, Andulko."

Pak opřeme stromek na balkoně a čekáme, až ho Ježíšek ozdobí. Obvykle si Ježíšek dává na čas a stromek se skví v celé kráse až 24. prosince ráno. Abychom si ten okamžik vychutnali, spí tu noc Andulka s námi v posteli. Peřina se zavrtí a Andulka se protáhne jako kočka. Proloupne oči a vylézá z postele. Chytíme se s Gaiou za ruku a čekáme, co bude následovat.
Andulka vejde do obýváku a podrbe Huga: "Ty muj kluku, jak ses vyspal, no jak ses vyspal, lumpíku!" Pak se obrátí, neboť chce zamířit do svého pokojíku a stane tváří v tvář té nádheře. Nejprve ustrne. Pak zatleská. Pak si založí ruce za zády jako nějaký profesor. A pak spustí: "Byl tady! Ježíšek! Ozdobil strom! Ten je krááásnej, honem! Dobrý ráno, už je ráno! Vstávejte! Táto, mámo, honem!"
Nevíme s Gaiou, jestli se máme smát, nebo brečet.

Po Štědré večeři se strom opět promění, oděje se do světla k oslavě Boží. Andulka se tetelí štěstím, i stromek se tetelí, jeho záře a vůně nás stmeluje. A stromek se rozsvěcí den za dnem a my se na něj neustále díváme s obdivem.

A pak jednou, uprostřed ulice, leží na dlažbě opadaný stromek, v zelené kaluži své jehličnaté krve. Na větvích cáry konfet, občas zapomenutá ozdoba. U popelnic naproti spleť větví, smrk, borovice, jedle. V domě po chodbách cestičky z jehličí. Utíkám pak o to rychleji domů k našemu stromku, který svítí a svítí... Ale i jeho čas se blíží. Tohle období nemám rád a je jedno z nejsmutnějších v roce.


Přidat na linkovací servery

Japonky trpí trvalým orgasmem!

Tokugawa | 5. ledna 2007, 13:19 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

www.worldagesarchive.com
The New Japanese
Woman

Neuvěřitelné, co všechno se můžete o mých oblíbených japoncích dočíst: Japonky trpí trvalým orgasmem! I v japonské společnosti, kde jsou témata kolem sexu ještě značně tabuizovaná, zjišťují některé ženy, že trpí takzvaným syndromem trvalého sexuálního vzrušení.
Zdroj: Aktuálně.cz

Musel jsem se s vámi o tak zásadní zprávu podělit. Jen nevím co nastane, až si to přečte Gaia!


Přidat na linkovací servery

Pan Karafiát se otočil v hrobě

Tokugawa | 11. prosince 2006, 9:10 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (12)  

A ne jednou. Aspoň desetkrát. To bylo tak – šli jsme s Andulkou na loutkové divadelní představení Broučci. Sál potemněl, děti se utišily a na jeviště vylezl pán, který divákům sdělil, že toto představení hraje jejich spolek už od 60. let minulého století a že je to tedy velmi zdařilý kus. Nebudu Vám popisovat celé představení, vyberu jen největší špeky.

Jak jistě víte, když letěl Brouček poprvé s pantatínkem svítit lidem, velmi se bál, aby ho nesežrala žluna. Po cestě ale nepotkali žlunu, nýbrž sovu, která svatojánské broučky nežere. Tím celá příhoda končí, Brouček se utišil a vesele svítil dál.

Upravená verze:
"Tatínku, copak to tady je?" ptal se Brouček tatínka.
"To je, milý Broučku, hájovna."
"A k čemupak je ta hájovna dobrá, tatínku?"
"Tady bydlí hajný, který hlídá les, Broučku."
"A proč ho, tatínku, ten hajný musí hlídat?"
"Aby mu lidi nekradli stromy. Lidi totiž, milý broučku, kradou, kde můžou. Ukradnou úplně všechno, na co přijdou. A proto musí hajný hlídat." vysvětlil zvědavému Broučkovi otec.
"A, tatínku, ten hajný nekrade?"
"Ne, ten nekrade."

Náhle v lese zahouká sova. "Tatínku, tatínku – žluna! Určitě mě sežere!" volal malý Brouček a schoval se pod listí.
"I nesežere, to je sova, ta svatojánské broučky nežere, leda tak myš nebo žábu. Neboj se, Broučku, a vylez."

Ozvala se veliká rána, až několik dětí v hledišti propuklo leknutím v pláč. "Slyšíš, Broučku?" dí otec. "To byl hajný. Zrovna tu sovu zastřelil..."

Nebo – Brouček se nechce ženit. "Janinko, že se nemusím ženit, viďte že nemusím."
"Inu, Broučku, kdo nemůže – ten nemusí. Ale kdo může – ten musí!"

Nebo – Beruška si Broučka nechce vzít, protože je Brouček neposlušný.
"Maminko," povídá Brouček, "když ona mě, Beruška, nemá ráda."
"Ale ona Tě začne mít ráda, až si ji vezmeš..."

A tak dále a tak podobně. Dospělí se váleli smíchy a děti měly v hlavě naprostý guláš. A to jsem ani nenapsal o chlapovi v řadě za mnou, kterému začal zvonit mobil. Debil, povídám si pro sebe a čekám, až to típne. A on? Představte si: "Ano?" povídá do sluchátka. "Jo dobře, poznamenám si, víte, já jsem zrovna v divadle. Jo, dobře, tak moment..." A dál telefonoval a prodíral se přes lidi ven...!
Přidat na linkovací servery

Pohádka o Ježíškovi

Tokugawa | 8. prosince 2006, 11:42 | Nevšední | Ohodnotit článek 2/1 | Komentáře (4)  

Evangelium o dětství Ježíše Krista podle naší Anny. Sepsáno L.P. 2006, první adventní neděli.

Kdysi dávno. V dřevěném domečku bydlel Ježíšek. Malinkej. Tatínka měl Josefa a matku Mařenku. A oslíka a krávu. I ovečky a beránky. Byl moc smutný, ten Ježíšek. Plakal a plakal. A vztekal se a mával rukama a dupal nožičkama. Dostal napleskáno na zadek, ale byl pořád smutný. A přišel i andělíček.

Rolnička byla na silnici.
A ošklivej pán, moc ošklivej,
přejel rolničku.
Přejel rolničku
a přejel jí ručičku.
Rozjímejte.
Byl móc ošklivej.

No a ten Ježíšek s oslíkem a kravičkou byl pořád smutnej. I beránek. A ovečka. Celý Betlém. Dřevěný. Ale Ježíšek nakonec přiletěl a měl dárečky.


Přidat na linkovací servery

Jak odradit dítě od návštěvy mateřské školy

Tokugawa | 4. října 2006, 12:28 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Je to smutný příběh, i když má svá nesporná pozitiva. Naše Andulka chodila do školky ráda. Těšila se tam a dokonce jsme měli problém si jí odpoledne odvést. Jenže ne každý den je jako malovaný a mraky plují i na obloze naší rodiny.

Maminko, pani učitelka nám ve školce povídala, že je taková naše maminka. Ale to není pravda, viď, ty jsi moje maminka...

Tehdy jsme ještě netušili, jaký velký problém se v tomto sdělení naší tříleté dcerky skrývá. Dnes ráno to nebohé tdítě simulovalo horečku. Ve třech letech! Ve školce tak plakala a držela se Gaii zuby nehty, že ji od ní musela učitelka doslova odtrhnout. Andulka na Gaiu volala, že nechce, aby byla učitelka její maminka, ale aby její maminka byla učitelkou. Na tak malé dítě poměrně briskní úvaha, co říkáte?

Ze školky vyzvedávám já. Bohužel mě čeká ne zrovna příjemný rozhovor s paní učitelkou o pedagogických chybách. Držte mi palce. A hlavně Andulce, aby uvěřila, že maminku má jenom jednu a že ta ji nikdy nevymění.


Přidat na linkovací servery

Andulka ve školce hořce plakala

Tokugawa | 7. září 2006, 12:56 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Ano, je to tak. Už i naše dítě prolévalo ve školce potoky slz. Plakalo dlouho a usedavě. Nechtělo totiž domů...


Přidat na linkovací servery

Mateřská školka

Tokugawa | 5. září 2006, 8:15 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (8)  

Andulce skončilo dětství. Tedy takové to pravé, bezstarostné. Dětství bez povinností. Od včerejška už neplatí, že Andulka budí maminku. Od včerejška budí maminka Andulku. Ovšem ponejprv musí vzbudit budík maminku.

Věc se má tak, že Andulka byla včera poprvé v mateřské škole. Vzal jsem si dovolenou – u tak významné události v běhu naší rodiny jsem nesměl chybět. Po očku jsme s Gaiou Andulku sledovali a pokládali jí záludné otázky: "Víš, Andulko, my tě do školky odvedeme a zase půjdeme pryč."
"Hm," na to Andulka.
"Budeš tam sama, jenom s dětmi a s paní učitelkou."
"Hm, musís do páce, abysem si mohva koupit zmuzinku, viď?"
Oba jsme s Gaiou zaplakali, že nás to dítě vlastně vůbec nepotřebuje.

Školka je hezká, připomíná mi mojí školku, kam jsem chodil nesmírně rád. Musel jsem tam chodit nesmírně rád, protože si pamatuju spoustu detailů, přehršle útržků a vpravdě pozitivních. Andulku jsme odvedli na sedmou hodinu, tak, jak bude docházet běžně. Byla třetí. Aspoň, že nebude přicházet první, stačí, že bude zřejmě poslední, pro koho si rodiče přijdou.

Paní učitelky nás hned na úvod vyvedly z omylu – děti tu dnes nezůstávají dlouho. První den jen do devíti s rodiči. Druhý den do devíti bez rodičů. Třetí den do svačiny, aby si děti zvykly, že se ve školce jí. Čtvrtý den do oběda a pátý den i se spaním. Škoda, naše idea byla, že krátkým pobytem si dítě zvykne, že se chodí do školky jenom na chvíli. Chtěli jsme Anču hodit rovnou do hluboké vody. Nu což. Nějak to dopadne.

Andulka neměla problém. Hrála si s hračkami, běhala s Nikolkou, což je krom naší Andulky druhé dítě typu Forrest Gump. Zdá se, že tyto dvě běžkyně utvoří pár. Dvě hodiny utekly jako voda. Snažil jsem se nafotit co možná nejvíc snímků, jenže – já pako – zapomněl jsem digitál den před tím u ségry. Takže jsem vyštrachal Gainu kinofilmovou zrcadlovku a zavzpomínal na doby dávno minulé. Kdo ví, kdy budou hotové fotky.

Báli jsme se, že bude Andulka plakat. Neplakala. Zato my. Naše duše plakaly, co plakaly, přímo řvaly. Nedávno jsme na těch malých sesličkách seděli my, lezli jsme po koberci, učili se na besídku... A teď najednou naše dítě.

Pomalu jsme se chystali k odchodu, když k nám Andulka přišla a povídá: "Tak uz děte."
"Andulko, dneska tu nezůstaneš sama, za chvilku odcházíme všichni. I ty."
"A póóč..."
Pak doběhla k paní učitelce, která si povídala s nějakou maminkou.
"Nasledanou."
Paní učitelka neslyšela.
"Nasledanou."
Paní učitelka neslyšela.
"Nasledanou, nasledanou, nasledanou. NASLEDANOU!"

Dnes je druhý den. Já už sedím v práci a před chvilkou mi volala Gaia, že Andulka už je ve školce a vůbec jí nevadí, že jí maminka odešla. Začal nám nový život.

Budu muset vstávat ve 4:40, abych byl v práci v 6:00. Do práce pojedu autobusem. Gaia s Andulkou vstanou v 6:00, aby byly ve školce v 7:00. Pak pojede Gaia do práce (pracujeme ve stejném ústavu) autem, aby stihla 8:00. V poledne na obědě si předáme klíčky a doklady. Já odejdu ve 14:30, takže Adnulku vyzvednu mezi 15:30 a 16:00. Gaia se bude domů vracet autobusem v 16:30, takže přijede v 17:30. Děsný.

Příští týden vyměňují ve školce okna, takže sotva si děti zvyknou, hned zase budou týden doma. Do práce nastupuje Gaia 25.9. Pak to teprve začne být zajímavé.


Přidat na linkovací servery

Co na srdci, to na jazyku

Tokugawa | 28. srpna 2006, 13:01 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (8)  

Andulka Bambulka Pupajz Šunka mluví jako o život. Dojímá mě to. Rozesmívá. Nutí k zamyšlení. Stejně tak, jako si některé věci od okamžiku, kdy Andulka poprvé otevřela ústa, nahrávám, tak si také některé obzvlášť vypečené kousky zapisuji. Myslím si, že pobaví i vás:

Když já zlobim, tak nemůžu poslouchat.

- Andulko, jsem ti snad pro legraci?
- Jo, jseš.

Andulka se dloubala v nose.
- Táto, něco tam mám.
- Tak to vysmrkej.
- Ne, já to vydloubnu.

- Chceš k snídani jogurt?
- Ne.
- Tak si dáš chleba s marmeládou?
- Asi dám.
- Tak si sedni, já ti ho namažu.
- A nebo třeba nedám. Třeba chci jogurt, jo? Třeba.

Andulka na suchém záchodě: Já tady cejtim hnus!

V dešti:
- Andulko, musíš šlápnout do každé louže, kterou vidíš?
- Jo.
- A proč?
- Protože mám holiny, tak můžu, víš?

Tati, tam prší, až se hory zelenaj!

Prosím, dej mi jablíčko. Já ho opravdu sežeru. Opravdu.


Přidat na linkovací servery

Kterak jsem málem ovdověl

Tokugawa | 23. srpna 2006, 10:48 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (8)  

Víte, Gaia si neumí vyměnit duši. Tedy duši u kola. Proto ve mně zatrnulo, když po dvanácti kilometrech slyším: "Já asi píchla. No jo, píchla jsem." Škoda, že právě v okamžiku, kdy začalo pršet.

Nu, tak jsem svoje kolo s Andulkou na sedačce opřel o strom, Gaino postavil na sedlo a na řídítka a uvolnil zadní kolo. Vyměnit duši bylo dílem okamžiku, nicméně ještě zbývalo povolit brzdy, abych mohl opravené kolo zasadit zpět na místo. Utáhl jsem šroub a bicykl obrátil. "Hotovo." Pršet přestalo.

Gaia nasedla, já nasedl a už jsme to frčeli lesní cestou kořen nekořen. Lesní cesta se změnila v mírně svažitou asfaltku. Gaia přede mnou, já za Gaiou, Andulka za mnou. Najednou slyším: "Jé! Je-é! Jééé!!!" Gaia vypadala, jakoby s sebou měla každým okamžikem švihnout. Když tu se zdání stalo skutkem. Vidím to jako ve zpomaleném filmu. Řídítka doprava, řídítka doleva, bicykl k zemi, Gaia s ním, pár metrů po asfaltu setrvačností, noha v rámu v nepřirozené poloze. Přijíždím ke Gaie, v duchu si říkám, že Gaia s sebou flákne klidně i na úplný rovině.

"Nebrzdilo mi to," povídá skrz slzy Gaia, "nefungovala mi zadní brzda."
Podívám se na zadní kolo a v tu chvíli jako by se ve mně krve nedořezal. Já vůl! Já maxivůl! Já pravůl! Když jsem vyměnil duši, zapomněl jsem znovu zapojit brzdy...

Gaia nevěděla, jestli se má smát nebo brečet, a tak dělala obojí. Spočetl jsem Gaie odřeniny (4), opravil brzdy a pomohl Gaie do sedla. Sotva se rozjela, vidím, že jsem jí zapomněl utáhnout zadní kolo...


Přidat na linkovací servery

Na chalupu na kole

Tokugawa | 11. srpna 2006, 0:22 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Utekly bezmála čtyři roky, co jsme s Gaiou naposledy sesedli s kola. Nechápu tedy, kde se ve mně vzala ta telecí myšlenka, že odvezu kolo na chalupu po vlastní ose. Pravda, 53 kilometrů není tolik, měl jsem v paměti dovolenou na kolech, kdy jsme za sedm dní projeli České Budějovice, Český Krumlov, Nové Hrady, Třeboň, Jindřichův Hradec, Tábor a Benešov u Prahy. Jenže co bylo bylo.

Nasedl jsem odvážně na kolo a vyšlápl směrem na Kralupy nad Vltavou.
"Nesundáš si tu dětskou sedačku z nosiče?" ptala se mně celkem rozumně Gaia. "Vezmu ti jí autem."
"Není třeba," odpověděl jsem a světácky mávl rukou, "jsem línej jí sundavat."
Měl jsem poměrně štěstí, ten den byl pod dlouhé době první, kdy nepršelo. Zato vydatně foukal vítr. A celou cestu proti mně. A sedačka? Prima plachta, která mě nutila šlapat i z kopce.

U Velvar jsem přemýšlel, zda jsem se rozhodl dobře. Za Slaným mi bylo jasné, že ne. A dál? U Rakovníka jsem měl tak ztuhlé kvadricepsy, že jsem šlapal už jen silou vůle. A to jsem si, pablb, ještě řekl, že bych mohl na závěr vytvořit rychlostní rekord. V okamžiku, kdy mi na tachometru blikla padesátka, jsem věděl, že je zle.

Vzhledem k tomu, že se sousedka dívala z okna, slezl jsem z bicyklu poměrně důstojně a zhroutil se až za vraty. Vlezl jsem po čtyřech do sprchy a horkou vodou si hodinu masíroval stehna. A to nemluvím o zadku. Tvrdé sportovní sedlo se výrazně podepsalo na způsobu, jakým jsem dalších několik dní usedal.
"Tatínku, budeme si hját?"
"Až zítra, Andulko," odpověděl jsem těsně před tím, než jsem zcela vyčerpán usnul.


Přidat na linkovací servery

Veronika se rozhodla zemřít

Tokugawa | 28. července 2006, 7:28 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (11)  

Odjakživa jsem hodně četl. Vzpomínám na jedny Vánoce, kdy jsem od táty dostal asi deset knih od Jaroslava Foglara. Velmi starých, ohmataných, ilustrovaných Zdeňkem Burianem. Spát jsem šel až na Boží hod ve čtyři hodiny ráno.

A tak je to se mnou dodnes. Knihy pro mne mají obrovskou hodnotu. Obvykle jich mám rozečtených pět šest současně. Jednu v batohu, jednu na nočním stolku, další v kuchyni, na okně, další leží pod tou předchozí.


Přidat na linkovací servery

Slaměný otec

Tokugawa | 27. července 2006, 8:06 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Trpaslík
Kliknout pro zvětšení

Jsem slaměný otec. A slaměný vdovec. A nevyspalý, takže mám i nohy jako ze slámy a v hlavě mám taky slámu. Gaia i s Andulkou odjely na chalupu, vzaly s sebou Huga a Myš, takže jsem zůstal sám, jen rybičky na mne poulí oči z akvária a mlaskají u hladiny. Asi se chtějí mazlit.

Andulka mi strašně chybí, už si vůbec nedovedu představit, jaké to bylo, když jsme ji neměli. Co jsme proboha celé dny dělali? O čem jsme se bavili? Čemu se smáli? Nevím, nevzpomínám si. Teprve s příchodem dalšího člověka do Tokugawovy domácnosti se náš život tak nějak naplnil. Zní to jako fráze, ale to je jen zdání, kdo nemá děti to těžko pochopí. Andulka cele vyplňuje náš život. Až si říkáme, kam jednou vměstnáme jejího sourozence. Ale ono se už nějaké místo najde, předpokládám.

Podívejte se na velkou fotku, myslím, že zcela dokonale zachycuje náladu a pokud se vám chce, můžete si poslechnout i citový výlev mé dcery, který mě asi nikdy nepřestane dojímat. Obzvlášť, když mě u něj pohladí nebo se na chvíli přitulí. A aby nedošlo k mýlce – samozřejmě mi chybí i Gaia. Bez ní bych se rozpadl, ona je statečným koordinátorem mého života. Ale o tom zase někdy jindy.


Přidat na linkovací servery

S dítětem na kole

Tokugawa | 25. července 2006, 9:05 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Andulka v sedačce

Sedačka není nová, máme ji z druhé ruky. Nebyl jsem u koupě, takže vymyslet jak má být na nosiči přidělaná bylo hotové peklo. Nicméně Vergilius mého rozumu mě tímto peklem provedl a já mohl Andulce oznámit: "Tak jedeme!"

"Hujá! Hujá!" radovala se Andulka. Ale ne dlouho, neb jsme narazili na první úskalí cestování s dítětem přivázaným na zadním nosiči. Jak do sedačky na vratkém kole dítě uvázat! Kolo se nahýbalo sem a tam, Andulka trhala rukama na jednu stranu a hned zase na druhou, jak se snažila vyrovnávat a vyluzovala citoslovce strachu: "Ba, ba, ba, ba, ba..." A hle – vytanul problém číslo dvě. Jak nasednout. Obvykle hodím nataženou nohu přes sedlo a je to. Ale jak to provést, když je vzadu vysoká sedačka s dítětem? Odpověď znám – blbě. Dostat nohu přes rám je výkon hodný baletního mistra. Kolo se při tom zmítá a já zase slyším: "Ba, ba, ba, ba, ba..." a napadá mě, že to moje dítě musí mít už teď k cyklistice získaný odpor. Ale pletl jsem se.

Jakmile jsme se rozjeli, Andulka se začala smát a rozpovídala se. Bohužel má teď velmi zvídavé období, takže ode mne vyžadovala odpovědi na své otázky, což se dost špatně na kole praktikuje. Jednak dítě za sebou velmi špatně slyšíte, jednak při mluvení polykáte mouchy. "Tatínku, ne tak jychle, posím tě." Zbrzdil jsem. Pět a třicet kilometrů v hodině byla vcelku obstojná cestovní rychlost.

A tak jsme jeli. Vedro až k zalknutí a já vůl nevzal pití. No nic, v těch mouchách nějaká tekutina jistě byla. Obohacená proteiny.
"Andulko, pojedeme se podívat k zámku?"
"Hujá! To se těšim! A bude tam pincezna? A kál? A kálovna?"
Veltrusy nás uvítaly stínem zámeckého parku. Pávy v zahradě objevila Andulka a byla na to patřičně hrdá.

Ujeli jsme pro začátek 21 kilometrů, což je pro otce, který na kole neseděl tři roky a přibral za tu dobu 15 kilo dost zápřah. Obzvlášť ve 35°C a s osmnáctikilovým upovídaným závažím na nosiči. Naštěstí to závaží na posledních 5 kilometrů usnulo!


Přidat na linkovací servery

Ať žijí duchové

Tokugawa | 20. července 2006, 8:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (6)  

Krakovec

Krakovec! Jak středověce mi to jméno zní! Hrad rytíře Brtníka z Brtníku a jeho dcery Leontýny Brtníkové z Brtníku. Téměř legenda. Čert tomu chtěl, že v okamžiku, kdy jsme vstoupili na dřevěný most vedoucí do hradu, kdosi před námi právě zamkl bránu a omluvně pokrčil rameny. Nevadí, Krakorec je krásný i zvenku.

Vlastně jsme byli na hradě s Andulkou úplně poprvé. Trochu jsem se bál, že její dva a tři čtvrtě roku budou málo, že se bude nudit. Ale kdeže! Je to pravé dítko zbrojířovo! Hradem byla nadšená, neustále se dožadovala nových informací, kupříkladu kde je ta střecha, co ji postavili trpaslíci, jestli potkáme toho rytíře a princeznu, zda tu bydlel i drak, proč není voda ve studni a tak.

Krakovec

Bylo nádherné počasí, světlo jako stvořené pro fotografování a vyprávění pohádky. Támhle bacil duch rytíře Brtníka vedoucího samoobsluhy Jouzu, tady se zase propadl do sklepení, tady pil Francovku ("Znamenitý nápoj, pachole!") a tady povolával trpaslíky, kouzlo, které smí udělat maximálně jednou za sto let. Jímala mě nostalgie a jímá mě i teď, když to všechno sepisuji.

Založení hradu se datuje k roku 675. To je letopočet, hluboko před založením českého státu v době bratrů Svatého Václava a Boleslava! Roku 1383 byl hrad Krakovec dopřestavěn purkrabím z Křivoklátu, Jírou z Roztok. Jíra patřil mezi přední oblíbence Václava IV. a podle toho také jeho sídlo vypadalo. Zkázu hradu zapříčinili mezi roky 1631 až 1634 Sasové, hrad přestal být za Třicetileté války obýván a zcela zpustl. Někdy počátkem 18. století byl však hrad již opět zcela obyvatelný, dokud ho roku 1783 nezapálil blesk. O zbytek se postarali vesničané, kteří používali kámen z hradu ke stavebním účelům.

Andulka na Krakovci

Podívejte na tu mojí holku! Jak se zájmem prohlíží tu majestátní zříceninu! Jsem rád, že se jí hrad líbí. Když na tuhle fotku koukám, skoro slyším tenký dětský hlásek: "Jendo, nemoh bysem sníst tu, místo toho tudle, tu, žížalu?"

Večer, když jsem pak Andulku uspával, musel jsem jí znovu převyprávět celou pohádku o rodině Brtníků, Dlouhém Jendovi, Černé Kronice, žampiónech a Jouzovi ze samoobsluhy. A nesměl jsem samozřejmě zapomenout ani na Pramen zdraví z Posázaví. A druhý den jsme jeli na Krakovec znovu. Abychom se podívali dovnitř a na středověkou bitvu, pořádanou v podhradí. Andulka dostala na ruku razítko a bylo o zbytek dne o zábavu postaráno. "A pvoč se ty vytíži, tatínku, pevou?" Když si mohla ještě sama koupit lízátko, získal si jí středověk pravděpodobně navždy.


Přidat na linkovací servery

Jak dopadly volby v Japosku

Tokugawa | 5. června 2006, 10:54 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Budiž chvála všem čechům žijícím v Japonsku. Volební výsledky – Tokio.


Přidat na linkovací servery

Sbohem, malé strany

Tokugawa | 5. června 2006, 9:58 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Dovolím si zde jednu neopodstatněnou prognózu. Na podzim budou spolu s komunálními volbami ještě jedny – předčasné. Jaký bude jejich výsledek si netroufám tvrdit. Ovšem co se týká menších stran, bude volební výsledek velmi tristní. Strana zelených se nedostane do Sněmovny, neboť jejich voliči přeběhnou v hrůze před Paroubkovou diktaturou k ODS. Úbytek voličů (a domnívám se, že významný) zaznamená i KDU-ČSL a komunisté. Volby se změní v boj dvou obrů. Následně bude na pořadu otázka volebního systému (poměrový versus většinový). Sbohem, malé strany.


Přidat na linkovací servery

Jsem naprosto zhnusen

Tokugawa | 3. června 2006, 23:06 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (9)  

Poté, co jsem shlédl projev poraženého předsedy vlády Paroubka, zůstal jsem stát s otevřenými ústy. Potvrdila se totiž má slova, která jsem dnes dopoledne říkal Gaie: "Počkej, až socani prohrajou, Paroubek zpochybní volby."

A kdyby jenom to! On si dovolí vyhrožovat prezidentu republiky, že má spolu s komunisty nadpoloviční většinu!


Přidat na linkovací servery

Cukrářská Bossa-nova

Tokugawa | 13. dubna 2006, 7:14 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Včera jsem nakousl jednu věc. Andulka si nejvíc ze všech písniček oblíbila právě Cukrářskou bossa-novu od Jarka Nohavici. Zvláštní, u dvou a půl letého dítěte. Vždycky, když vytáhnu spoza rohu kytaru, Andulka se dožaduje té "bonbónkové" písničky. Takže ji zahraju a Andulka si sem tam nějaké to slovo zazpívá se mnou. A nedej bože, že bych potom zahrál něco jiného. Zase tu "bonbónkovou". Jinak je oheň na střeše. Andulka mi tlumí struny nebo křičí, že "tuhle né, tu bonbónkovou!" a podobně.

Včera jsem náhodou zaslechl, jak si Anča Cukrářskou bossa-novu zpívá, když si skládala puzzle s medvídkem Pú. Poprosil jsem ji, jestli by ji nemohla zazpívat ještě jednou, pro mé čtenáře. Řekla, že mohla. Takže vám nabízím mp3 Cukrářská bossa-nova [522 kB] v podání Andulky Bambulky Pupajze Šunky. Příjemný poslech.


Přidat na linkovací servery

Všem čarodějnicím hlásím přírůstek

Tokugawa | 16. března 2006, 9:19 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Zdá se, že cech čarodějnic má nového člena – naši Andulku. Příznaky jsou zcela zřejmé a nevyvratitelné.

Akorát nechápu, jak to, že má Anka modré oči a blonďaté vlasy.


Přidat na linkovací servery

U zápisu do školky

Tokugawa | 15. března 2006, 8:07 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (10)  

Ten život tak letí... Nedávno jsem tu popisoval narození Andulky a ejhle – zápis do školky. Naše malý miminko už jde do školky!

Andulka se na školku těší, nevím proč, snad že jí o školce vypráví bratranec Vojta.
"Já už sem veiká, pudu do škouky."
A tak se také stalo. Školka je v našem pidiměstě totálně přeplněná, je problém tam dítě vůbec dostat. Inu – bývalý starosta postavil domy, do kterých natahal mladé lidi a ke kterým slíbil i infrastrukturu. Jenže ta se nekonala. A mladí lidé vesele plodí a stará školka ten nápor nepobere.

Andulka se narodila koncem září, k zápisu se hlásily děti, které dovrší tři roky k poslednímu srpnu. Problém. Ale štěstí stálo u nás i u Andulky. Paní ředitelka Andulku zapsala bez mrknutí oka, dokonce už od 1. září, takže Andulka bude mít téměř měsíc na to si zvyknout. A teď k samotné školce.

Školka voní jako školka. Pamatuji si tu směsici vůní. Hned se mi tam zalíbilo. A Andulce také. Trošku mám strach z jejího začlenění mezi ostatní děti, Andulka mezi nimi proplouvala jako náměsíčná. Obcházela třídu Kuřátek a všechno důkladně a s rozmyslem pozorovala. Od klouzačky ke kuchyňce, od kuchyňky ke kočárkům, od kočárků ke stavebnicím.
"Tatínku, já ci čůat!"
Posadil jsem Andulku na malinkatej záchůdek, Andulka z něj dostala záchvat smíchu.
"Jak se ti líbí ve školce, Andulko?"
"Hecký, tatínku."

Když jsme odcházeli, venku za dveřmi oblékala nějaká maminka Andulčina budoucího spolužáčka. "Podívej, holčička taky byla ve školce," povídala svému holátku.
"Jo, byua sem ve škouce," odpověděla Andulka.
"Ty se ale máš," na to cizí maminka.
"No, já se aue mám!"
Takže se mi zdá, že všechno půjde jako na drátkách. Pytlík na šaty a věci ušiju Andulce vlastnoručně.


Přidat na linkovací servery

Vikingové

Tokugawa | 6. února 2006, 9:40 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (14)  

Support Denmark

Ač si říkám Tokugawa, mám rád Skandinávii a Vikingy. Od dob Haralda Modrozuba se tito národové nebývale usadily a řekl bych "zmírumilovněly". Líbí se mi jejich země, jejich ságy, chutná mi jejich marmeláda. Ideální spojení vikingů s arabským světem představuje filmová fikce Vikingové (Michael Crichton: Pojídači mrtvých). Setkání vyspělé civilizace s barbarským severem. Pomoc, porozumění, přátelství, nadsázka, humor. Bohužel, čistá fikce. Podívejme se na dnešní současnost.


Přidat na linkovací servery

Klokočské skály

Tokugawa | 1. února 2006, 12:44 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Galerie fotografií Mrazivé Klokočky – Tokugawa

A je to za mnou. Desítky lidí hynou mrazem, vojsko pořádá survival akce, jaké prý nemají ve světě obdoby, a my, milí čeští chlapci, spinkáme pod hvězdami a zasněženými větvemi stromů. Mnohdy ve zteřelých spacích pytlících, mnohdy v chatrném oděvu. Nicméně bez problémů a přirozeně. Survival nesurvival. Jak je krásná ta naše země, když je zimou pustá. Když ji nesešlapávají davy turistů. Jak je tichá, uprostřed mrazivé zimní noci. Jak je štědrá, když napojí žíznícího vodou ze skály vyvěrající studánky. Už je to za mnou. Těším se na příště.
Podrobnosti viz Vzkazovník – Mrazivé Klokočky.


Přidat na linkovací servery

Neopagan.cz

Tokugawa | 16. ledna 2006, 13:57 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

„Vše, co hledáme, už jsme jednou ztratili,“ říká známá magická poučka. A my ztratili opravdu mnohé… Neopagan.cz


Přidat na linkovací servery

Půjdu do pekla

Tokugawa | 16. ledna 2006, 8:37 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (17)  

Tokugawa si hrál s Andulkou, dělali, jak ona říká bubiny. Kde se to v tom svatém děťátku vzalo, ví čert. Faktem ale je, že se Tokugawovi zakouslo do lokte tak, až se neudržel a elegantním obloukem vyšil mrněti jednu na zadek, až to mlasklo.

Dá se říct, že to byla první rána, kterou během svého dvou a čtvrt letého otcovství udělil. Poněkud si to vyčítal, vždyť přeci dělali "blbiny" a navíc mohl Andulku plácnout o něco méně. Ale reflex je reflex. Den tuhle historku setřel, nové podněty a nové "blbiny"

"Tatínku, můžeš sem na chvilku?" volala v noci Gaia na Tokugawu z ložnice, kde uspávala Andulku. Tokugawa sejvnul Doom 3 a otevřel dveře do ložnice. "Andulka by ti ráda něco řekla."
"Já pouídaua, že pudeš do pekua! Mě puácnul!"
"Tatínku, ukaž Andulce, jak tě kousla." Tokugawa si vyhrnul rukáv a ukázal dítěti krvavý otisk obou jedniček. Andulka mu do předloktí ihned vpravila imaginární injekci, otřela ránu imaginární desinfekcí a poslechal ruku imaginárním stetoskopem. Následně pofoukala. "Už nebolí, táto?"
"Nebolí, Andulko. Ale bolelo. Kousat se nesmí."

Tak nevím. Přijdu do pekla, nebo ne?"


Přidat na linkovací servery

Doom 3

Tokugawa | 11. ledna 2006, 8:42 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (16)  

www.doom3.com

Nejsem hráč. Opravdu ne. Občas mám ale úlet a koupím si nějakou hru. Jednou nebo dvakrát do roka. Nejdříve to byly strategie, například Pharaoh nebo Alpha Centauri. Později RPG jako Fallout 2 nebo Arcanum. Avšak časy se mění.

Časy se mění a já s nimi. Jsem z konce roku tak vyčerpaný, že jsem pochopil, že jediné, co mi může pomoci se odreagovat, je zabití nějakých zmetků. A koupil si Doom 3. Prý pěkně graficky i zvukově vyvedený sci-fi horror.

Prý! Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě nějaká hra tak vcucla. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych po své první smrti musel v obýváku rozsvítit světlo. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych v interkomu slyšel řev a křik o pomoc, zatímco jsem stál za bukem a bál se vystrčit nos. Ještě nikdy se mi nestalo, abych hru ukončil sám o své vlastní vůli, aniž by mě Gaia musela nutit. Ještě nikdy se mi nestalo, že jsem u compu chytil paniku. Ano, takový je Doom 3.

A to jsem zatím na samém začátku!


Přidat na linkovací servery

Novoroční sen

Tokugawa | 2. ledna 2006, 11:51 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Musím se pochlubit svým novoročním snem. Je v něm tolik významů, tolik symbolů, až jsem z něj, upřímně řečeno, zmaten. Navíc je to sen z první noci nového roku. Navíc se mi zdál po třech bezesných měsících... Inu, posuďte sami. Atentát na papeže


Přidat na linkovací servery

Na strunu rodičovskou

Tokugawa | 23. prosince 2005, 7:15 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Ta naše Andulka! Ta si se mnou dělá, co chce. No posuďte sami:
Předevčírem Andulku uspávám já. Po počátečním přemlouvání konečně oba ležíme v posteli. Andulka na jedné straně, já na druhé.
"Tatýnku, pojd ke mne..." Zašmátrám potmě, nahmátnu malé dětské tělíčko a přitulím se. Andulka mě hodí ruku kolem krku, dá mi pusu na čelo a povídá: "Mám te uáda. Bobou moč."

Nebo včera. Andulka stála u okna, ručičky a nos připlácnuté na skle.
"Maminko, uz vidým Jedíčka, mauinký miminko. Já ostanu dáááešky! Byua odná!"
No řekněte sami – nezaslzeli byste?


Přidat na linkovací servery

Na Pražském Hradě

Tokugawa | 12. prosince 2005, 7:45 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (5)  

Podloubí Pražského Hradu

Téměř měsíc jsem neměl čas cokoliv zapsat. Ani teď ho nemám, ale pro tentokrát odložím něco jiného. Měl jsem narozeniny. A dostal jsem od Gaii něco úžasného, ostatně jako obvykle. Gaia má ohromný talent pro dárky a překvapení. Ráno mi přikázala ustrojit se jako do divadla a hlavně přijít včas domů. Doma jsem byl nakrmen, Andulka byla odložena na krk dědečkovi a babičce, usadili jsme se do auta a z Gaii se stala GPS. Zaparkoval jsem na Pohořelci.

Dávno byla tma, jen Pražský Hrad svítil na pozadí černé oblohy jako vzácný šperk. Stále jsem nevěděl, kam jdeme a co se bude dít. Samsonova brána. První nádvoří. A ohromný zástup Japonců. Že by to mělo nějakou spojitost s mými naroze...

"Dál asi nemá cenu mlžit," povídá Gaia přesně v okamžiku, kdy jsem pojal podezření, "všechno nejlepší!" Stáli jsme před vchodem do Španělského sálu, ano, tam, co si Dagmar Havlová při volbě prezidenta České republiky zapískala veselý popěvek. Stáli jsme u plakátu: Unikátní představení ceremoniální hudby a tance provozované po staletí na japonském císařském dvoře s názvem Gagaku "Kreativní tradice 2005".

Vlastně ani nechci psát o samotném představení, k tomu se dostanu snad někdy jindy. Chtěl jsem se zmínit o noční procházce Pražským Hradem. Kdysi, před naším odstěhováním se z Prahy, byl Hrad a přilehlé okolí Petřínského kopce, Kampy, Malé Strany a Starého Města místem, kam jsme s Gaiou chodili na procházky snad každý den. Křivolaké uličky Nového Světa, malebné střechy malostranské, zahrady a samozřejmě pivní sýr u Zavěšenýho kafe.

Je to už dávno. Teď chodíme na procházky do luk za domem, v jedné ruce šíleného zmítajícího se psa, v druhé dítě, které v zimě z kdo ví jakého důvodu nechce samo chodit... O vánočních svátcích vezmeme Andulku s sebou a projdeme všechna naše místa v Praze. Obzvláště se zajdeme podívat na Modrou lišku. Kampak asi běží? A co to nese v hubě?


Přidat na linkovací servery

Milý Ježíšku

Tokugawa | 22. listopadu 2005, 11:21 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (10)  

Milý Ježíšku.
Rok se s rokem sešel a já už Tě pomalu vyhlížím za oknem. A vedle mne projíždějí noční oblohu ještě dvoje oči. Veselé, modré, s rarachy uvnitř. Andulka Ti už napsala, Gaia také. Zbývám já.

Prosím Tě moc o několik párů ponožek. Černých a šedých. Nevím jak je to možné, ale u nás ty moje fusekle snad někdo žere. Zeptám se na to Huga.

Pokud bych si mohl přát ještě něco, pak by mi udělal velkou radost japonský pražený čaj Hojicha. Víš, ten s růžovou barvou a s vůní čerstvého pečiva. Deset deka by mi vydrželo čtvrt roku, to by bylo fajn. Akorát přes zimu.

Vzpomínám, jak jsem Ti psal jako malej kluk. "Mylý ježišku, chtěl by sem počítač. Nebo propysku." Proč's mi, prosím Tě, pořád nosil jen propisky?

Také bych se velmi poradoval z nějaké knížky; Ty víš, jak mám knihy rád. Třeba cokoliv, co ještě nemám o Japonsku. Nebo:

To asi stačí, snad mi z toho něco vybereš. Opravdu mě tím potěšíš.

Víc přání nemám. Jen taková univerzální: Aby už Anča nebyla nemocná, aby Hugo nežral koberec a nevyl a tak. Moc Ti, Ježíšku, děkuju a kdybych mohl udělat oplátkou něco já pro Tebe, dej vědět.

S úctou – Tokugawa


Přidat na linkovací servery

Konfrontace se smrtí

Tokugawa | 9. listopadu 2005, 10:05 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/5 | Komentáře (21)  

"Táto, ci koukat!"
Vysadil jsem Andulku na kuchyň. Hladila mrtvého bažanta po peří. Na dlani jí ulpělo trochu krve.
"Kef! Kooutek má bebí!"
Ostrým nožem jsem zajel bažantovi pod kůži na krku. Dneska nebudu škubat, pokusím se bažanta stáhnout jako králíka. Jde to dobře, bažant je středně odleželý. Andulka mě pozorně sleduje.
"Smudí, to to smudí."
"Počkej, jak to bude vonět na pekáči."
"Ten má aue duápy! Mutíme otíhat!"
Kůže i s peřím šla krásně dolů. Odkrojil jsem bažantovi hlavu.
"Táto, puť."
Andulka obracela hlavu v rukou a prstíkem otvírala a zavírala bažantovi zobák. Odkrojil jsem pařáty a také je Andulce podal.
"To je bebí, mutíme pofoukat!"
"Tomu už asi nepomůžeme, Andulko," řekl jsem a otevřel ptačí hrudník. Andulka vykulila oči.
"Bueee! Smudí, to to smudí. Táto, doů, hop!"
Holčička odběhla se syčením pryč. V ruce třímala dvě dlouhá ocasní pera, která pro tuto chvíli představovala dva jedovaté hady.


Přidat na linkovací servery

Pax Deorum

Tokugawa | 9. listopadu 2005, 7:31 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Japonský svitek

Mlžná jitra. Šero. Ticho. Svět vypadá jako rozpitá tuš na svitcích japonských mistrů. Postavy na autobusové zastávce mají zvednuté límce a ruce vražené hluboko v kapsách. Oděni do mlhy, ospalých myšlenek a samoty. Světla aut se jen těžko prořezávají bílou clonou. Tiše a těžce, jako lžička medem.

Do uší mi zní Enya. Pax Deorum. Rytmus a monotónní modlitba mě povznáší. Domine o venite o sacramentum eo deo... Hledám hudbu, která mě osloví, která bude konejšit i burcovat, pohladí i vyděsí. Nejspíš jsem ji právě našel.

Zatímco okna autobusu se mlží dechem cestujících, otvírám PDA. Bledý svit displeje ozařuje nejbližší okolí. Neopagan. Alraune. Právě nastal čas přehodnotit pohled na odvrácenou stranu světa. Rozednívá se. Černou tmu pomalu střídá tma bílá.


Přidat na linkovací servery

Nedělní chvilka poezie

Tokugawa | 7. listopadu 2005, 10:00 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (4)  

Seděli jsme s tátou na balkoně a dívali se do mlhy. Sotva jsme rozeznali černé větve stromů. Byly obsypány krákajícími havrany. Černé listí. Krom havranů nebylo slyšet vůbec nic. Od úst nám stoupala pára, před námi na stole stál džbán s pivem. Bavilo nás pozorovat, jak se havrani s hlasitým krákotem vznesli a přesunuli se ze stromu na střechu. A na strom opodál a na další. Až se rozpustili v mlze a ticho už nerušil absolutně žádný zvuk.

Z kuchyně voněla pečící se kachna nadívaná padavčaty z aleje za vsí. A divokým kořením. Hlavně bobkový list a jalovec. A samozřejmě polévat pivem. Občas jsme zkřehlou rukou nalili ze džbánku do půllitrů polotmavý Granát.

"Tak abychom došli pro další, co, synku?"


Přidat na linkovací servery

První vtip

Tokugawa | 21. října 2005, 8:00 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Jde to jako na drátkách. Krátce po první písničce přišla Andulka s prvním vtipem. Seděla na záchodě a tlačila, co to šlo. Konec konců, kdybyste jí při tom viděli, myslím, že byste se chechtali i tak.
"Mami-ko, u to bude! Já uděuaua Bob a Bobek!"


Přidat na linkovací servery

První písnička

Tokugawa | 19. října 2005, 7:30 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (9)  

Znáte to. První úsměv, první slovo, první krok. Včera jsem se dočkal první písničky. Andulce jsou dva roky a tři týdny a písničku jsme jí neučili. Zvládla jí sama, odposlechem. Možná jsem jen nadšený otec, nicméně faktem zůstává, že zcela jasně slyším melodii a dokonce si na základě této ukázky troufám tvrdit, že Andulka bude mít hudební sluch. Konečně – posuďte sami.

Pro jistotu přidávám přepis textu:
Kočka leze dírou, pes oknem, nebude-li pršet nezmoknem :o)


Přidat na linkovací servery

Podzimní intermezzo

Tokugawa | 18. října 2005, 13:20 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (6)  

Podzimní

Přišel podzim, můj oblíbený říjen. Měsíc, který by klidně mohl trvat celý rok. O víkendu jsme byli na šípkách, voní nám po nich celý byt. Z některých bude v únoru dobrý čaj, některé nám ozdobí vánoční stromek.

Seděl jsem v rohu zahrady, sluneční paprsky nesměle protékaly skrz vysoké jehličnany. Andulka otrhávala brusinkový keř a hledala poslední jahody. Listí tančilo vzduchem a voněla hořící tráva a spadaná jablka.


Přidat na linkovací servery

Zatrolené číslovky

Tokugawa | 14. října 2005, 8:29 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (4)  

Po několika nemocničně a depresivně laděných článcích přicházím s přepisem zajímavého rozhovoru:

"Zeptej se, Andulko, maminky, kolik těch chlebů chce."
"Či, pet, osum."
"Ale ne, jdi se, prosím Tě, zeptat maminky. Řekni jí: 'Kolik chceš chlebů?'. Děkuju."
Andulka odběhla za maminkou: "Mami-ko, těbítěk!"
"Běž za tatínkem, Andulko, on ti dá chlebíček, já teď nemám čas."
Andulka zase přiběhla ke mně: "Táto, těbítěk. Papat."
"Ale ne, Andulko. Zeptej se maminky, kolik chce těch chlebů."
Totálně zblblé dítko opět odkvačilo za maminkou. Když se vrátilo, hrdě oznámilo: "Či, pet, osum, táto!"


Přidat na linkovací servery

O třech přadlenách

Tokugawa | 12. října 2005, 7:24 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (20)  

Coby nadšený otec právě prožívám pohádkové období.
"Táto, tatí-ku, číct! Poáku! Potím potím!"
A tak čtu. Naposledy to byla pohádka O třech přadlenách od Karla Jaromíra Erbena. Pohádku jsem četl nadvakrát, neb Andulka v polovině usnula jako špalek. Dočetl jsem, přikryl potomka a začal přemýšlet. Co je tohle za divnou pohádku? Jaké mravní ponaučení dítěti dává? Jak ho formuje pro další život? Jak ho staví k poctivé práci? Ke lži? V krátkosti vám nastíním zajímavý děj.


Přidat na linkovací servery

Kterak jsem zaspal a co z toho bylo

Tokugawa | 7. října 2005, 9:47 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Reflektor Renault Thalia

Dnes ráno Matrix zaútočil v plné síle. Zaspal jsem. O hodinu a půl. Ve stresu obléct, ve stresu vyvenčit Huga, ve stresu do auta. Vůkol mlha. Nejprve jsem chvíli nechápal, jak to, že v autě je mlha a venku ne. Nakonec se mozek probudil. Zamlžená skla. Otevřel jsem do mrazivého rána obě okna a pustil studené větrání. Nic platné. Jestli má Renault Thalia nějakou chybu, pak je to právě špatná cirkulace vzduchu a věčně zamlžená okna.


Přidat na linkovací servery

Nízké Taury

Tokugawa | 7. října 2005, 8:18 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Nízké Taury

Víte, nějak nevím, co mám o téhle dovolené napsat jiného než samé superlativy. Ty hory! To je můj osud. Žádné moře, žádná poušť nebo prales, žádné pláže ani tenisové kurty. Hory! Strmé štíty, které se snaží učesat oblaka. Zasněžené hřebeny, ostré jako břit nože. Modrá a bílá a šedá! Šťavnatá zeleň plná potoční a ledovcové vody. Tmavá a vysoká na úpatí, uprostřed nízká a světle zelená, přecházející v šedou a bílou u nebes. A nakonec opět modrá! Hra barev lahodících duši. Hra dřevěných a kamenných vůní pro nos otupělý smogem a mastnotou civilizace. Hra chutí pro hrdla zvyklá na vodu zabalenou v umělé hmotě.


Přidat na linkovací servery

Andulka a cyklická horečka PFAPA

Tokugawa | 6. října 2005, 15:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 1/1 | Komentáře (82)  

Andulka poprvé v nemocnici

Zablikalo mi ICQ. Gaia. Jetli prý jsem viděl tohle: Syndrom periodické horečky PFAPA. Koukal jsem na to a ne a ne mi to doklapnout. Pod odkazem je povídání o naší Aničce a o cyklické horečce PFAPA, které sepsali na Bulovce! Tak Andulka je v lékařské komunitě slavná.

V pondělí jsme s ní byli opět v nemocnici. PFAPA se po deseti měsících vrátila. Snad se ta perioda bude i nadále takhle prodlužovat, až do ztracena. Je smutné vidět vlastní dítě každou chvíli napíchané na přístrojích, jak se pere s lékaři, ze kterých už má panickou hrůzu...


Přidat na linkovací servery

Čaj – top ten

Tokugawa | 20. srpna 2004, 20:05 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Rád vás seznámím s mými nejoblíbenějšími čaji. Nevím, jak dalece mohu chuť a vzhled každého čaje popsat vlastními slovy, jak popsat nepopsatelné?

1. Matcha /mačča/ – na jemňoulinký prášek rozemletý zelený čaj. Prášek je tak jemný, že se vám zdá tekutý a nikoliv sypký. Matcha se používá na Ča no ju, japonský čajový obřad. Připravují se z něho dva odlišné čaje. Koicha a Usucha. Usucha je čaj řídký, podávaný každému hostu na čajovém obřadu ve své misce, zatímco Koicha je čaj hustý a pijí ho všichni hosté společně z jedné misky. Koicha je tak hustý, že připomíná spíš kaši a výraz 'pít' v tomto případě příliš neodpovídá skutečnosti.

Barva čaje je sytá trávová zeleň, čaj připomíná vzhledem hrachovou polévku. Chuť popsat nedokážu. Někdo v ní spatřuje dotek nebes, jiný zase hnůj nebo mokrou trávu. Pro mne je Matcha nejlepší čaj, jaký jsem kdy ochutnal a jaký kdy ještě ochutnám. Jeho příprava je ovšem běžnému pijákovi čaje nedostupná. Je třeba vlastnit časen, metličku, kterou se čaj ušlehá do husté pěny. Nelze ho jen tak zalít vodou.

2. Gyokuro /gjokuro/ – nejlahodnější z dostupných zelených čajů, obecně uznávaný jako nejlepší japonský čaj. Je velmi jemný, velmi osvěžující a velmi drahý. Pěstuje se na vysokohorských stíněných plantážích a jeho sběr probíhá ručně. Chuť je příjemně trávovitá. Já se po něm mohu utlouct, ovšem dobrého pomálu...

3. Tamaryokucha /tamarjokuča/ – když mám chuť na vynikající a přitom dostupný zelený čaj, sáhnu převážně po Tamaryokucha. Dražší sorta, čili vyšší třída tohoto čaje je zpracovávána ručně, sběr probíhá jednou až dvakrát ročně. Chuť je opět mírně trávová, lehce svíravá. Obecně se tvrdí, že by chuť i vůně měla být ořechová, nikdy jsem ale podonost nevysledoval. Asi jsem se nedostal k ručnímu sběru, ale pouze levnějšímu, strojovému.

4. Hojicha /hodžiča/ – tento čaj je vlasně Bancha, který je po dosušení ještě pražen. Vznikl z potřeby pozdvihnout chuť i těch nejnižších tříd tohoto čaje, což se (mohu-li to tvrdit) více než povedlo. Nálev Hojicha má růžovou barvu a vůni po čerstvém pečivu. Je to ideální pití pro člověka, který o samotě v podvečer pročítá svou oblíbenou knihu. Vůně Hojicha dokáže s náladou divy.

5. Pu-Er – první mezi nejaponskými čaji. Nevím, co napsat víc, než jsem o Pu-Er již napsal.

6. Butterfly of Tchaiwan – další nejaponec, polofermentovaný čaj. Plný název zní: Top Superior Fancy Oolong Butterfly of Tchaiwan. Tenhle Tchaiwanský oolong mě naučil pít Kukri J. Mrkvička. A já mu za to děkuji. Dokud neochutnáte Butterfly of Tchaiwan, tak nepochopíte, co je to dobrý oolong. Chuť je hustá, výrazně medová. Vůně také jako med. Vy, kteří nepijete jiné čaje než slazené, vězte, že tenhle sladit nemusíte. Ne že by byl sladký, to není. Ale zdá se. Cena je vzhledem ke kvalitě také dosti vysoká. Ale za ten zážitek to stojí. Obzvlášť pokud vlastníte čajovou soupravu na přípravu oolongu.

7. Kokeicha /kokeiča/ – je vyráběný z čajového prachu, který je pomocí tepla a přírodního škrobu lisován to tmavě zelených jehliček. Vzhledem k tomuto faktu je Kokeicha vhodný na cesty, kupříkladu na čundr. Tam oceníte jeho zelenočajovou chuť a nebude vám vadit, že je chuť trochu poničena tím škrobem. Uprostřed lesa a špíny, kterou jste nasbírali po celodenní pouti se Kokeicha zdá jako vzdálený dotyk civilizace.

8. Bancha /banča/ – Banča tvoří hrubé a velké listy čajovníku, které se nehodí pro lepší sortu čaje Sencha. Logicky z toho vyplývá, že by měl být Bancha horší než Sencha, ovšem v mém případě se to jeví naopak. Možná jsem měl štěstí na dobrý Bancha a smůlu na špatný Sencha. Je to dobrý zelený čaj pro každou příležitost.

9. Sencha /senča/ – patří mezi nejpopulárnější japonské čaje. Tvrdí se, že Sencha představuje 80% celoroční produkce čaje v Japonsku. Můj problém se Sencha pramení pravděpodobně z faktu, že jsem nikdy nepil Sencha vysoké třídy, který jsem tu buď nesehnal, a nebo mě odradila vysoká cena čaje, se kterým zase tak dobrou zkušenost nemám. Jinak pro Sencha platí totéž co pro Bancha – je to zelený čaj pro běžné pití.

10. Genmaicha /genmajča/ – také pro tento čaj platí totéž, co pro Hojicha. Vznikl díky snaze pozvednout chuť nízkých sort čaje Bancha. Je smíchán v poměru 1:1 s praženou rýží. Chuť čaje je silně zastřena chutí pražené rýže. Byl to první japonský čaj, který jsem kdysi objevil a pil jsem ho každý den. Snad jsem se ho přepil a proto je dnes až na desátém místě. Je to rozhodně zajímavá japonská specialita.

Tolik o mých oblíbených čajích. Nevyhýbám se samozřejmě jakémukoliv druhu, ochutnal jsem například čaj z mongolských stepí se solí a hnusným krupičkovatým sádlem. Jeho jméno jsem raději zapomněl. Nevyhýbám se i čajům sladkým, nechávám si je ale na chladnější období. Například Touareg (Pouštní duna), Rize čaj, Yogi čaj nebo Dátá čaj masala... Prostě pokud v tom není sůl a sádlo, tak mi to chutná.

Snad jsem vám pomohl s výběrem dalšího čaje, který třeba zatoužíte ochutnat. Kdybyste žili tisíc let, tak můžete každý den poznat novou čajovou chuť a novou čajovou vůni. Je jich nepřeberně...

P.S.: Úplně jsem zapomněl na Mugicha /mugiča/ – studený čaj z praženého ječmene. Skvěle chutná v kameninové nádobě ledově vychlazený. Pro letní počasí ideál. Řadím ho někam mezi Hojicha a Pu-Er.
Přidat na linkovací servery

Tokugawova maturita – ruský jazyk

Tokugawa | 3. června 2004, 7:25 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Maturita se pomalu chýlila ke svému konci a pro Tokugawu zatím vše vypadalo nad očekávání dobře. Ještě přežít tu ruštinu...

Na podzim ve třeťáku byl 17. listopad. Jako studenti ho všichni i s Tokugawou prožili bouřlivě. Nechodili do školy, když chodili, tak dávali jasně Mamule, která je učila občanskou nauku, najevo, ať si ty své sjezdy strčí víte kam. Byla to zlatá éra Tokugawova studia. A najednou někdo řekl, že je možné místo ruského jazyka maturovat z angličtiny nebo matematiky.

No jo. Jenže matematika pro Tokugawu nepřipadala v úvahu, jak jsem napsal už dříve, jeho mozek pracoval (a stále pracuje) v humanitních intencích. A angličtina? Kterého vola to napadlo? Vždyť ta byla na Tokugawově škole zakázaná! Jak se mají studenti naučit tak, aby odmaturovali? Ach jo. Takže zbývá ta ruština.

Tokugawa měl od svých rodičů vštípené silné antisovětské smýšlení. Ruština byla nutné zlo, Tokugawa byl rád, když si udržel hodnocení dobře. Maturita se blížila a Tokugawa se začal učit azbuku, hlavně velké B a G, kteréžto bukvy neumí dodnes. Ostatně ony jeho ruštinářky také nevěnovaly češtině tolik času, aby hovořily lépe než dobře. Třeba jednou položila Nataša záludnou otázku: "Jak byste přeložil větu: 'Zabloudil jsem se v černém lese?'"

Maturita. Poslední zkouška a Tokugawa si zrovna musel vytáhnout otázku, kterou vůbec neuměl: Sovreménnoe sovétskoe kinóiskustvo. Můžete si tento paskvil zkopírovat a vložit do transkriptoru ruského jazyka a hned pochopíte, že už jen v těchto třech slovech má Tokugawa nespočetně chyb.

Takže Tokugawa seděl na potítku a čuměl. Nic jiného ani dělat nemohl. To bude propadák. Pokud dávali v televizi nějaký sovětský program, tak se u Tokugawů hrály společenské hry nebo se četlo. O současných sovětských filmech Tokugawa nevěděl VŮBEC nic. Ach jo, napadalo ho, rok a půl po revoluci a on vyletí z ruštiny...

Naštěstí si tento fakt (rok a půl od pádu režimu) uvědomovala i komise, a tak nakonec dopadlo všechno jinak. Tokugawovi spolužáci byli velmi podnikaví, a tak připravili pro maturitní komisi občerstvení. Na stole před komisí stály skleněné džbánky s pomerančovým džusem, vršily se zákusky a dortíky a tak. Jenže Tokugawovi spolužáci neponechali nic náhodě a do džusu přidali dost podstatné procento vodky. A komisi to nevadilo. Naopak. A maturita z ruštiny byla poslední v řadě, takže si dovedete představit, jak komise vypadala...

Tokugawa si sedl na židli před komisí. Jejich krví podlité oči ho hned zaujaly.
"Nu, skažítě nam, što takóe sovreménnoe sovétskoe kinóiskustvo," vyzval Tokugawu předseda komise.
"Da," odpověděl Tokugawa, "sovreménnoe sovétskoe kinóiskustvo éto... ehm... ééé... chrchly chrchly..."
Ruštinářka se dovtípila a nejistým krokem došla k Tokugawovy a přisedla si k němu. Podala mu nějaké výstřižky z Kartínek a Ogoňóku. Pod obrázky byly popisky, co která fotografie představuje.
"Pan Tokugawa nám teď poví něco o dílech v petrohradské Ermitáži."
'Díky, Natašo, miluju tě...' pomyslel si Tokugawa a začal předčítat popisky. Jenže tam bylo až příliš mnoho velkých B a G.
"Huhly huhly... kartína Pjótr Pjérvij... huhly huhly..." Takto odhuhlal celou zkoušku. Ale komisi to bylo jedno. Zajímaly je pouze ty džbánky na stole. Nakonec se k Tokugawovi naklonil předseda a povídá hlasem s vůní švestek: "A... škyt... jak se rusky řekne... škyt... věneček!" a přisunul k vyděšenému studentovi talířek s cukrovým větrníkem.
"Něznáju..." přiznal Tokugawa.
"Něznájetě?" zeptal se předseda. "Píši vám jedna. Škyt. Zmizte." A bylo to.
Přidat na linkovací servery

Tokugawova maturita – elektronika

Tokugawa | 2. června 2004, 7:27 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Hned v září dostali studenti Tokugawovy třídy na výběr, zda chtějí jednu otázku z technického oboru dostat jako měření v laboratořích nebo zda vytvoří nějaký vynález, udělají k němu dokumentaci a předvedou před komisí. Tokugawa jasně pamatuje na premianta třídy, který vytvořil automatický systém na zalévání květin. Ten systém byl dokonalý. Ale měl jednu vadu – přes čidla, dráty, hadičky a nádrž nebyly vidět květiny.

Tokugawa sedával v lavici se Šimim. Byla to velmi výhodná symbióza. Tokugawa dával Šimimu opisovat češtinu a děják, Šimi na oplátku řešil Tokugawovy výpočetní úlohy. A Šimi povídá, že s Tokugawou udělají vynález. A dopr... Bylo dohodnuto, že Šimi vynalezne a Tokugawa udělá dokumentaci a vyrobí. Jenže Šimi nevynalézal a nevynalézal a už byl únor a Šimi stále nic. Pomóooc!

Nakonec Šimi během jedné nudnější hodiny humanitního charakteru nakreslil pod lavicí schéma jakéhosi přístroje na měření času, který ale nikdy nemohl fungovat, čehož si byl Šimi vědom a řekl Tokugawovi, hlavně ať neblbne a nevyrábí to, stejně že je to k ničemu... Nakonec odevzdali jen dokumentaci s výkresy a s Šimiho douškou: Nemůže to fungovat, neboť technologie ještě není na tak vysoké úrovni. A dali se na modlení.

Komise měla patrně vlčí mlhu, nebo na ní zapůsobila Šimiho douška o stavu technologie, která je na tak nízké úrovni, že student čtvrtého ročníku střední průmyslové školy díky ní nemůže vyrábět to, co by chtěl, a dostali jsme dvojku. Zaplať pámbu! Tokugawa měl skutečně obavy, že tato část maturity nedopadne dobře. Ovšem praktická matura není vše. Ještě ho čekala teorie.

Tokugawa trpí stejnou úchylkou, jako ten student ve filmu Marečku, podejte mi pero. Nejvíc toho vymyslí při chůzi. A protože se právě v té době snažil být kvůli Andree Š. velmi vtipný, zeptal se při jedné hodině přenosové techniky, zda by mohl u maturitní zkoušky chodit. Jinak, že ji určitě nesloží. Zkoušku, ne Andreu. Tu na SPŠ nesložil nikdo.

Maturita. "Prosim vás..." lkala hystericky Bóža, "...nechte mi otázku číslo 16, jo??"
Profesor Kubelík se postavil ke komisi zády a nabídl Tokugawovi pytlík. S čísly. Tokugawa nabral plnou hrst, kryt tělem profesorovým a palcem zachytil jedinou otázku, kterou opravdu dobře uměl: Přenosová technika – telegrafní rovnice. Číslo 16, sorry Bóžo. Zachytil žeton palcem a ostatní tiše vrátil do pytlíku.

"Vidím, pane Tokugawo, že jste si vytáhl otázku z mého předmětu," pravila profesorka na přenosovou techniku. A odpálila bombu: "Kdysi jste se ptal, jestli můžete u maturitní zkoušky pochodovat, teď vám tedy dávám tu možnost." A dopr... Proč tu není Andrea Š., aby viděla důsledky mého namlouvání a konečně se poddala?

Inu, nebudu to dál rozmazávat. Tokugawa vyšlehl na tabuli přenosové rovnice, popsal, vysvětlil, nejtěžší zkouška byla právě za ním. A za jedna! A co Andrea Š.? Dala nakonec přednost Šimimu.
Přidat na linkovací servery

Tokugawova maturita – český jazyk

Tokugawa | 1. června 2004, 8:25 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tokugawa nebyl nikdy vzorný student. S rozkoší se plácal v bahně průměru, protože pak mu zbyl čas na rozšiřování všeobecných obzorů. A na lumpárny. A o to přeci jde. Hlavně Tokugawa nikdy nepochopil, jak je možné, že se ocitl na průmyslové škole, neboť jeho mozek pracuje čistě a zásedně humanitně. Jak jen by byl šťastný, kdyby jeho zaměstnáním byla literatura, historie nebo třeba jazyky. Ne. Technický obor. Omyl dějin.

Skončily prázdniny, nastal poslední rok studia. Tokugawa si uvědomil, že jde do tuhého. Jasně si vzpomíná, jak celé září hrůzou nespal. Musel se ládovat rohypnolem. Vždyť maturita je tak blízko a v mozku je jako po velkém úklidu. Nakonec to přešlo díky vypracovávání maturitních otázek.

Tokugawa vždy tvrdil, že má fotografickou paměť. Jeho otázky byly psané na perličkovém psacím stroji a velmi barevně podtrhané. Čím větší řád, tím snažší učení. Ještě že byl Tokugawa na technické škole. Díky tomu měly jeho otázky dvou a půl centimetrové okraje, které se pozvolna plnily poznámkami. To sice ubralo otázkám na přehlednosti, avšak odkazy z listu na list vše kompaktně provázaly a Tokugawa se začal cítit neohrožen. Tedy... pouze co se týkalo českého jazyka. Pravda je ale taková, že Tokugawa se vyžíval až v puntičkářském vypracovávání otázek proto, že se tím odkládalo opravdové učení, ač první dojem byl, že se Tokugawa urputně učí.

Konečně maturita. Nervů už bylo dost a den D na Tokugawu působil jaksi úlevně. Tokugawa, který dnes píše tento článek nechápe, jak mohl Tokugawa, který šel tehdy ve vypůjčeném saku k matuře, být tak klidný.

Český jazyk. Největší nebezpečí představoval slovní rozbor. Tokugawa dodnes nechápe, k čemu že jsou všechna ta slova jako souřadící, předmětná, pomnožné, shodný a neshodný atd. Seděl na potítku, náprsní kapsa se mu vydouvala opisem maturitních otázek na malých papírkách a nevěděl. Přišla k němu češtinářka.
"Víte?" šeptla.
Tokugawa v jasném gestu sdělil, že ne.
Češtinářka byla svatá žena. "...šepty šepty... souřadící... šepty... přívlastek... šepty..." a prst jí jezdil po papíře jako tornádo po americkém středozápadě. Díky ní dopadl rozbor výborně.

Když si Tokugawa vytáhl otázku, podklesla mu kolena a přítel reparát se v rohu usmál. Současná západní literatura. Tokugawa si vybavil ty okamžiky, kdy...
"Nemáte někdo vypracovanou tu třicítku?"
"Ne."
"Ne, vůbec nevim, co tam má bejt."
"Ne-e." atd.
Kdo tam patří, sakra? Hemingway? Asi jo. Tokugawa četl knihu Stařec a moře a Zelené pahorky africké. To musí stačit. Jenže při Tokugawovi stáli všichni svatí a Tokugawa je odborník na přeskakování z tématu na téma, a tak skončil u legend, respektive u bouřlivé diskuse na téma: Mají legendy pravdivý základ? Skoro na sebe s profesorem Kubelíkem, členem jakéhosi řádu, křičeli, což se líbilo předsedovi komise a Tokugawa za svůj postoj a odvahu dostal z ČJ za jedna.

O maturitě z technického předmětu zase příště. Jinak by tento článek byl neúnosně dlouhý.

P.S.: Tokugawa stále nemá vlastní sako a všechny významné chvíle svého života prožil ve vypůjčeném, což Gaia těžce nese.
Přidat na linkovací servery

O Hugovi – aktualizace

Tokugawa | 25. května 2004, 13:34 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

O Hugovi jsem už několikrát psal. Třeba jak jsme Huga uspávali, jak jsem učil Huga čůrat nebo jsem popisoval jedny nebo druhé jeho neřesti. V komentářích k minulému článku se Hugo také jakýmsi záhadným způsobem objevil, a tak se o něm trošku rozepíšu.

Hugo je v jistém smyslu iluzionista. Třeba včera. Odcházel jsem do práce, Huga zavřel v kuchyni. Pak jsem se stavil za holkama v nemocnici, trochu se to protáhlo. Chudák Hugo, říkal jsem si, ten už musí mít vyvalený bok. Přiběhl jsem domů, odemykám a za dveřmi slyším: čmuch čmuch... frk! Hugo! Dveře do kuchyně byly dokořán a Hugo chrápal celý den v peřinách, kam normálně nesmí. A nějaké čůrání? To ho samým blahem ani nenapadlo! Jak to dokázal, to nevím.

Hugo je sadista. Jediná hračka, která mu vydržela, je gumová kost. Není jako ostatní hračky, dutá a pískací. Je pořádně macatá a těžká, dobře půl kila gumy. Hugo jí miluje. Pořád nám ji nosí a chce, abychom mu ji házeli. To také děláme, ale pořád to nejde. Když už dlouho tahle kost leží u našich nohou a ani Hugovo ňaf, kník... ňaf nezabere, tak ji vezme do tlamy a hodí nám ji na palec.

Jo a vždycky, když mu kost hází Gaia, tak mě trefí do hlavy. Fakt!

Hugo je prase. Tedy má prase. Vlastně... Hugo dostal jako štěně hračku. Malé silikonové prasátko, které při stisknutí písklo. Už jsem o něm psal v článku Jak jsme uspávali Huga. Tohle prasátko naprosto nezřízeně miloval. Jenže ho hned roztrhal, takže smůla. Od těch dob, kdykoliv někde něco podobně pískne, tak se s Hugem celý zbytek dne nedá lidsky mluvit. Jako třeba Andulčino leporelo. Píská úplně stejně. V Hugovi tohle písknutí vyvolává nějaké sexuální pochody, a tak musíme vždycky Andulku rychle zvednout...

Zbytky toho roztrhaného prasátka jsme odvezli na domeček, aby tam měl Hugo aspoň nějakou hračku. Hugo s tím vepřovým torzem vymetl zahrádku, záhonky, průjezd, každou škvíru pod nábytkem... Dovedete si jistě představit, jak je příjemné, když vás ráno probudí mokré plesknutí, vy otevřete oči a vedle vašeho obličeje se povaluje COSI. Je to obalené tlustou vrstvou vlasů, chlupů, drobků, písku, sazí, roztočů a někde hluboko pod tím mezi bublinkama slin lze rozeznat, že původně to bylo růžové. Pak to Hugo vezme do tlamy a plácne vás s tím do obličeje ještě jednou.

Aktualizace: Představte si, Hugo se proti zveřejnění tohohle článku (i těch ostatních) ohradil.
Přidat na linkovací servery

Svačiny, vodovky a školní brašna

Tokugawa | 18. května 2004, 6:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Lukyn včera ve Skladišti postřehů vzpomněl svou školní brašnu. Ale jen tak letmo, takže jsem neodolal a jeho nápad mu ukradl a teď ho rozvedu do spousty vět a vzpomínek, které ve mě vyvolal...

Byl jsem prase. Nevím proč, jestli jsem to zdědil, nebo to byla nějaká genová manipulace. Zkrátka pořádek nebyl mou devizou.

V případě svačin možná sehrála svou roli i chudoba, neboť chleba s máslem mi nic neříkal. Matička mi ráno připravila sváču, já ji hodil do aktovky a tradá do školy. Jenže... Kdo by jedl chleba s máslem. A vyhodit jídlo? To by také nešlo. Jednak se jídlo nevyhazuje a jednak úči kontrolovaly odpadkové koše. Chleba se v aktovce nudil, a tak z dlouhé chvíle začal plesnivět. Taky mu trochu pomohlo nakousané jablko z minulého týdne a rohlík, umazaný od taveného sýra. Jak jsem ten rohlík pořád nosil s sebou, tak ztvrdl na kámen, horní polovina se oproti dolní posunula a sýr ze rozjel po vnitřku tašky. V tom všem ležela žákovská knížka.

Jednou za čas máma aktovku otevřela. Obvykle tehdy, když si mumlala: "Co to tady tak smrdí?" Nejprve prohlédla odpadkový koš, pak zašla na záchod, pak zkontrolovala koš s prádlem, následně přičichla ke kleci s korelou Matějem. Aktovka byla logicky na ráně...

Někdy jsem svůj problém řešil obchodnicky. Vyměňoval jsem svačinu s Vláďou, kterému maminka obalovala krajíčky veky v rozšlehaném vajíčku a nastrouhaném sýru. Pěkně to všechno osmažila a... Vláďovi to nechutnalo a byl rád, když svoji křupavou a voňavou veku vyměnil za můj chleba s máslem a solí...

Po aktovce existovalo ještě jedno místo, kde jsem okázale pěstoval svůj arcibordel. A sice pytel po straně lavice. Nevím, jestli to byla specialita jen naší základky, ale museli jsme si nechat od maminek ušít látkové pytle, které jsme pak zavěsili mezi nohy lavice a skladovali v nich vodovky, modelínu, nůžky, špejle, takovou tu gumu na geometrii, kterou prodávali v plastové krabičce a ze které šlo náramně modelovat, kružítko, trojúhelník, tempery a barevné papíry. Když už svačiny začaly v mé aktovce reagovat i s plastem, ze kterého byla brašna vyrobena a máma je ještě nenašla, byl pravý čas odložit je do pytle. Tam se pak promísily s vypadanáma vodovkama a modelínou a udělaly na dně různovarevnou drobivou kouli neurčitého smradu a použití.

A proč jsem sváču nevyhodil po cestě domů? No, už jsem řekl, že se jídlo nevyhazuje a hlavně... lítal jsem s klukama, neměl jsem čas. Nebo jsem pospíchal koupit Čtyřlístek nebo Ábíčko, nebo si s Ríšou pouštět mašinky, s Norbertem hrát fotbal, líbat Radku a Blanku a Zuzanu a Katku, toulat se s Filipem, mlátit ségru a tak podobně. Ach jo, kam to jenom zmizelo...
Přidat na linkovací servery

Lekavost

Tokugawa | 17. května 2004, 8:10 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Milá Krysko, musím Ti popsat Gaino nejnovější leknutí. Opravdu stálo za to. Byli jsme o víkendu na domečku, vzali jsme s sebou i mého tátu, Huga jezevčíka a dokonce i Andulku, našeho Pupajze-Šunku. Takže si dovedeš představit, jak to asi vypadalo při nastupování do autobusu. Nakonec jsme ho obsadili téměř celý sami.

V noci jsme ulehli ku spánku (nevím jak vy, ale my to děláme). Táta se někdy ve 3:00 vzbudil, neb musel jít ulevit svému močovému měchýři. Nevím co to Huga napadlo, ale když se táta vracel, tak Hugo začal vrčet. Gaiu to probudilo a začala Huga okřikovat. To probudilo i mne. V ten okamžik se otevřely dveře a do pokoje vešel táta. Gaia zařvala tak, že probudila nejen Andulku, ale i celou vesnici a schovala se pod peřinu.

U Gaii funguje tzv. efekt druhotné lekavosti. Ona se lekne něčeho, co mě nechá naprosto klidným, avšak její reakce je natolik stresující (řev, balistické pohyby atd.), že se leknu i já. Gaii. Někdy mi jde i o život nebo aspoň o zdraví. Onehdá jsme na návštěvě sledovali v TV nějaký thriller. Gaia se v jednom okamžiku něčeho vylekala a její ruce začaly opisovat nekontrolovatelnou křivku. Levá pěst skončila svou dráhu v mém rozkroku, pravá v tchýnině žaludku...

Vidíš, Krysko, že to doma nemám snadné. Pro uklidnění situace jsem v předsíni rozvěsil šest nebo sedm takových těch bambusových cinkátek do větru. Jejich rozmístění je nesmírně chytře vymyšlené. Kdokoliv jde z jedné místnosti do druhé, tak minimálně o jedno cinkátko zavadí ramenem. To je pro Gaiu signál, že se někdo blíží. Problém nastává večer, když uložíme Andulku spát. "Musíš pořád dělat takový randál?!" volá na mne Gaia, kdykoliv o cinkátko zavadím. "Probudíš malou!" No jo. Ale kdybych náhodou bambus nerozezvučel, tak probudí Gaia nejen malou, ale i dům a půlku Nového Města!

Mám to těžké, ale nestěžuju si. Někdy dokonce na Gaiu políčím. Třeba jí řeknu: "Teď se Ti schovám!" A uteču vedle do místnosti. A pak už se jen bavím.
"Tokuuu..." slyším tiché Gaino kňourání, "vylez... proč mi to děláš... uuu... kde jsi..."
Problém je, když se dosyta pobavím a chci vylézt. Kdybych promluvil, tak Gaiu raní mrtvice. Kdybych vylezl, tak ji raní nejmíň dvakrát po sobě. Takže začnu třeba hlasitěji dýchat, nebo popotáhnu nosem.
"Musíš pořád popotahovat? Vem si kapesník!"
Přidat na linkovací servery

Tázající se stromy

Tokugawa | 10. května 2004, 13:08 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

To si takhle vykračujeme z Míseček na Dvorskou boudu, když tu vidím na stromě připíchnutý lístek. Neb jsem slepý, tak přistupuji blíže. Na lístečku rukou psaná otázka: Vyjmenuj aspoň dvě česká knížata z rodu Přemyslovců. Aha, zřejmě nějaká hra. Hned jsem předložil záludnou otázku Gaie.

O kus dál další lísteček. Kdo byl Jan Hus a kde byl upálen. A o kus dál další. A ještě jeden... Aspoň nám cesta příjemně ubíhala.

Jednu otázku ale musím uvést i s Gainou odpovědí. Gaia se na mne asi bude zlobit, ale já si nemohu pomoci. Řehtal jsem se, až vůkol opadávalo jehličí ze stromů.

Otázka: Jak nazýval český lid Karla IV.?
Odpověď: Kája...

Pomiňme, že je otázka blbě položena, neb český lid za doby panování Karla IV. zcela jistě nenazýval svého panovníka Otec vlasti, ovšem Kája mu asi také neříkal.
Přidat na linkovací servery

Čarodějnice a Petřín aneb jak to dopadlo

Tokugawa | 30. dubna 2004, 23:03 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Musím reagovat na článek Čarodějnice a Petřín.

1) jsem si při čtení vybavila, jak bylo každý rok dodržování této tradice prima. Běhali jsme po Petříně, vyprávěli si a vzpomínali na vše krásné i špatné. A součástí bylo i nějaké tajné přání do příštích časů. Jako kdybychom se tím jediným dnem zase více poznali. Pak jsme si odběhli do hospůdky U zavěšeného kafe (dnes je už jinde), dali si pivní sýr s pivem a běželi se políbit k Máchovi (sýr jsme měli oba, tak nám to nevadilo). Dokonce při prvním výročí jsme se políbili snad pod každým rozkvetlým stromem na Petříně. Ale to je fakt dávno :) Tuto naší tradici jsme porušili zatím dvakrát. Poprvé, když jsme právě z 30. 4. 1999 na 1. 5. 1999 cestovali do Londýna a letos, kdy jsme doma s Andulkou. Nevidím problém naložit jí do kočáru a vyjet, ale zrovna jí roste 2. až 4. zoubek a je celý den uplakaná a protivňoučká, že jsme oba moc rádi, že už spinká.

2) vám musím sdělit jak to letos dopadlo. Předem chci poděkovat názorům Krysky a Loar na téma darování květin. Vidím to stejně. A také vím, že stejně tak jako nás ženy potěší z lásky darovaná květina, většina mužů s radostí uvítá s láskou připravené dobytče. Aspoň Tokugawa rozhodně. A protože jsem věděla, že Petřín se letos nekoná, a protože ani já nejsem jen na kytičky, slavnostní večeře s kusem zvířátka, s vonící květinou (velké a krásné překvapení), výborným vínkem a svíčkami na stole by byla prima. Ale kde že.

Masíčko jsem sice naložila do jogurtu a dalších voňavých ingrediencí, ale dnes, v den D, jsem to nějak nezvládla. Zítra odjíždíme na hory. S dopravou je to složité, a tak musíme mít co nejméně zavazadel. Tokugawa si sbalil sám, ale sbalit své a Andulky oblečení, jídlo, toaletní potřeby, pleny... atd. do miniaturního kufříku, toť byl úkol nadlidský. Do toho vyžehlit nějaké další věci, trochu poklidit a střídavě chovat řvoucí Andulku, neboť Tokugawa už začínal bublat (byl hladový a já slíbila báječnou večeři). Zkrátka představa pohodového večera byla rázem ta tam. Nakonec se Tokugawa přemohl, plačící Andulku vykoupal, nakrmil a uspal a já dodělala ostatní.

A oba jsme se vrhli na přípravu večeře. Řeknu vám, Andulka svým řevem určitě naznačovala, ať se na to vykašleme a raději jdeme na Petřín. Vážně se to nepovedlo. Brambůrky převařené, masíčko navrchu spálené, uvnitř syrové, obloha nepovedená, na víno už nebyla chuť a na svíčky jsme zapomněli úplně. Jen ta květina krásně voní... Díky Tokugawo, příště to napravím.

Gaia
Přidat na linkovací servery

Čarodějnice a Petřín

Tokugawa | 30. dubna 2004, 9:07 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Máme s Gaiou dvě výročí. První, pevně dané, je výročí svatby. Na to asi nikdy nezapomenu, neboť až bude Andulka větší, tak mi to vždycky připomene slovy: "Ach jó, konec prázdnin... A zejtra zase ta blbá škola..." A hned budu vědět, že mám Gaie koupit kytku :o)

Druhé výročí máme dnes. Ne snad, že by Gaia byla čarodějnice, ale je to datum naší první opravdové schůzky (nebo něco na ten způsob). Procházeli jsme se po Petříně, poslouchali etnické zvuky bubnů, kochali se ohníčky a vůbec nám bylo dobře. Tu schůzku jsme protáhli až do druhého dne a hned prvního května jsme si u Máchy dali camru.

Od těch dob (opravdu už je to sedm let?) tento rituál dodržujeme bez výjimky. Až letos... Copak můžeme naložit Andulku do kočárku a jet o půlnoci na Petřín? Oslavíme si to jinak, řekl bych v kruhu rodiny. Gaia už naložila maso do jogurtu, a tak si nacpem nácka a dáme si umaštěnou pusu. Možná koupím i nějakou tu kytinu, i když k tomu mám bytostný odpor. Druhý den jedeme na hory, takže se pocicmáme někde na Benecku. Holt když je robátko, musí se změnit v životě rodičovském leccos.
Přidat na linkovací servery

Velikonoce jako řemen

Tokugawa | 13. dubna 2004, 6:58 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Kája s Boženkou malovali. Vlastně nemalovali, ale chtěli. Vyklidili ložnici, vyklidili obývák. Kája sundaval jednu ze svých dvaceti osmi televizí, tahle stála zrovinka nahoře na skříni.

"Au au au au..." zanaříkal, když mu pod televizní vahou vyhřezla plotýnka. "Půjdu si trochu odpočinout." A odešel do podkrovního pokojíku, který jako jediný nebyl vystěhován, aby se na chvíli natáhl. Boženka seběhla k mandlu a začala mandlovat, neb je to správná hospodyňka. Ale vraťme se ke Kájovi.

Kája si lehl do postele a blaženě odpočíval, dokud se mu nezachtělo na záchod. Chtěl se zvednout, ale... nedokázal se vůbec pohnout. Nějakým nadlidským způsobem se svalil s postele a doplazil se ke schodům. Dál už nemohl.
"Boženko... au au au... Boženkooo... Potřebuju čůrat... haló au au au au..."
Boženka ale neslyšela, neboť běžel mandl a hrálo rádio. Rádio hraje vždycky nahlas, aby Boženka neslyšela hukot mandlu, ale libé tóny písní. Kája volal přes půl hodiny...

"Pak mi bylo divný" vyprávěla posléze Boženka, "že Iška (jezevčík) pořád pobíhala sem a tam, tak jsem vypla mandl a šla se podívat..." Ale s Kájou nehnula. Metrák je metrák a Boženka je hubeňour. Zavolali Olí, dceru a zároveň sestru – zdravotní. Pak zavolali k Tokugawům, co mají dělat. Tokugawovi jim promptně našli telefon na pohotovost, bohužel díky akci Pupajz je u Tokugawů k mání jen číslo na pohotovost dětskou.

"Potřebuje pomoct, chce se mu čůrat a nemůže se dostat dolů..." hlásila Olí do telefonu.
"A proč ho nesnesete?" ptala se pohotovost v domění, že se mluví o dítěti.
"Neuneseme ho, má přes metrák..." (Chtěl bych v tu chvíli vidět paní pohotovost, jak se zatvářila. Pozn. aut.) Nakonec se vše vysvětlilo a dětská pohotovost nadiktovala telefon na dospělou pohotovost. Dospělá pohotovost prohlásila, že nedisponuje sanitkou a nadiktovala číslo na rychlou záchrannou službu.

Mezitím se Kája málem počůral, až někoho napadlo přinést mu Vojtův nočník.

Pár pejskařů venčilo své miláčky tichou ulicí, když tu se do zatáčky vřítila obrovská žlutá sanita a její modré a červené majáčky donutily sousedy opustit televizní pořad a vyklonit se z oken. Sanita zastavila před Boženčiným a Kájovým domem.

Když osazenstvo sanity uvidělo Káju ležícího na podlaze a úzké dřevěné schody, po kterých vyběhlo nahoru, ztratilo elán.

"Jestli se nám nepodaří vás snést, budeme muset zavolat hasiče a ti vás vytáhnou střechou..."
Kája zapomněl na bolest a začal se smát. Hasiči by museli buď rozebrat střechu z ulice, nebo přejet přes asi tisíc zahrádek a záhonů a pokácet asi dvacet stromů, aby Káju vytáhli střešním oknem. Tím, ve kterém by Kája stejně uvíznul, tím, ve kterém je vosí hnízdo... Nakonec se saniťákům podařilo donést Káju dolů.
"Ještě že jste se ho nepokoušela snést sama," říkali Božence, "spadnul by na vás a zabil by ještě i vás!"

Káju odvezli do nemocnice, kde mu napojili hadičky a trubičky a bylo mu smutno. Olí s manželem druhý den vymalovali a Tokugawovi o dnu třetím, velikonočním pondělku, uklízeli a stěhovali nábytek zpět. Ale to už byl Kája doma a snažil se všechny z podkroví komandovat. Tak jsme ho zamkli, pustili rádio a bylo.
Přidat na linkovací servery

Jak jsem si domluvil schůzku

Tokugawa | 2. března 2004, 12:49 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Pravidelní čtenáři blogu si už zvykli na občasné články o jednom mém kamarádovi. Ano – je to Kukri J. Mrkvička! Dnes se s vámi podělím o e-mailovou korespondenci, sahající do daleké budoucnosti.

Zdravíčko,
jak jsi na tom s časem, někdy v příštím půlstoletí?
Mrkvička
– – – – –

Ahoj.
V půlstoletí? Chceš mě adoptovat?
Tokugawa
– – – – –

Jeden večer z půlstoletí, ty natrvrdlo!
Mrkvička
– – – – –

Jeden večer z půlstoletí?
Jo, počkej, myslím že mám čas ve čtvrtek 18. března 2027
Tokugawa
– – – – –

Tak platí.
Mrkvička

Takže, prosím vás, kdybyste mi náhodou ve čtvrtek 18. března 2027 (to mi bude necelých 55 let) něco chtěli, tak nemohu. Mám domluvenou schůzku s Mrkvičkou!
Přidat na linkovací servery

Jak si chtěl Tokugawa hrát se sestřičkou

Tokugawa | 25. února 2004, 7:15 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Když bylo Malému Tokugawovi dva a půl roku, přinesl mu japonský čáp sestřičku. Tokugawa už si nepamatuje, jak se všechno seběhlo, ale zná příběh z vyprávění svých rodičů. Ti v podstatě z příhody udělali rodinnou historku, která se (po konzumaci jistého množství alkoholu) vypráví každému, kdo je ochoten poslouchat. I tomu, kdo ochoten není...

Příhoda č. 1 Malá Kytka ležela v postýlce (jak už to u miminek bývá) a plakala (jak už to u miminek bývá). Tokugawova máma právě kdesi cosi dělala (pravděpodobně byla v kuchyni), když jí přišlo podivné, že Malá Kytka tak rychle zmlkla. Šla se na ni tedy pro jistotu podívat. V postýlce podle očekávání ležela Malá Kytka a vedle ní seděl Malý Tokugawa. V ruce třímal suchý rohlík a pral ho do nemluvněte hlava nehlava. Malá Kytka začínala modrat. "Měla hlad, maminko, tak jí krmím..." odpověděl Malý tokugawa ještě dřív, než se máma (páčíc z krku Malé Kytky zbytky dusivého pečiva) stačila zeptat.

Příhoda č. 2 Malá Kytka ležela v postýlce (jak už to u miminek bývá) a spinkala (jak už to u miminek bývá). Tokugawova máma právě kdesi cosi dělala (pravděpodobně byla v kuchyni), když jí přišlo podivné, že Malá Kytka začala z ničeho nic tak hlasitě plakat. Šla se na ni tedy pro jistotu podívat. V postýlce podle očekávání ležela Malá Kytka. Ale málem nebyla vidět přes koloběžku, kterou na ni Malý Tokugawa přes žbrdlení hodil. "Chtěla si hrát, maminko, tak jsem jí půjčil svojí koloběžku..." odpověděl Malý Tokugawa ještě dřív, než se máma (vymotávajíc Malou Kytku z koloběžky) stačila zeptat.

Příhoda č. 3 Malá Kytka ležela v postýlce (jak už to u miminek bývá) a žvatlala si (jak už to u miminek bývá). Tokugawova máma právě kdesi cosi dělala (pravděpodobně byla v kuchyni), když jí přišlo podivné, že Malá Kytka začala z ničeho nic tak hlasitě plakat. Šla se na ni tedy pro jistotu podívat. V postýlce podle očekávání ležela Malá Kytka a na ní seděl Malý Tokugawa a dělal jí válečky. "My si spolu hrajeme, maminko..." stačil Malý Tokugawa říct, než ho pohlavek z Malé Kytky sundal.

Tokugawa bohužel netuší, co je na těchto příhodách pravdy a co je ustálená forma vyprávění, která krystalizovala celých 28 let. Nicméně se mu zdá nepravděpodobné, že by si to rodiče celé vymysleli. Zároveň nechápe, jak mohla Malá Kytka v jeho blízkosti přežít.


Přidat na linkovací servery

Tanto

Tokugawa | 17. února 2004, 20:20 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tanto

Musím se vám pochlubit, jaký jsem dostal dárek k Vánocům. Je to excelentní ruční práce, tanto jedna báseň. Je až zarážející, že něco tak úžasného vyrobil tvor tak podivný, jako je Kukri J. Mrkvička.

V listopadu a prosinci mě chytil rapl a já projel všechny světové výrobce nožů, abych našel tanto, které by mi říkalo pane. Ale pořád jsem nebyl spokojen. Přestalo mi záležet na ceně. I tak jsem nebyl spokojen. A najednou BINGO! Mrkvičkův rukodělný dárek. Nejlepší tanto na světě! Miluju výrobky, které někdo (kamarád kupříkladu) udělá vlastní rukou.

Mrkvička velmi trpěl, když mě slyšel mluvit o mém nápadu koupit tanto. Ale nic neprozradil a dobře udělal. Takže: Mrkef, díky!


Přidat na linkovací servery

Jak to bylo s Ježíšem?

Tokugawa | 17. února 2004, 7:44 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jistě víte, že před dvěma tisíci lety bylo náboženství s politikou pevně svázáno. Z toho vyplývá, že pokud se chtěl národ (Židé) vymanit z područí (Římané), potřeboval nejen vůdce vojenského, ale také náboženského.

Také možná víte, že spolu s Ježíšem měl být ukřižován i vrah Barabáš. Ovšem Barabáš byl na žádost lidu propuštěn a ukřižován byl jen Ježíš.

Ježíš není jméno. Je to označení pro spasitele židovského národa. Označení také Kristus není jméno. Je to tiul znamenající král Židů. Barabáš také není jméno. Je to titul. Znamená syn Boží. V raných Matoušových spisech je jméno druhého odsouzeného zapsáno jako Ježíš Barabáš (27:16).

Dá se též předpokládat, že se Římané rozhodli zatočit s židovským odbojem z gruntu a že zajali jak vojenského, tak ideologického vůdce. Na žádost lidu byl nakonec jeden propuštěn. Barabáš, Syn Otce, Syn Boží. Muslimové uznávají Ježíše Krista jako proroka, který měl být ukřižován, ale nebyl. Kdo byl tedy nakonec ukřižován?

Mám rozečtenu velmi zajímavou knihu: Christopher Knight & Robert Lomas: "Klíč k Chíramovi", Argo, 1998. Zatím jsem někde na straně 50, ale už se těším, až si zase v ukradené chvilce času počtu. Klíč k Chíramovi působí věrohodně i nevěrohodně. Budu si asi muset sehnat některé spisy, na které kniha odkazuje a ze kterých čerpá. Snad existují i české překlady...


Přidat na linkovací servery

Jak jsem se potatil

Tokugawa | 4. února 2004, 8:02 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Poslední dobou jsme k sobě našli s tátou cestu. Naši se rozvedli, když mi bylo deset (opravdu je to už 21 let?). Vídali jsme se sporadicky. Až donedávna.

Když měce 2002 napadla výroba kroužků a kroužkové zbroje, táta ožil a hned mi začal pomáhat, jako by si prožíval něco, co za komančů sám nemohl. Drát jsem tehdy štípal ručně, 25000 kroužků na jednu košili, měl jsem ruce jako lazar. Táta postavil ve své nástrojárně několik cajků, které mi teoreticky měly ulehčit práci. Nic nefungovalo, což mě trápilo, ale táta byl ve svém živlu. Dál vynalézal a dál vyráběl, až konečně postavil Pimpimbum. Radoval se jako malé dítě a dával mi ze své dílny po telefonu poslechnout, jak rychle z Pimpimbumu kroužky odpadávají. Po úspěchu z Pimpimbumem vzal iniciativu zcela do své režie a vyrobil mi naviják na drát z motorku ke stěračům BMW. Byl u nás denně, zkoušel a proměřoval, stavěl a rozebíral... až postavil.

Během tohoto období jsme si na sebe zvykli a táta začal docházet i jen tak. Dokud neodešel do důchodu. Těžko se mu loučilo se svou olejem provoněnou nástrojárnou, s ocelí, chladící kapalinou a se stroji starými dvacet a více let, se kterými už nikdo jiný neuměl dělat. Vzpomínám si, jak mě jako dítě fascinovala magnetka, jak rád jsem se díval do optického posunu... Důchod (i když do něj táta odešel z vlastní vůle po osmi letech přesluhování) neudělal tátovi moc dobře – práce pro něj byla vším. Trochu jsem se o něj začal bát. Přemýšlel jsem, jakou mu vymyslím aktivitu, která by mu nahradila ztracenou práci. Koupit kytaru, abychom spolu mohli hrávat tak, jako hrával za svého mládí? Nebo foťák, to byl jeho veliký koníček... Nakonec to za nás vyřešila Andulka, a to tak, že se narodila. Z táty se rázem stal děda a to už byl důvod, aby přestal naříkat.

Zvykli jsme si chodit na jedno. Táta k nám přijede, pohraje si s Andulkou a jdeme buď k Pivrncovi nebo ke Konfuciovi. Je to velmi příjemné, nikdy jsme si vlastně pořádně nepopovídali – až teď. A já se konečně dostal k tomu, jak jsem se potatil.

Posledně jsem tátu vzal ke Konfuciovi. Trochu jsem se obával, neboť táta má rád klasické a přívětivé hospůdky s dobrým pivem a dobrým gulášem, ale bylo to zbytečné. Snědl hrnec pikantní polévky, vrchovatý talíř osmi pokladů a jako zákusek smažený ananas. A příště prý půjdeme zase sem.

Během jídla (a pití – Gambrinus) jsme si jen tak povídali a já si to nesmírně užíval. Táta mluvil o tom, jak je strašně línej, línej se doma sám i najíst, jak stokrát koukne do ledničky i když ví, že tam nic není. Jak jí zase zavře a za pět minut se jde znovu podívat, jestli tam přeci jenom něco nenajde... Potvrdil jsem mu, že pokud není Gaia doma a já se o sebe musím starat sám, tak jsem na tom úplně stejně. Nebo když jsem tátovi vyprávěl, jak k smrti nerad chodím k doktorovi, snad jen kdybych měl smrt na jazyku a zase on mi potvrdil, že je na tom také tak.

Postihl nás tam u číňana takový záchvat smíchu, až nám naše číňanka přinesla zadarmo misku pražených oříšků, neboť se všichni hosté díky nám začali tak nějak usmívat.

Poseděli jsme tam ještě dlouho a pojedli a popili, až to hezké nebylo. Nakonec už jsme neměli žádné peníze, a tak jsem si oblékl svého párkra, táta si oblékl svého párkra, já si nasadil svou mariňáckou čapku, táta si nasadil svou mariňáckou čapku, oba jsme si přihladili své vousy a zasunuli peněženku do svých modrých džín. Číňanka se směje ještě dnes.
A já také.


Přidat na linkovací servery

Hugovy neřesti II

Tokugawa | 14. listopadu 2003, 9:33 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

No to jsem si včera v noci zase užil. Máme tříděný odpad a během večera, noci a rána přijely tři popelářské vozy. Dovedete si představit, jak Hugo šílel. Lítal od vchodových dveří k oknu na ulici, hop na sedačku, hop na podlahu, dupal do předsíně, dupal do pokoje, tlapky mu podkluzovaly, do toho kňoural... No hrůza!

Ale abych se nevracel k již popsaným neřestem, mám tu pro vás další lahůdku:

Hugo a exkrementy. Každý pejskař to zná. Venčíte, jdete si v poklidu a přemýšlíte si a najednou... TRH... vodítko vámi škubne. Pejsek očichává. A dokud neočichá důkladně a nepřeznačí tak se dál nejde.
Jenže Hugo musí každou druhou louži z kdo ví jakého důvodu ochutnat. Prostě hnus. Takže jednou za čtvrt roku musím k veterináři pro odčervovací pilule, jelikož občas Hugo ochutná i škrkavčí vajíčko. Domlouval jsem mu, bil jsem ho, všechno marné.
Jednou se zastavil u natráveného zbytku potravin a alkoholu a než jsem si toho všiml...
Ondy se zase Vojta synovec vykanadil do nočníku. Když pak chtěla jeho matinka nočník vysypat – kouká, kouká, nočník prázdný. Hádejte, kam se to podělo!
V žádné domácnosti nejsou dětské plenky tak hlídané jako u nás. Než je vyneseme do odpadu, dáváme je do trezoru, aby se o ně Hugo nepostaral.
Ale jinak je to vážně fajn pes.


Přidat na linkovací servery

Hugovy neřesti

Tokugawa | 13. listopadu 2003, 11:36 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Náš Hugo je rozporů plný pes. Na jednu stranu je to úžasně poslušný jezevčík (!), který zvládá příkazy jako k noze, zůstaň, sedni a podobně. Kdo znáte jezevčíky tak ho musíte obdivovat.

Na straně druhé má spoustu neřestí, které ho snižují na úroveň toulavých psích nevychovanců. No posuďte sami:

Hugo a popeláři. Hugo tak strašlivě nenávidí popeláře, až je to nad mé chápání. Nikdy mu nic neudělali, nevím tedy, co v něm tento stav psí mysli navodilo. Pokaždé, když je slyší (buď popelářský vůz nebo popelnici taženou po chodníku), začne následující scénář:
Hugo zbystří, vytrčí ocas kolmo vzhůru a zkamení. Ocas se mu nervózně třese. Zapomene na všechno na světě. I na to, že je 5:30 ráno a Hugo je venku proto, aby se vyčural a vykadil. Stojí jako socha a sleduje popeláře.
"Hugo, mazej!"
Hugo nic.
"Hugo, nemám na tebe celej den, mazej!" a trhnu vodítkem. Hugo nervózně popoběhne pět metrů a opět zkamení. Takto probíhá celé venčení. Minule, když už bylo neštěstí jednoho popelářského vozu téměř zažehnáno, objevil se před námi druhý. Hugo si ani nepřeznačil svá oblíbená místa a když jsem přišel po práci domů, měl už téměř vyvalený bok.
A to ani netuším co by se stalo, kdybychom nějakého popeláře potkali zrovna v okamžiku, kdy je Hugo odvázaný.

Hugo a samohana. Hugo je strašlivej prasák. Oblíbil si nějak čištění svého čůracího ústrojí. Čistí a čistí, až nakonec musíme my s Gaiou čistit okolí. Došlo to tak daleko, že Hugo občas usne a přitom si drží pimpasa mezi zuby. A jak spí, tak stiskne trochu víc a začne kňučet, neboť ho to kupodivu bolí. Ale nemyslete si, že stačí Huga probudit. Kdepak. Musíme ho roztrhnout. On totiž nechce pustit!

No, nebudu vás zatěžovat dalšími neřestmi, ať mám v zásobě nějaké další psaní.


Přidat na linkovací servery

Starší PDA nebrat

Tokugawa | 10. listopadu 2003, 10:38 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Přinesl jsem si domů PDA. Půjčené. O tom už jsem psal v článku Lan party a Palm Vx. Ale nepsal jsem o tom, jak divoce se na mne Gaia tváří, když se byť jen letmo zmíním o tom, že bych si mohl opatřit svůj vlastní, malilinkatý palmíček nižší třídy, fakt ne moc drahej, hele – na splátky by to bylo 300 Kč měsíčně, to není moc, tak co ty na to?

"Na co ti to bude?" ptá se Gaia.
"No hlavně na knihy. To si představ, že do takovýho Palmu se vejde..."
"Hele, nemusíš mi nic vysvětlovat. Na co ještě?"
"Ták. Na ledasco..." tápu a honem nevím, co říct. "Jo, třeba už nebudu mít plný kapsy papírků s poznámkama jako ty. Všechno si tam napíšu, telefony, emajly, schůzky a tak. Poslechni si, jak ten Palm pěkně upozorňuje..."
Atd...

No a včera Gaia vyhrála. Doufejme, že jen bitvu a ne hned celou válku. Přišli jsme z procházky a já vytáhl z kapsy milé PDA, abych pokračoval ve vytváření a zapisování střihu na kroužkovou kuklu, kterážto činnost mi zabrala už několik dní. Zmačknu POWER a ... nic. No jo, řeknu si, asi zatuhnul mrazem, to se stává, a odšroubuji špičku stylusu, abych mohl PDA restartnout. Jaký byl můj šok, když po restartu se PDA vrátilo do defaultního továrního nastavení! Programy pryč, data pryč...

"Dopr..."
"Copak?" zeptala se nevinně Gaia.
"Ále..."
"Co?"
"Všechno je v čudu. Co já teď budu dělat..."
Gaia se jen usmála a provokativně si zapsala nějakou poznámku na ušmudlaný papírek.


Přidat na linkovací servery

Duch

Tokugawa | 3. listopadu 2003, 7:15 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Od těch dob, co jsme se nastěhovali k nám domů, špatně se nám, abych tak řekl, žije. Špatně se spí, jsme neustále unavení, malátní... Náš byt je postaven na území bývalého morového hřbitova...

Gaiin známý léčitel jí řekl, že máme doma "ducha". Vlastního. Je jen náš a pomalinku nás vysává, bere z nás svou sílu. Máme prý každý večer zapalovat svíčku.

Dovedete si představit, jak na nás tato informace zapůsobila. Jsem ochoten připustit existenci "druhých" bytostí, ovšem recept se svící se mi příliš nezdál. Zkrátka jsme existenci "ducha" částečně připustili, ale nebrali jsme ji příliš vážně. Bylo to takové strašidelné vyprávění pro návštěvy při dlouhých zimních večerech.

Poslední dobou ale Gaia říká, že občas "něco" cítí, letmo zahlédne, tuší... Vzpomněli jsme si na léčitele a jeho, tedy našeho "ducha".

Dnes večer u nás byl na návštěvě Dominik, čtyřletý klučina. Seděli jsme v obýváku, Dominik se honil s Hugem. Hugo běžel do kuchyně, Dominik za ním. V kuchyni bylo zhasnuto. V okamžení byl Dominik zpátky.
"Máte v kuchyni ducha. Slyšel jsem ho...


Přidat na linkovací servery

Dáme si do nosu

Tokugawa | 21. října 2003, 7:21 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Osoby: Vojta – dvouletý synovec, Olí – švagrová
Scéna: konzumace potravin

Bylo nebylo, ale spíš bylo, protože vím, jaké je Vojta péro. Olí připravila pokrm, nejspíš chutný, to ona dělává. Prostřela na stůl, naproti sobě posadila Vojtu a povídá: "To si zase dáme do nosu..."

Dětská mysl je jednoduchá, neustále se učí a hledá možnosti. V ten okamžik, co to Olí dořekla, uchopil Vojta hranolku a hbitě si jí nacpal do nosu...


Přidat na linkovací servery

Aliens night party

Tokugawa | 15. října 2003, 8:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera v noci jsme mohli v televizi shlédnout film Aliens (Vetřelci). Právě tento druhý díl celé série se mi zdá nejzdařilejší. A proč právě tenhle? No přece kvůli závěrečnému souboji vetřelce s nakladačem.

S vetřelcem mám spojen jeden úžasný zážitek: Aliens night party. To se jednou můj kamarád pěkný Honza rozhodl, že uspořádá noc s vetřelcem. Opatřil DVD, projektor a sezval nadšence a kamarády na chatu. Pilo se a hodovalo, čekalo na tmu. A sotva se trošinku smráklo, božská Sigourney na nás mrkla z plátna. Promítaly se všechny čtyři díly, mezi každým filmem byla asi dvacetiminutová pauza na celkovou regeneraci přesezených hýždí, koupání, buzení těch, co usnuli a tak podobně. Noc voněla létem a vetřelec i Replayová dělali, co uměli nejlépe. Vydržel jsem až do rána. A řeknu vám – stálo to za to.

Od té doby vetřelce přímo miluju. Mimochodem, všimli jste si, jak se během jednotlivých dílů mění spodní prádlo Replayové? Ne? Tak to chce shlédnout všechny filmy bezprostředně po sobě. Ale nemusíte, protože já vám to prozradím. Mezi letopočtem natočení každého dílu a materiálem spodního prádla je přímá úměra. Čím novější film, tím méně materiálu.


Přidat na linkovací servery

Frans Gunnar Bengtsson: Zrzavý Orm

Tokugawa | 13. října 2003, 6:27 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

"Zanedlouho obepluli záhyb řeky a po pravé straně uviděli Londýn. Byl to pohled, který naplnil plavce úžasem; neboť město bylo tak veliké, že z řeky nedohlédli jeho konce; a kněží říkali, že podle mínění zkušených bydlí v tomto městě víc než třicet tisíc duší. Mnozí z plavců nemohli pochopit, proč jen všichni ti lidé žijí v takové tlačenici, bez polí a bez krav. Ale zkušenější jim vysvětlili, že tito obyvatelé města jsou zlé a zákeřné plemeno, které si šalbou a podvodem opatřuje dobré živobytí od počestných venkovanů, aniž samo dovede vzít do ruky pluh nebo cep. Proto je jen dobře, vykládali ti zkušení, když smělí mořeplavci občas navštíví lidi tohoto druhu a vezmou jim, co bezectně nashromáždili."

Historickým románem Zrzavý Orm proslul Frans Gunnar Bengtsson (1894 – 1954), švédský spisovatel a esejista. Román zachycuje Dánsko v období kolem roku 1000, dobu, kdy vyjížděly vikingské drakkary plenit anglické, irské, normandské a hispánské břehy a zároveň dobu pronikání křesťanství do severských zemí. Bengtsson dokázal zachytit bájné vikingské bojovníky ve světle humoru a komiky, popisoval své předky s nadsázkou a příběhy ve své podstatě kruté vylíčil tak roztomile, že si každý čtenář musí ty špinavé a páchnoucí barbary zamilovat během prvních pár stránek.

Ormova dobrodružství na Pyrenejském poloostrově, v Anglii i doma ve Skane každého uchvátí rychlým spádem děje, kuriózními zápletkami, bitvami, lstmi i láskou. A kdo dočte knihu první, Zrzavý Orm – Plavci na západ, ten neodolá a poběží si sehnat druhou část, Zrzavý Orm – Doma a znovu na lodi. A po závěrečných stránkách této knihy vás napadne, jaká je škoda, že Frans G. Bengtsson nenapsal ještě další, třetí díl.


Přidat na linkovací servery

Tak mě objeď

Tokugawa | 25. září 2003, 14:35 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tokugawův kamarád Ivan jel vozem. Řídil. Přiblížila se odbočka vlevo. Šoféři vědí, že při odbočování vlevo musíte najet do středu vozovky a dát přednost protijedoucím vozidlům. Pak teprve, když už nic proti nejede, odbočíte. Tolik teorie.

Praxe v tomto konkrétním případě vypadala poněkud jinak. Kde byl problém? Ale ano – v tramvajovém pásu. Ivan najel na koleje a dával přednost protijedoucím. Nutno podotknout, že v protisměru jeli samí knedlíci, nikoho nenapadlo přibrzdit a Ivanovu dodávku pustit. Takže se stalo, co se stát muselo. Za Ivanem zastavila tramvaj. A začala cinkat. Cililink, cililililink, cink, cililink, pořád dokola. Protisměrný pruh byl stále plný a řidič tramvaje to jistě také viděl.

Jenže Ivan se s ničím nemazlí. Počkal si, dokud se protijedoucí pruh neuvolnil, vypnul motor, vyndal klíčky a vystoupil. Tramvaják se mohl ucinkat. Ivan k němu pomalým krokem došel a klidným hlasem řekl: "Tak mě vobjeď, vole." Nastoupil zpět do vozu, počkal, až se protisměrný pruh znovu uvolní a pomalu a s noblesou opustil koleje.

Nevím, jestli to tramvaják přežil ve zdraví, domnívám se ale, že nikoliv. Věta: Tak mě objeď v sobě obsahuje celý tramvajácký komplex, takže Ivan s chirurgickou přesností trefil hřebík na hlavičku. Myslím si, že ta tramvaj tam cinká ještě teď.


Přidat na linkovací servery

Černá nepadne

Tokugawa | 22. září 2003, 10:37 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

I vracel se jednou Tokugawa odkudsi domů. Stojí na přechodu na červenou a čeká. Na druhé straně vozovky vyčkávají dvě černě oblečená individua. Tokugawa nedokáže popsat do jakého klanu spadali. Řekl by, že byli částečně pankáči, depešáci a hardrokeři. Ověšeni řetězy, opícháni piercingem, makeup zásadně černou barvou. Černá rtěnka, černé stíny. Cigarety v ústech. Roztrhané džíny (černé), černá kožená bunda ocvočkovaná stříbrnými pyramidami. U nohou černý pes.

Skočila zelená. Tokugawa přechází a blíží se k těm temným lidem. Oni stále stojí. Když je Tokugawa míjí, zaslechne:
"Dem, vole, černá asi nepadne...


Přidat na linkovací servery

Tempura – japonské národní jídlo

Tokugawa | 19. září 2003, 9:36 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (1)  

Abych si udržel některé čtenáře, kteří jsou mi milí, zařadím mezi články recept na japonské národní jídlo. Tím je bezpochyby Tempura. Jedinou vadou na kráse Tempury je to, že není zase až tak japonská, neboť ji na ostrovy přivezli někdy koncem 16. století Portugalci. I ten název – Tempura – lze vysledovat spojitost se slovem čas (i když portugalsky ani latinsky neumím). Znamená rychlost přípravy. S tím ovšem já, šílený Tokugawa, nemohu souhlasit. Když připravuji Tempuru (a že ji umím připravit), zabere mi to spoustu času a ruce aspoň jednoho pomocníka. Přesto není jídlo nikdy celé teplé...


Přidat na linkovací servery

Chovejme se jako děti

Tokugawa | 8. září 2003, 8:26 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Scéna: tramvaj
Osoby a obsazení: Bílé dítě, Hnědé dítě, Matka

Jeli jsme s Gaiou odněkud někam tramvají. Hovor po čase odumřel a nás zaujal dialog mezi dvěma dětmi naproti nám:

Bílé dítě: Mami, ten má ale hnědou kůži, viď?
Matka: ...
Bílé dítě: Já bych tak moc chtěla mít takovouhle krásnou hnědou kůži... Ale nechtěla bych být tak tlustá.
Hnědé dítě: Já jsem se tak narodil. Kdybych se narodil hubený, tak bych si to udržel. Táta také není hubený.
Bílé dítě: Aha... Já jsem se narodila hubená, viď, mami...

Kdy a kde se v nás bere rasová nesnášenlivost a nenávist? Vždyť jako děti jsme tak čistí, bez předsudků, bez přetvářky, schopni diskutovat o všem a s kýmkoliv...


Přidat na linkovací servery

Paměť a vůně

Tokugawa | 4. září 2003, 12:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Stává se mi občas, že mě některá vůně přenese zpět do dětství. Jen tak, bez varování. Prostě si jdu po ulici, když tu odněkud ucítím vůni drožďové polévky. A hups... jsem zase v mateřské školce. Sedím u stolečku, talíř polévky přede mnou a mně jsou zase čtyři roky...

Nebo omítka. Vůně mokré omítky mě vrací na první stupeň základní školy. Stejně tak vůně rozlitého piva na kamenné podlaze. Zcela jasně vidím, jak jsem šel tátovi pro pivo se džbánkem a zakopl jsem na schodech. Nebo vůně domu, kde jsem vyrůstal...

Je mnoho vůní, které odněkud hluboko ve mně vydolují pocity tak jasné a ostré, jako bych je právě zažíval. Rozpomenu se i na to, co jsem měl právě na sobě a jakou jsem měl náladu. Čím to, že zrovna vůně je takový stimulátor? Pamatujeme si skutečně všechno, jen si neumíme rozpomenout?


Přidat na linkovací servery

Tokugawa u odvodu

Tokugawa | 2. září 2003, 8:03 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Musím reagovat na Lukynův článek Doktorka v mírném lihovém koma a vyprávět vám o mém odvodu...

Sedělo nás v čekárně asi dvacet. Jako obvykle (protože jsem Tokugawa a T je na konci abecedy) mě zavolali téměř posledního. Vystrašeně jsem vstoupil. U stolu seděla jakási komise, na lůžku pod oknem poloseděl a pololežel lékař. Komise mi sdělila, že půjdu nejspíš řídit tank. Podivil jsem se, nevím, kde se ve mně ta drzost vzala, a sdělil komisi, že měřím 192 cm a tudíž se do tanku nevejdu. Komise si něco poznamenala (asi mě pro drzost dají k PTP) a předala mě lékaři.

Zvážil mě a změřil. "Sto devadesát dva, fakt," zavolal směrem ke komisi. Z kapsičky u pláště vytáhl malou baterku. Šlo mu to dost těžko. Pojal jsem podezření o jeho střízlivosti. Pak na mne dýchl (podezření se změnilo v krutou jistotu).
"Sleduj to světýlko..." řekl a začal mi baterkou míhat před očima. Za chvilku se rozkomíhal sám, div neupadl. Baterku uložil zpět do kapsičky. Napočtvrté.

Stál jsem před ním jen v červených trenýrkách. Chytil mě za gumu a zatáhl. Jeho nekoordinovaný zrak se zahleděl do mých trenek: "Má ho, odveden."


Přidat na linkovací servery

Odvedu vás do Sierry Madre

Tokugawa | 1. září 2003, 9:27 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jedním dechem jsem přečetl knihu Forrest Carter: Odvedu vás do Sierry Madre. Kniha o zoufalém odporu Apačů vůči přílivu bílých osadníků a modrokabátníků. Kniha o nezlomné vůli válečného šamana Geronima. Kniha plná hořkosti a bolesti. Kniha o svobodě.

"...o druhé knize byste opravdu neřekli, že pochází z pera stejného autora. Kdo z vás zná osud jedné z nejvýznamnějších osobností indiánských válek, Geronima, již určitě tuší co tím myslím. Jmenuje se Odvedu vás do Sierry Madre. Myslím, že je na místě předem upozornit na opravdu realistické obrazy krutosti a utrpení, o které nebyla v životě Geronima nouze. Takže slabším povahám nemohu jednoznačně doporučit.

Na druhou stranu je to opravdu kniha vycházející ze skutečných událostí, byť možná místy nepřesně, a jako taková, je proto opravdovým obrazem barbarství, páchaných během indiánských válek na původních obyvatelích severoamerického kontinentu. Kdo by si ovšem myslel, že je hlavním tahákem knihy právě násilí, je na omylu. To je zde užito jako nutná kulisa a až mrazivě suché konstatování skutečnosti. Hrdina, vlastním jménem Goaklayeh, není krásný, není vysoký a svalnatý, ba dokonce ani mladý. Není šlechetný v našem smyslu chápání. Jaký tedy je? Je malý vzrůstem, je strhaný, má kolem padesáti let a co víc, je docela krutý. A jaký by měl vlastně být, když je celý život na útěku, že? Ale přátelé, jeho duše! To je prostor, to je skála , to je živel. Je nezlomná, nespoutaná a nespoutatelná. Znám-li nějaký příběh opravdového člověka milujícího život a svobodu, je to příběh Geronima. Často nám dá autor ve své knize nahlédnout do srdce bojovníka a odhaluje utajená místa jeho duše. Vždy, když klesám na duši, vracím se k některým kapitolám této knihy, abych si uvědomil, že stojí za to vydobít si byť jedinou minutu života a uhájit si jedinou píď země, kterou miluji. Nechte se unést emocemi bezradnosti a vzteku nad bezprávím a zazpívejte si píseň o svobodě spolu z poslední hrstkou Apačů, kdesi ve skrytém údolí Sierry Madre.
Zdroj: Bohdan Mikulka

Doporučuji číst knihu souběžně s knihou Dee Brown: Mé srdce pohřběte u Wounded Knee.


Přidat na linkovací servery

Prvního září - poprvé do školy

Tokugawa | 1. září 2003, 8:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jak ten den krásně voní. Vůně i datum mě přenášejí o mnoho let zpět, kdy už jsem se po prázdninách těšil do školy. Před základkou jsme se sešli už v půl osmé, i když školu otvírali až ve tři čtvrtě. Musím sedět v lavici s Filipem Markem! To hlavně.

Všechno bylo tak nové. Škola voněla novotou a novou malbou, tabule byly načerněné, dostali jsme nové učebnice, nové sešity... Pokaždé jsem si dal předsevzetí, že budu udržovat úpravu v sešitech a pečlivě jsem si narýsoval okraje. Domů jsme šli za jednu dvě hodiny. Hurá, ta škola je báječná!

Druhý den jsem psal krasopisně. Třetí den jsem psal. Čtvrtý den jsem psal prasopisně a pátý den jsem měl sešity od svačiny, oslí uši a neořezané pastelky. Zapomínal jsem domácí úkoly a zatajoval doma žákovskou knížku. Už aby byly zase prázdniny!

Nikdy jsem našim nevěřil, když mi říkali, že se jednou budu chtít do školy vrátit. Dnes vím, že měli pravdu. Hned bych vrátil čas a stál frontu v jídelně na oběd, ulejval se při těláku na žíněnkách, kdy jsme s Filipem leželi na zádech a sledovali gymnastické kruhy tak dlouho, až se nám zdálo, že podlaha je strop a strop je podlaha a kruhy trčí ze země, zatímco spolužáci skáčou po stropě. S kým budu na pokoji na škole v přírodě? Zase bych se těšil na příroďák a nenáviděl matiku, seděl bych po škole a plel školní pozemky. Zase bych miloval Blanku a Kateřinu, Terezu a Radku, Andreu a druhou Katku. Ale nejvíc a tajně bych toužil po Zuzaně, které jsem to nikdy neřekl.


Přidat na linkovací servery

Hodinář

Tokugawa | 29. srpna 2003, 6:55 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Hodiny

Miluji hodiny. Rozumějte starožitné hodiny. Všechny ty kyvadlové kolosy i smaltované kuchyňské, závěsné i stojací, na klíček nebo se závažím, s jedním i více ciferníky, kapesní cibule s vyrytým věnováním a rokem 1900, se zvonivou melodií i bez...

Doma mám dvoje pendlovky z poloviny minulého století, možná meziválečné, ale ne starší. Mám je rád. Mám rád hlasitý tikot a odbíjení každou čtvrt hodinu. Už bych bez toho zvuku nedokázal ani usnout. Jedny z nich, ty menší, jsem odnesl k hodináři. Koupil jsem je před dvěma lety už rozbité, a tak jen visely na stěně a oblažovaly mě svou krásou. Za tři týdny je poprvé uslyším odbíjet.

Kdysi jsem četl povídku Gustav Meyrink: Hodinář. Je to dokonalé dílo, stejně jako veškerá další Meyrinkova literatura. V hodinářství, specializujícím se pouze na starožitné hodiny (a to jak prodej a odkup, tak i opravy) jsem si připadal, jakobych se jakousi časoprostorovou dírou propadl do Meyrinkovy povídky. Přes hodiny nebyla vidět zeď. Hodiny vlevo, hodiny vpravo, hodiny vpřed a hodiny vzad. Všechny tikaly, bylo to staccato, které mi přineslo jakousi vnitřní radost. A když ve tři čtvrtě začaly odbíjet, byl jsem u vytržení...

"Závidím vám vaši práci..." vydechl jsem. Trošku jsem doufal v hodinářovu nabídku vzít mě do učení.
"Ale kdeže, byl byste deset hodin denně ohnutý nad hodinami jako luk," odpověděl s úsměvem.
"To já jsem u počítače také. A navíc je to nuda. Tohle je Povolání. Chtěl bych, aby zdi u nás doma vypadaly jako tady..."
"To vám mohu splnit," usmál se opět hodinář, zamyšleně prohlížející strojek mých hodin.
Stál jsem tam čtvrt hodiny, abych si vychutnal odbíjení v celou. Zbytek dne jsem se usmíval.


Přidat na linkovací servery

Mám fotit svatbu!

Tokugawa | 27. srpna 2003, 11:03 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Mrkvička se v pátek žení. Švestka se v pátek vdává. Shodou okolností si bere Švestka Mrkvičku. A naopak. Snad právě proto mají oba svatbu ve stejný den, ve stejnou hodinu a na stejném místě. I u nás (Gaia a Tokugawa) to tak bylo.

Mrkvička mě ranil. Chce, abych mu svatbu zfotodokumentoval! Já, který po exitu svého fotoaparátu nefotil mnoho měsíců! Navíc svatba! Taková neopakovatelná záležitost. Ale no tak, nechte toho, jistě že se dá zopakovat. Ale ne dvakrát v téže řece.

Svého času jsem byl pověřen nafilmováním veledůležité akce. Skok smrti se jmenovala. Jak to dopadlo se můžete dočíst jinde. Ale stejně vám to prozradím: katastrofa!

I některé svatby jsem fotografoval. Nedělám to rád. Za prvé mi velmi vadí, kterak při obřadu pobíhám před oddávajícím, za oddávajícím, kolem snoubenců, mezi snoubenci a tak dále. Připadám si velmi rušivě. Za druhé nemám pořádný blesk, ten mi půjčí Honza_p. Jako minule. Jenže minule nebleskl ani jednou. Musel jsem používat zabudovaný miniblesk. A nakonec vůbec nic z obřadu nemám...

A čím že to budu fotit? Naštěstí má Mrkvička stejný fotoaparát, jako byl ten můj, blahé paměti Canon EOS 500 N. Aspoň něco. A ještě dodatek: Zachránila mě Švestka, která po spatření mého vyděšeně zoufalého výrazu objednala profíka. Zaplať jí to pámbu.


Přidat na linkovací servery

Jak se učil Tokugawa kouřit

Tokugawa | 25. srpna 2003, 12:36 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Scéna: Letní pionýrský tábor Tažovice
Osoby a obsazení: Malý Tokugawa, Kamarádi, Vedoucí

Bylo nebylo. Ale spíš bylo, protože kdykoliv si na to vzpomenu, udělá se mi šoufl... Malý Tokugawa nikdy nebyl, není a doufá že ani nikdy nebude kuřák. Jistěže má za sebou několik pokusů, jak tento stav zvrátit, žádný ale zatím nevyšel. Zde popisovanou příhodu řadí Tokugawa k těm lepším.

Už se neví, koho to napadlo, zda Tokugawu samého či kamarády, kteří byli bez dvou za dvacet. Jisté je jen to, že během závěrečné akce LPT Tažovice, Velké steeplechase, se sešel Tokugawa s kamarády ve stanu. Na stolku bylo několik papírových trubiček, umně slepených z dopisního papíru kanagomem či bílou lepící pastou. Ty zajistil Tokugawa. Kamarádi na oplátku přinesli spoustu uschlého listí: javorového, dubového, bukového a kdoví jakého ještě. Listí bylo srolováno, rozdrceno a našťoucháno do papírových trubiček. Jenže ouha, druhým koncem vypadávalo zase ven.

"To chce filtr," prohodil světácky Tokugawa.
"Filtr, jó?" odpověděli kamarádi. "A kde ho jako vezmem?"
"Cha cha," významně se ušklíbl Tokugawa. "Vždy připraven!" Načež vytáhl zpod postele umělohmotnou šňůru na prádlo. Během okamžení z ní nakrájel kapesním nožíkem zn. Rybička krátké špalíky, které nacupoval a vecpal do dutinek. Cigarety byly hotové.

Kamarádi sešněrovali stan, aby nikdo nezjistil, co se vevnitř děje. Spiklenci si rozdělili cigarety z papíru popsaného od maminek. Zapálili si. Hustý bílý dým zaplnil stan. Oči slzely, jazyk pálil, ale chlapci statečně nasávali a frajersky vypouštěli dusivý dým nosem.

Najednou se rozhrnula přední část stanu. Tokugawa s kamarády nevěděli, kdo to udělal, protože přes dým a uslzené oči neviděli na krok. Byl to vedoucí. Zhluboka se nadechl a pronikl kouřovou clonou do stanu. Chytil nás všechny.

O chvíli později u vedoucího na koberečku:
"Co to je?" ptal se nepříliš důvtipně vedoucí.
"No, to je na tó, na kouření..." odpovídali jsme také nepříliš důvtipně.
"Tak cigára, jo?!"
"Hmmm. To je jenom suchý listí..."
"A co je... TOHLE?!" vedoucí třímal kus umělohmotného provazu. "Vy ste fetovali!"
"Ne-e, to... to fakt ne..."
"Tak proč to tam je?!"
"Aby nám nelítalo listí do pusy..."

Domů nás neposlali, asi z ekonomických důvodů, protože tábor druhý den končil. Když si vzpomenu na to, jak jsme byli blbí, chce se mi smát. Poté, co nás vedoucí vyvlekl ze stanu, spatřili jsme naše dílo v celé kráse. Hustý bílý kouř stoupal z každého póru celtoviny, bylo úplně jedno, že jsme se ve stanu zalígrovali. Nebo to listí: kdo ví, jaké jedovaté trávy jsme to bafali. A to už ani nemluvím o tom lepidle a provazu. Druhej den nám bylo pěkně mizerně. Na cestu autobusem domů nerad vzpomínám.


Přidat na linkovací servery

Kterak se malý tokugawa bál much

Tokugawa | 22. srpna 2003, 8:48 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bylo nebylo. Tato historka se stala tak hluboko v minulosti, že ani paměť hlavního hrdiny tak daleko nesahá. Takže spíš nebylo. A nebo přece bylo?

Malý Tokugawa měl jako batole panickou hrůzu z much. Když se v jeho blízkosti nějaká usadila, malý Tokugawa propukl v křik: "Mia, mama mia!" Ne, opravdu neuměl italsky. Mia znamenala v jeho dětském slovníku mouchu a mama je, myslím, jasné. Rodiče neměli z Tokugawowy fobie radost, neboť:

- lidé si mysleli, že máma má malého Tokugawu s nějakým italem
- mouchy jsou ve starých Vršovicích opravdu všude

Rozhodli se tedy, že malého Tokugawu strachu z much zbaví. A jak rozhodli, tak také učinili. Systematicky svého synka zpracovávali, chytali mouchy do ruky a ukazovali mu, že opravdu nepředstavují žádné nebezpečí. Dokonce se jim podařilo naučit malého Tokugawu mouchy plácat. Malý Tokugawa měl samosebou radost, neboť se zbavil své noční můry.

I stalo se, že rodiče odjeli s malým Tokugawou na dovolenou do Dubu. Táta rybařil, máma smažila tátou ulovené ryby, houbařilo se a i jinak bylo veskrze pohodově. Jednoho dne Rodiče zaslechli volání malého Tokugawy: "Mia, mama mia!" Věděli, že se malý Tokugawa much už nebojí, přesto se vydali po synkově hlase.

Malý Tokugawa chtěl rodičům ukázat, jak pěkně umí plácat mouchy. Těšil se na pochvalu a trochu se chtěl i pochlubit. Rodiče spatřili synka u stromu, na kterém viselo vosí hnízdo. Pochopili a rozeběhli se, aby zabránili neštěstí.

PLÁC, PLÁC.

Pozdě. Od těch dob se malý Tokugawa panicky bál much. "Mia, mama mia!!!


Přidat na linkovací servery

Nesmrtelnost

Tokugawa | 20. srpna 2003, 14:57 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Nesmrtelnost. Pro jedny lákadlo, pro druhé zatracení. Tisíce let se lidé snaží ošálit smrt. Alchymisté, balzamovači, kouzelníci, vědci, prorokové. Mají pro to různé důvody:

* strach ze smrti
* touhu po moci
* touhu po poznání
* touhu překonat výzvu...

Mají na to různé prostředky:

* ve starém Egyptě (a v Moskvě) to byla mumifikace
* v obci alchymistické bádání nad elixírem života
* v obci náboženské věčný život na nebesích (či v zatracení)
* v obci sci-fistické zkopírování informací z mozku do externí matrice
* v obci cyberkulturní zmrazení...

Mnoho forem – jeden výsledek. Víte kupříkladu, že existují dva druhy DNA? Jedna, říkejme jí lidská, která má tvar tyčinky. Tato tyčinka časen ztrácí z obou konců část svého kódu. To způsobuje stárnutí, ztrátu některých funkcí organismu, potažmo smrt.

Na straně druhé existuje DNA, říkejme jí kvasinková, která má tvar kruhu. Tedy nikde neubývá. Ale ano, správně, kvasinka JE nesmrtelná.

Všechna pro mají i svá proti. Daň, kterou za dar nesmrtelnosti kvasinka platí, je uniformita. Naprostá stejnost všech příslušníků druhu. Nerůznorodost. Absence vývoje.

Naopak my, lidé, potažmo všichni majitelé tyčinkovité DNA sice umíráme, ovšem část naší DNA se přenáší na naše potomstvo, a tak žijeme dál v našich dětech. Tím, že potomek dostane kus kódu otce a kus kódu matky, vznikne naprosto odlišný a jedinečný tvor.

Pro mne tedy na základě hlubokomyslné úvahy vyplývá, že život je životem pouze díky smrti. Díky ní je život pestrý a různorodý, plný stále nových vjemů, informací a dějů, plný tolika odlišností, že je nikdy nebudeme schopni obsáhnout.

Já osobně se na smrt těším. Nechápejte mě špatně, kdybych věděl, že zítra je můj poslední den, patrně bych hořce zaplakal. Tolik jsem toho ještě neudělal. Ale jsem zvědav na ten okamžik smrti. Na tu milisekundu přechodu mezi životem a smrtí. Myslím si, že v tom okamžiku je PROZŘENÍ. Poznání a pochopení smyslu života. A smyslu smrti. Je něco pak? Nevím. Poznám to, až přijde čas. Ale budu spokojen i tehdy, když pochopím, že není nic. Budu tu dál ve svých dětech, ve výsledcích své práce, v knihách, které napíši, v objevech, které dám lidstvu či v myšlenkách, které obohatí filozofy. Třeba.

Související články: Digitální nesmrtelnost
Nad digitální nesmrtelností
Stárnutí a nesmrtelnost
Nesmrtelnost – bahai.cz
Budeme mít možnost žít navždy – budeme to ale chtít?
Nesmrtelnost – přednáška z buddhismu
Nesmrtelnost a chemie
Nesmrtelnost – referát
Sneseme vědomí smrti? – Trillian
Život věčný – Arthur


Přidat na linkovací servery

Nechtěná přeřeknutí

Tokugawa | 19. srpna 2003, 14:16 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bob je můj kamarád. Bob je ženatý. Bobova žena je také moje kamarádka. Bobova žena by se měla nazývat Zlatoústá. Výroky Bobovy ženy jsou nezapomenutelné. Odpusťte mi vulgární podtext, leč nemohu si pomoci. Jednalo se o divokého holuba s poraněným křídlem: ...a pan Zajíček přišel k Bobový mámě, dal jí ptáka do ruky a řekl, ať s ním něco udělá...


Přidat na linkovací servery

Jak trpěl v Londýně Tokugawa hlady

Tokugawa | 18. srpna 2003, 8:45 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bylo nebylo. Ale spíš bylo, neboť žaludek si na to dodnes pamatuje. Kdysi dávno byla naše kamarádka Karáčo v Londýně. Ale ano, samozřejmě že se tam starala o bandu nezvedených dětí. A tahle Karáčo nás s Gaiou pozvala na deset dní na návštěvu. Nebudu se tu rozepisovat o tom, že to byla ta nejlepší poznávací dovolená co jsem kdy zažil, ani o tom, jak mě imigrační úředníci do země zaslíbené nechtěli pustit. Dokonce ani o tom, jak jsme za těch deset dní nachodili po Londýně přinejmenším 300 km. Budu psát o hladu.

Karáčo nás instruovala, ať se o potraviny nestaráme, že prý budeme hosty domácnosti. OK. To jsme ale netušili, že dva dny před naším příjezdem vnikne do domu policie a oba Karáčovy živitele, otce i matku oněch nezvedených dětí, odvede neznámo kam za přechovávání a prodej drog. Ani Karáčo to netušila a vzhledem k tomu, že jsme už s Gaiou seděli v autobuse, nám to nemohla dát vědět.

Přijeli jsme do Londýna jako správní čeští studenti. Téměř bez koruny. Tedy bez libry. A ty libry, které jsme měli, jsme hodlali investovat do kulturnějších záležitostí než je jídlo. Nakoupili jsme si tedy v Tescu nějaké špagety a fazole. Ty plechovky byly označeny nápisem Economy a kromě nás si je kupovali jen ti nejhorší bezdomovci. Ale nešť.

Jenže ono nějak nejde jíst jen plechovku fazolí v tomatě denně a přitom našlapat 30 kilometrů. Plácli jsme se tedy přes kapsu a koupili si chléb. Tedy – anglický chléb. To je něco tak řídkého, že když ten "bochník" postavíte na výšku a splácnete, dostanete asi tak jeden krajíc solidní české hustoty. Takže zase nic, protože jsme celý bochník snědli k svačince na Trafalgar Square.

Když už dosáhlo vyčerpání z hladu kritické hranice, doploužili jsme se do Tesca a tam koupili kuře. Co kuře – kuřátečko, mládě od normálního kuřete. A že si ho v rodině upečeme. Jenže. Oba zatknutí angličané se mezitím vrátili domů a že co to máme a že to tedy ne, oni že jsou vegetariáni a v jejich troubě se maso dělat nebude. Začal jsem plakat a chtěl kuře sníst syrové. Gaia a Karáčo mi ptáčka násilím odebraly.

Prchli jsme z domu do nočních ulic této poslední z posledních londýnských čtvrtí a s kuřetem pod paží bloumali setmělým parkem. Nakonec jsme kuře vyměnili s nějakým turkem za dvě hašišové cigarety. Když už se nenajíme, aspoň si o jídle necháme halucinovat. Ale protože nikdo z nás není kuřák, tak jsme ani z této náhražky nic neměli a domátožili se do postele.

Poslední den v Londýně nastal a nám zbyly tři libry. Ve čtvrti Soho jsme objevili čínský bufet, kde si za tři libry můžete koupit talíř a kolik si na něj nandáte jídla a kolikrát si půjdete přidat už nikoho nezajímá. Všichni jsme se z toho jednoho talíře tak strašlivě nažrali, až se na nás ti číňané chodili dívat. Sladké, slané, pálivé, kyselé, jedno přes druhé... Málem nám ujel autobus do země české, mlékem, strdím a medem oplývající.


Přidat na linkovací servery

Mrkvička a plackový e-mail

Tokugawa | 15. srpna 2003, 14:06 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Už je to tak. Mrkvička se bude ženit a brát si Švestku. Možná by ti dva mohli pomoci Arturu Dentistovi rozřešit jeho problém o ovoci a zelenině. Mají k tomu blízko.

Ale o tom psát nechci. E-mailovou korespondenci obvykle neuchovávám, zde se s vámi ale podělit musím, abyste pochopili, jaký je Mrkvička neskutečný pták.

Hoja Mrkef!
Tvá budoucí žena říkala, že plánuješ na oslavu jakési placky. Pokud bys uvítal pomoc, jsem k dispozici (obzvlášť budou-li to placky mrkvové... ehm... škvarkové).
Ahoj Tokugawa
– – – – –

Zdravíčko,
Švestka samozřejmě mluvila pravdu. Chystám se vyrobit menší množství škvarkových a možná i rýžových placek. Co se nabízené pomoci týká, jak si to představuješ? Pokud by tvá pomoc spočívala v účasti na výrobě a jen "nutné degustaci" kvůli zachování stálé kvality, je tvá pomoc vítána, avšak jestliže se ve tvých představách zformovala obludná myšlenka jen za stálého přísunu nových placek vše dodegustovat coby stoprocentní kontrolu, budeš odehnán. Vše by mělo probíhat někdy příští týden, pravděpodobně více než jeden den. Mohlo by to klidně být i u vás, jak chceš, já budu mít doma rodiče. Jinak dík za nabídku a jsem zvědav jak to s tebou dopadne.
Kukri J. Mrkvička
– – – – –

Pokud by se ti chtělo péci to u nás, domluvím to a jsem ti plně k dispozici. Neboj, z každé placky v zájmu zajištění kvality ukousnu jen jednou. Suroviny přineseš?
Tokugawa
– – – – –

Samozřejmě že suroviny přinesu, vždyť ty dvacetikilové sáčky brambor a mouky se mi do batůžku zaručeně nevejdou. Takže tedy u vás! Jak jste na tom s časem příští týden? Které dny se vám nejvíc hodí?
Mrkvička
– – – – –

Hoja Mrkef!
Mimo pondělka kdykoliv. Budu se těšit. Mňam
Tokugawa
– – – – –

Zdravíčko,
beru na vědomí. Už se těším a nejlepší je, že se nemusím bát nějekého toho upadlého drobečku, přeci jen doma bych to musel uklidit, ale u vás ..., taky se moc těším. V pondělí nebo v neděli napíšu kdy přijdu. Myslíš, že by se daly udělat do zásoby i ty tvoje rýžové placky?
Maj sa, Mrkvička
– – – – –

Jistě daly, ovšem tak den předem. Víc bych neriskoval. A, Mrkvičko, nejenže si po sobě uklidíš drobečky, ale ty, aniž to zatím tušíš, uklidíš i celý náš byt, umyješ okna a na dvorku po dělnících konečně doděláš ten chodníček a trávník.
Tvůj Tokugawa
– – – – –

Ale ale, tak to tak vypadá, že bys měl okamžitě, ale okamžitě jít domů ve sprše se polaskat s ledovou vodou a lehnout si do postýlky. Gaia by tě ještě eventuelně mohla něžně hladit po vlasech (po hlavě) a sladce ti zpívat, neboť to tak vypadá že jsi z těch veder chytil horkou nemoc. No nic si z toho nedělej na to se neumírá (někdy).
Mrkvička
P.S: počítej s úterkem
– – – – –

S outerkem počítám, ovšem co ty rýžové placky? Do soboty by nevydržely, ale Ty je budeš potřebovat připlácnout na ty krvavé mozoly, co se Ti u nás z toho gruntování udělají... Starostlivý Tokugawa
– – – – –

A jakou mají tvé placky trvanlivost? Vydržely by eventuelně od čtvrtka či pátka? Každopádně i v úterý by nebylo špatné nějaké vytvořit, jen nemnoho, že.
Mrkvička
– – – – –

Ale jistě, pane, samozřejmě, pane, vytvoříme. A jak se tvoří Tvé placky? Na pánvi? V troubě?
Domnívám se, že z pátka by jistě vydržely, ze čtvrtka možná – nikdy tak dlouho nebyly. Hned jsem je sežral
Tokugawa
– – – – –

Tak to vidíte. Mám já to ale kamarády, co? Nejen že Mrkvička naráží na mé prořídlé vlasy, ale dokonce by mi nedopřál ochutnat jeho báječné škvarkové placičky. Mizera.


Přidat na linkovací servery

Jak dostal Tokugawa poznámku

Tokugawa | 15. srpna 2003, 9:08 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bylo nebylo. Před mnoha lety všetečný Tokugawa prohrabal maminčin šuplík a našel tam malinkou červenou krabičku s cizokrajným nápisem. A protože byl všetečný, krabičku otevřel. Obsahem byl zklamán, neboť uvnitř nebyl ani tajný mikrofilm, ani zlatý prach, nýbrž nějaká indiferentní hmota. Tokugawa si přičichl a rázem mu na půl dne vytryskly slzy. Ta hmota v krabičce byla Tygří mast. Made in China (zde můžete vysledovat počátky Tokugawovy fascinace Asií).

Tokugawovy oči nejprve plakaly, pojednou ale zahořely čertovskými plamínky. Tokugawa se zase jednou začal těšit do školy.

Na druhý den si pod lavicí malý Tokugawa napatlal mast na prsty a vyrazil do boje. Nebylo spolužáka a nebylo spolužačky, kteří by neměli během přestávky mast pod nosem. Zazvonilo na hodinu.

Paní (vlastně tehdy soudružka) učitelka vešla do třídy, kde bylo aroma Tygří masti více než znatelné. Dnes by Tokugawa řekl, že zápach masti byl hmatatelný. V lavicích sedělo 34 žáků a všichni plakali a smrkali a frkali. Dokonce soudružka učitelka si poplakala.

Domů přinesl malý Tokugawa v žákovské knížce tento šperk: Váš syn rozplakal celou třídu. Prosím o nápravu.


Přidat na linkovací servery

Jak Tokugawa lovil zajíce

Tokugawa | 13. srpna 2003, 8:09 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Scéna: Živohošť, osada na Slapské přehradě Před 20 lety
Osoby a obsazení: Malý Tokugawa, Parta Dětí, Rodiče

Malý Tokugawa zase jednou přišel za rodiči s nápadem: "Rodiče, strašně nutně potřebuju provázek a sichrhajsku. Fakt strašně nutně."
Rodiče nemohli odmítnout, že jde o něco velmi vážného jim bylo jasné. Už proto, že Malý Tokugawa zanechal řádění s Partou Dětí v jezeře a vzal Rodiče na vědomí. I sehnali Rodiče Malému Tokugawovi klubko provázku a velkou sichrhajsku.
Malý Tokugawa nadšeně odběhl za Partou Dětí. Rodiče na sebe pohlédli a jali se Malého Tokugawu sledovat. Zpočátku marně, neboť až do večerních hodin se nic nedělo.
Pomalu nastal soumrak. Rodiče stáli za chatkou a pozorovali počínání Malého Tokugawy a Party Dětí. Parta dětí s Tokugawou v čele poněkud chaoticky pobíhala po louce. Najednou všichni zmizeli: zalehli do trávy.

Rodiče viděli, že přes louku je natažen provázek, uprostřed něhož je připevněná otevřená sichrhajska. Malý Tokugawa i Parta Dětí leželi a ani nedutali téměř tři hodiny. Někteří usnuli. Rodiče přivedli jiné Rodiče a ti si nás polospící rozebrali a odnesli do svých chatek.

Na druhý den začalo vyptávání: "Copak jste to tam na louce včera večer dělali, Malý Tokugawo?"
Malý Tokugawa zakroutil hlavou, aby bylo jasné, jak jsou Rodiče nechápaví: "Přece jsme chytali zajíce. Až poběží přes louku, zakopne o provázek, sichrhajsku si píchne do tlapky a my ho pak snadno chytíme!"


Přidat na linkovací servery

Revizor a osobní svoboda

Tokugawa | 12. srpna 2003, 7:50 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (3)  

Scéna: Tramvaj
Osoby a obsazení: Revizor, Černá Pasažérka, Dav

Revizor prochází tramvají a jeho "Revize jízdenek" je šeptané tak diskrétně, že to zaslechne pouze oslovená osoba. Revizor dojde až k Černé Pasažérce. Ta odmítá vydat jakýkoliv doklad a diskutuje s Revizorem o rozbitém strojku na označování jízdenek. Těžko říct, zda má pravdu nebo ne. Na příští stanici (kupodivu) vystupuje Černá Pasažérka s Revizorem ven.

POZOR, teď přijde pointa! Černá Pasažérka má očividně dost té neplodné diskuse a chce odejít. Revizor chytá pod krkem Černou Pasažérku za šaty. Zpočátku ji jen drží, posléze s ní i třese. Nepouští ji. Dav čumí. Tramvaj zavírá dveře. Dav si za zavřenými dveřmi dodá odvahu a začne nesouhlasně šumět. Revizor stále cloumá Černou Pasažérkou, tramvaj odjíždí.

Úvaha: Ač jsem zpočátku fandil Revizorovi (zásadně nejezdím na černo), mé sympatie se během okamžiku přenesly na Černou Pasažérku. Domnívám se, že Revizor by měl mít u sebe Muže Zákona, jinak nemá nad Černou Pasažérkou žádnou moc. Kdyby chytil Revizor pod krkem Tokugawu, okamžitě by přišel o ramenní kloub a o jemnou pleť na obličeji. Tokugawa je na to cvičený, což Revizor netuší. Ale pozor, milý Revizore, jednou chytnete pod krkem Jemnou Dívku, která bude také cvičená a pak – pán Bůh s vámi. Být tou Černou Pasažérkou, vznesl bych na Revizora obvinění za omezování osobní svobody, napadení a ublížení na těle.


Přidat na linkovací servery

Nagasaki

Tokugawa | 8. srpna 2003, 8:03 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (2)  

Zítra si připomeneme 58. výročí svržení atomové bomby na druhé japonské město: Nagasaki. Diskuse pod článkem o útoku na Hirošimu mě nutí publikovat další texty, údaje a odkazy o tomto nelidském zakončení 2. světové války v Pacifiku.

Atomový hřib nad Nagasaki

Od počátku roku 1945 plánovalo spojenecké velení operaci Zánik – invazi do Japonska. Ta měla být provedena ve dvou vlnách. První útok „Olympic" v listopadu 1945 a druhý útok "Coronet" v březnu 1946. Americké vedení počítalo s obrovskými ztrátami a to až 250.000 mužů. Bylo to zřejmě toto číslo, které prezidenta USA Trumana donutilo nasadit nukleární bombu...

...6. srpna 1945 svrhnul bombardér B-29 Superfortres z 509. skupiny 20. letecké armády atomovou bombu na japonské město Hirošima. Při explozi okamžitě umírá 78 tisíc lidí a přibližně stejný počet je popálen či zasažen radiací. I přesto japonský císař nepřijímá možnost kapitulace, a tak je ve Washingtonu rozhodnuto o dalším útoku. Ten je uskutečněn 9. srpna na Nagasaki. Při tomto druhém útoku zahynulo dalších 40 tisíc Japonců. Po atomovém nátlaku (spolu s faktem, že Sovětský svaz vypověděl Japonsku 8. srpna válku), se císař Hirohito 15. srpna 1945 rozhodl přijmout podmínky kapitulace.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda měli Američané právo na toto řešení. Pokud se na tento čin díváme z lidského pohledu, je odpověď nasnadě – ne! Američané použili nejničivější zbraň všech dob na ryze civilní cíle. Avšak tento problém je možné vidět i z jiného úhlu. Třeba předpokládané ztráty při již zmíněných operacích Olympic a Coronet. Američané předem počítali se ztrátou čtvrt miliónu mužů a neméně mrtvých by jistě bylo i na straně protivníka.
Zdroj: Dějiny 20. století

Nad Nagasaki vybuchla bomba 9. srpna 1949 v 11:02. V Hirošimě byly domy zničeny na ploše asi 13 km2, v Nagasaki na asi 7 km2. V obou městech zemřelo okamžitě po výbuchu asi 120 tisíc lidí, v následujících třiceti letech dalších 100 tisíc lidí. Oba tyto výbuchy nastaly ve výšce okolo 500 m nad zemí. V takové situaci se vytvoří minimum radioaktivních materiálů, ale působení bořivé tlakové vlny – větrná smršť, tepelného a radioaktivního záření je maximální.

Letadlo s atomovou bombou několikrát zakroužilo nad Kókurou, kvůli mrakům ale nemohlo zaměřit cíl. Posádka navíc zaslechla radiovou konverzaci mezi japonskými stíhačkami, a proto se rozhodla letět na Nagasaki. Také nad tímto městem bylo zataženo. Na poslední chvíli zahlédla posádka mezeru v mracích a bombu na město svrhla. Puma ale minula určený cíl, a tak byly celkové škody a oběti na životech nižší než v Hirošimě. 14. srpna Japonsko kapitulovalo.

Bez komentáře

K oběma atomovým úderům při větší diplomatické uvážlivosti nemuselo dojít. Klíčový mrtvý bod, na němž jednání ztroskotalo, ponechání císaře na trůnu, nakonec dopadl ve prospěch Japonska. A navíc USA o sesazení císaře neusilovalo. Tvrzení, že k použití atomových bomb došlo kvůli tomu, aby při americké invazi nepřišlo o život daleko více lidí, se tak ukazuje jako přinejmenším zavádějící.

Zdroj: Novinky.cz

A ještě jeden citát o dlouhodobých následcích svržení atomových bomb:
Ještě o mnoho let později umírali Japonci na následky ozáření. Bylo to skutečné atomové peklo, které si do té doby nedovedl nikdo představit. Osoby, které se nacházely v blízkosti epicentra výbuchu, se ve vteřině ztratily z povrchu zemského. V okruhu dvou kilometrů se vše proměnilo ve smrtící pec. Ve vzdálenosti více než 3 km způsoboval výbuch popáleniny. Pak nastala ohnivá smršť, vyvolaná silným tlakem a podtlakem v důsledku exploze. A nakonec záření. Na vzdálenost 6000 metrů bylo mnoho lidí dosud živých zasaženo neutrony a gama zářením. Umírali ve velkém utrpení.

Zdroj: Šusta.cz

Fat Man

A na závěr informace o samotné bombě pro Nagasaki:

FAT MAN
Plutoniová bomba Fat Man (Tlouštík; pojmenování po Winstonu Churchillovi) byla naložena do bombardéru B-29 známého pod jménem Bock's Car (byl to B-29-35-MO postavený v závodech Martin, Omaha, sériové číslo 44-27297). Letoun byl pojmenován po svém veliteli kapitánu Fredericku C. Bockovi, přesto však byl během této mise pilotován majorem Sweeneym (Bock velel jednomu z pozorovacích bombardérů). Primárním cílem byly vojenské sklady v Kókuře, záložním pak Nagasaki.

Ještě před chvílí to byl člověk

Bock's Car odstartoval 9. srpna 1945 s pumou Fat Man na palubě. Tentokrát bylo ale nad primárním cílem zataženo. Bock's Car nad cílem třikrát obletěl, ale muniční komplex nezahlédl. Major Sweeney navíc zaslechl rádiovou korespondenci japonských stíhaček a protože se mohly blížit k němu, rozhodl se letět na Nagasaki. Tam bylo také zataženo, ale po chvíli bombometčík zahlédl mezeru v mracích a v 11.00 hod., po malé úpravě kursu, byla puma svržena – její síla byla 22 kilotun.

Tentokrát ovšem bomba daleko minula svůj cíl a vybuchla nad severozápadní částí města. Přestože je plutoniová puma v porovnání s uranovou účinnější, tato napáchala méně škod a způsobila méně obětí, v neposlední řadě díky terénu. I tak byl ale její výbuch zničující – zahynulo přibližně 35 tisíc lidí.
Zdroj: www.military.cz


Přidat na linkovací servery

Hirošima

Tokugawa | 6. srpna 2003, 12:17 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Dnes si připomínáme výročí svržení atomové bomby na japonské město Hirošima, první atomové bomby v dějinách lidstva. A bohužel ne poslední. Jakákoliv obhajoba pro tehdejší i možné současné použití této zbraně je pro mne naprosto nepřijatelná. Připomenu vám některé základní informace o tomto zločinu proti lidskosti. Článek jsem převzal z www.military.cz

Atomový hřib nad Hirošimou

LITTLE BOY
Uranová bomba Little Boy (Chlapeček) byla připravena k vypuštění 31. července 1945, kdy byla definitivně sestavena dohromady techniky na ostrově Tinian v Pacifiku – podle slov jednoho z techniků vypadala "jako protáhlá nádoba na odpadky s ploutvemi". Na Tinian byla předtím dopravena na palubě USS Indianopolis – loď byla vybrána jako dopravní prostředek bezpečnější než letadlo. Paradoxně byla loď během plavby pozorována japonskou ponorkou a při zpáteční cestě dokonce potopena, přičemž její mise byla tak tajná, že několik dní nikomu nescházela! Záchranné lodě začaly lovit zbytky přeživších až po 96 hodinách, celkový počet obětí útoku a poté žraloků dosáhl téměř 900 mužů (čtyři pětiny posádky).

Bylo rozhodnuto, že primárním cílem bude Hirošima (městská průmyslová oblast) a záložními cíli budou Kókura (vojenské sklady a město) a Nagasaki (městská oblast). Hirošima byla vybrána zejména proto, že podle zpráv rozvědky se v ní nenacházel žádný zajatecký tábor spojeneckých vojáků (ve skutečnosti bylo v Hirošimském hradu vězněno 23 amerických zajatců).

Let byl naplánován na 6. srpna a velitelem prvního bombardéru s jadernou pumou na palubě se stal plukovník Paul W. Tibbets, který všechny letce podílející se na celé akci dlouhé měsíce cvičil. Jeho letoun (byl to B-29-45-MO postavený v závodech Martin, Omaha, sériové číslo 44-86292) byl den předtím pojmenován po Tibbetsově matce: Enola Gay.
Posádku letounu Enola Gay tvořili:

  • plk. Paul W. Tibbets, Jr. – velitel, první pilot
  • kpt. Robert Lewis – druhý pilot
  • maj. Thomas Ferebee – bombometčík
  • kpt. Theodore "Dutch" van Kirk – navigátor
  • por. Jacob Beser – radiolokační důstojník
  • por. Richard Nelson – radista
  • plk. William "Deak" Parsons – námořní expert přes výbušniny
  • por. Morris R. Jeppson – kontrola elektronických obvodů pumy
  • sgt. Wyatt Duzenbury – palubní technik
  • sgt. Robert Shumard – pomocník pal. technika, střelec
  • sgt. Joe Stiborik – střelec
  • sgt. George "Bob" Caron – zadní střelec

Ještě před okamžikem to byl člověk

Letouny odstartovaly krátce po sobě brzy ráno (Enola Gay ve 2.45 hod.), 6. srpna 1945. Hodinu před nimi odletěly nad Japonsko tři povětrnostní průzkumné letouny a zároveň "Top Secret" přelétl na Iwojimu. Když Tibbetsův stroj nad tímto ostrovem přeletěl bylo jasné, že už záložního bombardéru nebude patrně zapotřebí.

Cestou k Japonsku informoval plukovníka Tibbetse jeden z povětrnostních letounů (Eatherlyho "Straight Flush") o tom, že obloha nad Hirošimou je jasná a vhodná k vizuálnímu zaměření a odhození bomby. Námořní expert Parsons slezl do pumovnice a bombu částečně aktivoval (puma byla zajištěná pro případ nehody při startu). Před jejím vypuštěním ji definitivně aktivoval poručík Jeppson.

Ještě před okamžikem to byl člověk

V 8.15 hod. vypustila Enola Gay bombu Little Boy ve výšce 31 500 stop (9600 m) z pumovnice. Radarová výška jejího výbuchu byla nastavena na 2 tisíce stop (610 metrů) nad zemí a puma vybuchla 43 sekund po svém vypuštění. Síla bomby byla předem vypočtena na 12 až 20 kilotun TNT. Při následné explozi okamžitě zahynulo nebo bylo smrtelně zraněno 80.000 lidí, z celkového počtu 90.000 budov bylo zničeno 62.000.
Převzato z www.military.cz

Pevně věřím, že na ty mrtvé, jejichž popel je rozprášen po celém Japonsku a po celém světě, nebude nikdy zapomenuto.


Přidat na linkovací servery

Náhoda není

Tokugawa | 31. července 2003, 7:50 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Včera jsme byli s Bobem chvíli posedět a náš rozhovor se stočil na náhodu. Věc se má tak: já tvrdím, že náhoda neexistuje, Bob tvrdí, že svět je na náhodě postaven. Z mého pohledu jsou děje, které se stávají bez viditelné příčiny, vazby nebo souvislosti, buď dané, nebo nejsme schopni tu příčinu, vazbu a souvislost rozpoznat. Z Bobova pohledu vládne životu Chaos.

Toto rozdílné nazírání je podle mého názoru způsobeno jinou duchovní kvalitou (tím nemyslím, že jedno je lepší než druhé), jiným přesvědčením v otázkách metafyziky života. Ovšem na mou otázku, zdali je materialista, Bob znejistěl a prý zas až takový materialista není.

Mou teorii provázanosti všech dějů a souvislostí vám osvětlím na hypotetickém příkladu (nebojte, dojde i na konkrétní).

Náhodou se někde dozvím o vlivu mravenců na nahlodávání zemské osy. Téma, o kterém jsem do té doby vůbec neslyšel. A najednou otevřu jakousi knihu kdesi uprostřed (opět náhodně) a můj zrak padne na odstavec věnovaný právě tomuto problému. Podivím se, ale nešť. Pak zapnu rádio. Téma dne: ano, vliv mravenců na nahlodávání zemské osy. Druhý den v práci mi kolega říká, že přemýšlel o tom, zda mohou mít mravenci vliv na nahlodávání zemské osy...

To se mi děje pravidelně. Taková jako informační matrice, kde se napojím na jedno téma a jsem jím nesen dál a dál... (Někde už jsem o tom četl).

Teď dojde na konkrétní případ, který má začátek právě v tom včerejším posezení s Bobem. Bob se doma přiživuje sazbou. Také na compu stále něco kutí, teď kupříkladu připravoval nějaký osobní web. Když tu – crash – systém se sám vrátil do stavu před třemi měsíci. Veškerá práce pryč. Bob z toho byl špatnej, protože ho čeká formátování disku a nová instalace Woken a jelikož je odkojen MacIntoshem, chtěl ode mne pomoc. Huh, naposledy jsem reinstaloval před třemi lety... To ti, Bobe asi nepomohu, ale neboj, pokusím se.

Přišel jsem domů, kde na mne přátelsky pomrkávala dioda mého vlastního computeru a lákala mě k posezení. Windovs nabíhají... a nabíhají... a hajednou hups! Aplikace Explorer způsobila chybu tam a tam... A víc nic. Spousta restartů – nic. Nouzový režim nic. Nic, nic, nic. Takže hodinu po půlnoci format c: /s a reinstalace. Dobrý trénink. Tak co, Bobe, je to NÁHODA?


Přidat na linkovací servery

Rolling Stones – psáno za zdí

Tokugawa | 28. července 2003, 6:45 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Svého času byla moje žena Gaia velmi aktivní. Každý větší koncert musela vidět. Samozřejmě se tam díky svým přirozeným tělesným proporcím vždy dostala zadarmo. Pak potkala mě. A utrum. Až do včerejška, kdy jsme usoudili, že by byl hřích na Rolling Stones nejít, když nám de facto hrají pod okny.

Letná byla narvaná k prasknutí. Jako bychom se octli na jakémsi multisubkulturálním happeningu. Mladí, staří, frikulíni, frikulauti, hippies, pankáči, paničky s psama, opilci atd. Na zemi deky jak někde u vody. Mluvím samozřejmě o společenství, které si přišlo koncert jen poslechnout. O těch za zdí.

Usadili jsme se s Gaiou na trávu, nějaká předkapela nás nezajímala a tak jsme pozorovali okolostojící, okolochodící a okoločekající. Blížil se k nám opilý mladý cizinec. Sdělil nám informaci: "Only, only, only, only, only, only Beatles!" a zase odešel.

Nebe se černalo přicházející bouřkou, ale nikomu to nevadilo. Dokud nezačaly padat kapky velké jako dětské hlavy. Zaplněná Letná se rázem vyprázdnila, jen pod stromy to vypadalo na včelí rojení. "Kam letěj, blázni?" ptala se sama pro sebe dívka tančící mezi kapkami deště... Podivným řízením osudu jsme si vybrali s Gaiou strom s rojem marihuánovým. Za chvíli nám začal být déšť jedno, i Pupajs v břiše usnul. Vrátili jsme se na naše původní stanoviště.

Koncert právě začínal. A uvedl ho... Václav Havel. Já prohlásil, že jdu domů, ale Gaia vydržela a nepustila mě. Vencovi trvaly ty tři věty asi dvacet minut. Plkal něco o nějaké sametové revoluci (víte vo co gou?), o totalitě a tak. Děs běs. Ti politici jsou vážně všude. "Ať je už zticha!" povzdechlo si mládě za mnou.

Pokračoval Jagger: "Ahoj Prahó! Ahoj Cáchy, ja!" Asi myslel Čechy, yeah! ale znělo to dobře. "My móc stástný." Pak skončily kydy a začalo se hrát. Řeknu vám, ti Stouni měli snad smlouvu na světelnou show se samotným Bohem. Oblohu nad jevištěm křižovaly blesky přesně do rytmu. My za zdí viděli jen horní část pódia, jen pár reflektorů a šmidra. Ale což, také jsme nepřišli na kukačku, ale poslouchat. Když tu – Jagger buď veleben – na pódium vjely zvolna čtyři obrovské velkoplošné obrazovky. Jako bychom stáli v první řadě.

Povím vám, představit si na pódiu mého nebo Gaina tátu, kteří jsou ve stouním věku... Nechci ani domyslet ty konce. Ti dědečkové jsou vážně třída.

Pupajzovi se hudba líbila, vlněl se v břiše tak, až to vypadalo, že Gaia tančí. Vydrželi jsme tam stát asi osm skladeb a pomalu se skrz davy začali prodírat domů. Šli jsme letenským tunelem, který byl otevřen pouze pro pěší. A vzhledem k tomu, že jsme odcházeli před koncem koncertu, byli jsme tam téměř sami. Saticfaction jsme si poslechli už doma z postele.


Přidat na linkovací servery

O popelářích, vedru, kotelně a nespavosti

Tokugawa | 25. července 2003, 6:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Dnešní nadpis zní téměř pohádkově. Ale nedejte na první zdání – to obvykle klame. Rád bych vám vysvětlil, proč každodenně balancuji na pokraji smrti vyčerpáním...

Věc se má tak. Jsem chronicky nedospalý. Ani nevím proč, dokud jsem bydlel u maminky podobné potíže jsem neměl. Uvádím to do souvislosti s nástupem pracovního procesu, který souvisí i s odchodem z rodného bytu ve třetím patře, ale mohu se mýlit.

Dnes žiji v přízemním bytě v centrální Praze. Ano, i já jsem si říkal: To je paráda, konečně jsem tam, kde jsem celý život být chtěl. Malá Strana na dosah jedné ruky, tajemná Řásnovka a její zákoutí na dosah druhé ruky, Hradčany a Letná na dosah třetí ruky atd. To jsem byl ještě fit a plný elánu a dlouhé toulání po Petříně nebo na nábřeží mě naplňovalo radostí.

Jenže všechno má své jenže (jsem skeptik). Náš byt, jak jsem předeslal, je přízemní. To znamená, že se na noc nedají otevřít okna. Neříkejte, že dají, prostě nedají. Odpadky vhozené dovnitř nebo přivší opilý turista mě vážně nezajímají. Takže vedro a nehybný vzduch – to je první protispánkový element.

Druhý element: Nevím z jakého důvodu (snad je jím římsa pod oknem) si u nás dává polovina Prahy, vracející se odněkud z flámu, dostaveníčko. To vás najednou vytrhne ze sna hovor dvou a více podroušených lidí a vy máte pocit, že sedí u postele. Navíc máme za rohem metadonové centrum a donedávna za druhým rohem i klub Bunkr.

Další mínus je tříděný odpad. Bohužel máme popelnice ve dvoře. Bohužel do dvora jsou to tři schůdky nahoru a tři schůdky dolů. Popeláři jezdí čtyřikrát do týdne. Vždy kolem půlnoci a pak kolem páté ráno. Popelář si odemkne dům, dojde pro popelnici a teď to přijde: Tahne ji za sebou přes těch šest schodů, popelnice dělá neskutečnej randál a my spíme hned u stěny, která sousedí s chodbou. Pak ten popelář odvleče popelnici zase zpátky. Zážitek končí aretací dveří. Popelář si je zajistí otevřené a když odchází, rád by je zase zavřel. Ale ouha – aretace je rozbitá a tak dveřmi všelijak mlátí a práská, aby se zavřely. A ráno znovu.

Kotelna. Náš dům má vlastní plynovou kotelnu. Kotelna je pořád nějak nespokojená a dává to najevo hlasitou sirénou. Kupříkladu dnes v noci se pětivteřinový signál opakoval až do rána s železnou pravidelností po půl hodině. Odpovědné lidi to nezajímá, neboť servisní firma sídlí až v Táboře. Byla to nefalšovaná digitální noc.

A nakonec to děsné vedro, které mě sužuje od konce května do začátku října. V tom se prostě spát nedá! Můj kamarád M. H. to řeší tak, že si ustele na podlaze v předsíni, kde na něho táhne aspoň spodkem vstupních dveří. Už aby byl podzim.

Uznejte sami – já prostě NEMOHU být vyspalý...


Přidat na linkovací servery

Trenýrky Johna Fitzgeralda

Tokugawa | 21. července 2003, 7:47 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Ach. Také bych chtěl, aby mé trenýrky někdo koupil za 5.000 dolarů. Jak to ale udělat? Stát se prezidentem nebo se nechat zastřelit? Nebo obojí? Nebo konečně opustit slipy a začít trenýrky vůbec nosit? Měl snad John ty trenýrky při atentátu v Dallasu v roce 1963 na sobě?

Nejen tyto, ale i další otázky mě napadají:
- Kde se po 40 letech od prezidentovy smrti jeho trenýrky vzaly?
- Kdo schovával tyto vojenské trenýrky od ukončení prezidentovy aktivní vojenské služby a proč?
- Byly trenýrky uschovány i s fofrčárou, nebo byly čisté?
- Proč se tyto trenýrky dostaly na světlo světa až po šedesáti letech?
- Byly trenýrky za 5.000 dolarů zakoupeny proto, že zadní kapsička obsahuje mikrofilm s pravdou o Vietnamské válce?
- Nebo naopak vydala trenýrky po důkladném prověření (40 let) CIA poté, co se ujistila, že prostřednictvím trenýrek se neprovalí pravda o atentátu?
- Měl trenýrky v úschově prezidentův patolog? Nebo snad Lindon Johnson?
- Kdo má zájem na zteřelých trenýrkách, že obětuje 5.000 dolarů?
- Bude nový majitel trenýrky nosit, nebo plánuje novou aukci, kde hodlá na trenýrkách značky JFK vydělat alespoň 5.001 dolar?
- Měl John Fitzgerald Kennedy trenýrky podepsané?

Musím se jít podívat do skříně, zdali tam ještě jsou červené školní trenýrky s kostrbatě vyšitými písmeny: TOKUGAWA 1.C

Aktualizováno: Johnovy trenýrky jsou vystaveny ve výkladní skříni. Jistý dublinský krejčí soudí, že je JFK musel mít na misi v Pacifiku, kdy byla jeho hlídková loď potopena japonským torpédoborcem. To se musel JFK asi pokakat hrůzou...


Přidat na linkovací servery

Jak jsem učil Huga čůrat

Tokugawa | 16. července 2003, 8:51 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Když zrovna nevím, jakým moudrem bych své čtenáře počastoval, napadne mě Hugo. Drsnosrstý jezevčík Hugo, který nikdy nezklame. Hugo, který je studnice historek. Naposledy jsem psal Jak jsme Huga uspávali. Dnes přišla řada na téma nevzletné, na vyměšování.

Je to zvláštní, ale Hugovi dělalo vyměšování v některých prostředích značné potíže. Namátkou vzpomenu naši dovolenou v Jizerských horách. Přijeli jsme v podvečer, všude čerstvý sníh. Hugo sníh miluje, běhal jako smyslů zbavený, strkal do sněhu čumák, frkal, skákal v závějích jako srna. Za chvíli vypadal jako ledová koule s čer- tovskýma očima. Ale nevyčůral se. Nu což, řekli jsme si s Gaiou, asi se mu nechce.

Před spaním jsme šli Huga vyvenčit. Drobně sněžilo a nebýt Hugova nepřetržitého frkání, snad bychom slyšeli, jak vločky při dopadu cinkají. Ušli jsme asi pět kilometrů, ale Hugo pořád nečůral. Himbajs, proč? Že by přes sníh necítil pachy, které by přeznačil? Nebo mu sníh připomíná koberec?

Už se nám chtělo dost spát, mráz zalézal pod nehty a za krk a Hugo pořád nic. Napadl mě drobný fígl. Počurám strom a třeba se Hugo chytne. Chytil. Zavětřil a šup ke stromu. Sláva!

Když o tom přemýšlím dnes, už se tolik neraduji. Uvažuji, zda právě tohle nebyl ten okamžik, kdy se Hugo stal neoficiálním vůdcem v naší domácnosti. Vždyť on přeznačil vlastního pána!


Přidat na linkovací servery

Mami, ty jsi hodná jako Lenin

Tokugawa | 10. července 2003, 12:59 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

V polovině sedmdesátých let minulého století stojí ustaraná máma v Ovoce–Zelenina s.p. frontu na malé zelené banány. Lepší něco než nic, říká si. Její čtyřletý synek skotačí mezi nohama ostatních stojících.
Konečně na ni přijde řada. Koupí dvě kila, na víc nemá nárok. Platí. Synek na ni obrátí svůj bezelstný pohled a povídá: "Mami, ty jsi hodná. Ty jsi tak hodná, skoro jako Lenin..."
Máma chytá synka za ruku a urychleně opouští Ovoce–Zelenina s.p. se smějící se frontou. Banány tam zapomněla...

P.S.: Dodnes nevím, co mě to tehdy napadlo. Asi nás takhle politicky angažovali už v mateřské školce.


Přidat na linkovací servery

Fragmenty z několika Silvestrů

Tokugawa | 10. července 2003, 11:51 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Tyto útržky příběhů se staly velmi dávno. Tak dávno, že si ani nevzpomenu na letopočet. Někdy v minulém století...

Fragment 1.
Místo: Castellum Pesztyn, mikrochatička na okraji české Sibiře.
Osoby: Švejk, Žabák, Zdeňous a já. Striktně mužská záležitost.

Zmoženi dlouhou procházkou přes den a bujarými oslavami v noci, jali jsme se spát. Všichni čtyři na manželském dvoulůžku. Bohužel kluci usnuli dřív než já. Vlastně bohudík, aspoň mohu vyprávět, jak novoroční spaní vypadalo:
Zdeňous celou noc strašně skřípal zubama.
Žabák chrápal jak Zetor při měření emisí.
Švejk několikrát za noc spadl z postele.

Vůbec jsem se nevyspal. Ráno jsem opuchlý a se zarudlýma očima vylezl z postele a ty tři probudil.
"Ach jo, to byla noc," povídá Žabák, "vůbec jsem nespal, jak Tokugawa pořád mluvil ze spaní."
"No bodejť," přidal se Zdeňous, "už s nim nikam nejedu. Takhle hroznou noc jsem snad nezažil..."
Švejk neříkal nic, právě si totiž zamačkával lžící bouli.
Myslel jsem, že je zabiju...

Fragment 2.
Místo: Mikrochatička strýce známého jednoho známého kdesi u Čerčan.
Osoby: Myšák, Míša, Bambus, Bob a já.

Celkem jsme na chatě trávili čtyři dny. Vzhledem k tomu, že stavba byla svým zateplením určena do rovníkové Afriky, tři dny pobytu jsme vyplnili řezáním a sekáním dříví. Jednak jsme jím zevnitř obložili stěny až ke stropu, druhak jsme jím čtvrtý den topili. Ty předchozí tři dny jsme netopili, bylo nám horko u pily a sekery.

Zima byla jak na Špicberkách, ven už se nám nechtělo a v televizi měl jít jakýsi akční film, který nás tehdy moc zajímal. Příjem signálu byl ale úděsný, a tak jsme vyráběli tzv. nástavec. Na anténu jsme postupně drátem navázali:
pohrabáč, pekáč, několik příborů, jízdní kolo, pilu kaprovku a konstrukci Myšákova batohu. Na výsledný obraz to nemělo sebemenší vliv, jen místa uvnitř jaksi ubylo. Vypli jsme bednu a šli se radši vykoupat do Sázavy.

Fragment 3.
Místo: Chalupa kdesi. Už se nepamatuji.
Osoby: Vlastně jsem jich většinu ani neznal.

Tento Silvestr byl zvláštní tím, že jsme ho oslavili už v noci 30. prosince. Někoho tehdy napadlo jít se vyvětrat do zámecké zahrady. Bohužel vstupní brána byla zavřená. Značně povzbuzeni moravskou slivovičkou nás všech dvacet vysokou bránu přelezlo. Až na posledního, který vzal za kliku a bránu i s hrozny lidí nahoře normálně otevřel...


Přidat na linkovací servery

Pu-Er

Tokugawa | 9. července 2003, 7:28 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Dnešní ráno je jako stvořené pro misku dobrého černého čaje. Do práce se moc nechtělo, venku to vypadá na déšť... Z hromady čajů v šuplíku jsem vybral Pu-Er, černý čaj, který buď milujete, nebo nesnášíte.

Tajemství výroby Pu-Eru střeží číňané jako oko v hlavě. Je to národní specialita a státní tajemství, o které se nehodlají s nikým dělit. Přesto jsem pil nedávno v čajovně U cesty, kterou považuji za nejlepší v Praze tzv. Vietnamský Pu-Er. Nebo to bylo v Amaně?

Slyšel jsem pověst, která popisovala vznik Pu-Eru takto: Kdysi dávno vezli obchodnící čínskému císaři pravidelnou zásilku jeho oblíbeného čaje. Těžce naložené muly šplhaly po stezkách vysokých hor. Zásilka byla opožděna a obchodníci, aby se vyhnuli císařovu hněvu, hnali zvířata vysokým tempem. Mulám se to moc nelíbilo, ale co mohly dělat. Aspoň se potily. A jak se tak potily, propotily pytle ve kterých nesly císařův čaj.

Obchodníci to samozřejmě zjistili, leč jiný čaj neměli, a tak pokračovali v cestě a strachy bez sebe vzývali Buddhu. V Pekinu (nebo kde) předali propocený čaj do císařských kuchyní a tiše čekali na svůj osud. Císař se nedočkavě napil... a dal si obchodníky neprodleně zavolat. Vyděšení muži padli na kolena. Jejich život visel na vlásku. Císař se kupodivu usmíval a vlídně sdělil obchodníkům, že lepší čaj než Pu-Er ještě nepil.

Co se týče vůně, říká se, že Pu-Er připomíná hlínu na podlahách buddhistických chrámů, udusanou nemytýma hohama mnichů. Něco na tom bude. Vůně je těžká a zemitá. Chuť taktéž. Barva čaje je tmavě medová až hnědočervená. Doporučuji pít z kameninových číšek v chladných dnech.

Příprava podle Tokugawy:
2 čajové lžičky Pu-Eru na dvě deci vody.
Čaj přelijete vodou horkou cca 80°C a necháte louhovat asi tři až pět minut – podle chuti.
Z čajových lístků je možné ještě minimálně jedno přelití.


Přidat na linkovací servery

Kterak Kája vraždil krůty

Tokugawa | 8. července 2003, 9:49 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Bylo nebylo. Vlastně bylo. Takže znovu: Bylo. Jednoho krásného dne odjel Kája s Boženkou na domeček, obohatit obsah mrazáku. Pět živých krůt není zrovna málo, leč Kája není žádná třasořitka.

"Boženko, nebudeme čekat na Hanu, zabijeme ty ptáky sami. Tady mi tu krůtu přidržíš, sekérka zasviští a je to..." povídá Kája.
Boženka si na krůtu sedla, krůta se hnula a Boženka i s krůtou vylétla na kadibudku.
"To nejsou krůty, to jsou pštrosi..." odtušil Kája a sundal Boženku, stále sedící na krůtě, dolů.
"Ukaž, prosim tě, já si jí podržím sám."
Sekérka zasvištěla, krůta se hnula podruhé a ze špalku neodpadla krutihlava, anóbrž část Kájova palce.

Kája zbledl, Boženka zbledla, špalek zrudl. Kája sebral torzo palce a položil ho na parapet okna. Poté se sám odvezl k doktorovi. Krůty vesele pobíhaly po zahrádce.

Když se Kája vrátil od lékaře, došel s Boženkou pro Hanu, která krůty bezpečně popravila. Hana je totiž k podobným případům volána vždy. Po vsi o ní koluje pověst, že zabila vola pěstí. Ptal jsem se na to a Hana mi objasnila, že nešlo o vola, nýbrž o krávu a že ji nezabila pěstí, ale rybičkou. Prostě zabila krávu rybičkou, tím drobným dětským nožíkem, chápete to?

Jak se u Káji s Boženkou něco stane, ihned přijde teta Lenka. Nevím jak to dělá, má na to prostě nos. Tedy teta Lenka přišla, prohodila směrem ke Kájovi něco o pražácích co přijeli vyžrat vesnici a šla se podívat na zahrádku. A jak tak stojí u okna, všimne si čehosi malého a ušmudlaného, jak si to leží na parapetu. I sebrala to, prohlíží to a ptá se: "Co to je, tohleto?" A Kája pravdivě odpoví: "To je můj palec..."
Teta Lenka zavřeštěla, palec vysokým obloukem přistál mezi povražděnými krůtami, následován omdlivší tetou...


Přidat na linkovací servery

Předpremiéra na mé otcovství

Tokugawa | 4. července 2003, 7:38 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Jak nám oznámila paní doktorka, staneme se s Gaiou rodiči 13. září roku tohoto. Máme to na papíru s razítkem, proto o datu ani v nejmenším nepochybujeme. A zatímco Gaie utěšeně roste bříško, jehož pohyby mi připomínají klubajícího se vetřelce, se mnou se neděje zhola nic.

Kamarád Tomáš už je dvojnásobným otcem a pokaždé se zdálo, že je to právě on, kdo je těhotný. Po ránu zvracíval, pravidelně přibýval na váze, trpěl velmi specifickými chutěmi, pálila ho žáha a tak. Já nic – tedy pokud se do chutí nepočítá to, že až donedávna jsem U Konfucia konzumoval POUZE kuře s houbami a bambusovými výhonky a zapíjel to jasmínovým čajem, zatímco poslední dobou nejím NIC JINÉHO, než kuře ve sladkokyselé omáčce a zapíjím to Plzní.

Roli otce mám stále ještě kdesi před sebou, zatímco roli strýce již úspěšně vykonávám. A hned dvakrát. Princeznička Carmen a lumpík Vojta.

Jednoho dne mi Gaia povídá: "Musíš se na to otcovství připravit. Ze čtvrtka na pátek u nás bude Vojta." Himbajs, pomyslel jsem si, proč ne Carmen? Nebije mě, nevynucuje si důrazem na slovo HOP! vyhazování do výše čtyř metrů, neukazuje nám všude po bytě jak pěkně umí čůrat a umí vyslovit moje jméno...

V zápětí Gaia se zasněným výrazem budoucí matky špitla: "U tety na prázdniny..." U tety? A co já? Tak to ne. Začal jsem se na Vojtu těšit.

Odemkl jsem dveře a už slyším Gaiu: "Kdo je to, Vojto?" "Pátí... Pátí..." volal Vojta. Ten můj kluk zlatej, on už to taky umí... A hned začalo rodeo. Vojta lítal až ke stropu, lezl po mně, házel po mně Pó a Lálu (ale ano, jsou to ONI), plácal mě po hlavě a tak vůbec. Však víte, jak si kluci hrají.

Když jsem ho koupal, způsobil Vojta menší potopu světa, ale nešť, hlavně že iniciativu mám já a že si bude pamatovat, že byl u strejdy!
"Co je to?" povídá a vytahuje z vody plastovou ponorku.
"Ponorka," odtuším chytře.
"Éro!" na to Vojta.
"Ponorka," nedám se.
"Éro!"
"Ponorka!"
"Éro, éro, éro!" Vojta buší ponorkou do hladiny, voda cáká až ke stropu.
"Tak jo," ustupuju, "je to éro..." Syčák, takhle se vztekat. "Pátí," na to Vojta mazlivě. Kluk jeden zlatej...

"Uspíš ho, já zatím uvařím kašičku," rozhodla Gaia. Tak jo. Leháme si s Vojtou do postele a já vyprávím pohádku o červené Karkulce. "Karka, Karka..." brouká si Vojta. Jsem po dnešku docela znaven a tak si konec pohádky nepamatuji – usnul jsem. Probudila mě rána Lálou do hlavy. Nebo to byl Pó? Pak mě Vojta objal, dal mi pusu a usnul.

Ještě že se nám narodí miminko a ne hned dvouletý raubíř :) Už se těšim.


Přidat na linkovací servery

Sprostota a pendlovky

Tokugawa | 3. července 2003, 12:20 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Hulvátství a sprostota jsou v dnešní době zcela legitimní, neb se projevují z pozice síly. Zákon kyje a tesáku. Málokdo se tomu dokáže vzepřít, obvykle to člověka natolik vyvede z kontextu, že ho správná reakce napadne až posléze (k tomuto slovu se ještě vrátím v dalším článku).

Občas sprostota proklouzne i k nám domů. Se svou ženou Gaiou proti tomu bojujeme způsobem prostým: vybíráním sprostného. Co sprosťárna (ano, patří tam i slovo blbec), to 20,- Kč. Naše modré porcelánové prasátko těžkne a těžkne a my se radujeme. Utržené peníze jsou totiž určeny na koupi vytoužených předmětů, které by jinak nebyly zakoupeny.

Zrovna ondy (2 roky zpátky) jsme si pořídili krásné tikající a bimbající secesní pendlovky. Po čase následovaly další, bohužel netikající a nebimbající. Ale nešť. Právě teď šetříme na jejich opravu.

Leckdo by mohl namítnout: "To ale když něco moc chcete, tak mluvte jako dlaždiči a máte hodiny hned." Ano, to je pravda.


Přidat na linkovací servery

Co se to děje?

Tokugawa | 30. června 2003, 10:40 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Se světem se něco děje. Zcela jistě. Je to proces plíživý, nenápadný. Nebudu mluvit o eskalaci násilí, o politice a civilizačních chorobách, o kultuře hypermarketů a blízkový- chodním konfliktu. Zajímají mě obyčejní lidé, které denně potkávám.

Při bližším ohledání zjistíte, že jejich výraz je "takový prázdný". Jdou proti vám a vzbuzují strach. Ta divná žena nebyla nijak nápadná, přesto jsem si jí všiml. Nenamalovaná tvář, krátce střižené vlasy, tmavěmodré šaty. Nesla velkou tašku, což na nádraží není nic divného. Šli jsme přímo proti sobě. Když mě míjela, mírně se naklonila a pronesla: "Všichni zemřete..."
"Nápodobně," zareagoval jsem, ale divná žena dávno zmizela v davu.

Několik dní mi její slova ležela v hlavě. Kdo to byl? Ten výrok patřil mně konkrétně nebo nám všem, lidem? Proč? Co ji vede k tomu, aby náhodným lidem sdělovala tuto nezvratitelnou pravdu? Proč mě to vykolejilo, když vím, že měla pravdu?

Nemám sice na krku cedulku (nejsem performer), ale také chodím pěšky. Pokud chcete potkat divné lidi, doporučuji to. Míjíte desítky prázdných tváří, které hovoří pro sebe. Jen občas má někdo z nich v uchu handsfree. Ostatní mají neviditelného společníka. Někteří hovoří plačky, jiní nervózně, další pípají jako kuře...

V kanceláři sedíme tři. Za dva měsíce jsme na sebe téměř nepromluvili. Když mám něco vyřídit, raději napíšu e-mail, než abych telefonoval. U nás v domě sousedi neodpovídají na pozdrav. Když na mě někdo cizí promluví na ulici, napadne mě nejprve, že je to další blázen, bezdomovec, žebrák, člen sekty...

Asi se musím přestěhovat na venkov, nebo také začnu pípat jako kuře, než mě město sežere.


Přidat na linkovací servery

Lidová škola umění a já

Tokugawa | 30. června 2003, 9:11 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Od roku 1979 do roku 1989 jsem coby prvňáček až šestnáctiletý výrostek chodil na hodiny zpěvu do LŠU Bajkalská. Jednoho dne mě v první třídě vybrali, že prý hezky zpívám, a naši usoudili, že je to lepší než Pionýr. Tím to všechno začalo...

eLKa píše ve svém E-deníku o koncertu svého synka a mě z toho popadla nostalgie, navíc jeho článek víceméně koresponduje s mým nedávným zážitkem.

Začnu ze široka: Gaia, moje žena, je žena velmi cílevědomá, o čemž svědčí, že při zaměstnání vystudovala vysokou školu. Někdy ve třeťáku jsme se brali a ona odnesla do školy několik svatebních oznámení.

"Cože?!" vyhrkla Irena, "ty si bereš Tokugawu? Ijeasu Tokugawu?"
"???" na to Gaia.
"Bydlí ve Vršovicích, má ségru Markétu a chodil zpívat?"
"???" na to zase Gaia.
"Toho znám, ten mě miloval!"
"???" na to opět Gaia. Zde je jasně vidět, že moje žena má více než dobré předpoklady pro studium vysoké školy.

Tak se stalo, že jsem se po 12 letech doslechl o svých starých spolužačkách z Lidušky (byl jsem ve sboru jediný kluk). Díky této náhodě jsme byli s Gaiou pozváni na koncert pěvecké třídy paní učitelky Marie Šatavové.

Vzpomínám si, že koncerty pro mne vždy představovaly nesmírné utrpení a nervové vypětí. Bál jsem se, abych nezapomněl text, abych se při pohledu na dirigující paní učitelku nerozesmál, styděl jsem se za ten strašlivý fialový obleček, do kterého mě pokaždé navlékli a tak. A teď jsem najednou seděl v publiku a díval se na ty prvňáčky, kterak zpívají písničky, co i já zpívával, vedle mne seděla moje těhotná žena (osmý měsíc), zkrátka byl jsem na měkko.

Koncert skončil, já si kapesníkem utřel oči a šel za paní učitelkou.

"Dobrý den," řekl jsem hlasem, který neznala, neboť jsem tehdy ukončil docházku silně mutující. "Nevím, jestli si na mě vzpomenete, Ijeasu Tokugawa."
Paní učitelka na mě chvíli nepřítomně zírala, následně jí došlo kdo jsem: "Tys ale vyrostl...


Přidat na linkovací servery

Jak jsme uspávali Huga

Tokugawa | 27. června 2003, 12:49 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Přesně před dvěma lety a jedním dnem se narodil Hugo, drsnosrstý jezevčík. Přivezli jsme si ho s Gaiou z Hořic u Českého Krumlova, z rodiny místního fořta. Hugo měl už jako štěně výraz moudrého profesora, což jedny poňoukalo k smíchu a druhé přivádělo v úžas: "Takový roztomilý chytrý psík..."

Hugo se na naši rodinu adaptoval nebývale rychle. Pranic mu nevadilo, že je oproti nám tak malý a jeho vrozené vůdcovské sklony se okamžitě projevily. Navíc se rozhodl, že nebude spát, vždyť spát může, když jsme v práci. Když jsme doma, musí se nám věnovat – je přece náš!

Po několika probdělých nocích jsme s Gaiou usoudili, že musíme Huga utahat natolik, aby aspoň jednu noc spal. Nejprve jsme s ním na několikahodinové procházce obešli celé Staré Město, Malou Stranu, Hradčany, Stromovku a Letnou, leč bez výsledku. Hugo usnul na pouhých pět ( ! ) minut, což mu stačilo k opětovnému načerpání sil.

Tak jsme ho vzali na víkend do Krkonoš, kde s námi to půlroční štěně absolvovalo celodenní výlet (asi 20 km) v čerstvě napadlém sněhu. Doplnění energie nám trvalo dva dny. Hugovi pět minut. Celou noc pak radostně proňafal u naší postele.

Byli jsme naprosto zoufalí. Tak zoufalí, že jsme vymysleli lest. Hugo se nesmírně rád honí za oblíbenou hračkou, kterou tehdy bylo odporné slizké pískající prasátko. Vpodvečer jsme podnikli s Hugem velmi dlouhou procházku, házeli mu klacíky a tak všelijak. Po návratu domů jsem nenápadně sebral to užmoulané prase, než si na něj Hugo zase vzpomene a bude chtít aportovat. Prasátko jsem navázal na provázek a schoval na patro, kde s Gaiou spíme.

Nastal okamžik pravdy. Uložili jsme se k spánku. Hugo se dole stočil na obligátních pět minut. Se zatajeným dechem jsem odpočítal minutu (aby Hugo tvrdě usnul) a hodil. Prasátko při dopadu na zem písklo, Hugo se vymrštil a bleskurychle skočil směrem, odkud písknutí zaznělo. Ale to už jsem prasátko vytáhl zpátky na patro. Po chvíli vzdal Hugo čenichání po prasátku a ulehl.

Hop. Pííísk. Hugo se probral a skočil. Jenže já už měl prase zase nahoře. Naštvaně si šel lehnout. Hop. Pííísk... Hop. Pííísk... Hop. Pííísk...

Omdlel jsem asi v pět ráno. Hugo také. Od těch dob v noci jako každý pořádný člověk spí.


Přidat na linkovací servery

Daň z pšoukání

Tokugawa | 24. června 2003, 8:42 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

No to mě podrž. Vždycky jsem si myslel, že Kocourkov je jenom v naší republice. Eventuelně ve státech na východ od nás. A teď tohle: Nový Zéland uvalí kvůli oteplování daně na dobytčí pšoukání!

Všichni farmáři mají ročně platit za krávu, ovci, kozu a vysokou zvěř, protože, s prominutím, prdí a tím způsobují lokální oteplování. Tedy ta zvířata, nikoliv farmáři. Prasata a drůbež prdí málo, za ty se daň platit nebude.

Důvodem zavedení daně jsou obrovská stáda, která produkují skleníkové plyny (pěkný výraz). No jo, ale co my, lidi! Je nás víc, než krav a ovcí. Proč také neplatíme daň z prdu (skleníkového plynu)? No bodejť!

Tímto předkládám návrh pro Poslaneckou sněmovnu na zdanění našich prdů. (Za dobu psaní tohoto článku bych platil 2x – rozpočet to potřebuje.)


Přidat na linkovací servery

Cicaj, lebo dám pánovi

Tokugawa | 23. června 2003, 9:14 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Starší muž, něco kolem šedesátky, seděl v kupé a nezúčastněně vyhlížel z okna. Krajina ubíhala a starší muž se těšil domů. Přemýšlel o tom, jak je pěkné mít celé kupé jen pro sebe, když tu se odsunuly dveře a přistoupila rómská matka, nesa pod paží tříleté dítě.
"Pozdrav pánbožko."
Starší muž si posteskl.
Rómská matka se usadila naproti staršímu muži, tříletého chlapce si posadila na klín.
Starší muž je po očku pozoroval. Rómská matka se zavrtěla a obnažila obrovské ňadro. Tříletý chlapec se bránil, zřejmě neměl hlad. Starší muž uhnul pohledem a dělal, jako že si opět prohlíží ubíhající krajinu. V koutku oka mu začalo cukat.
Rómská matka chvíli bojovala s tříletým chlapcem: "Cicaj, lebo dám pánovi!"
Starší muž opustil kupé...


Přidat na linkovací servery

Nic není jako dřív

Tokugawa | 23. června 2003, 8:19 | Nevšední | Ohodnotit článek 0/0 | Komentáře (0)  

Děda se horko těžko dostal do autobusu.
"Kam to bude?"
Děda žmoulá v ruce upocenou stovku. "Jedete do Varů, šéfe?"
"Jedu," přikývl řidič.
"Znáte to u nádraží? Naproti je tržnice."
Řidič přikývl.
"Tak tam mi zastavíte," povídá děda a zastrkuje stovku řidiči do kapsičky u košile. "To je dobrý, šéfe..."
Řidič se brání a vrací dědovi užmoulanou bankovku.
"Jen si to nechte, šéfe, služba je služba," povídá děda.
"Já tam ale normálně stavím, to není žádný nadstandard..."
Děda se chvíli rozmýšlí, stovka se hmatem hodným varietního kouzelníka přesunuje z řidičovy dlaně do dědova sáčka.
"Dneska už nic není jako dřív..." posteskl si děda.


Přidat na linkovací servery